TT - 37. kapitola

Překlad: Mirus
Kor.: Evudar

KDYŽ MĚ VLAD PUSTIL, KLESLA JSEM na matraci. Nelapala jsem po dechu jen proto, že už jsem žádný vzduch nepotřebovala. Nikdy jsem nekouřila, ale kdyby tu v cele byla nějaká cigareta, ráda bych si jednu na oslavu své smrti zapálila.

Poté se mi opět zkroutil žaludek křečí. Má spokojenost byla jako mávnutím proutku pryč, vystřídaná tak silným chtíčem, že jsem se začala chvět.

Vlad mě vytáhl na nohy a jednou rukou mě přitiskl ke stěně, zatímco druhou vyťukal na klávesnici vedle mé hlavy nějaká čísla.

Z kamenné zdi vyjela zásuvka, a když jsem vrhla pohled na její obsah, hlavu jsem měla rázem jako vymetenou.

Následující minuty byly jako jízda na kolotoči mezi bolestí a úlevou. Když jsem opět dokázala myslet jasně, byla jsem stále přitisknutá ke zdi a pod Vladovým dohledem jsem vysávala roztržený plastikový pytlík.

Vlad natáhl ruku a já se přinutila pytlík pustit, i když tam ještě pár těch úžasných šarlatově červených kapiček zůstalo.

Nebudu se chovat jako zvíře ani o minutu déle, než bude potřeba. Vlad sebral vyždímaný pytlík spolu s cáry toho druhého u mých nohou a všechno to deponoval zpět do zásuvky, ze které je vytáhl.

„Odkud jsi to věděl?“, zeptala jsem se ho klidným hlasem, který mě stál mnoho sil.

Pokrčení ramen. „Se všemi novými upíry je to stejné. Sex, vztek a násilí vyvolávají chtíč. Dokud ho nedostaneš pod kontrolu, musíš se naučit s ním počítat.“

Pohlédla jsem na sebe. Byla jsem celá od krve, protože jsem se vrhla na krevní konzervy jako zběsilá, takže jsem vypadala jako herečka v nějakém pornografickém hororu.

Ještě mě čekalo pár dní zvířecího šílenství po krvi, ale bylo tu pár věcí, které nemohly čekat na to, až se budu umět ovládat.

Došla jsem k matracím a zahalila jsem se do jedné z dek. To, co jsem chtěla říct, bylo vážné, takže jsem nechtěla být nahá.

„Takže už víš, že Shrapnel je ten zrádce“, začala jsem.

Přerušilo mě odfrknutí. „Určitě bys ho nerozsekala na kousíčky, pokud by jen způsobil nehodu.“

Vydržela jsem jeho pohled. „Byl jediným zrádcem mezi tvými lidmi, ale měl komplice.“

Vladovy oči zezelenaly.

„Jak to myslíš?“

„Sandra předávala zprávy…“

Dál jsem se nedostala, protože Vlad se otočil, stiskl tlačítko na stěně, které se od okolí vůbec nelišilo, když se najednou otevřely dveře.

„Watersi“, vybafl. „Okamžitě vezmi Sandru do vazby.“

Ne, křičela jsem na něj v myšlenkách.

Ona nenese žádnou vinu!

Nic na to neřekl. Ach jo, už mi nemohl číst myšlenky. To a spektakulární sex jsem si zapsala jako výhody, které s sebou život upíra přinášel.

„O ničem nevěděla“, řekla jsem nahlas.

„Shrapnel ji zhypnotizoval. Viděla jsem to, když jsem se jí dotkla.“

Vlad se ke mně obrátil s temným pohledem, ale dodal: „Zacházej s ní opatrně, Watersi.“ Poté zavřel neviditelným tlačítkem dveře.

„Co jsi ještě viděla?“

Nebyla jsem si jistá, jestli byla nelibost, která se míchala do mých emocí, namířena na Shrapnela nebo na mě.

„Nejdřív mi musíš slíbit, že Sandře neublížíš.“

Založil si ruce na prsou. To, jak tam tak stál, svalnatý a postříkaný od krve, nemohl působit zlověstněji, ale odmítala jsem ustoupit.

„Slib mi to“, tlačila jsem na něj.

„Mohu se to dozvědět i jinak“, řekl sametově hedvábným hlasem.

Odfrkla jsem si.

 „Proč, myslíš, že jsem začala pátrat za tvými zády? Vím moc dobře, jak vypadá to tvoje vyptávání. A proto nechci, aby si tím má přítelkyně musela projít, když se ničeho úmyslně nedopustila.“

Vladovy rty se sevřely v úzkou linii, zatímco se mi do nervů zařízlo echo jeho vzteku, ale to nebylo všechno. Do toho všeho se zamíchal i pocit lítosti. Za to, že už jsem nebyla člověkem, jsem si mohla sama, ale teď jsem viděla, že se Vlad cítil také vinný.

Nakonec opětovně stiskl neviditelný vypínač a dveře se znovu otevřely.

„Prosím“, řekl s pozváním v hlase.

Nedůvěřivě jsem nakoukla skrz otevřený vstup.

