TFU - 2. kapitola

Překlad: Arey
Kor.: Ann

Levee

Následující den…

„Musíte jít se mnou, slečno Williams,“ řekl Devon, můj bodyguard, zatímco tiskl prst na maličký reproduktor v jeho uchu.

„Ne. Vážně nemusím.“ Podívala jsem se dozadu na frontu mladých holek. Zvednutým prstem jejich směrem jsem jim ukázala, aby chvíli počkaly. Snížila jsem hlas do naštvaného šepotu a vyštěkla jsem, „Nezajímá mě, co ti Stewart řekl. Nikam nejdu.“ Hodila jsem po holkách další úsměv, potom jsem se otočila zpátky k němu a sledovala, jak opakoval moje slova do mikrofonu na jeho zápěstí.

Devon natáhl zvonící telefon mým směrem, ale já rychle stiskla tlačítko ukončit. Věděla jsem, že je na druhé straně můj manažer Stewart.

„Řekni mu, ať ten svůj zadek přinese sem, jestli chce, abych to ukončila.“

„Ano, madam,“ odpověděl Devon.

Obrátila jsem svou pozornost zpátky k frontě holek, které zcela vyšilovaly a fotily si mě svými telefony.

„Ahoj, zlato,“ řekla jsem, když jsem se vydala směrem k dívce, ne starší než osm let. Po tvářích jí stékaly slzy, když jsem ji pohladila po holé hlavě, na které měla šátek Levee Williams a z těla jí trčelo několik trubiček.

„Děkuju, že to děláte,“ řekla žena, která nejspíš byla její matka, s červenýma očima, zatímco si nás fotila.

„Ne. To já děkuju.“ Sevřela jsem ji v náručí předtím, než jsem si dřepla dolů k dívence, které mě objala, na což jsem nebyla připravená. Když do mě její tělo narazilo, ztratila jsem na podpatcích rovnováhu a spadla s ní v náručí dozadu. Ochranka, doktoři, rodiče, všichni se mě snažili chytit, ale můj zadek dopadl na zem dřív.

„Můj Bože!“ Zalapala po dechu ta dívenka a v očích se jí objevily slzy studu. „Je mi to tak líto.“ Rychle se zvedala na nohy a dál se omlouvala.

Můj výraz byl stejný jako její. „Bože, jsi v pořádku?“ Osahala jsem jí ramena, jestli jí něco není a upravila trubičku s kyslíkem v jejím nose. „Ublížila jsem ti?“

Zavrtěla hlavou a spěchala ke své matce.

„Je mi to líto,“ omluvila jsem se a cítila se hrozně, že jsem takovou malou holčičku rozbrečela.

Její matka zavrtěla hlavou, smetla mou omluvu a rty naznačila: „Jen je jí trapně.“

„To mně je trapně,“ naznačím zpátky.

Najednou se po mém boku objevil Stewart. „Levee, co to-“

Dvakrát jsem luskla prsty a prstem před obličejem ho umlčela v půlce věty. „Jak se jmenuje?“ zeptala jsem se.

„Morgan,“ odpověděla ta žena s milým úsměvem.

„Ahoj, Morgan.“ Přiblížila jsem se k ní a klekla si. „Je mi to opravdu líto. Občas jsem děsně nemotorná.“ Zvedla jsem konec maxi šatů, které jsem měla na sobě a odhalila nohy. „Podívej.“ Ukázala jsem na modřiny na nohách. „Minulou noc jsem dokonce spadla během zkoušky ze schodů.“ Pohladila jsem ji po zádech a ona se na mě přes rameno podívala, usmála se, čímž prolomila napětí na mých ramenou.

„Já vím. Viděla jsem to na YouTube.“

Oplatila jsem jí úsměv. „Oh, ano. Můj drahý přítel YouTube. Vždycky tam, kde ho potřebuju,“ zavtipkovala jsem.

Začala se smát mému vtipu.

„Tak, co říkáš? Zkusíme to objetí znovu?“ Sklonila jsem se, vyzula a odhodila jednu botu po druhé na zem vedle. Dřepla jsem si jako baseballový chytač a naznačila jí, ať jde ke mně. Tentokrát jsem byla připravená, když mi narazila podruhé do ramen. Zhluboka jsem se nadechla, pevně ji držela, zatímco se smála. Stewart se přesunul do mého periferního vidění. „Levee, musíme jít,“ rozkázal.

Morgan mě při těch slovech začala pouštět, ale já ji stiskla ještě pevněji. „Ne. Ještě ne.“

Zasmála se nad mým vtipem, ale já byla na Stewarta neskutečně naštvaná, že přerušoval takovou chvilku.

