TT - 41. kapitola

Překlad: Mirus
Kor.: Evudar

NŮŽ JSEM SI PROHLÍŽELA NEDŮVĚŘIVĚJI než předtím. Infarkt nebo spontánní vykrvácení by pro mě jako upíra bylo bolestivé, ale ne smrtelné.

Pokud byla Cynthiana opravdu mocná čarodějka, existovala tu možnost, že do svého kouzla vpletla něco, co by mohlo zabít i upíra.

„Dávej pozor, co s tím nožem dělám, jo?“

Když jsem vzhlédla, uviděla jsem, jak Vlad přimhouřil oči. Nadechl se a poté se usmál tak přátelsky, že mi bylo jasné, že to bylo varování.

„Proč?“

„Jestli v tvé Ex vězí víc z čarodějky, než jsme si mysleli, tak by se mohlo stát, že by mě její kouzlo mohlo přimět, abych si ten nůž… hahaha… vrazila do srdce.“

Mé chichotání, které mělo naznačit, jak je má teorie nadnesená, se u Vlada minulo účinkem. I když mu úsměv z tváře nezmizel, tvář mu potemněla.

„Jsi ta nejkrutější osoba, kterou jsem kdy potkal“, konstatoval suše.

„Co?“, vydechla jsem.

„Má první žena se zabila. Potřeboval jsem staletí, abych se přes to dostal a znovu se odvážil milovat, a ty jsi mi chtěla zamlčet, že bys mohla být možná donucena, se před mýma očima probodnout?“

Jeho ledabylý tón hlasu zněl zuřivěji. A to ještě nebylo nic v porovnání se vztekem, který z něho vycházel a zaplavoval mé emoce. Bylo to, jakoby se provalila přehrada, takže jsem nevědomky o krok ustoupila.

„Vlade, já…“

„Nic. Neříkej.“

Jeho ruce začaly olizovat plameny. Plazily se mu nahoru po pažích až k ramenům, dokud celé jeho tělo nebylo ponořeno do oranžového světla. Mohla jsem to považovat za zastrašovací taktiku, kdyby mi síla jeho emocí neprozradila, že úplně ztratil kontrolu.

„Snažil jsem se nechat tě, aby sis dělala, co podle tvého mínění musíš udělat, protože respektuji tvou odvahu, ale ty to přeháníš.“ Plameny na jeho pažích se zvedly výš.

„Ještě jednou riskuj svévolně svůj život, a já ti přísahám, že tě zamknu na tisíc západů.“

Než jsem mohla dát průchod svému pobouření, zmizel a zůstal po něm jen obláček kouře.

„Hej, maličká.“

Vzhlédla jsem a ve dveřích své cely jsem uviděla stát Martyho. Ani jsem si nevšimla, že se otevřely.

Zavřela jsem se tu dole, protože jsem nechtěla nikomu ublížit, pokud by mě popadla lačnost po krvi a automat na krevní konzervy byl vážně praktický. Teoreticky to byla odporná představa, že utápím svou frustraci v krvi, ale v praxi se tato metoda ukázala efektivnější než alkohol se zmrzlinou dohromady.

„Maximus měl pravdu, když mě před Vladem varoval“, oznámila jsem stísněně.

„Slyšel jsi, že mi vyhrožoval, že mě zavře?“

Martyho soucitná tvář mi jako odpověď stačila.

„Nevím, co mám dělat“, pokračovala jsem a poplácala matraci vedle sebe, aby si ke mně přisedl.

„Miluji Vlada, ale někdy je tak archaický. Dokážeš si představit, jak by reagoval, kdybych mu zakázala nasazovat svůj život za své lidi?“

„Vůbec by tě neposlouchal“, odpověděl Marty a posadil se vedle mě.

„Že ano? Tak v čem je rozdíl, když riskuji, abych dostala tu mrchu, která mě už třikrát málem a jednou úspěšně zabila?“

„Je to šovinista?“, prohlásil Marty.

„Přesně tak.“ Když jsem na něj vrhla pohled, uviděla jsem, že to myslel ironicky.

