AA - 7. kapitola

Překlad: Liv
Kor.: 16terez

Nebyla jsem schopná tu novinu nikomu říct. Od okamžiku, kdy mě realita kopla do zadku, uběhly už tři hodiny. Když nad tím tak přemýšlím, měla jsem selhání čekat, stejně jako všichni ostatní. Jenže jsem to odmítala. Takže si teď zasloužím ten nápor slz ve stísněné kabince na záchodcích The Masquarade.

Tu roli dostala Elena. Dost předvídatelné.

Neměla jsem žaludek na to, abych sledovala konkurz dalších holek. Hrála jsem si s prsty, a kůžičky kolem mých nehtů ještě nikdy nebyly tak zajímavé. Za celou svou gymnastickou kariéru jsem se necítila tak poraženě. A právě v tuhle chvíli – kdy mě do boku tlačí držák toaletního papíru a tváře mám smáčené slzami – přemýšlím, jestli nejsem jedním z těch bláznivých snílků.

Jako ti, kteří věří, že umí zpívat a přitom se neudrží v tónině.

Jako ti, kteří věří, že umí tančit a přitom mají obě nohy levé.

Zavřela jsem oči a po tváři mi stekly další slzy. K čemu je život, pokud ne k tomu, aby člověk usiloval o věci, které miluje? Lidi hledají celý život něco, co jejich duši naplní touhu a já, i když jsem to našla, musím hledat znovu. Protože na tu první věc nejsem dost dobrá.

Je to zničující.

Lpím na něčem, co mě nechce. A rozloučit se, je jako odtrhnout část sebe, kterou neumím nahradit. Jsem ztracená.

Budu tak ztracená.

V tu chvíli, kdy se vrátím na vysokou. Nebudu vědět, kterým směrem se vydat.

A děsí mě to.

Je to všechno, co jsem kdy chtěla a nedokážu snést myšlenku na rodiče, kteří řeknou, že to čekali. Vidět, jak se v nich odráží moje zklamání.

Protože tím připustím porážku. Přiznám, že nezáleží na to, co dělám, ani kolik času tomu věnuju, nesejde ani na tom, jak moc se snažím, protože stejně neuspěju.

Jsi jako milion jiných holek, Thoro James.

Ale nejsem ta jedna, která by uspěla. Už to vím.

Vím to.

**

„Pokud pojedeš domů, vrátíš se někdy do Vegas, abys to zkusila znovu?“ zeptala se Camila zvědavě. Měla nohy na barové stoličce, a jedla kousek pizzy. Rukáv jejího kimona málem shodil plechovku Diet Fizzu.

„Pravděpodobně ne,“ řekla jsem, když jsem seděla u kuchyňského stolu s Johnem. Mám Camilin notebook, abych se mohla podívat, jestli je levnější letenka nebo jízdenka na autobus zpátky do Ohia. Od rána nemám na jídlo chuť. Pizzu jsem sotva uždibla.

Neustále mrkám, oči mám suché a podrážděné z toho, jak dlouho jsem brečela. Svoje slzavé údolí jsem opustila před několika hodinami a pak šla padesát minut chůze zpátky ke Camile do bytu.

Telefon mi zazvonil a já zahlédla zprávu.

Jak to šlo? Už je konec? – Máma

Ignorovala jsem to. John sledoval můj odmítavý postoj, když se napil svého energetického nápoje Lighting Bolt!, a když jsem čekala na jeho uštěpačnou poznámku, zavřela jsem oči – ale nic neřekl. Zůstal ticho.

„Víš,“ pokračovala Camila a slízla si z prstů omáčku z pizzy. „Kluby ve Vegas pořád hledají nějaké akrobatky, které dělají vystoupení na obručích. Co kdyby sis ve městě našla jinou práci?“

Obočí se mi spojilo. O tom jsem nepřemýšlela. Rodiče by nesouhlasili. Mysleli by si, že je to stejné jako dělat servírku v Los Angeles a doufat, že se jednou stanu herečkou. Řekli by, že to není žádný úspěch a ztrácela bych tím jen čas.

Když jsem zůstala ticho, dodala, „rozhodně to není tak prestižní jako AE. Myslela jsem to spíš krátkodobě. Zaplatí to účty a mezitím možná narazíš na někoho, kdo má kontakty v Aerial Ethereal.“

Kontakty. Plíce se mi rozšířily. O tom to je. V Ohiu na nikoho důležitého nebo užitečného nenarazím. Ne, když je průmysl tady.

Uvědomila jsem si, že jsem v pozici, kdy se chytnu jakékoliv naděje. Bez ohledu na to, jak je malá. Jedna moje část chce, aby tenhle výlet něco znamenal. Pokud se vrátím domů, každý mi řekne, že jsem utratila stovky dolarů za letenku do Vegas a k ničemu to nebylo. Řeknou, že jsem udělala chybu.

Telefon mi znovu zavibroval.

Až budeš moct, tak nám zavolej. Je to v pořádku. Dáme ti peníze na letenku zpátky domů. – Táta

Už si myslí, že jsem selhala. Taky že jo, Thoro.

Zakručelo mi v žaludku z nedostatku jídla a tak jsem si ukousla pizzu. Polykání bolelo. Rodiče nebudou mít radost, pokud uslyší, že jsem se z rozmaru vzdala stipendia, jen abych tady zůstala a pracovala v klubu.

To jsou vazby, které mě drží v Ohiu, nitě, které mě vážou k bezpečí. Bojím se je odstřihnout. Je to jako se loučit s malou holčičkou, která se obracela na mámu, když potřebovala poradit. S tou, která zářila, když otec hrdě fandil na jejich gymnastických soutěžích.

