AA - 5. kapitola

Překlad: Liv
Kor.: 16terez

První den konkurzu jsem zvládla.

Poslala jsem skupinovou zprávu mým rodičům a bratrovi. Pak další zprávu pro Shaye. Šla jsem po dlouhém koberci na chodbě kasina v teplákách přes trikot a pořád jsem byla překvapená verdiktem. Před hodinou Helen řekla moje číslo společně s Eleniným, Kaitliným a ještě jedním. Skoro jsem tomu nemohla uvěřit.

Nikolai na mě dokonce kývl, když oznámila, že jsem se dostala do druhé části konkurzu. Možná to bylo jen kývnutí z lítosti, ale stejně mě to nabudilo do dalšího dne.

Měla jsem v plánu jít do Camilina bytu a dočíst Temné kousnutí, což je knížka o upíří romantice. Už jsem ve třech čtvrtinách knihy. Ale myslím, že mi protokol spaní na gauči zakazuje se jen tak zdržovat v bytě. Prostě se vyspím a pak jdu. A pak se přijdu zase vyspat.

Takže jsem se rozhodla užít si Vegas a nasát atmosféru, dokud jsem tady. Pokud tu roli nedostanu, možná už nebudu mít další možnost tohle město navštívit.

Výherní automaty cinkaly a svítily – skupinka třiceti lidí seděla u rulety. Každou chvíli se radovali a ťukali si pivem a koktejly. Zdálo se, že je tady každý nadšený.

Ta energie je pro mě nová a cítím, jak se usmívám. V Ohiu je život pomalý. Ne špatným způsobem. Jen jiným. A Vegas mi začíná přirůstat k srdci a vtahovat mě hlouběji do hříchů kasina.

Ještě je brzy, takže tady není plno. Procházím kolem stolků, automatů a z dálky sleduju hazardující lidi. Chápu to lákadlo v podobě házení kostek, hraní karet a automatů.

Je to sen, že?

Získat peníze bez práce nebo úsilí. Nezáleží na tom, kdo jste, jak vypadáte, nebo odkud jste přišli – naše šance jsou stejné.

Vegas je možná džin, který plní přání, ale taky to může být převlečený ďábel, který vás stejně rychle může o sny připravit.

Když jsem pozorovala opravdu matoucí hru – asi kostky – zazvonil mi telefon.

To je jasný, že jsi to zvládla. Už si rezervuju letenku. – Tanner.

Usmála jsem se a snažila se nemyslet na mé realistické rodiče, kteří už pravděpodobně plánovali, že mě vyzvednou na letišti.

Než jsem mohla dát telefon do kapsy, znovu zazvonil.

Natalie a Jordan chybíš. Pořád se ptají, kdy se vrátíš. – Shay

Lže. Zaprvé si Natalie a Jordan nevšimly, ani když jsem měla v prváku bronchitidu a nebyla na třech trénincích. Kdybychom nesdílely jednu společnou věc – dívčí gymnastiku – pochybuju, že bychom vůbec byly přáteli na Facebooku. Rychle jsem odepsala: Jsem pryč jeden a půl dne.

To je dostatečný důvod, proč pravděpodobně nikomu nechybím. Takovou dobu bych nechyběla ani sama sobě.

Myslím, že bych potřebovala aspoň solidní měsíc. Pak bych si začala chybět. Ale jen možná.

Odpověděl smajlíkem, který má rohy. Tak jsem mu poslala anděla.

Zrovna když jsem se vrátila ke kostkám, všimla jsem si známého obličeje, který míchal karty u blackjackového stolu. Nohy mě tam vedly dřív, než hlava.

„Ale ne,“ řekl John, když jsem přistoupila. „Tenhle stůl je vyhrazen jen lidem, kteří nejsou členy AE.“

„Ještě umělkyně nejsem,“ řekla jsem a dala ruku na volnou stoličku. „Jsem jen gymnastka.“ Pokud jsem opravdu nevítaná, můžu jít jinam. Možná bych si mohla najít dobrou lavičku, na které si budu číst.

John vypadal nešťastně, tak jsem odstoupila.

