AA - 11. kapitola

Překlad: Liv
Kor.: 16terez

02:27

Kotníky a prsty na nohou mám plné puchýřů, navíc mě pod kabátem až moc hřeje letní teplo. Rychle procházíme ulicí a já se snažím držet krok s jeho chůzí.

Už sedmý opilý chlap v řadě na mě z dálky zapískal. Mával přitom peněženkou. Nikolai mi položil ruku na spodní část zad, zatímco mluvil rychle do telefonu. Kdybych byla sama, asi bych se trochu bála. Potřebovala bych sebou aspoň jednoho anděla. Třeba Camilu.

Ale nemůžu popřít jednu věc – sto devadesáti pěti centimetrový ruský atlet je nejlepší obrana. Nikdo se k nám nepřiblížil.

Poslouchala jsem Nikolaiův hluboký hlas a slyšela v žargonu jméno Katyi. Zavolal všem svým bratrům a teď obvolává bratrance. Zdá se, že s nikým své noční plány nesdílela.

Zavěsil. „Tudy.“ Jeho ruka se utáhla kolem mého pasu a vedl mě k přechodu, kde se lidi shromáždili pod červeným symbolem ruky.

„Našel si ji?“ zeptala jsem se.

„Jeden z bratrancových známých ji viděl ve Fellini‘s. Je to restaurace u stripu.“ Takže jsme blízko. Ale i tak se neuklidnil. Střelil pohledem po mých botách. „Pokud ti začnou krvácet nohy, řekni mi to.“

Myslím, že k tomu mám hodně blízko. Ale polkla jsem bolest a přikývla. Jeho sestra se ztratila, a to poslední, co by potřeboval, je pěti minutová přestávka k tomu, abychom si prohlídli pár puchýřů.

Rozsvítila se zelená a vydali jsme se na cestu přes ulici. Vyhnula jsem se přecházející dívce v obrovské čelence s pírky, jako by jí právě skončilo burleskní představení. S Nikolaiem ten noční život ve Vegas nic nedělá, stojí vzpřímeně a klidně. Ale mě všechno kolem rozptyluje.

Ty módní šaty, limuzíny, rozruch – je to město, které nikdy nespí. Držel mě pevně u sebe, pravděpodobně proto, abych ve svých podpatcích nespadla přímo na nos.

„Porušuje tvoje sestra večerku často?“ zeptala jsem se.

„Jen v poslední době.“ Odmlčel se. „Už nechce žít ve Vegas. Prosí mě, abych ji nechal dělat konkurz do Noctis, ale já to odmítám.“

„Noctis,“ zopakovala jsem to jméno. „Cestující cirkus.“

Přikývl. „V tom cirkusu jsou mí rodiče. Chce jim být blíž.“

Už mi to došlo. Jeho rodiče nejsou ve Vegas, proto bydlí s Nikolaiem. Proto Timo pobíhá tak volně po The Masquarade. Je mezi námi ticho, zatímco Nikolai je ztracen v myšlenkách, já věnuju pozornost mezerám v chodníku.

Objal mě a přitáhl si mě blíž, když procházela parta opilých kluků a pak mi instinktivně obalil paži kolem ramen, jako bych byla něco víc, než kamarádka. Jen, aby dal těm klukům najevo, že nemají nic zkoušet. Vím to. Kdybych nebyla oblečená jako „hádej, co mám pod tím kabátem“, bylo by to úplně jiné. Myslím.

Možná ne.

Dotýká se víc, než jakýkoliv jiný chlap, kterého jsem poznala. A to mě nepřekvapuje, vzhledem k tomu, jak je v souladu se svým tělem a už roky se živí tím, že zvedá a chytá ženy.

Naštěstí do mě nikdo omylem nevrazil. A navíc mě hřeje objetí stvořené Ruskem. A na to si rozhodně nestěžuju.

I když kluci prošli, Nikolai ruku nesundal.

„Proč jí nechceš dovolit konkurz?“ zeptala jsem se.