„Neměla bych zůstat zavřená, protože je ze mě momentálně krvežíznivá bestie?“

„Ano, ale půjdeš se mnou proto, aby ses mohla sama přesvědčit o tom, že se Sandře nic nestane, pokud proti mně nepracovala úmyslně. Pokud jí ovšem“, následoval žraločí úšklebek, „neroztrhneš hrdlo sama.“

Nečekala jsem, že uvidím žalář znovu tak brzy, ale poté, co jsem se osprchovala, oblékla, chytla další záchvat krvavého šílenství, osprchovala se ještě jednou a opět převlékla, jsme byli zase dole.

Už v první cele jsem s sebou cukla, jak to tam páchlo. Smrdělo to tam, jakoby se smíchal kerosin, plesnivé ovoce, zaschlá krev, moč a psí exkrementy a to všechno se vyhodilo do vzduchu. Proč jsem si toho nikdy nevšimla? Nedýchala jsem, ale ten otřesný odér si přesto našel cestu do mého nosu.

„Tady to smrdí.“

„Že by strážci zapomněli vystříkat cely osvěžovačem vzduchu?“, zeptal se Vlad s hraným údivem.

„To je vězení, Leilo. To k tomu prostě patří.“

Mise splněna. Pekelný zápach mi skoro zkazil chuť k jídlu, v mém případě na krev. Takhle nějak muselo být cítit peklo.

„Leilo!“

Otočila jsem se směrem, ze kterého jsem zaslechla Sandřin hlas. K mé úlevě nebyla připoutána k velkému monolitu. Místo toho se krčila na zemi jako hromádka neštěstí a hleděla tak vyděšeně, že bylo jasné, že si myslí, že už se odsud živá nedostane. Sotva mě uviděla, vrhla se ke mně.

„Prosím tě, řekni jim, že se stal nějaký omyl!“

Z ničeho nic se objevil strážný a než ke mně Sandra doběhla, zadržel ji. To bylo o fous. Také se po nehodě osprchovala a převlékla, ale ani zápach žaláře nedokázal přebít vůni krve z jejích odřenin a poranění na hlavě. Z dásní se mi draly špičáky.

Právě jsi pila, napomenula jsem sama sebe, a Sandra není žádný dezert.

„To bude v pořádku“, řekla jsem jí.

 „Vlad chce jen prohledat pár tvých vzpomínek.“

To se muselo stát tady, protože Vlad chtěl, aby u toho byl Shrapnel přítomen, až ho odhalí. A Shrapnel patřil do vězení. Sice jsem se musela hodně ovládat, ale neodejdu, dokud Vlad Sandře neprohledá vzpomínky. Přece jenom jsem byla její jediný spojenec, a bez přítele bylo vězení opravdu děsivé.

Vlad sice posměšně poznamenal, že bych mohla Sandře roztrhat hrdlo, ale to by samozřejmě nikdy nedopustil.

Kromě toho jsem se chtěla dozvědět víc o té brunetě, se kterou se dal Shrapnel dohromady. Proč byla tak posedlá tím, aby mě zabila, například.

Tady dole jsem ale byla konfrontována s Vladovou temnou stránkou a nyní ji vytáhl na světlo.

„Odpoutej ho“, řekl a ukázal na Shrapnela.

Objevili se tři upíři, tiše jako ninjové, ale když uvolnili všechna ta kovová pouta, kterými byl Shrapnel připoután ke zdi, jejich pohyby už mi nepřišly tak rychlé jako dřív. Ještě než spadl poslední řetěz, uchopil Vlad dlouhý dřevěný kůl a vrazil ho celou délkou Shrapnelovi do břicha.

Sandra vykřikla. Snažila jsem se nesledovat její bušící srdce, jakoby chtělo upoutat mou pozornost.

Nenápadně jsem vytáhla pytlík s krví, který jsem si vzala s sebou. Kdyby mě chytil záchvat, tak bych se zakousla do něj, a strážcům by tak zbylo víc času dostat Sandru do bezpečí. Dobrý plán, ne?

Vlad odnesl Shrapnela k jedné z děr na podlaze a kůl do ní zastrčil stejně ledabyle jako květiny do vázy. Během této procedury jsem zaslechla Shrapnela jednou zasténat, ale víc ne. Jeho statečnost byla obdivuhodná, ale čím byl silnější, tím toho víc vydrží, až se do něj Vlad pustí. Shrapnel se mě pokusil dvakrát zabít, přesto mě přemohl soucit.

Popotáhnutí přitáhlo mou pozornost nazpět k Sandře. Hlava jí visela dolů, takže jí tvář zakrývaly její blonďaté vlasy.

„Udělala jsem něco strašného, že?“, zašeptala.

„Nemůžu si na nic vzpomenout, ale když ses mě v autě dotkla, tak jsem to cítila.“

Chtěla jsem ji utěšit a poplácat po rameni, ale její puls zněl mým uším jako zvon, svolávající k jídlu, takže jsem se neodvážila přijít k ní blíž.

„Vlad se nezlobí na tebe“, řekla jsem konejšivě, jak jen to šlo.

„Dokonce nám pomůžeš, najít ty, co tě donutili, abys ho zradila, a potom ji zastavíme.“

Vlad vytáhl obočí nahoru.

„Ji?“

„Ji“, zopakovala jsem s pohledem upřeným na Shrapnela.

„A očividně je to čarodějka.“