„Počkej, počkej,“ řekl pomalu a mávl na mě, abych se vrátila. „Bylo klidné odpoledne a předpovídám nápor hlasitých a nepříjemných členů bratrstva. Je to tak pokaždé. Představ si pohodlný den a pak přijde banda zkurvených žvýkačů tabáku, na očích mají sluneční brýle, předstírají, že jsou profesionální hráči pokeru a nechávají po sobě dvou dolarové dýška a flašku plných hnědých chlustanců.“ Zamíchal karty. „Ale když se tady posadíš, tak je to od stolu s největší pravděpodobností odradí. Budeš můj repelent na debily.“

Bála jsem se zeptat. „Proč bych na ně působila jako repelent?“ I tak jsem se ale posadila na prázdnou stoličku. Vždyť tolik možností stejně nemám. Nemám tady možnosti ani kamarády. Takže jo, radši zůstanu s náladovým Johnem Ruizem. Nakonec to není tak špatné.

Střelil očima po mém černém trikotu a volném copku, který uvolnil pár pramínků mých špinavě blond vlasů, které mi teď spadají kolem oválného obličeje. „Vyberou si prázdný stůl nebo ten, kde jsou modelky. Ty nejsi ani neviditelná, ani modelka. Nic proti.“

„V pohodě.“ Jsem ráda, že se nezeptal, jak šel konkurz. Nemluvit o tom, pomáhalo zmírnit stres. Pozorovala jsem, jak míchá karty. John na sobě má oblek se zlatým motýlkem, je to uniforma krupiérů a mračí se tak usilovně, že má na čele vrásky.

„Ty máš NKO?“ vyhrkla jsem. A v duchu se zatřásla. Proč jsem se na to zeptala? Možná proto, že jsem konečně našla někoho, kdo stejně jako já trpí Nasraně Klidným Obličejem. Takhle jsem se jednou seznámila s holkou z gymnastického týmu. Sjednotily jsme se. Ale není to tak, že by to bylo běžné.

Zašklebil se a věnoval mi divný pohled. Pak řekl, „ne, jsem jenom nasraný.“ Suše se usmál.

Nemohla jsem si pomoct a úsměv mu opětovala. A koutek jeho úst se upřímně zvedl.

„Kolik si vsadíš?“ zeptal se.

„Nemůžu se jen dívat?“ Nevzala jsem si sebou žádné peníze a tohle je pěkně drahé místo.

„Lokty ze stolu,“ řekl najednou.

Dobře, to je asi pravidlo. Neznám pokerovou etiketu. Rychle jsem je sundala. A pak mi podal mísu preclíků. „Většinou nejsem tak milý. Ale ty vypadáš, jako bys potřebovala kamaráda a já ten kamarád nikdy nejsem. Nikdy.“ Zavrtěl hlavou, jako by to byla do kamene tesaná pravda. „Dělám to jen proto, že pro mě dneska pracuješ. Je to motivace, abys zůstala, i když budu od půl třetí protivný. Je to tak každé odpoledne. Tak se na to připrav.“

„Budeš protivnější, než jsi teď?“ zeptala jsem se a zvedla obočí.

„Poznala jsi mě v nejveselejší náladě. Nemůžu za to, že je celý ten svět tak zkurveně mizerný. Není moc věcí, které by přinášely potěšení. A jediný důvod, proč není více lidí jako já, je ten, že žijí ve vymyšleném světě plných dortíků, narcisů a—”

„Flitrů,“ dodal za něj kluk, který se posadil na stoličku o dvě dál. „Nemůžeš zapomenout na flitry, starče.“

John ztuhl a podíval se na nového muže tak temně, že mi připomínal bouři a blesky. Je to ten pohled, který máte vyhrazený pro lidi, které znáte.

Otáčela jsem hlavu z jednoho na druhého. Vypadá to, jako by spolu komunikovali očima. Prohlídla jsem si rysy toho mladíka: tmavě hnědé vlasy, nahoře delší tak, že mu padají až k očím. Bledá kůže. Je hubený, ale zdá se, že je pod koženou bundou dobře stavěný. Vzhled doplnil džínovými šortkami a botami.

