AA - 2. kapitola

Překlad: Liv
Kor.: 16terez

Nikolai mě vzal za ruku a vedl doprostřed kruhu. Když jsem se podívala na Johna, pevně svíral oční víčka k sobě a mumlal něco jako Camila mě zabije.

„Víš, co si myslím o gymnastkách?“ zeptal se Nikolai.

Zavrtěla jsem hlavou.

„Jsou odhodlané…“ Klouzal rukou po mé páteři. Puls mi znovu vyletěl. „Pevný postoj, nohy připravené na dopad.“ Prsty přejel po mém zátylku a na pokožce se mi rozlilo teplo. „Nikdy nevypadnou z role, neuvolní se a neriskují.“

Znovu jsem dýchala nosem. „Já riskuju,“ to bylo jediné, co jsem řekla. Jsem přece tady. Jsem ve Vegas. To je ten největší risk mého života.

Tu informaci vzal na vědomí. Nebo mu to možná přišlo jen jako můj názor. „Řekni mi svoje jméno. A mluv hlasitě, aby tě mohli slyšet všichni.“

Olízla jsem si suché rty. „Thora,“ řekla jsem hrdě.

„Thora,“ zopakoval a znovu se mu na obličeji ukázal okouzlující úsměv. „Tu hru znáš.“ Ve skutečnosti ne, neznám. „Ale pro všechny ostatní, kteří právě dorazili, to vysvětlím.“ Položil mi ruku na rameno a otočil se k davu. „Vsadím se s Thorou, touhle roztomilou gymnastkou…“ přestala jsem vnímat.

Roztomilá.

Shay mi tak jednou řekl a pak se smíchem dodal, „takhle nazveš kamarádku, která není sexy.“ Tehdy jsem odstrčila jeho ruku tak silně, že málem spadl přes lavičku. Shayova definice se mi teď ozývala v hlavě.

Kamarádka, která není sexy.

„… že nedokáže dělat stojku delší dobu než já.“

Počkat. Párkrát jsem zamrkala a přinutila se soustředit na tu důležitou část Nikolaiovy věty. Ještě jednou: Vsadím se s Thorou, že nedokáže dělat stojku delší dobu než já. Tohle je ta soutěž? Málem jsem se uklidnila. Tohle totiž zvládnu. Levou zadní.

„Na jedné ruce,“ dodal Nikolai.

Dobře… to bude trochu těžší. A navíc je to chlap, ale stejně ho dokážu porazit. Ne? Jasně, jasně že dokážeš, Thoro James. V duchu jsem viděla roztleskávačky s třásněmi (Do toho, Thoro, do toho!) Moje vlastní imaginární roztleskávačské družstvo. Zvyšuje se mi tím sebedůvěra. Možná je to jen pro můj dobrý pocit, ale nad tím jsem nechtěla moc přemýšlet.

Dav se rozdělil, aby mohl někdo projít. Přišla servírka s tácem plným panáků.

Nikolai mávl rukou na panáky, jeho levé zápěstí zdobily lesklé stříbrné hodinky. „Tři pro ni, tři pro mě.“ Sklouzl pohledem na moje tenisky. „Ty boty ti nepomůžou, myshka. Ale je to roztomilé gesto.“

Cvak. Už mi to došlo.

Myslel si, že na sobě mám sportovní oblečení pro tenhle konkrétní důvod – abych se mohla zúčastnit jeho sázky. Špatné místo. Ve špatnou dobu.

„Takhle jsem to nemyslela,“ řekla jsem.

Ale on zůstal stoický, na můj komentář nic neřekl. Prostě mi podal jednoho panáka a vzal si vlastního. „Piju od desíti, takže moc velkou výhodu nemám. Tohle je tak fér, jak jen to může být.“

„Dobře…“

„Tetování nebo piercing?“ zeptal se.

V duchu jsem se naježila jako vyděšená kočka. Ale jinak jsem byla sotva schopná zavrtět hlavou. Chystala jsem se říct, že nemám ani jedno, ale předběhl mě.

„Pokud prohraješ,“ začal objasňovat, víc k davu než mně, „udělám ti tetování nebo piercing. Sám se rozhodnu kam. Pokud prohraju já, což se ještě nikdy předtím nestalo, potetuješ mě ty. Cokoliv budeš chtít, na jakoukoliv část těla.“

Snažila jsem se zkrotit ten strach, který pohlcoval moje vnitřnosti. Takže podmínky té sázky nejsou jen trochu přísné. Jsou přímo šílené. Rozhlédla jsem se kolem, na diváky, kteří byli v bláznivém očekávání.