„Protože by nezvládla ani první koho. Na Noctis není dost dobrá.“

Trhla jsem sebou. „Mohla by se zlepšit—”

„Mohla by,“ řekl, „ale nesnaží se. Katya je ve své disciplíně průměrná. Taková je skutečnost.“

Zamračila jsem se. „Jaká je její disciplína?“

„Ruská tyč[1].“ Když kolem procházela další velká partička, znovu si mě přitáhl k boku. „Je ve Viva, ale každé představení má jinou úroveň obtížnosti. Ruská tyč v Noctis je moc komplikovaná.“ Nakonec dodal, „a pak by se zlobila na rodiče, protože by netahali za nitky, jen aby se tam dostala. Budu radši, když bude Katya nenávidět mě, než aby nenáviděla je.“

To je víc, než laskavé. Je to nesobecké a něco, co bych nikdy nečekala od toho chlapa, kterého jsem poznala tu první noc v The Red Death.

A došlo mi to. Je to dospělý člověk, muž, který má více zodpovědnosti a zralosti, než já v malíčku. A je to… děsivě atraktivní. I když by to měl být pravý opak. Měli by mě přitahovat mladí kluci, kteří se zaměřují na kariéru a zrovna vyšli vysokou školu. Kluci, kteří ještě nemají život pohromadě. Stejně jako já.

Ale hádám, že když je můj život tak nestabilní, přirozeně mě to táhne k někomu, kdo je vyrovnaný.

A znovu to říkám, on je pevnost. Stojí v zemi plné slámy.

„Tady,“ řekl mi, když jsme se zastavili před Fellini’s. Strčil do dveří italské restaurace, která je aspoň míli vzdálená od The Masguarade. Lidi stáli u dveří a čekali, až je usadí. S tím tlumeným osvětlením bude problém najít jeho sestru.

Jeho ruka znovu dopadla na spodní část mých zad. „Tudy,“ řekl a vedl mě kolem hostesky.

„Jak vypadá?“ zeptala jsem se, když jsem se rozhlížela po restauraci. Všichni tady měli formální oblečení: obleky a kravaty, koktejlové šaty. Nikolai tady se svými černými kalhotami a bílou košilí zapadal.

„Bruneta, mladá…“ odmlčel se. „Támhle je.“ Úleva naplnila jeho hlas a vydal se k dívce v rohovém boxu, která měla kolem krku růžovou boa šálu z peří. Její rovné hnědé vlasy jsou rozdělené uprostřed a spadají na její tenká ramena.

Na bledé kůži a hrudníku má třpytky, které odhaluje její top.

Vypadá na svůj věk.

Řasenku a červenou rtěnku má nanesenou těžkou rukou, a výsledek je takový, že vypadá, jako by se tím snažila udělat starší. Jako kostýmový make-up. V žaludku cítím bolest.

Nikolai se hnal dopředu a moje nohy jeho rozzlobenému kroku nestačí. Sotva se ode mě odtáhl, už jsem ho nedohnala.

Jakmile Katya spatřila bratrovu obrovskou konzumní přítomnost, její velké oči se ještě rozšířily. „Ale do háje,“ zamumlala.

Vidím to jako ve zpomalené záběru. Otočila se, nechala si stěnou vlasů chránit obličej a loktem drcla do poloprázdné skleničky martini. Ta se vylila na ubrus a jen těsně minula svíčku.

Jedna ze tří holek u stolu se zachichotala a skleničku postavila rovně. „Nešiko.“

Katya se zavrtala do koženého křesla a odmítala se podívat Nikolaiovi do očí, když zastavil před ní – se mnou v závěsu. Na ostatní dívky se nepodíval. Ale já ano.

Zdá se, že jsou starší než já, možná kolem třiceti. Mají natočené vlasy a úzké šaty. Katya je v porovnání s nimi štíhlá a plochá. Snažím se myslet pozitivně. Pravděpodobně ty ženy zná z cirkusu. Mohlo by to být horší, ne? Aspoň s nimi u stolu nesedí čtyřicetiletí chlapi.

Nikolai mluví v ruštině, jeho tón je drsný a hořký. Já se motám vedle něj a znovu si nejsem jistá, kde je moje místo. Možná v Cincinnati.

Nikolaiův proslov následuje ticho.

„Nemluvím,“ škytla, „… s tebou.“ Znovu škytla. „Pokud nebudeš mluvit…“ Napila se vody. „V angličtině.“ Víčka jí klesla a na několika slovech se jí zamotal jazyk. Uvažuju, jestli tu taktiku ‚žádná ruština‘, používá, když je na něj naštvaná. A pokud ano, funguje to. Teď je rozhodně frustrovaný, nozdry má rozšířené a čelo poseté vráskami.