Podle těch šortek vypadá trochu nestydatě. Ale ne jako ten typ člověka, co žvýká tabák a má na sobě sluneční brýle, kterého bych měla odradit.

John ten vražedný pohled skončil jako první. „Je tady dalších deset stolů na blackjack, Timo. Jdi jinam.“

Timo se nedal a položil na zelený stůl hrst žetonů. „Já bych, dokonce velmi rád, šel jinam. Jsi můj nejméně oblíbený krupiér v celém The Masquarade. K tomu mimochodem blahopřeju. Ale i tak mám pocit—” dramaticky si sáhl na hruď „—že mi dneska přineseš štěstí, starče.“

„Přestaň mi tak říkat,“ odsekl John a jeho nálada se zhoršovala každou sekundou. „Je mi zkurvených pětadvacet. Nechtěj, abych znovu zavolal ochranku.“

Timo pokrčil rameny. „Udělej to,“ otočil se a kývl na mě. „Za tohle se omlouvám. John nedokáže pochopit, že je mi jednadvacet a nemůže mě odtud vyhodit.“

John se bez humoru zasmál. „Je mu osmnáct. Má falešnou občanku, kterou tady všichni přehlíží, protože má příjmení Kotova.“

Cože? Hrozilo, že mi vypadnou oči z důlku a pusu jsem měla otevřenou. Znovu jsem se zadívala na Tima. Vlasy měl stejně tmavé jako Nikolai a mají i stejné šedé oči. Ale jeho tělo je jiné, má méně svalové hmoty než Nik. Zopakovala jsem si v duchu Johnův výrok – o tom, že mají Kotovi v The Masquarade speciální výhody.

To je dost nepravděpodobné. Že?

„Jsem si jistá, že je mu jednadvacet,“ řekla jsem. „Kasino nemůže nechat hrát někoho nezletilého jen kvůli příjmení.“ Nemají tady tajné policajty, kteří na to dohlíží?

Timo se zazubil a jeho úsměv je magnetický. „Líbíš se mi,“ oznámil a naklonil se dopředu, aby mi podal ruku. „Timofei Kotova. Narozen v Mnichově. Vychován převážně v New Yorku. Co ty?“

Potřásla jsem si jeho rukou. „Thora James. Narozena a vychována v Cincinnati.“

Josh mi věnoval temný pohled, jako bych se právě spolčila s nepřítelem.

„Cincinnati,“ opakoval Timo a oči mu zářily. „Jednou jsem byl v Clevelandu. Byli mi asi čtyři.“

„Fascinující,“ řekl nevrle John.

„Ne každý může být John Ruiz. Narozen v Las Vegas. Vychován v Las Vegas.“ Timovy oči byly plné hraného nadšení. „Jsi úžasný, můj příteli.“

„Nejsme přátele,“ opravil ho John. „A moje rodina je z Kolumbie.“

Timo zvedl obočí, jako by říkal a co jako? „Moje rodina je z Ruska, starče. Chceš se hádat?“

John si stiskl kořen nosu a jeho kyselý výraz pohltil jeho rysy. Zhluboka si povzdechl.

Opatrně jsem se vrátila zpátky do konverzace. „Pořád nechápu, proč by měli mít Kotovi výhody.“

„Protože jsme úžasní,“ řekl mi Timo a snědl mi pár preclíků z misky.

John se natáhl a misku nám vzal. „Tak já ti to objasním, Thoro. V The Masquarade jsou tři vystoupení Aerial Ethereal.“ Počítal na prstech. „Viva, Infini a Amour. Kotovi představují jednu třetinu umělců v každém představení.“

Timo zvedl pěst do vzduchu.

Johnův výraz jasně říkal: mám velkou chuť tě právě teď praštit do hlavy. Odfrkl si a pokračoval, „někteří Kotovi jsou dokonce režiséři a trenéři. The Masquarade se chová, jako by to byli polobozi, takže ano, nechají tady hrát nezletilé, dokud vypadají na to, že je jim kolem dvaceti.“ Jeho bouřlivý pohled se vrátil k Timovi. „A mimochodem, to na tebe neplatí. Vypadáš jak malé děcko.“

„Takže počkej,“ řekla jsem, než mohl Timo odpovědět. Roztáhla jsem ruce a hlava se mi z těch informací točila. „Máš problém s Aerial Ethereal nebo s Kotovými?“

Timovi se rozjasnily oči. „Výtečná otázka.“

„Obojí,“ zavrčel John.