Ta největší hloupost byla, že jsem nechtěla couvnout.

Chtěla jsem jeho sílu. Chtěla jsem jeho kouzlo a sebedůvěru. Možná je to moje soutěživost nebo na mě působilo šílenství Vegas, ale zůstala jsem na místě. Je to jako sledovat z okna tornádo. Vichřice odfukuje záclony a odlupuje střechu. Ale nechci se jít schovat do sklepa. Se zájmem sleduju, jak blízko přijde. Pokud odejdu, nikdy nezažiju tu sílu, nikdy neuvidím tu moc zblízka – nezažiju něco, co si budu už navždycky jen představovat. Myslela bych na to tornádo a viděla v hlavě jen repliku toho, co jsem opravdu mohla zažít. Jen část z toho, co jsem mohla vidět.

A já už nechci žít ve fantazii.

Chci, aby se ty obrazy v mé mysli staly skutečností.

Proto jsem taky ve Vegas. Jdu za svými sny.

Olízla jsem si popraskané rty a narovnala záda. „Piercing,“ vybrala jsem. Není to tak trvalé jako tetování.

Přikývl, jako by věděl, že si to vyberu. Pak si ťukl svým panákem o můj. „Na zdraví, můj démone.“ Pořád se mi díval do očí, když tequillu vypil. Čekal, až udělám to stejné.

Na pár sekund jsem zaváhala.

Palcem přejel po svém spodním rtu, aby utřel zbylou tekutinu. „Jsi ve Vegas poprvé,“ řekl.

„Jo.“

„A nepiješ často.“

Odlupuje moje vrstvy, jako by chtěl vyměnit povlečení na posteli, tak svléká to staré. Rychle. Ve spěchu. Moc se nezajímá o matraci. A já se cítím slabě. Trochu nervózně.

„Jeden panák. Ten zbytek pít nemusíš.“ Dobře, tak se o tu matraci možná zajímá víc, než dává znát.

„Zvládnu všechny tři,“ řekla jsem a párkrát kývla hlavou, abych si dodala odvahu. Chci to alespoň zkusit. Dala jsem si okraj sklenice ke rtům a vydala se na novou cestu, která je temná a plná děr. Prosím, do žádné nespadni, Thoro. Ostrá tekutina mi sklouzla do krku. Hodně jsem se držela, abych se nezašklebila.

Podal mi druhou skleničku a já si uvědomila, že už svůj příděl vypil. Lidi skandovali, „rychleji! Rychleji!“

Pracuju na tom, dobře? Malé krůčky. Želva toho zajíce na konci vždycky porazí.

„Můžu ti sehnat Dietní Fizz na zapití,“ řekl Nikolai. Chystal se objednat u servírky, ale já natáhla ruku a chytla ho za předloktí. Moje dlaň je v porovnání s jeho svaly hodně malá.

„Ne,“ řekla jsem. „Zvládnu to.“ Snažila jsem se tvářit tak, že to mám pod kontrolou a najednou mě napadlo, jestli se moc nemračím.

Ale pokud ano, nijak to něj nepůsobí. Prostě přikývl a nechal mě pokračovat.

Zadržela jsem dech a vypila druhou skleničku. U třetí už jsem měla problém, pořád jsem se snažila zapomenout chuť té druhé. Čekala jsem na jeho smích.

Ale když jsem zvedla hlavu, žádný jsem neviděla. Jen ty jeho šedé oči. Sklonil se ke mně. „Vegas tě celou spolkne, myshka.“

Nechci, aby měl pravdu. Položila jsem prázdný panák na tác a servírka s ním odešla zpátky k baru, takže mě s Nikolaiem nechala samotnou v kruhu lidí.

Udělal několik kroků dozadu, aby se připravil na svou sázku.

Instinktivně jsem si zastrčila tričko do spandexových kalhot, které jsou silnější než legíny, ale stejně tak úzké. Svázala jsem si vlasy do culíku. Pak jsem se podívala na Nikolaie.

