BBF - 14. kapitola

Překlad: Mirus
Kor.: Evudar

AŤ MAXIMUS PROSIL, JAK PROSIL, nepodařilo se mu Szilagyiho přesvědčit, aby mě nenechával hladovět.

Po tom „snu“, který jsem mezitím považovala za vizi, jsem byla připravená udělat cokoliv, abych nasbírala tolik síly, aby mě mohl Vlad slyšet, až se s ním příště spojím. Všechno.

Szilagyi svého cíle dosáhl. Vlad dostal takový záchvat zuřivosti, že srovnal se zemí hrad, který mu byl domovem po staletí, nemluvě o tom, že v plamenech přišli o život desítky jeho vlastních lidí. Neměla jsem tušení, čeho bude Vlad schopný příště, a to mi nahánělo strach.

Od svého „snu“ se mi s ním kontakt navázat nepodařil. Důvod byl jednoduchý. Telepatické spojení stálo mnoho energie, a já byla tak vyhladovělá, že jsem byla jako auto bez benzínu.

Takže když jsem slyšela, že Maximus vyjednal intimní návštěvu bez kamery, došlo mi, že se mi bude snažit nějak poskytnout krev. Pomyšlení, že budeme muset zopakovat to fingované znásilnění, mě sice odpuzovalo, ale Szilagyi byl ochotný přistoupit jen na tuto možnost, takže jsme neměli na výběr. Nedokázala jsem si představit, jak bude Maximus postupovat tentokrát. Strčí si do nohavice zkumavku s krví a bude předstírat, že ta vyboulenina pochází od toho, jak se těší na další kolo?

„Jestli nechceš být tentokrát filmován, tak se svlékneš tady, dveře zůstanou otevřené a jeden muž je bude hlídat“, uslyšela jsem Szilagyiho rozkazy a má naděje pohasla. Co teď?

„Sice ti důvěřuji, Maxime“, pokračoval Szilagyi přátelským tónem, „ale ženy dokážou být velmi přesvědčivé, obzvlášť když je někdo zamilovaný.“

„Och, já věděl, že v hloubi duše jsi romantik“, odsekl Maximus a oba se rozesmáli, jakoby byla uvolněná debata o připravovaném znásilnění tou nepřirozenější věcí na světě. Přitom se vlastně nebude jednat o znásilnění, ale to Szilagyi nevěděl. Znovu mě rozzuřila má bezmocnost, takže o to víc jsem byla rozhodnutí nějak se dostat ke krvi. Pak si Szilagyiho podám.

„Potřebuješ toho celé balení?“, zjišťoval Szilagyi posměšně. „To je tak kousavá?“

Přímo za dveřmi dopadl na zem malý předmět. „Nejen proto“, odpověděl Maximus. „Kousání mi nevadí, ale otravuje mě to kvákání.“

Szilagyi reagoval výbuchem smíchu a během sekundy se otevřely dveře a vstoupil Maximus. Odvrátila jsem pohled, protože dle příkazu byl nahý. Poté jsem se přece jenom podívala.

Byl úplně nahý, ozbrojený pouze malými kousky lepicí pásky. Žádný z nich nebyl dost velký, aby zakryl jeho mužství, nemluvě o mých intimních partiích.

„Vím, že mě budeš navždy nenávidět“, řekl Maximus, přistoupil ke mně a na rty mi přilepil kousek pásky.

„Ale ty nemáš představu, jak dlouhá dokáže věčnost být. Počkej, až uplyne prvních tisíc let, Leilo, pak budou věci vypadat jinak, to ti zaručuji.“

Přes jeho široká ramena jsem uviděla, jak na nás od dveří zírá strážný, aby zjistil, co se děje. Maximus si toho zřejmě všiml také, protože se otočil a druhý kousek pásky schoval za zády.

„Szilagyi ti přikázal, abys hlídal dveře. Neřekl, jdi dovnitř a dívej se. Kdybych stál o diváky, tak bych pozval rovnou všechny“, napomenul muže hlasem tvrdým jako žula.

Upír zamumlal jakousi omluvu a zmizel. Ale dveře nechal otevřené.

