AA - 4. kapitola

Překlad: Liv
Kor.: 16terez

Po konkurzu každé dívky se dali režiséři do diskuze a Helen nám řekla, že se můžeme porozhlédnout po tělocvičně, zatímco budeme čekat na rozhodnutí.

Já skončila v šatně, kde jsem si prohlížela jména na modrých kovových skříňkách. Nemyslím si, že jsem dneska byla nejhorší. Jedna holka měla dělat oheň a vodu, přitom udělala žížalu. Ale rozhodně jsem neměla Eleninu ladnost nebo Kaitlinu chladnou hlavu.

Upřímně si myslím, že jsem prostě vybledla do pozadí.

Přejela jsem prstem po jméně na štítku: Dimitri

„Proč jsi nic neřekla?“

Trhla jsem sebou, když se za mnou ozval hluboký hlas. Nikolai se opřel ramenem o modrou skříňku, ruce měl zkřížené na hrudi a tmavé vlasy mu krotil červený šátek. Intenzita jeho pohledu byla neměnná.

„Na nic ses mě neptal,“ zašeptala jsem, i když už v místnosti bylo ticho.

Několikrát zamrkal a pak se podrážděně zasmál, než zavrtěl hlavou, jako by nemohl uvěřit, že se to opravdu děje. Taky jsem tomu nemohla uvěřit. „V The Red Death,“ začal, „věděla jsi vůbec, co se chystám udělat?“

„Říkala jsem ti, že jsem ve Vegas poprvé.“

Přitiskl k sobě rty a vypadal rozrušeně. „Předpokládal jsem, že jsi o tom od někoho slyšela.“

„Ne,“ řekla jsem. „Nic jsem nevěděla.“

Tvářil se smrtelně vážně, když zíral na betonovou podlahu a zpracovával to.

„Nezeptal ses,“ zopakovala jsem.

„Protože jsem si myslel, že jsi nikdo!“ zařval a na čele byla poznat jeho frustrace. „V The Red Death se nikoho na nic neptám, Thoro. Nechci slyšet o jejich životech, nechci vědět o jejich víkendu ve Vegas. Nemá to smysl. Je to vyčerpávající a radši předpokládám…“ odmlčel se, když mu došlo, že tentokrát předpokládal špatně.

„Tak jsem něco měla říct. Máš pravdu,“ řekla jsem. Ani si nevzpomínám, proč jsem zůstala zticha. Možná proto, že mě zaujal tím nedostatkem otázek. Možná proto, že jsem byla ohromená. Mentálně, emociálně – a včerejšek není nic proti dnešku.

Posadila jsem se na dřevěnou lavičku mezi skříňkami. Mezi námi se táhlo ticho. Čekala jsem, že odejde, ale zůstal na místě.

„Stejně na tom nesejde,“ řekla jsem jemně a hrozilo, že mě oči zradí a ukáží se v nich slzy poražení. „Už mě neuvidíš.“

Naštvaně vydechl a udělal několik kroků do šatny, blíž ke mně. „Podívej se na mě, myshka,“ řekl tiše.

Zvedla jsem hlavu.

„Nepočítej svoje ztráty ještě předtím, než uvidíš výsledky.“ Povzbuzoval mě, ale pořád vypadal naštvaně. „Bude tě to krmit nejistotami, na které bys neměla plýtvat energií ani emocemi.“

Právě mi podal kousek naděje. Možná ze soucitu. Ale i tak jsem vděčná. „Díky, že jsi mi předtím pomohl,“ vyhrkla jsem. „Neuvědomila jsem si, co děláš…“

„Lidi z choreografie většinou soudí mírněji první osobu na konkurzu. Jdou do toho úplně naslepo, na rozdíl od ostatních.“ Sklonil pohled a já si uvědomila, že to nedělá často. „Nebudu ti lhát. Byl jsem naštvaný, když jsem tě tady viděl a pořád jsem.“

„Jo, jde to poznat,“ zašeptala jsem.

Párkrát přikývl. „Ale chtěl jsem ti dát výhodu, protože mám pocit, že jsi nebyla ve fér situaci.“

Zamračila jsem se. „Co tím myslíš?“

Podíval se mi do očí. „Náš vztah,“ řekl, „není profesionální.“

Odtáhla jsem se. „Nebyla jsem si vědoma, že bychom nějaký vztah měli.“

Pořád se nade mnou tyčil. „Ať už tomu chceš říkat jakkoli—není to správné. Neseru tam, kde jím. Propichuju a tetuju lidi, kteří se chtějí ve Vegas pobavit. Dávám jim zážitek. Ty jsi tady kvůli práci.“ Zavrtěl hlavou. „Lituju toho, co jsem udělal. Víc, než si umíš představit.“

„Nech toho,“ řekla jsem. „Je to jen piercing. A sama jsem s tím souhlasila.“

„Možná spolu budeme pracovat,“ řekl. „Pro mě to není jen piercing.“ Mávl rukou k mé drobné postavě. „A kolik ti vůbec je?“ Zašklebil se. „Prosím, neříkej osmnáct.“ Možná proto, že do mě lil panáky. Nebo proto, že v ruce držel moje prso, a kdybych měla osmnáct, byl by mezi námi ještě významnější věkový rozdíl, než ten, který už tam je. Vybrala jsem to druhé.

„Je mi jednadvacet.“

Úleva zaplavila jeho obličej a pak si dlouze vydechl.

„Co ty?“ zeptala jsem se.

„Šestadvacet.“ Přejížděl po mě pohledem, jako by se snažil vyčíst řeč mého těla. „Navzdory tomu, že jsem měl dneska nějakou kontrolu, do konečného výběru mluvit nemůžu. Můžou vybrat kohokoliv z vás, i kdybych s tím nesouhlasil.“

Ta maličká naděje, kterou mi před chvíli dal, je nakonec možná opravdu falešná. „Choreograf mě nemá rád,“ poznamenala jsem. Na konci konkurzů se představil, takže vím s jistotou, že má na starost akrobatickou šálu.

Nikolai znovu opřel rameno o skřínku. „Není to tak, že by tě Ivan neměl rád.“

Můj hrudník se naplnil pozitivitou.

„Přímo tě nenávidí,“ prohlásil nekompromisně.

Takže tak.

„Amour nevydrží ani rok, pokud nenajdeme náhradu,“ vysvětlil. „The Masquarade vyhrožuje, že to vystoupení zruší, a vzdušná akrobatika je potřeba k dokončení toho příběhu. Takže je Ivan pod velkým tlakem, stejně jako já, stejně jako bude moje partnerka.“

Chtěla bych věřit, že bych ten tlak zvládla. Můžu to říkat každý den, celý den, ale akce hovoří jasněji. Ještě mě ani pořádně nevyzkoušeli. Nic tak těžkého na mých bedrech ještě neleželo. Takže si neumím dost dobře představit, čím si prochází.

„A nepomáhá, že nejsi Ruska.“ Podíval se na hodinky a zamířil k východu.

Zamračila jsem se a jeho slova mi zvonila v uších. „Co to přesně znamená?“

Podíval se zpátky na mě. „Je frustrující, když s někým nemůžeš komunikovat. Proto se snažil zkrátit tvůj konkurz.“ S tím obešel roh a zmizel mi z dohledu. Slyšela jsem, jak se těžké dveře otevírají a pak zase zavírají.

Postavila jsem se, víc neklidná, ale připravenější. Tu naději jsem držela jako klenot a odmítala věřit, že je falešná. Protože ji potřebuju. Dal mi ji, protože ji potřebuju. A nenechám si ji vzít tak snadno.