Zatímco zkoumal moje pohyby, pomalu si začal rozepínat bílou košili. Někteří v davu zapískali. Jiní na něj začali pokřikovat.

„Miluju tě!“

„Vezmi si mě!“

Musejí být opilí. Nebo mnohem odvážnější, než jsem já.

Nikolaiův oční kontakt zabíjel mé odhodlání. Polkla jsem a už se ani nesnažila skrývat, že si ho prohlížím: má vypracované břišní svaly a bicepsy, které mají pouze sportovci, kteří dokážou nést a chytat ženská těla. Jeho tělo si rozhodně zaslouží ten titul, který mu dali.

„Až napočítám do tří,“ řekl, když hodil svou košili stranou.

Dobře.

„Jedna,“ začal.

Párkrát jsem poskočila, abych se rozehřála.

„Dva!“ zařval celý dav.

Zvládneš to, Thoro James.

Moje povzbuzující řeč je největší klišé v historii povzbuzujících řečí, ale pomáhá to. Jsem svoje největší roztleskávačka. Vždycky jsem byla a pravděpodobně vždycky budu.

„TŘI!“

Nepodívala jsem se na Nikolaie, ani ty holky s jehlovými podpatky kolem nás. Prostě jsem na podlahu dala jednu dlaň a zvedla nohy do vzduchu. Stehna jsem pevně tiskla k sobě. Moje svaly se protáhly, když si uvědomily tu známou pozici.

Tričko jsem měla zastrčené do kalhot, takže mi nespadlo ke krku a neukázala jsem publiku víc, než bych chtěla. Vzhůru nohama jsem riskovala pohled na Nikolaie naproti mě – jeho silné tělo držela jedna ruka. Ale ani se nehnul. Jeho vlasy spadaly přes jeho řasy a svaly měl napjaté, takže šly jasně vidět i žíly vystouplé na jeho předloktí.

Ale zdálo se, že je to pro něj až moc snadné.

Je jako velký kámen, který vyčnívá z oceánu a na kterém lpí lidé ve vodě. Bez ohledu na to, jak silná vlna přijde, on bude vždycky na místě.

Do hlavy mi natekla krev a začal působit alkohol, ze kterého mi bylo horko. Neměla jsem jen závrať.

Přítomní diváci teď přehlušili elektronickou hudbu novou mantrou: „Ruský Bůh! Ruský Bůh! Ruský Bůh! Ruský Bůh!“ Tenhle titul jistě nedostal jen proto, že vyhrál sázku ve stojce.

„Ruský Bůh!“ Tak tohle mi vůbec nepomáhá.

„Do toho, Thoro!“ zařval jeden osamělý mužský hlas. Není to John – to můžu říct s jistotou. „Nakopej mu prdel!“

Nikolai se krátce a podrážděně zasmál. Pak řekl něco v ruštině.

Ten druhý mu odpověděl stejným jazykem. Takže se znají. Když Nikolai mluví anglicky, zní perfektně. Nemá žádný přízvuk a zajímalo by mě, jestli je Rus narozen v Americe. Narozen tady. Rodiče od tama.

Soustřeď se, Thoro. Zhluboka jsem se nadechla a zamrkala, když se mi žaludek zhoupl na protest proti téhle pozici. A proti tomu, co jsem předtím vypila. Můj sebevědomý výraz se změnil na znepokojený. Znovu jsem se podívala na Nikolaie, který na betonové podlaze prohodil ruce, aniž by se pořádně pohnul.

Má dokonalou rovnováhu.

Zatnula jsem břicho a pád jsem cítila ještě předtím, než opravdu přišel. Ještě předtím, než se na mě podíval a jeho oči říkaly, prohraješ, myshka. Já vím. Já vím.

Alkohol, stojky a Thora James prostě nejdou dohromady. Už jsem se poučila.

Nevzdaly to mé ruce.

Vzdal to můj žaludek.

Cítila jsem v krku žluč a impulzivně jsem si kecla na zadek, abych stihla polknout, než se pozvracím. Když jsem se vzpamatovala, slyšela jsem hlasitý jásot.

Nikolai se bez námahy postavil na nohy a potlesk přijal klidněji, než jsem čekala. Neukláněl se, nejásal, ani se nesmál. Takže to není o výhře. Možná se mu víc líbí ta část, kdy někoho jiného vyvede z komfortní zóny.