Upírala jsem na ně pohled, zatímco na mě Maximus přilepil další kus pásky. To, že jsem ho přitom nesledovala, mi přinášel klamný pocit odosobnění, jako bych dokázala oddělit svůj rozum od těla. Což samozřejmě nefungovalo a pach odhodlání, který kolem sebe Maximus šířil, mi připomněl, že to také nedělá dobrovolně. Oba jsme byli do této děsné situace vmanévrováni a k čemu? Ten zatracený Szilagyi se postaral o to, aby mi Maximus nemohl propašovat žádnou krev a nyní budeme muset tuto ponižující pózu opakovat pro nic za nic.

Když Maximovy ruce opustily mé intimní místo, uchopil mě za ramena a opřel se čelem o to mé. Má duše si s úlevou povzdechla. Oba dva jsme tu nechtěli být, ale teď jsem se cítila....zvláštně chráněně. Věděla jsem, že mi v příštích minutách nikdo neublíží, protože by to Maximus nedopustil. Když mohl být člověk každým okamžikem mučen, tak jistota, že se nachází v aspoň na chvíli v bezpečí, bylo něco drahocenného, a za to jsem mu byla vděčná.

Jakoby to i přes můj odpor k tomu, co mělo následovat, vycítil, pohladil mě něžně po hlavě a po tváři.

„To je dobré“, zamumlal a jeho šedé oči ke mně vysílaly podporu a povzbuzení, které kvůli našim posluchačům nemohl vyjádřit slovy. Normálním hlasem nakonec řekl: „Po tom toužím už celé dny, Leilo.“

Když se ke mně přitiskl celým tělem, má pouta zaskřípala, tak moc jsem se proti němu vzpínala, ale víc než o opravdový odpor mi šlo spíš o zvukové efekty. Maximus nezačal s předstíráním aktu hned. Místo toho se krátce podíval ke dveřím, boky odtáhl a objal mě, jak to mé řetězy dovolovaly.

„Nedělej si starosti“, zašeptal. „Dám ti, co potřebuješ.“

Poté se začal pohybovat a jen lepicí pásky bránily samotnému aktu. Styděla jsem se, ale ne tak extrémně jako minule. Kromě toho to musel Maximus dotáhnout do konce, jinak by bylo divné, kdyby si to rozmyslel poté, co mu to Szilagyi dovolil. A protože byly dveře otevřené, mohl celý svět sledovat, jestli dělal to, co tvrdil.

Aspoň že se snažil mi to ulehčit, jak jen to šlo. Například ruce držel vždy jen na mých bocích nebo ramenou místo toho, aby mě osahával jako naposledy, když jela kamera. Zvláštní, že mi tato situace připomněla něco, co se stalo už před měsíci: S Vladem jsme se právě rozešli a já Maxima prohlížela, jestli na sobě nemá nějakou podezřelou esenci a přitom jsem předstírala, že se s ním chci muchlovat. Stejně jako tenkrát ve mě jeho pohyby nevyvolaly žádnou prudkou vášeň, jakou jsem cítila s Vladem, ale byly...uklidňující. Nechtěla jsem s ním být tímto způsobem a byla jsem si jistá, že i on si dokázal představit něco hezčího, než předstírat mé znásilnění, ale všechno co Maximus dělal, bylo zosobněním jeho loajality a odvahy. Při vší té brutalitě a nebezpečí bylo pomyšlení na takového přítele opravdu dárek z nebes.

Najednou se Maximus zastavil a vrhl pohled přes rameno, abych se ještě jednou ujistil, že je nikdo nešpehuje. Poté mi strhl pásku z úst a položil své rty na mé.

Zmateně jsem ztuhla. Nikdo nás nepozoroval, tak proč to dělal? O to víc jsem strhnula, když rty lehce pootevřel, pevně je přitiskl na mé, ale zrovna, když jsem se ptala sama sebe, co to, k čertu, vlastně dělal, tak mi začala do hrdla stékat teplá tekutina.

Byla to krev. Nádherná, úžasná krev. Úlevou jsem se zhroutila do pout. Našel způsob, jak dostat do mé cely krev, i když se musel svléknout do naha!

