TT - 34. kapitola

Překlad: Mirus
Kor.: Evudar

„JESTLI TEĎ UTEČEŠ, MOŽNÁ SE TI podaří Vladovi uniknout“, změnila jsem svou taktiku.

 V žádném případě jsem nemohla osvobodit Gretchen a Sandru a přitom se ubránit Shrapnelovi dřív, než auto vyletí do vzduchu. To jsme věděli oba.

„Už je pozdě. Nepřišla jsi při nehodě o život, a můj proces uzdravování trval příliš dlouho, takže jsem u tebe nemohl být dostatečně rychle…“

A znovu zněl spíš unaveně než podle. Dokonce si povzdychl, jakoby se pod tou tíhou hroutil.

„Teď už se musím postarat jen o to, abys zemřela.“

„Co jsem vlastně udělala?“, zasyčela jsem a doufala, že někdo z Vladova panství zahlédl kouř a pomoc už byla na cestě.

„Jde o to, co uděláš, pokud zůstaneš naživu.“ Jeho pohled se upíral na mou pravou ruku.

„Má smrt už je jistá. Její ne.“

Její. Ještě jednou jsem se ho snažila přimět k tomu, aby raději utekl, než aby na mě zaútočil.

„Myslíš tu pěknou brunetku?“, zeptala jsem se, pevně přesvědčená o tom, že se zde jedná o ženu, kterou jsem viděla ve své vizi.

 „Neříkám ti to ráda, ale na tu jsme přišli už před několika dny. Vladovi lidé už po ní jdou. Jen jsme nevěděli, kdo byl ten zrádce.“

„Lžeš“, zasyčel Shrapnel.

Udělal krok dopředu a já zadržela dech.

No pojď, ještě malý kousek!

„Ach ano, lžu? Je šedesát jedna centimetrů vysoká, má víc křivek než já, bohaté oříškově hnědé vlasy, lehký přízvuk… mám pokračovat?“

Víc jsem nevěděla, ale se stále sílícím zápachem benzínu rostlo i mé zoufalství. Ptala jsem se sama sebe, jestli mám zaútočit i přes jeho nesmírnou rychlost a srázu vedle auta. Poté udělal další krok.

„Jak jsi dokázala zlomit její kouzlo a proniknout k ní?“

„Ach, to bylo lehké“, řekla jsem a pomyslela si něco o štěstí, protože Shrapnel neuměl číst myšlenky a já neměla ponětí, o čem to mluvil.

„Proč myslíš, že mám tak hladké černé vlasy? Z jedné čtvrtiny jsem Cherokee a moje babička byla mocná šamanka. Naučila mou matku a mě spoustu kouzelných triků; hokus pokus té malé žáby pro mě nebyla žádná výzva.“

To s tím čerokéským původem sice byla pravda, ale jinak to bylo všechno lež. Zadržela jsem dech. Doufejme, že si Shrapnel ničeho nevšiml.

„Takhle o ní nemluv!“, zařval.

Udělal ještě jeden krok dopředu a to byla moje šance. Vystřelila jsem z limuzíny, vrhla se k němu a shromáždila všechnu elektrickou energii, kterou jsem v sobě měla. Přetvořila jsem ji v jeden dlouhý bič, který zářil jasně jako světlo blesku. Chtěl uskočit, ale to nestihl dokonce ani on. Žhavý prut ho zasáhl na boku a prošel jím skrz na skrz.

Nohy se mu podlomily jako přeťatý kmen stromu, zatímco zbytek jeho těla padl setrvačností dopředu. Nakonec jeho trup dopadl na mě, takže mi vyrazil dech. Než jsem ho mohla odstrčit, začal do mě mlátit a snažil se mě kousnout všude, kam dosáhl.

Tento brutální dvojitý útok mě přinutil vykřiknout. Shrapnel byl sice přeťatý vejpůl, ale jeho divokosti to nijak neubralo. Ve svém odhodlání mě zabít působil skoro démonicky.

Další úder mě zasáhl do žeber. Bolest byla tak silná, že už jsem nemohla přemýšlet a nastoupil slepý pud sebezáchovy. Ani jsem nevěděla, jak se mi podařilo Shrapnela odrazit a napálila jsem do něj elektřiny, co to šlo. Najednou byla jeho tíha pryč a já se objevila v nějaké zapadlé uličce.

Pouliční lampy byly rozbité, ale já jsem k tomu, abych se zorientovala v úzkém průchodu mezi budovami, světlo nepotřebovala.

„Toho tvůrce bomby jsi také zabila? Kdy už konečně přestaneš takhle lehkomyslně, hloupě riskovat?“

Můj hlasitý hlas k sobě přitáhl pár zvědavých pohledů. Bylo mi to jedno. Většina upírů se místům, kde se vyskytovali bezdomovci, vyhýbalo. Kvůli svému nakyslému pachu nebyli moc lákaví.