Dřepl si ke mně a byli jsme skoro v úrovni očí. Pozorovala jsem, jak si rukou zajel do tmavých vlasů, aby je dostal z obličeje. A potom řekl hlubokým, chraplavým hlasem, „nebudu ti lhát. Bude to bolet.“

V nose mě zaštípalo, když jsem v sobě držela emoce. Zvládnu to. „Dobře.“

Popadl mě za předloktí a jedním rychlým pohybem mě zvedl na nohy. Vzduch opustil moje plíce a jednu ruku nechal na mém boku. „Pojď za mnou,“ řekl a zamířil k prázdné židli.

Tak jsem šla. Někdo mu podal nastřelovací pistoli na piercing.

„Posaď se,“ nařídil.

Opatrně jsem spustila zadek na sedadlo a přemýšlela, jakou část těla mi propíchne. Ucho, doufala jsem.

To ticho mezi námi způsobovalo, že mi bušilo srdce jako na poplach. Vidím jen ty šedé oči, silnou čelist a červený ďábelský odstín, který na nás snáší světlo nad námi. Dýchám ztěžka a vzhledem k tomu, jak je vnímavý, si toho všiml.

„Uklidni se,“ řekl a položil ruku na opěradlo židle.

Jak bych se mohla uklidnit? Je kousek ode mě a v ruce drží obrovskou jehlu. Lapu po dechu jako fotbalista bez kondice a není šance, že by se to mohlo změnit.

„Dýchej,“ nařídil a čekal, až se uklidním. Jeho oči mi projížděly po těle, když se rozhodoval, kam mi dá piercing.

„Dýchám.“

Střelil po mě pohledem. „Dýchej normálně,“ objasnil. Dal ruku přímo pod mou klíční kost. Jeho dlaň na mojí pokožce byla těžká, ale do nervů mi vjel elektrický proud. „Jako já, myshka.“

Vzal mou ruku a položil ji na svou nahou hruď. Jasně jsem cítila jeho svaly a teplo. Žebra mi stahovala plíce. Přísahám.

Ale i tak jsem se snažila vydechnout a nadechnout, tentokrát klidněji. A jeho ruka klesla níž, směrem k mému srdci. Zvedl na mě obočí a já si uvědomila, že asi cítí, jak rychle mi buší.

Sklouzla jsem na židli níž a on mě volnou rukou zvedl a vzal za pas. Řekl několik ruských slov, kterým jsem nerozuměla.

Zavrtěla jsem na něj hlavou.

„Jsi roztomilá,“ přeložil. Kamarádka, která není sexy. „Ale musíš zůstat v klidu.“

Přikývla jsem. „To zvládnu.“

„Dobře.“ Pak použil nohu, aby odtáhl mou stranou, a najednou jsem měla rozevřené nohy. Co… otevřela jsem pusu, abych se zeptala, co to dělá, ale on si sedl na okraj sedadla, čelem ke mně. Pak si mě posadil do klína.

Seděla jsem v klíně Rusa. Nevím, jestli to vypadá, že mi vyskočí oči z důlku, nebo jestli se zas mračím. Sedím ztuhle. Přesně tak, jak řekl, že budu. Jsem gymnastka, která se neuvolní.

„Dýchej zhluboka,“ připomněl mi. Na jeho rtech se objevil náznak úsměvu. Je si vědom toho, jaký na mě má vliv. Ví, že jsem takové vzrušení ještě necítila. Můj mozek se snaží pracovat moc rychle.

A nevím, co s rukama. „Já ne…“ začala jsem. Nemůžu to doříct, protože vzal moje ruce a položil si je na ramena. Asi jsem měla paže zvednuté ve vzduchu a váhala.

„Thoro,“ řekl, aby získal mou pozornost. „Máš na výběr. Teď ti řeknu, co propíchnu. Pokud nebudeš chtít, támhle je východ.“ Ukázal ke dveřím v rohu.

„Co propíchneš?“ zeptala jsem se a nedovolila mysli, abych couvla. Vždyť už jsem došla tak daleko. Ne?

Aniž by zaváhal, řekl, „tvoji bradavku.“

Zalapala jsem po dechu. Cože? „Cože?“ Určitě jsem ho špatně slyšela. Kolem nás jsou pořád hlasití lidé, někteří si plácají, jiní si ťukají panáky.