Poté mě přepadla lačnost po krvi a já polykala tu karmínově rudou ambrosii tak hekticky, že kdybych musela dýchat, tak se snad udusím. Ten malý človíček v mém nitru se otřásl odporem, ale vyhladovělé upírce ve mně to bylo jedno. To, jak moc jsem byla vyhladovělá, mi došlo až teď, když mě krev pálila po celém těle stejně jako v prvním týdnu po mé proměně. Aniž bych o tom přemýšlela, přitiskla jsem svoje rty na Maximovy, tak moc jsem toužila po tom nektaru, který mi klouzal hrdlem. Když krev zase začala téct, už jsem nevnímala nic kolem sebe, všechno bylo najednou nedůležité.

Bylo mi úplně jedno, že ten nahý muž, který se ke mně tiskne, není můj manžel. Bylo mi jedno, že jsem trhala za řetězy, abych se k němu dostala blíž, a to poslední, z čeho jsem si dělala starosti, bylo, jak to všechno vysvětlím Vladovi, jestli ho ještě někdy uvidím.

Když bylo po všem a Maximus odešel, mé pocity létaly nahoru dolů jako na horské dráze. Byla jsem ráda, že upír přišel na „návštěvu“ v brzkých ranních hodinách, takže jsem mohla svůj další pokus o zkontaktování Vlada odstartovat až večer.

Na jednu stranu jsem byla Maximovi neuvěřitelně za jeho tajné dárcovství krve vděčná. Kdyby ho při tom fingovaném znásilnění přistihli, tak by zaplatil životem. Věděl to, a já také, a přesto mi pomáhal. Taky se mohlo stát, že pokud se mi podaří spojit s Vladem, aby mě mohl zachránit, tak ho Vlad při první příležitosti zabije. Obávala jsem se totiž, že Maxima promění v hromádku popela dřív, než mu budu moci vysvětlit, že to, co viděl na videu, bylo fingované. Možná, že ho zabije i tak. Jokera spálil za mnohem menší prohřešek.

Na druhou stranu jsem byla ze sebe za to, co se stalo během mého záchvatu lačnosti po krvi, tak znechucená, že jsem si skoro přála, abych mě místo krve znovu stáhli z kůže. Díky skoro litru a půl krve se mi pročistila mysl a znovu jsem byla schopná se soustředit. Nebylo divu, že jen otrava stříbrem byla efektivnější než vyhladovění upíra, když se jednalo o to, zajatce oslabit a zlomit. Ale nyní jsem si také jasně uvědomovala, jak se mě zmocnila neukojitelná touha po krvi, a co jsem kvůli ní dělala. Jestli se to Vlad někdy dozví, tak je možné, že za to nezaplatí životem jen Maximus.

I přes svůj pocit viny a obavy jsem svou nově nabytou energii vložila do pokusu o spojení s Vladem hned, jak jsem se večer probudila. O tom, co se stalo mezi mnou a Maximem, se přece nemusel dozvědět a potom, co jsem pro tu krev udělala, jsem ji nechtěla promrhat. Když už byla polovina noci pryč a stále se nic nedělo, zmocnila se mě frustrace. Proč jsem dokázala dosáhnout na Vlada, když jsem byla vyhladovělá a slabá, a teď, když jsem byla silnější, tak se mi to prostě nedařilo.

Proto ses s ním nespojila a všechno to byl pouhý sen!, posmíval se mi můj vnitřní hlas.

Zaťala jsem zuby. I kdyby to ze mě mělo udělat oficiální schizofreničku – jednoho dne tu mrchu odkrágluji.

Potlačila jsem svůj vztek, abych se mohla znovu soustředit a napojit se na tu konkrétní stopu, která někde ve mně musela být. Čas ubíhal a jediné, co jsem slyšela, bylo, jak Szilagyi vysílá Maxima na několik dnů na výzvědy. Teď už jsem byla opravdu zoufalá.

Žádný Maximus, znamenalo žádná krev a také jsem se obávala, že stráže doteď nezneužili mé ranní bezvědomí jen proto, že věděli, že by je Maximus zabil, kdyby si něco v tom směru dovolili. Až bude pryč a oni dojdou k názoru, že by to bylo Szilagyimu jedno...

Když minuty ubíhaly a nenastal žádný pokrok, začínala jsem pomalu věřit, že měl můj vnitřní hlas pravdu. Možná to byl opravdu jen sen. Nebo jsem udělala ve spánku něco, co jsem teď nedělala, ale ani za nic jsem nemohla přijít na to, co by to mohlo být. Přece jsem se tak snažila. Přitom ve spánku jsem po něm ani nepátrala a spojení tam bylo. Stýskalo se mi po něm tak, jak jsem si v bdělém stavu nepřipouštěla...