„Hádej co? Myslím, že mám vzadu speciální překvapení.“

Oči se jí rozzářily.

„Můžeš mi dát tak minutu? Uvidím, jestli ho najdu.“ Něžně jsem ji odtlačila, zatímco jsem se začala zvedat. Nadšeně přikývla, vrátila se zpátky k matce. Následovala jsem Stewarta k pokoji, který nám připravila nemocnice. Davem se začal ozývat nesouhlasný hukot, když jsem odcházela.

„Hned se vrátím, slibuju,“ oznámila jsem, což vyvolalo nadšené povzbuzování.

„Hned se nevrátíš! Už tak máš tři hodiny zpoždění,“ zavrčel Stewart.

„A budu mít mnohem větší, protože neodejdu, dokud se neuvidím s každým,“ zašeptala jsem koutkem úst. Znovu jsem davu zamávala předtím, než mě Devon postrčil do pokoje a zavřel za námi dveře.

„No tak, Levee. Nedělej ze mě toho špatného. Ani ne za hodinu máš VIP setkání. Chápu tvoje odhodlání tu zůstat a je to super. Je to dobré jak pro tvé srdce tak publicitu. Dvojitá výhra.“

Protočila jsem očima. Nebyla jsem tu kvůli publicitě. Té jsem měla dost.

Byla jsem tu proto, že to bylo to, co jsem dělala.

Kde jsem se cítila dobře.

Kde jsem byla šťastná.

Kde jsem kdysi byla zdrcená.

Ale bylo to jediné místo, kde jsem se cítila, že potřebuju být.

„Levee, máš stovky fanoušků, kteří platí za VIP setkání. Jestli tam nebudeš, nebude to zrovna VIP, že?“

„Víš, že nemůžu odejít,“ zavrčela jsem. Nesnášela jsem Stewarta, ale ne proto, že to byl debil. Jen dělal svou práci. Platila jsem mu tisíce dolarů, aby zajistil, že můj život půjde hladce jako hodinky. A v tom, co dělal, byl dobrý. Ale to neznamenalo, že budu mít naprosto nulovou kontrolu nad vlastním životem, včetně něčeho tak jednoduchého jako je můj čas.

„Levee, co všichni ti lidi, co na tebe čekali hodiny, jen aby se s tebou setkali? Co rodiče, kteří se omezovali a šetřili, aby koupili lístek za čtyři sta padesát dolarů? To není zrovna malá částka. Co ten chlap, který má v plánu žádost o ruku? Všechno to bylo naplánováno dopředu. Chápu to. Přísahám Bohu, že to chápu. Nechal bych tě tu být další tři hodiny, ale jestli se na tom setkání za hodinu neukážeš, bude to zlý.“

Nervózně jsem se kousala do spodního rtu. Neříkal mi nic, co bych nevěděla. Podepsala jsem smlouvu na tři koncerty a tři setkání poté. Všechny byly silně propagované jako můj velkolepý návrat od mého posledního vystoupení v San Francisku před třemi lety. Byla to moje poslední zastávka před ukončením mého turné, které proběhne příští týden v Los Angeles. Dostatečně dopředu jsem věděla, že nějaký muž zaplatil nemalou částku za to, aby požádal o ruku svou (snad) brzy-budoucí-nevěstu vedle její nejoblíbenější zpěvačky. A pak tu byla holčička s leukémií, která také čekala. Osobně jsem jí před měsícem poslala lístky. Byl tam také zlatý olympijský plavecký tým, kterému nedávno umřel jeden z členů. Na sociálních médiích použili můj song ‚The Belief‘ jako věnování. Těm jsem poslala lístky také.

Všichni tam byli.

A čekali.    

Zaplavila mě vina. Nehledě na to, jak moc jsem se snažila, jsem nemohla být všude.

A Bože, já se opravdu snažila.

„Dobře, kolik jich tam ještě máme?“ zeptala jsem se ve snaze urovnat si myšlenky v hlavě.

„Aspoň dalších tucet dětí. Pak jejich sourozence a rodiče… a několik doktorů, jejich rodiny, zdravotní sestry-“

„Dobře, dobře. Chápu to.“ Povzdechla jsem si a štípla se do kořene nosu.

„Levee,“ Stewart se nadechl, přistoupil ke mně zezadu a stiskl mi ramena. „Řeknu jim to. Možná můžu zařídit něco na příští měsíc. Můžeš se sem vrátit, speciálně kvůli těm, které jsi nestihla. Zamluvím ti celý den.“

Měsíc.