„Postav se, Katyo. Jdeme domů.“

„Do… Ruska?“ zabrblala a oči měla skoro zavřené.

„V Rusku jsi nikdy nebyla, takže ne,“ řekl pomalu. „Postav se.“

Ta blondýna u stolu řekla, „nebuď takovej. Zůstaň a napij se s námi.“

„Jo,“ přidala se další. „Máme tady místo pro tebe i tvou kamarádku.“ Šouply se blíž k sobě.

Už nejsem neviditelná. Katya se na mě konečně podívala, jako bych se tam zjevila z ničeho nic. V tváři má překvapení, obzvlášť když těká pohledem mezi mnou a jejím bratrem.

Najednou se zvedla od stolu, moc rychle a tak dopadla zpátky do křesla.

„Nešiko,“ zasmála se znovu blondýna.

Můj démonický výraz se konečně hodil. Bohužel se na mě zrovna nedívala.

Katya se znovu pokusila vstát a Nikolai se natáhl a popadl ji pod paží, aby jí pomohl udržet rovnováhu. „A přesně tohle se stane,“ řekl Nikolai, „když se rozhodneš jít ve Vegas na dobrodružství bez někoho z nás. Příště mi aspoň napiš, Katyo. Přestaň mi típat mobil.“

Přitiskla si ruku na ucho. „Nemusíš… hned… řvát.“ Ten výrok proťalo další škytnutí.

„Ani jsem nezvedl hlas. Jsi opilá, Kat.“ Několikrát zavrtěl hlavou a v jeho očích je jasně vidět provinilost a obava.

Zakopla o svou vlastní nohu a on ji objal silnou paží kolem ramen. „Moje kabelka,“ řekla tiše.

Zvedla jsem její jasně růžové psaníčko a předala jí ho. Podívala se mi do očí a já si všimla, že v nich není stejně mladistvé světlo jako v Timových očích a není tam ani neomylná temnota, jako v pohledu Nikolaie. Její oči jsou plné smutku, ničeho jiného.

„Katyo,“ zvolala vesele jedna z jejích kamarádek.

Upravila si boa a tu ženu ignorovala.

„Co naše lístky na Amour?“ zeptala se ta žena. „Seženeš nám je, že?“

„Ve Vegas jsme jen dva další dny,“ dodala druhá. „Potřebujeme je co nejdřív.“

Čelist mi pomalu klesla. Nepatří do cirkusu… nejsou ani kamarádky Katyi. Jsou to jen náhodné ženské, které ji chtěly využít.

„Ty lístky si kupte samy,“ zavrčel Nikolai. „Nežádejte je po šestnáctileté holce.“

Všechny tři ženy sebou cukly.

Dobře.

Nevím proč, ale najednou cítím potřebu Katyu ochránit. Jen tím, že jsem se na ni podívala. Je jako rozbité sklo v zemi plné oceli a železa. Cítím na sobě Nikolaiův pohled, a když jsem se k němu otočila, je mi jasné, že mám vepsané myšlenky v obličeji.

Pokud já jsem ochranářská – pak jeho starost je na jiné vlnové délce. Je to škála vyhrazená pro rodiče, kteří se tak cítí vůči svým dětem. A nikdy bych si nedovolila říct, že v rodičovství neodvádí moc dobrou práci… ale to, jak pevně má zaťatou čelist a způsob, jakým se mu napínají svaly, dost jasně říká, že to cítí.

Má pocit, že svoji mladší sestru nějakým způsobem zklamal.

Ale našel ji. A to je to důležité.

**

„Jak s ním můžeš kamarádit?“ zeptala se mě Katya v taxi. Objímala dveře, zatímco já seděla mezi ní a Nikolaiem, protože takhle si to přála. „Vždyť je tak zlý.“

Nikolai zírá z okna a svaly v čelisti má pevně sevřené. Katya má v očích slzy.

Není to dobrá noc.

Uvízla jsem uprostřed rodinné hádky Kotových a upřímně, srdce mě bolí, jak ještě nikdy. Ani mě nenapadlo, že se tak ponořím do jejich života, když jsem se rozhodla zůstat ve Vegas. Ale prozatím toho nelituju.