„Co?“

„Jsi jediná, kterou to překvapuje, dítě. Provdala ses za psychopata, který přežil brutální okolnosti, za kterých vyrůstal, jen tím způsobem, že byl ještě brutálnější. Vezmi si proměnu v upíra a staletí plná mocenských bojů s ostatními Nemrtvými a dostaneš krutého šílence, do kterého ses zamilovala.“

Přátelsky mě poplácal po koleni.

„Opravdu sis myslela, že někdo jako on dovolí, aby šla za něj do boje jeho žena? Je to Vlad Narážeč, ne Vlad Měkkota.“

Odfrkla jsem si. „Nechci za něj táhnout do války.“

„V jeho očích ano. A co je ještě horší: Jsi dokonce připravená pro svou misi zemřít.“ Další poplácání. „Jednou už se ti to podařilo, Baby upírko.“

Opřela jsem se o něj a položila si hlavu na jeho rameno.

„Co mám teda dělat? Nechat ho kontrolovat každý můj krok, protože je i podle středověkých měřítek staromódní? Tohle nebylo v plánu.“

Suše se rozesmál. „Ne, to, co jsi plánovala, bylo mnohem těžší. Vést manželství.“

„Chytrolíne“, vrátila jsem mu to, ale mému hlasu chyběla ostrost.

Hluboko uvnitř jsem věděla, že měl Marty pravdu. Když jsem si vzala draka, tak jsem se prostě musela smířit s tím, že bude občas dštít i oheň, ale nikdy se nevzdám.

Cesta, která byla přede mnou, byla ještě daleká, takže jsem si musela přestat stěžovat, jak je ta cesta hrbolatá, počítat s otřesy a šlápnout na plyn.

Vtiskla jsem Martymu mlaskavou pusu na tvář. „Děkuji.“

Zabručel. „Za co? Vždyť jsem ti říkal, že si s ním nemáš nic začínat a toho názoru jsem pořád.“

„Děkuji, že jsi mi tak dobrým přítelem.“

S těmito slovy jsem vstala naplněná novým odhodláním. Vlad sice mohl být krutý šílenec, ale byl to můj krutý šílenec, a spolu to dokážeme.

„Protože jsi stejně poslouchal… Nemáš ponětí, kde trčí? Ach, to je jedno. Já vím.“

Sešla jsem úzkým schodištěm dolů, a když mě do něj udeřil štiplavý zápach, nakrčila jsem nos. Když žena naštvala moderního chlapa, tak ho to většinou vyhnalo do hospody. Upíra, který měl ve zvyku narážet lidi na kůl a vlastnil soukromý žalář, to samozřejmě táhlo jinam.

„Ahoj“, pozdravila jsem strážného, který si mě, jak jsem se přibližovala, měřil nedůvěřivě pohledem. „Mohl byste, Vladovi, říct, že bych s ním chtěla mluvit?“

Muž se uklonil a vypadal, že se mu ulevilo, že jsem se nesnažila protáhnout kolem něj.

Stiskl tlačítko na límci a řekl něco rumunsky. Ach, zázraky moderní techniky. Já bych se musela celá navléknout do gumového obleku, pokud bych ty přístroje nechtěla zkratovat.

Díky mým novým supersmyslům jsem sice dokázala slyšet odpověď, kterou strážný obdržel, ale protože Vlad také mluvil rumunsky, nerozuměla jsem jí.

„Prosím, počkejte tady“, obrátil se na mne strážný s perfektní angličtinou.

Nic jsem neříkala, ale ptala jsem se sama sebe, jestli to znamenalo, že Vlad přijde, nebo že mám počkat, až mě někdo jiný vyprovodí ven.

Asi po deseti minutách se objevil Vlad. Od hlavy k patě byl pokrytý jemnou vrstvou popela, což mi přišlo zvláštní, protože mu oheň nemohl ublížit. Začerněný od sazí působil ještě nebezpečněji než obvykle, i když i samotný výraz jeho tváře nevěstil nic dobrého.

„Co?“

Jedno slovo, úmyslně hrubě vyslovené, jen aby mě rychle odehnal. Vlad ještě ke všemu zaštítil své emoce takovým způsobem, že jsem nedokázala vycítit, co se v něm odehrává. Narovnala jsem ramena a stoupla si přímo před něj. Pokud by mě opravdu nechtěl vidět, tak by nepřišel.