Lizzy měsíc nevydržela.

Kolik jich tu bude, až se vrátím?

Setřásla jsem mu ruce. „Nemůžu odejít. Je mi to líto.“

Zavrčel za mnou, když jsem se natáhla po klice. Ztuhnula jsem na místě, když mě něco napadlo. „Hej, a co Henry?“ Otočila jsem se k němu.

„Co je s ním?“

„Je ve městě. Jestli ho dostanu na to setkání přede mnou, získá mi to trochu času tady a bude to pro ty VIP lidi dvojitý zážitek. Všichni milují Henryho!“

Stewart ne. Takže protočil očima. „To není dobrý nápad, Levee.“

Přešla jsem k tašce v rohu a vytáhla telefon. „Kecy. Je to skvělý nápad.“ Další zavrčení ze Stewartova směru, ale měla jsem příliš napilno s vytáčením Henryho čísla, než abych mu věnovala pozornost. Odpověděl na první zazvonění.

„Tady je! Jak je, krásko?“

„Potřebuju laskavost.“ Nebyl důvod se obtěžovat se zdvořilostmi. Ne s Henrym.

„Mmm, ten zvuk se mi líbí. Jakou laskavost?“

Mohla jsem si představit jeho flirtující úsměv, zatímco si projížděl schválně rozcuchanými blond vlasy. „Za hodinu mám setkání s VIP fanoušky.“

„Ahaaaa?“ Protáhl.

„Jsi ve městě, že?“ Kousla jsem se do čerstvě nalakovaného nehtu.

„Levee,“ varoval mě.

Tohle nebylo poprvé, co jsem žádala Henryho o laskavost. On, ale také nebyl zrovna stydlivý si o nějakou říct. Měl pro mě vždycky stejnou odpověď jako já, měla pro něj. Ztišila jsem hlas a řekla, „Jsem v dětské nemocnici.“

„Ježíš, zlato,“ vydechl.

Miluju ho.

„Pořád je tu řada. Nemůžu odejít. Ale mám být za necelou hodinu na stadionu.“

„Půjdu,“ odpověděl rychle na ještě nevyřčenou otázku.

A on miluje mě.

Henry Alexander byl ve světě hudby velké jméno. Tedy… kromě mě. Začal psaním textů, stejně jako já a tak jsme se také poznali. Rychle se z nás stali přátelé. On mi pomohl s hudbou a já jemu s texty. Radili jsme si, jamovali a nakonec se k sobě nastěhovali. Prodali jsme víc písniček, než o kolika by mohly jednadvacetileté děti snít. Ale to nestačilo. Prodávat songy byla jedna věc. Prodávat sebe samotného jako zpěváka bylo něco jiného.

Oba jsme měli sny.

Velké.

Díky YouTube jsme si nashromáždili plno sledujících. Chtěli jsme pracovat jako sólisté, ale brzy jsme si uvědomili, že propagace a objevování se ve videích toho druhého, nám přinášelo nejvíc zhlédnutí. Lidé milovali Levee a Henryho společně, ale jeho chraplavý, smyslný R&B hlas se k mému procítěnému popu nehodil. Duo skončilo, ale naši fanoušci nás začali brát jako tým. Takže jsme dělali to, co vždycky: byli kreativní. Ve dvaceti třech jsme vydali naše dvojité debutové album. Fanoušci šíleli. Dali jsme do toho projektu naše srdce a duši, trávili jsme dny a noci ve studiu, aby bylo kompaktní, ale zároveň individuální, aby nás lidé viděli jako sólisty. Na Dichotomy bylo šest jeho, šest mých a dvě společné písničky. Ale zvláštním způsobem se lidé zamilovali do těch dvou. Můj první singl ‚Isolation‘ se stal téměř okamžitě číslem jedna v hitparádách, zatímco Henry byl druhý s jeho ‚Belonging‘. O tři měsíce později zabralo první místo jeho ‚That Night‘ a můj ‚Another Day‘ byl hned pod ním. Ani ne o rok později, když jsme vyhráli téměř v každé nominované kategorii na Grammy, mě Henry držel v objetí. Bylo to tu samou noc, kdy jsme oznámili, že odteď budeme oba vystupovat jako sóloví umělci. Čekali jsme odpor, ale pokud nějaký existoval, žádný jsme nepocítili. Obě naše druhá alba byla označená za diamantová a zajistila nám tak místo v hudebním průmyslu, přímo v jeho čele.