Kráčel hustým lesem s Mencheresem po boku. Sluneční světlo pronikalo skrz větve a občas se odrazilo na něčem kovovém asi sto metrů vzdáleném.

„Proč jsi ho, u všech čertů, vzal s sebou?“, zeptal se hlas s britským přízvukem a poté se za jedním stromem objevil tmavovlasý muž. Jeho stříbrný nůž se zaleskl ve slunci.

„Protože nejsi jediný upír, kterého považuje za člena rodiny“, odpověděl Vlad stejně strohým tónem. „Nemám čas na naše obvyklé hašteření, Bonesi, takže mě doveď ke Cat. Okamžitě.“

Obraz vybledl a já zírala z části šokovaně, z části vzrušeně na zdi mého kamenného vězení. To nebyl žádný sen, takže jsem přece jenom měla své schopnosti zpět! Okamžitě jsem se pokusila spojení obnovit, ale o hodinu později jsem stále ještě narážela na metafyzickou stěnu.

Z frustrace bych nejraději řvala a kopala kolem sebe. Nedělala jsem nic jinak než předtím, přesto to nefungovalo! Věštecké schopnosti se mi vrátily, ale proč jsem je nemohla kontrolovat? Nebo byly tak nespolehlivé jako mobil při špatném signálu?

Vlad.

Viděla jsem ho jen krátce, přesto bych nejraději bušila hlavou do zdi, abych proti bolesti bojovala bolestí. Jeho oblečení už nebylo špinavé, ale ve tváři měl stejně divoký výraz jako ve vizi, kdy spálil zbytek svého zničeného hradu...

„Celé dny jsem promarnil tím, že jsem prohledával ruiny svého domu, než jsem si uvědomil, že Leila pod hromadami sutin neleží. A teď jsi mě stál další čas, protože jsi neměl chuť odpovídat na mé zprávy“, říkal právě Vlad, když společně s Bonesem a Mencheresem vycházeli z lesa. „Kdybys vzal Mencheresovi telefon hned, tak bych mohl svou ženu možná nejhoršího utrpení ušetřit.“

„Tvou ženu?“, zeptal se Bones překvapeně.

Vlad na něj vrhl pohled. „Vysvětlím ti to, až budeme u Cat.“

Vize se rozplynula a mě unikl potlačený vzlyk, když jsem si konečně uvědomila, co jsem dělala špatně. Celou dobu jsem se soustředila na spojení s Vladem místo na něj. Uchopila jsem to úplně obráceně. Vlad byl mým spojením, ne nějaká ve mě ukrytá esence. Proto jsem se na něj napojovala ve snu, teď stejně jako před měsíci, když jsem se před ním skrývala. Neovlivněné mou vůlí ho mé podvědomí vyhledalo a vytvořilo si své vlastní spojení.

Zavřela jsem oči a spustila emocionální štíty, kterými jsem se chránila před bolestivými myšlenkami. Okamžitě do mě udeřily útržky vzpomínek.

Jeho skořicová vůně, smíchaná s vůní ohně. Smaragdové kroužky kolem jeho měděně zbarvených očí. Husté vlasy v mých dlaních. Horko, které sálalo z jeho kůže, strniště na bradě, které mě jemně škrábalo, když jsme se líbali...

Tmavě šedé zdi zmizely a za nimi se objevilo jasně modré nebe. Nechala jsem se vizí odnést z vlhké, deprimující kobky.

Vedle mě stál jako neviditelný stín Vlad. On, Mencheres, Bones a Cat se nacházeli před velkým, luxusně vypadajícím statkem. Ze tří stran ho obklopovaly stromy a podél dlouhé štěrkové cesty jsem neviděla žádné další domy.

„Řekni tomu dítěti, že může vyjít ven. Vím, že je uvnitř“, řekl právě Vlad krásné zrzavé upírce.

Cat vrhla na Mencherese překvapený pohled. „Ty jsi mu to řekl?“

Také Bones se na něj otočil s naštvaným výrazem, ale Mencheres jen pokrčil rameny. „Neřekl.“

Teď když jsem cítila, že jsem ve vizi dostatečně ukotvena, jsem začala na Vlada mentálně křičet, ale vypadalo to, že mě neslyší.