„Dobrá tedy,“ řekl Timo, „když vidím, jak mě nenávidí krupiér, bude dvojnásobně větší zábava vyhrát.“ Posunul žetony na zeleném stolu a kývl na mě. „Hraješ?“

„Jen se koukám,“ řekla jsem.

John zamumlal něco pod nosem a neochotně zamíchal karty, takže to navzdory svým slovům vzdal. Tohle se musí dít často.

Karty rozdal rychle: král a sedmička pro Tima, královnu pro sebe. John odklopil spodní okraj karty, aby se na ni podíval.

Timo zvedl obočí. „Něco zajímavého?“

John zůstal ticho a zachoval obvyklou tvář opovrhuji světem, svou prací a všemi lidmi.

„Je to až tak zlé, jo?“ zazubil se Timo a rozepnul si koženou bundu.

„Hraj,“ odsekl John. Když jeho oči dopadly na Timovu hruď, protočil oči. „Proč na sobě kurva nemáš tričko? Děláš si prdel? Ty vole.“ Podíval se na mě. „Vidíš to?“

Och ano.

Timo pod bundou nic nemá. Zoufale se snažím nesmát Johnově utrpení. Je na tom něco komického.

„Je tady nějaké pravidlo na oblečení?“ zeptala jsem se a kousala se do rtu.

„Ano, je tady pravidlo na oblečení. Všude je kurva pravidlo na oblečení. Nemůžeš hazardovat bez trička.“

„Má na sobě bundu,“ namítla jsem. A navíc nemůžu dělat módní policii, když na sobě mám tepláky, trikot a tenisky. Což je můj obvyklý outfit.

„Mám bundu,“ řekl Timo. „Říká naprostou pravdu.“ Má stejně intenzivní pohled jako Nikolai, ten, který lidi vtahuje do sebe. John má skvělou obranu v podobě své nálady, ale je jasné, že už Timovi do pasti několikrát spadl. Jinak by do něj Timo tak neryl.

„Stojíš, nebo bereš?“ vyštěkl John a měl na mysli tu karetní hru.

Timo mávl rukou. Viděla jsem film 21, takže vím, že tohle kolo stojí. John přetočil kartu: pětka.

Otočil další: desítka. John vybuchl.

Timova tvář je teď plná čiré radosti a jeho nadšení na mě má účinek.

„Gratuluju,“ řekla jsem s úsměvem. John mu podal pár červených žetonů a Timo mi ukázal palce nahoru, než si zase vsadil.

„Neměla bys mu gratulovat,“ řekl John, když rozdal další karty. „Ne potom, co ti včera udělal jeho bratr.“

Zmrzla jsem na místě, jako by mě ochladila klimatizace. Opravdu to musel vytáhnout? Chtěla jsem na The Red Death a ten piercing zapomenou a zatím jsem si vedla dobře. Teď mi skoro vyletěla ruka k prsu, jako bych se ho pokoušela chránit.

„O jakém bratru je řeč?“ Timo mírně nakrčil obočí, když se díval na karty. Pětka a sedmička proti Johnově osmičce.

„Ach, ale to víš, jde o toho, kterému se postaví při tetování otazníků a šípů na prdele.“

V duchu jsem se zašklebila.

Timo poplácal stůl a John mu rozdal desítku. Rychle jsem si to v hlavě spočítala. Malý brácha Nikolaie má dvacet dva.

„Kurva,“ zanadával Timo a dal si ruce na hlavu. Pak se otočil ke mně. „Nikolai ti včera potetoval prdel? Tos byla ty?“ Prohlížel si mě, jako by se snažil vzpomenout.

Byl tam? Přemýšlím, jestli jsem ho viděla… „Ne…“ odmlčela jsem se a přemýšlela, když jsem zkoumala jeho rysy. „Udělal mi piercing.“

Po Timově tváři se okamžitě rozlil obrovský úsměv. „Správně. Do kozy. Přišla jsi mi povědomá.“

Piercing do kozy. Vytřeštila jsem oči. Takhle mi budou lidi říkat?