Henry byl můj nejlepší kamarád z milionu důvodů, ale jeden z nich byl, že souhlasil s tím jít na to VIP setkání, aniž by potřeboval vysvětlení.

„Máš s sebou Cartera? Nebo mám poslat Devona jako ochranku?“ zeptala jsem se.

„Jsem v pohodě. O mě se neboj, zlato,“ odpověděl.

S velkým úsměvem jsem ukázala Stewartovi zvednutý palec. Jeho odpovědí bylo několik sprostých slov.

„Dlužím ti. Chceš si po koncertě vyjít?“

„Ne. Ale můžeš mi to oplatit jinak,“ zašeptal smyslně.

„A to?“ zašeptala jsem nazpátek.

Dramaticky si odkašlal. „Nehraj hry. Víš, co myslím.“

„Ne. Opravdu netuším.“ Přešla jsem k zrcadlu, upravila kudrnaté vlasy zpátky, jak měly být a přidala trochu víc make-upu, abych zakryla tmavé kruhy pod očima.

„Levee,“ zasmál se, než vyhrkl, „Nech mě ošukat tvého basáka.“

Vyprskla jsem smíchy. „Henry! Ten je hetero.“

„No a? Já si taky kdysi myslel, že jsem hetero.“

„Ty jsi takový lhář. Nikdy jsi nebyl hetero.“

„To je nejspíš pravda, ale no tak, Levee. Dovol mi zkusit to,“ prosil.

Nebyl důvod mu říct ne.

„Ok. Jdi do toho. Ujisti se ale nejdřív, že pozdravíš jeho snoubenku,“ popíchla jsem ho.

Henrymu to vtipné nepřišlo. „Kruci. Proč je heterosexualita tak složitá.“

„To je.“

Henry se mi opravdu líbil. Byl vysoký, hubený s vypracovaným tělem, které jsem ani já nemohla přehlédnout I když otevřeně říkal, že je gay, ženy ho zbožňovaly. Tak jako tak bylo Henryho největším problémem v milostném životě to, že byl posedlý muži, kteří gayové nebyli. Nemůžu ani spočítat, kolikrát měl Henry zlomené srdce chlapem, který ho přesvědčil, že má šanci, ale pak se vrátil k ženám.

„Dobře, zlato. Musím se jít obléct. Řekni Stewymu, že se s ním na tom setkání za hodinu setkám. Zeptej se ho, jestli chce během dnešní show nějakou akci.“

Usmála jsem se, že jsem přes rameno zavolala, „Hej, Stewarte. Henry chce vědět, jestli si nechceš zašpásovat.“

Měl to být vtip, ale Stewart udělal naštvaný krok vpřed, oči mu blýskaly blesky. „Přísahám Bohu! Jsem ženatý. Jestli začne něco rozhlašovat…“ Odmlčel se a projel si rukou vlasy.

S telefonem pořád u ucha jsem zalapala po dechu. „Bože, neříkej mi, že ses se Stewartem opravdu vyspal.“

Henry vyprskl smíchy. „Kurva, že ne! Ale už mě nesnáší, tak proč nepředstírat, že ano? Trochu ho naštvat.“

Teď byla řada se smíchem na mě. Stewart pokračoval v nadávání.

„Fajn, jdi se obléct. Uvidíme se za pár hodin,“ řekla jsem mu, zatímco jsem si upravila šaty a připravila se na návrat zpátky.

Ještě než jsem zavěsila, došel ke mně Henryho něžný hlas. „Hej, Levee. Udělej mi laskavost a ber to s nadhledem dneska, jo? Máš večer show. Vím, že tam chceš být… ale neztrať se v minulosti. Oni nejsou Lizzy.“

Mýlil se.

Byli.

Každý z nich.

Ale to jsem mu neřekla. Místo toho jsem odpověděla: „Díky.“

Povzdechl si nad mou ne-odpovědí. „Uvidíme se večer, zlato.“

„Jo. Měj se.“ Hodila jsem telefon do tašky a začala se přehrabovat krabicemi s CD a tričky, které jsem koupila, abych je rozdala. „Už nemáme Dichotomy, kterou podepsal i Henry?“ zeptala jsem se.

„Ne. Došlo nám už skoro všechno, Levee. To je další důvod, proč by ses sem měla vrátit někdy jindy.“

„Jdi k čertu!“ Zavolala jsem na něj, když jsem zamířila ke dveřím. Když se vyřešil problém s VIP lidmi, čekala na mě holčička se jménem Morgan, které jsem se měla patřičně omluvit.