„Thoro,“ řekl Nikolai znovu. „Soustřeď se.“

Co? Odvrátila jsem pohled od lidí kolem a podívala se zpátky na něj. „Řekl jsi, že mi propíchneš nos,“ zamumlala jsem, bylo to spíš zbožné přání, jenom odhad.

Zasmál se. „Ne, myshka. Řekl jsem, že ti propíchnu bradavku.“ A zas je neochvějný. Stejně jako předtím.

„Už jsi to dělal?“ zeptala jsem se. „Myslím, už jsi někomu propíchnul bradavku?“ Nad svými slovy jsem se zašklebila. Ale proč? On řekl bradavka a ani se nehnul. Já bych toho měla být taky schopná. Vždyť je to moje tělo.

„U mužů ano. U žen ne.“ Řekl, „budeš moje první.“ To ještě snížilo moje prakticky neexistující nadšení. Ale on se zdál v pohodě. „Většinu poprvé už mám za sebou, takže bys to měla brát jako velké štěstí.“

Štěstí. „Myslím… že je to dost silné slovo.“

Přeformuloval to, „možná si tě budu nějakou dobu pamatovat, Thoro.“ Jako by to byla výhra. Něco, co od něj lidé chtějí. A možná to tak opravdu je. Je to umělec – lidi ho pozorují z dálky. Že si najde čas na někoho pomyslet, to musí být pro fanoušky dost speciální.

„Proč moji… bradavku?“ zeptala jsem se a snažila se udržet klidný výraz.

„Než jsi udělala stojku, zastrčila sis triko do kalhot,“ vysvětlil. „Nechtěla jsi, aby lidi okolo viděli tvoje tělo. Vždycky vyberu to nejtěžší. To, čeho se lidi bojí. Měla bys to vědět.“

Protože si myslel, že jsem si dneska vzala tenisky, aby mě vybral? Je úplně mimo, ale na nic se neptá. Prostě všechno předpokládá.

Čekal na moji odpověď, když jeden kluk v davu zařval, ať nejsem strašpytel a doporučil, abych si nechala narůst koule. Naštvalo mě to tak, že jsem vypla hrudník.

Přikývla jsem na Nikolaie a hlava se mi tím souhlasem točila. Vstát a odejít z tohohle kruhu by vyžadovalo víc síly, než právě teď mám. Mohl by to být odvážnější krok, než zůstávat tady, kde jsem z půlky pod nátlakem a z druhé půlky kvůli své vlastní tvrdohlavosti.

„Máš sportovní podprsenku,“ tipnul si Nikolai.

Nadechla jsem se. „Možná.“ Ano, mám.

„Brzo to zjistím,“ řekl mi, „a pak už mezi námi žádné možná nebude.“

Jasně si uvědomuju, že zatímco v jedné ruce drží tu nastřelovací pistoli, druhou má na mém stehně. Moje nohy visí kolem něj.

„Jeden piercing,“ řekl hluboce. „Pokud máš strach, odejdi. Nestojím o to, aby ses rozbrečela a pak zažalovala mě, tenhle bar nebo Aerial Ethereal. Máme mezi sebou ústní smlouvu, že s tímhle souhlasíš, ano?“ Tohle zní nacvičeně, jako by tu stejnou větu říkal už stokrát předtím.

„Ano,“ přikývla jsem.

Pak sundal ruku z mého stehna a vklouzl ji pod bavlnu mého trička. Přestala jsem dýchat, když klouzal prsty po mé hladké kůži nahoru ke švu mé sportovní podprsenky.

Aniž by mi sundal tričko, vyhrnul podprsenku až k mé klíční kosti. Dobře, tohle zvládnu. Měl nenápadné pohyby – díkybohu. Vůně santalového dřeva z jeho kolínské mi způsobovala závrať.

Podíval se mi do očí, hledal v nich reakci a četl ve mně, jako v otevřené knize. Na sekundu zaváhal a pak přimhouřil oči na můj modrý svítící náhrdelník. „Jsi nezadaná.“

Tak mi to došlo. Mělo mě to kopnout dřív, ale až teď jsem pochopila, jak souvisí ty náhrdelníky se vztahy.

Modrý = nezadaný.

Zelený = ?

Červený = ??