„Jako bych to měl zapotřebí“, odsekl Vlad. „Zapomínáš, že znám několik tvých tajemství, Cat. Že je tvá přítelkyně vlkodlak se značkami démona, například. Když se rozneslo, že ses ze zoufalství stáhla, protože Ochránci zákona „zabili“ tvou dceru, hned jsem věděl, co se opravdu stalo.“

„Takže taky víš, že bychom udělali všechno, abychom naše dítě ochránili před těmi, kteří by mu chtěli uškodit, kdyby věděli, že je ještě naživu“, odpověděl Bones, který se z překvapení vzpamatoval dřív než Cat.

Vlad se poprvé zasmál. „Oh, na to bych se vsadil.“

„Co chceš?“, tiše se zeptala Cat.

„Vyžádat si každičkou laskavost, kterou jsi mi dlužná“, odpověděl bez zaváhání.

„A protože vycházím z toho, že to nebude stačit, nabízím ti, že přijmu tvou dceru do svého klanu. Vím, proč jste mi zamlčeli, že ještě žije, a měli jste pravdu. Za určitých extrémních podmínek by mi byli mí lidé i přes naše přátelství důležitější než ona, ale když bude patřit k mému klanu, už byste si s tím nemuseli dělat starosti. Až už ji skrývání nebude bavit – a ten den přijde -, tak budete mít dalšího spojence, který by za její přežití bojoval.“

Na chvíli mě zaujala otázka, proč by někdo usiloval o život malé holčičky. Ale okamžitě jsem pokračovala ve svých snahách upoutat Vladovu pozornost. Spojení bylo stále stabilní. Teď mě ještě musel slyšet.

„Co za to chceš?“, zeptal se Bones ocelově znějícím hlasem. „Hřbitovní moc“, odpověděl Vlad a z reakce ostatních jsem usoudila, že věděli, o čem to mluvil, zatímco já jsem neměla ani tušení.

„Ne“, vyhrkl Bones okamžitě.

Vlad ho ignoroval a hleděl pouze na Cat. Než odpověděla, dvakrát pohledem uhnula směrem k domu.

„Je mi líto, Vlade. To bych musela s tebou na neurčitou dobu odcestovat a možná bych narazila zrovna na ty lidi, před kterými se skrýváme. Vím, že jste ve válce, ale...“

„Už jsi někdy viděla, jak se stahuje zvíře?“, přerušil ji Vlad ledovým hlasem. „I za normálních okolností je to zatraceně krvavá záležitost, a teď si představ, že by to zvíře přitom bylo naživu a křičelo. Pak si představ, že by to nebylo zvíře, ale osoba, kterou miluješ, do které se neustále zabořuje nůž a seká a řeže, aby jí mohli strhnout kůži dřív, než se zregeneruje.“

Cat zasyčela. Rukou si přikryla ústa. Vlad ji uchopil za ramena, a když pokračoval, byl jeho hlas ostrý jako žiletka.

„To bylo na prvním videu, které mi Szilagyi poslal na důkaz toho, že při útoku na můj hrad zajal Leilu. Na druhém bylo, jak ji, připoutanou ke zdi, znásilňuje můj nejstarší přítel. A teď se musíš rozhodnout, jestli si chceš zasloužit mou věčnou vděčnost a slíbenou podporu a mou ženu ušetřit dalšího utrpení nebo mě chceš raději jako svého nejhoršího nepřítele, kterým se stanu, pokud mě odmítneš.“

Cat nespustila Vlada z očí, zatímco natáhla ruku k Bonesovi, kterého musel Mencheres znehybnit, když jí Vlad sevřel ramena. Poté jí začaly oči zářit zelenou barvou.