„Mám řešení, které bude vyhovovat nám oběma“, prohlásila jsem.

Zvedl obočí. Vrhla jsem výmluvný pohled směrem ke strážnému.

„Chceš o tom diskutovat tady?“

Vlad sevřel rty do úzké linky, ale prosvištěl kolem mě a vyrazil po schodišti nahoru. Následovala jsem ho do úzké chodbičky v přízemí. Tam se zastavil a otočil ke mně.

„Co?“

Ještě stále odměřeně, ale tón jeho hlasu už nebyl tak hrubý. Přistoupila jsem k němu a začala jsem mu otírat popel z šatů. Ztuhl, ale nechal se.

„Podle tvé nálady soudím, že jsi ještě Shrapnela nepřiměl k tomu, aby ti prozradil, kde Cynthiana je“, poznamenala jsem ledabyle.

„Je to tvrďák a možná, že ho začarovala, takže ti její místo pobytu nemůže prozradit.“

Vladovy oči sledovaly každý můj pohyb, ale jinak se ani nehnul.

„O tom už jsem také přemýšlel.“

„Samozřejmě“, odpověděla jsem, zatímco jsem mu prsty prohrábla vlasy, abych odstranila zbytek popela.

„Koneckonců to děláš déle než já.“

Jeho úsměv byl tak chladný, že by mohl proměnit páru v suchý led. „Jestli jsou tvým řešením lichotky, tak si můžeš ušetřit námahu. Ten nůž nepoužiješ. Už jsem se ho zbavil.“

Pokračovala jsem ve své čistící akci. „Velmi dobře.“

Když jsem se tak lehce vzdala, přimhouřil oči. „A Shrapnela se taky nedotkneš, abys navázala spojení.“

„To taky nechci“, vydechla jsem. „Jistěže nechci vědět, cos mu všechno udělal.“

Teď mě chytil za ruce a přitáhl si mě blíž.

„Přestaň lhát, Leilo. Tak jednoduše se nevzdáváš, to víme my oba.“

Jeho tvář byla jen pár centimetrů od mé. Zírala jsem na něj, aniž bych se nechala zastrašit jeho pohledem.

„Shrapnel musí ještě pár dní vydržet, pak si Cynthiana všimne, že byla odhalena a vypaří se. On to ví, ty to víš. Ale ona tu žila, takže její bývalý pokoj musí být plný předmětů s její esencí, kterými mě nemůže zabít. Jestli se chceš opravdu ujistit, že se mi nic nestane, musíš mě spoutat, protože jinak bych se ji asi pokusila najít skrz jiný předmět.“

Teď zvedl obě obočí. „Spoutat tě?“

Věnovala jsem mu šibalský úsměv.

„Ale no tak, určitě o tom tajně sníš.“

„Den za dnem víc a víc.“

Jeho tón hlasu byl temný, ale ochranný štít, který ho obklopoval, začal vykazovat trhliny a já ucítila plamínek emocí. Ano, ještě stále byl naštvaný. A frustrovaný také. Ale pod tím vším jsem cítila něco jako uznání. Jestli někdo dokázal rozumět mému tvrdohlavému odhodlání dopadnout nepřítele, tak to byl Vlad.

Po chvíli ze sebe vyrazil ostrý povzdech.

„Také už jsem o tom uvažoval, ale v jejím pokoji možná uvidíš věci, které bys vidět neměla.“

Když jsem si představila, že bych se musela dívat na Vlada, jak má sex s jinou ženou, přepadl mě slepý vztek.

Nikdy jsem se nepovažovala za obzvlášť žárlivou, ale očividně jsem byla. Nakonec jsem odsunula své zraněné pocity stranou a vytáhla na povrch nejchladnější, nejtemnější část svého já.

„Co se musí stát, to se stane a později se můžu dívat, jak ji zabiješ.“

Zíral na mě tak pronikavě, jakoby hledal, jestli lžu. Zírala jsem taky. Jestli si myslel, že to nemyslím vážně, tak se mýlil.

Nakonec naklonil hlavu a kolem úst mu pohrával tichý úsměv.

„Úplnou náhodou mám po ruce pár řetězů.“