Tohle rozhodnutí žádnou hrdost nepřinese.

Jen další zklamání.

„Nedávej jí do hlavy takové nápady, Camilo,“ vložil se do toho John. „Nech jí odletět z Vegas, dokud ještě může.“ Kývl ke mně hlavou. „Jsi jedna z těch šťastných, kteří mají ještě šanci odejít.“

Obličej se mi zkroutil a nejsem si jistá, co cítit.

Camila se naklonila dopředu a zúžila oči na svého bratrance. „Ty to tady miluješ, Johne. Jako většina z nás.“

„To bych neřekl,“ zabručel John. Zatímco Camila si odfrkla, John se napil energického nápoje.

„Pokud to tady tak nenávidíš,“ zeptala se, „proč jsi ještě neodešel?“

„Protože jsem zjevně stejný šílenec, jako všichni ostatní.“ Zvedl Lighting Bolt!, jako by si připíjel.

Vrátila jsem se k obrazovce počítače a časy příletu se mi slívaly do sebe. V srdci jsem věděla, že chci zůstat – i když byla ta myšlenka děsivá. Nesejde na tom, jak moc riskuju. To co kdyby mě bude pronásledovat do konce života. Přemýšlím, jestli budu i v padesáti myslet na tenhle den a litovat, že jsem neměla dost odvahy, abych zůstala. Abych si vybrala cestu bez bezpečí a své rodiny.

Olízla jsem suché rty a odkašlala si. „Jak snadné by mohlo být získat práci v nějakém klubu?“ zeptala jsem se Camily. To taky nemůže být úplně jednoduché.

Když jsem zvážila její nápad, nadchla se. Ukázala na Johna a zamávala na něj prstem. „Johne, ty musíš vědět, kdo zrovna hledá lidi.“

„O nic víc, než ty.“ Klesl níž do židle a roztočil pepřenku.

„Hele.“ Luskla prsty. „Thora potřebuje pomoc a ty znáš všechny v The Masquarade, Ballagiu a Cosmopolitanu.“

Vytřeštila jsem oči. „Vážně?“ Myslela jsem, že John rád poslouchá jen sám sebe. Nedošlo mi, že je pan Populární. Tehdy u blackjackového stolu se nikdy neukázali ti členi bratrstva, ale místo nich přišla skupinka starších žen a bavily se s ním víc jak dvě hodiny. I když je mrzutý a nevlídný, umí být i neuvěřitelně milý.

„Ne,“ vyštěkl John, jako by jeho sestřenice lhala. „Teď odporně přeháníš, Camilo.“

Ušklíbla se na něj a pak se podívala na mě. „Je společenský, ale nerad to přiznává.“

„Nejsem kurva společenský,“ zamumlal. A potom hlasitěji odsekl, „všechny nenávidím. Jasně, mám čísla na pár lidí, ale jen proto, že neumí zavřít hubu. Nemám sebou kartón, na kterém by bylo napsáno: prosím, povykládejte mi o svém životě. Ale lidi to kurva dělají i tak.“

„Teď přeháníš ty,“ prohodila Camila. „Nikdo nemá tolik pesimistických a cynických keců jako ty. A jsi rád, když lidi poslouchají tvoje stížnosti.“ Znovu na něj ukázala prstem. „Ale jde o to, že určitě znáš někoho, kdo bere akrobatky.“

Asi minutu vehementně vrtěl hlavou a pak řekl, „jo, pravděpodobně.“

Camila zvedla ruce do vzduchu, jako by právě uběhla pětikilometrový závod. „Takže Thoře pomůžeš?“

Teď jsem si uvědomila, jak mám ztuhlý žaludek. Pokud mi bude ochotný pomoc, pak zůstanu. Ta myšlenka mě praštila odnikud. Je to další záchvěv naděje, něco, co tohle rozhodnutí zjednoduší. Ne o moc. Ale i tak to vezmu.

Telefon zavibroval.

Nějaké novinky? – Shay

Tuhle zprávu jsem ignorovala taky.

Když jsem vzhlédla, John zkoumal mě i telefon. Zželelo se mu mě, protože zasténal. „Fajn,“ řekl, „zkusím se poptat.“

V očích jsem měla slzy. „Opravdu?“

„Hlavně nebreč,“ zašklebil se.

Tak jsem se místo toho usmála. „Děkuju… moc ti děkuju.“

„Můžeš zůstat tady, dokud si nenajdeš byt,“ řekla Camila s mrknutím.

Možná mám nakonec štěstí.

Zvedla jsem telefon, když znovu zabzučel.

Ségra, zvládla jsi to? – Tanner

Nemůžu se donutit otevřít tu smršť nesouhlasu. Pokud to řeknu Tannerovi, řekne to rodičům. A když budu lhát, bude to bolet míň. Nikdy předtím jsem to neudělala, ale chci být dcera, na kterou jsou pyšní. Ne ta, o které nechtějí mluvit, když ji někdo zmíní.

Jak se vede vaší dceři na vysoké?

Nijak, přestala tam chodit.

Nechci je vystavovat souzení jejich vrstevníků.

„Víš jistě, že tohle chceš?“ zeptal se mě John vážně. Musel si všimnout mého zaváhání, když jsem zírala na telefon, jako bych tam viděla svou budoucnost. „Když někomu zavolám a najdu ti místo, nechci, aby sis to rozmyslela. Poslední věc, kterou bych potřeboval, je dlužit nějakému debilnímu manažerovi klubu.“

Nechala jsem se řídit srdcem.

„Vím to jistě,“ řekla jsem.

Chci to.

Napsala jsem bratrovi. Jo. Mám tu roli.