S větší zvědavostí jsem pozorovala jeho červený náhrdelník. „Proč se ptáš?“

„Jen se ujišťuju, že jsi nelhala,“ řekl mi. „Nechci, aby za mnou přišel nasraný přítel.“

„Nelhala jsem. Víš… mohl ses mě prostě zeptat, jestli jsem nezadaná.“ Místo toho, abys hádal na základě mé reakce na tvoje prohlášení.

Nic na to neřekl. Jednoduše posunul ruku na mé levé prso. Drahý Bože. Začal mezi dvěma prsty třít mou bradavku. Vyklenula jsem trochu záda a ta tequilla z dřívějška mě teď přikryla horkou dekou.

„Zase máš černé oči,“ řekl klidně, jako by mi teď nemasíroval prso. „Myslíš na to, že bys mi vysála duši?“ Opravdu se zeptal. Konečně položil otázku. Odpověď hledal v mých očích.

„Ne,“ vydechla jsem tiše. „Už jsi řekl, že nejsi ten typ člověka, který by se nechal posednout.“

„Ale ty vypadáš jako ten typ holky, která by se o to stejně pokusila, i když je to předem prohraný boj.“ Jen proto, že jsem přijala jeho výzvu ve stojce – takhle na to přišel.

I kdybych mohla odpovědět, nevím co říct. Sklonil pohled a moje bradavka ztvrdla. Pod tričko vklouzl i druhou rukou, pistoli teď držel blíž k mému prsu. A míří na mě.

„Vždyť na to nevidíš.“

Můj strach ho zpomalil. „Buď to bude takhle, nebo ti sundám tričko.“

Opakovaně jsem zatřásla hlavou.

„Trefím se. Věř mi.“

„Ani tě neznám,“ řekla jsem tiše, adrenalin mi putoval v žilách. Přivedl mě k útesu, žduchl do mě a teď drží moje zápěstí. Každou chvílí mě může pustit.

„Každý den,“ řekl tiše, „držím v rukou lidský život. Cirkus je založen na stoprocentní důvěře. Celou jí někomu dám a oni ji dají mně. A já tě právě teď žádám, abys mi věřila.“

Jeho slova zněla upřímně. Oči měl sebejisté. A já se začala uklidňovat. Sáhla jsem do nejvzdálenějšího místa v mé hlavě a uvolnila trochu rozvody, které jsou odpovědné za to, abych zůstala chytrá. Jsou to ty, které utáhl Shay těsně předtím, než jsem odletěla.

Kývla jsem na Nikolaie, aby pokračoval a ruce, které jsem měla na jeho svalnatých ramenou, mi ztěžkly.

„Nadechni se.“ Cítila jsem chladný kov pistole. Žebra se mi zvedla, když jsem se zhluboka nadechla a než jsem mohla vydechnout, projela mi bradavkou ostrá bolest. Potlačila jsem nutkání sebou trhnout a na tom citlivém místě jsem cítila cizí tlak.

Ubrouskem setřel stopu krve a pak vytáhl ruce zpod mého trička. Nejsem si jistá, jestli bych si měla dát podprsenku zase na místo, ale stejně jsem to udělala a ignorovala bolest. Nikolai mě zvedl ze židle a pak se se mnou postavil na nohy.

Dav se rozjásal, opilé holky poskakovaly nahoru a dolů, mávaly nedbale rukama a křičely, aby si je vybral. Moje mysl se točila pěti různými směry.

„Udržuj to v čistotě,“ řekl mi. A pak mě propustil a obrátil oči k davu, aby našel dalšího dobrovolníka.

Ale než se rozdělíme, musím se zeptat na ten červený náhrdelník. Nemůžu to v sobě udržet. „Nebude tvoje přítelkyně naštvaná?“ Zrovna mi osahával prso, a pokud červená barva znamená zadaný, pak by asi neměla radost.

Znovu naklonil hlavu na stranu a vlasy mu spadly do čela. Rukou je shrnul zpátky nahoru. „Myshka,“ řekl, „já nemám přítelkyni.“ Další sekundu sledoval, jak si prohlížím jeho červený náhrdelník. „Zelený znamená zadaný.“

„A červený?“ zeptala jsem se.

„Je to komplikované.“ Je to komplikované. Udělal několik kroků směrem ode mě. „Užij si Vegas, Thoro. Opravdu doufám, že to město pohltíš dřív, než ono pohltí tebe.“