Nejsem si jistá, jestli můžu být svou přítomností užitečná, ale zkusím to. Vytrvalost je to jediné, co mám. „Ke mně se zatím choval opravdu mile,“ zmínila jsem.

„Tak to jsi jediná,“ zamumlala.

Nikolai se otočil ke Katyi. „Thora u nás zůstane přes noc. Pokud s tím máš problém, řekni to hned.“

Brada se jí trochu třásla, když se na mě podívala velkýma očima. „Víš, že si nikdy… předtím domů holku nepřivedl?“

Zamračila jsem se na Nikolaie. „To… jsem nevěděla.“

Směrem ke mně zašeptal, „nepřivedl jsem si domů holku, o které by ona věděla.“ Správně. Možná svoje úlety tahá dovnitř a ven nepozorovaně. Pozoroval teď svou sestru, když se opřela o okno. „Neber Timovy třpytky, a pokud už je to nutné, nedávej si je na hruď, Katyo.“

Nemyslím si, že to je ten problém. Horší je, kolik toho použila. Uvažuju, jestli měla její matka šanci naučit ji něco o make-upu než odjela s Noctis. Možná měla jen bratry a umělce, kteří používají kostýmní make-up.

„Slyšela… jsem tě už poprvé,“ řekla pomalu a snažila se mluvit zřetelně.

„Myslel jsem, že ignoruješ všechno, co řeknu v ruštině.“

„To ignoruju. Ignorovala jsem…“ Zasténala a dotkla se hlavy, jako by jí začínala migréna. „Vadilo by ti… kdybys na mě teď nemluvil?“

„Ano, to by mi vadilo.“

Znovu se jí roztřásla brada. „Jsi můj nejméně oblíbený bratr.“

„A ty jsi moje nejméně oblíbená sestra,“ odsekl.

Tiše zašeptala, „jsem tvoje jediná sestra.“ Její hlas je tak vážný. Nabídla jsem jí poloviční objetí a ona si otřela oči tak, že se jí rozmazala řasenka. Použila jsem rukáv mého kabátu, abych utřela černý pruh na její tváři.

„Díky,“ popotáhla. Její kůže je bledá a podle toho, jak se naklonila dopředu, jde poznat, že bojuje s nevolností.

„Pokud se tady pozvracíš, zaplatíš za vyčištění, Katyo,“ řekl Nikolai.

Kopl do ní, i když už je na zemi. Je na ni trochu tvrdý, ale asi musí být. Porušila svoji večerku. Pila alkohol, i když je pod zákonem.

Katya si překryla pusu rukou a namáhavě polkla.

„Jsme skoro tam,“ řekla jsem. Ale ve skutečnosti si nejsem jistá, kde jsme. „Zvládneš to,“ podporovala jsem ji. Pokud jsem v něčem dobrá, tak v motivaci.

Zavřela oči a soustředila se na dýchání, zatímco já ji hladila po zádech. Opřela si hlavu o moje rameno. Myslím, že vytuhla.

Ozvalo se standardní vyzvánění telefonu. Já mám nastavený zvuk dřevěné zvonkohry, tak se ani neobtěžuju otevřít kabelku. Nikolai ztuhl, když z kapsy vylovil telefon a přitiskl si ho k uchu.

Řekl jedno cizí slovo, asi pozdrav, takže předpokládám, že je na druhém konci linky nějaký příbuzný.

Uběhly možná dvě vteřiny, než se mu rozšířily nozdry a promnul si tvář. Když začal řvát v ruštině, došlo mi, že noc ještě není u konce.

Uvědomila jsem si, že je to jedna z těch nekonečných. Kdy se časné ráno prodlouží do nekonečného množství času, a stane se tolik věcí, až si kladete otázku, jak je možné, že neuběhl celý týden.

Uvažuju, kolik takových nocí Nikolai zažil. Já jsem měla asi jednu za celý život: opilou Silvestrovskou oslavu, která začala v nonstop restauraci, pokračovala do domu kamarádky-kamaráda, na střechu hotelu a končila na zadním sedadle Shayova Jeepu.

Neumím si představit, že by to měla být norma. Pro nikoho.

---

[1] Russian bar