„Zase až tak riskantní to nebylo“, odpověděla moje milenka netečně.

„Všechno jsem vyřídila, srdíčko. Je mrtvý a nikdo už nás s ním spojit nemůže.“

S hněvem jsem stiskl mobil pevněji. Raději jsem uvolnil ruku, než ho rozmáčknu.

„Kdybys ho nevyužila, aby zabil Leilu, tak by se z něho žádný problém nestal. Kdybych věděl, co máš v úmyslu, tak bych ti nikdy neřekl, kde je. Pokud nebude explozi považovat na nehodu, Vlad nedá pokoj, dokud nenajde její vrahy.“

„Přeháníš“, řekla a její znuděný hlas mě zasáhl jako kyselina.

„Dokonce, i kdyby měl nějaké podezření, nikam by nevedlo. Ať už pro něj živá znamenala cokoliv, jako mrtvá bude pro nás méně nebezpečná.“

Můj smích zněl drsně. „Jednoho dne mi prozradíš opravdový důvod, proč o nás Vlad nesmí vědět. Do té doby mi to připadá, jako bys šla po Leile z čiré žárlivosti.“

Má výčitka ji měla zranit, ale na její jedovatou odpověď jsem nebyl připraven.

„Mé důvody nejsou důležité. Co se opravdu počítá, je, že jsi to byl ty, kdo mi prozradil, kde se nachází. A za to tě zabije, drahoušku, ale až poté, co tě bude roky mučit. Jestli to pro tebe není příliš lákavá představa, tak ti nezbývá nic jiného, než tady o tom mlčet.“

Položil jsem telefon a mé zoufalství bylo stejné velké jako vědomí, že má pravdu. Vladova reakce na můj podíl při Leilině smrti byla jasná, a nespokojí se jen se mnou. Udělal by jí to samé, a i když jsem se na ni zlobil, tohle jsem nemohl dopustit. Miloval jsem ji, a pokud bych ji díky lži mohl zachránit, tak budu lhát.

Ulička mi zmizela z očí a tak jsem čekala, že se zase vrátím do mé vlastní reality, ale aniž bych to chtěla, spojila jsem se s Shrapnelovým spolupachatelem. Na okamžik jsem ji uviděla sedět v kostýmku na gauči.

V ruce držela martini. Než jsem se mohla soustředit na její tvář, rysy se jí rozmazaly tak, že zbyl jen nejasný flek obklopený bujnou hřívou oříškově hnědých vlasů.

Poté mě přepadl tak silný pocit nevolnosti, že jsem si připadala, jakoby mě někdo praštil palicí. Přerušila jsem spojení a vrátila se do přítomnosti, kde jsem ležela stočená na boku, kašlala a mezitím lapala po dechu. Z úst mi kapala krev a tlak v prsou stále narůstal, až se to nedalo vydržet.

To nepocházelo z úderů, které mi uštědřil Shrapnel. Ne, tyto bolesti jsem znala. Přetížila jsem své schopnosti a nejbližší upír, který by mě mohl vyléčit, mě chtěl zabít.

To všechno bylo tak nespravedlivé, že bych vzteky nejraději vyla na měsíc.

 Vždyť jsem své schopnosti použila jen na to, abych zjistila, jestli je Sandra vinná nebo ne. Shrapnelovy hříchy jsem vidět nechtěla, nemluvě o té špinavé kryse, která celou tu zatracenou věc s bombou dala do pohybu. Teď mě to všechno bude stát život.

Zasténání mě přinutilo otevřít oči. Skrz rudý závoj jsem vrhla pohled na Shrapnela. Elektrický úder, kterým jsem ho zasáhla, ho odmrštila skoro čtyři metry daleko. Chyběly mu obě ruce, stejně tak nohy a vůbec celý vypadal, jako by ho někdo prohnal mlýnkem na maso. Ale i když byl těžce zraněný, stále žil. Nakonec pomalu otočil hlavu mým směrem a naše pohledy se setkaly.

Do mého odplouvajícího vědomí se vplížilo překvapení. Sice jsem od něj nečekala žádný soucit, ale také jsem neočekávala směs úlevy a hrdosti, kterou měl vepsanou ve tváři.

Úleva byla ještě pochopitelná; chtěl mě vidět mrtvou a podle bolestivého tlaku v hrudi se dalo usuzovat, že se jeho přání velmi brzy vyplní. Ale proč hrdost? On přece neměl nic společného s tím, že jsem to, se svými schopnostmi přehnala a teď jsem umírala…

Došlo mi to příliš pozdě.

Jak se ti podařilo prolomit její kouzlo a proniknout k ní?, zeptal se mě Shrapnel. Myslela jsem si, že ta brunetka pouze vyslovila nějaký hokuspokus, aby když jsem se s ní spojila, skryla svůj obličej, ale bylo toho víc.

To kouzlo mě mělo současně zabít.