„Nevěděla jsem, že je Leila v zajetí. Je mi to tak líto, ale to co ode mě žádáš...Je to tak riskantní, že to nemůžu udělat více než jednou. Takže se musíš rozhodnout, jestli ji chceš kvůli ní nebo kvůli upírovi, který je za její utrpení zodpovědný.“

Vlad zkřivil rty. „Opravdu se musíš ptát?“

Cat mu věnovala stejně chladný úsměv. „Dobré rozhodnutí.“

Když ji Vlad pustil, tak se obrátila k domu a zavolala: „Tate, mami, všechno je v pořádku. Katie, pojď ven a přidej se k nám. Chtěla bych ti představit strýčka Vlada...“

„Už jsi usnula?“, vpadl mi do vize Szilagyi jako nevítaný host. Otevřela jsem oči a přerušila spojení. Szilagyi stál přede mnou, hlavu vyzývavě zvednutou a zíral na mě. Byla jsem tak ponořená do své vize, že jsem si ani nevšimla, kdy přišel. Co, když věděl, že jsem zkontaktovala Vlada?

„Nemůžu nekonečně hrát „vidím něco, co ty nevidíš“, pokusila jsem se odlákat jeho pozornost. „Nebo jsem tě ignorovala, protože tě opravdu, ale opravdu nenávidím.“

Szilagyi nechal s úsměvem klouzat svůj pohled po mém těle, takže mi kůže začala pulsovat, jakoby chtěla před ním utéct. Nastražila jsem uši, jestli neuslyším Maxima, ale nic.

Prosím, ať ještě není pryč, pomyslela jsem si.

„Nikdy bych to nepovažoval za možné, ale jsi Vladovi velmi podobná“, pokračoval Szilagyi. „V jeho mládí ho nemohlo nic, co jsem mu udělal, zlomit, a s tebou jsem také udělal, kde co, a i tak mi vzdoruješ.“

„Proč jsi ho tenkrát tak nenáviděl?“, zeptala jsem se ho, protože jsem byla raději, když mluvil, než aby na mě zíral. „Vím, co vyvolalo jeho nenávist k tobě, ale proč jsi ho nenáviděl už v době, kdy byl člověkem?“

Szilagyi si odfrkl. „To já jsem pomohl dovést Maďarsko k jeho bezpříkladné výši, bojoval jsem v tolika bitvách jako on, a přesto, když církev hledala obránce proti Mehmedově armádě, padla jejich volba na Vlada. A když ho stvořitel nás oba proměnil v upíry, tak Tenoch věnoval svou moc jemu a ne mě.“

Žárlivost, zjistila jsem s úžasem. Vlad měl ke své nenávisti ke Szilagyimu dobré důvody. Ten muž ho uvěznil, připravil ho o trůn, zavraždil mu syna; a že zabil i jeho první ženu, to ještě ani nevěděl. Naproti tomu Szilagyi jednal pouze z uražené pýchy. Bylo by to k smíchu, kdyby to neskončilo v takovém prolévání krve.

„Ale na konci je důležité jen to, kdo vyhraje“, prohlásil Szilagyi, a když na mě položil ruku a sjel s ní k mému břichu, hlas mu zněžněl. „Zpočátku jsem pochyboval, ale pomalu začínám věřit, že měl Maximus pravdu. Jsi přesně to, co potřebuji, abych Vlada konečně porazil. Vypadá to tak, že nedávno při svém záchvatu zuřivosti srovnal zbytky svého hradu se zemí. Co ho k tomu asi dohnalo, že?“

Szilagyiho posměšný smích způsobil, že mi začala jiskřit pravá ruka. Sice byla schovaná v rukavici, přesto jsem se neodvážila na ni pohlédnout. Kdyby v ní opravdu byla nějaká energie, v žádném případě jsem nemohla vzbudit Szilagyiho pozornost. Jinak by mi ji určitě zase odtrhl.

„Možná, že jen chtěl inkasovat tu nehoráznou pojistku, aby ji mohl použít na tučnou odměnu za tvoji mrtvolu“, odpověděla jsem jedovatě.

Szilagyiho ruka doputovala pod můj pupík a tam se zastavila, aby mi dokázal, že proti němu nic nezmůžu.

„Jestli existuje něco, na co můžu vsadit poté, co jsem Vladovi poslal ta videa, tak to je jistota, že teď mě bude chtít zabít vlastnoručně“, řekl Szilagyi, když ze mě konečně ruku stáhl. Zasmál se plný ledové vražednosti.

„Měla bys doufat, že příště s tebou nenatočím ještě kreativnější videa, abych ho popíchl tak, že udělá lehkomyslnou chybu a vydá se do mých rukou sám.“