Timo luskl prsty. „V tom kole jsem si dokonce přál, aby Nikolai prohrál.“

Tak to byl ten osamělý hlas, který mi fandil. Počkat – zamyslela jsem se nad tou formulací. Jen chtěl, aby jeho bratr prohrál, což nutně neznamená, že si přál, abych já vyhrála. No to je super, Thoro.

Rychle přejel očima moje tělo. „Ve dne vypadáš jinak, víš… možná proto, že jsem teď střízlivý.“ Protáhl si ruce nad hlavou a pak se otočil zpátky ke stolu, jako by říkal, tak jdeme na věc.

A prostě jen tak hodil tu nepříjemnost za hlavu, jen tím malým pohybem, který je nevýznamný a obyčejný. Inspirovalo mě to k tomu, abych udělala to stejné, i když Nikolai věří, že je to velká věc.

„Zákony existují z nějakého důvodu,“ řekl mu John, když mu dával karty. „Měl bys je dodržovat. Říká se tomu být dospělý.“

„Opravdu?“ zeptal se Timo. „Mně přijde, že se tomu říká být úzkoprsý.“

Zeptala jsem se Johna, „nejsi ty jeden z těch lidí, kteří nikdy nepřejdou ulici na červenou?“

„Přesně tak, protože chci kurva žít. Mám svůj život rád.“

„Vážně?“ zeptal se Timo a tentokrát měl v obličeji opravdové překvapení. „Měl bys být herec, chlape, protože bych ti ten postoj ‚všechno nenávidím‘ věřil.“

Johnova tvář ještě potemněla a Timo se mu zadíval do očí a necouvl. Čím víc se John mračil, tím víc se Timo usmíval.

Pak našpulil rty, poslal mu vzdušný polibek a mrkl na něj.

„Bože,“ zasténal John a podíval se na strop, jako by se ptal, proč já? I já měla s Bohem podobné chvíle. Ale obvykle jsem měla pocit, že si jen stěžuju stropu.

Timo mávl rukou, že chce kolo stát a to další vyhrál. John zavrtěl hlavou a už ho neštvalo jen to, že musí snášet Tima. Po pár dalších rozdání karet prošel číšník a nabízel drinky. Já odmítla, protože není vyloučené, že si později půjdu zatrénovat do tělocvičny.

„Nemůžu,“ řekl Timo číšníkovi. „Mám večer představení.“

Jeho jednoduché odmítnutí alkoholu mě překvapilo. Možná proto, že vypadal víc nezodpovědně, než byl. Ale být v Johnově přítomnosti nepomáhalo. Na každého pod sedmdesát se dívá jako na rebelujícího puberťáka.

Timo vyhrál další kolo a zvedl ruce do vzduchu. Zasmál se a pak se podíval na mě. „Proč jsi mi neřekla, že přinášíš štěstí, Thoro James?“

Pomyslela jsem na ten piercing. „Většinou to tak není.“

„Mně ho nosíš,“ řekl. „Udělej si pohodlí. Budeme tady dlouho.“

John zaúpěl, jako by ho Timo praštil. A pak začal zase rozdávat karty. Timo se naklonil dopředu, a když se na mě podíval, těma jasnýma a oslnivýma očima – plné mladistvé energie – celou mě pohltil. Svázal mě tím kouzlem. Stejně jako jeho starší bratr.

Nikolai měl temnější verzi, ale je to talent, který zase závidím. Je to něco, co dělí obyčejného člověka od podmanivého. Je to kouzelné a mimořádné.

Nemůžu z Tima spustit oči a to není ani na jevišti.

Uvažuju, jestli je to dar, se kterým se člověk narodí. Jestli je to něco, co se nikdy nebudu moct naučit. Jedna moje část, která je tak cynická, že se ji snažím potlačit, tomu věří.

Ale ta jasnější část říká – možná. Možná dokážu být něco víc, než jsem teď. A pokud se to můžu někde naučit, je to tady. Ve Vegas. Kde jsou Kotovi.