TFU - 1. kapitola

Překlad: Arey
Kor.: Ann

Levee

Pršelo. Nezačínají takhle všechny zamilované příběhy? Anebo tak většinou končí?

Když jsem se rozhlížela po mostě, půlnoční vzduch byl studený. Blonďatou paruku jsem měla k hlavě připevněnou čelenkou a velké sluneční brýle mi zakrývaly hnědé oči. Nevypadala jsem jako já o moc víc, než jsem se cítila. Odřeniny na nohou z předešlé noci mě bolely a na kolenou se začínaly tvořit čerstvé strupy, ale nejvíc mě bolela ta prázdnota v mé hrudi.

Ano. Pořád jsem to já.

Což byl přesně důvod, proč jsem stála na tom mostě a modlila se za odvahu skočit.

Mé myšlenky přerušil mužský hlas. „Dneska to konečně uděláš?“

Instinktivně jsem si uhladila falešné vlasy a natlačila si brýle víc do obličeje, abych mu zabránila mě poznat. Podívala jsem se na něj zpříma a vyštěkla: „Prosím?“

„Viděl jsem tě tu tři noci po sobě. Jen mě zajímalo, jestli dnes to bude ta noc, kdy skočíš.“

Otevřela jsem oči dokořán, ale protože mi je zakrývaly brýle, má reakce zůstala skrytá. „Jen se mi líbí ten výhled. To je vše.“ To jsou, ale kecy.

Koutkem oka jsem viděla, jak přikývl. „Jo, to mně taky. Je to tu nádherné.“

V pokusu uniknout mu jsem udělala pár kroků stranou.  Z kapsy vytáhl krabičku cigaret a natáhl ji mým směrem. „Dáš si jednu?“ Zavrtěla jsem hlavou a vzdálenost mezi námi se o pár centimetrů zvětšila. „Jak chceš.“ Jednou rukou si zakryl zapalovač před větrem, ale déšť mu úkol znemožňoval. „Kruci,“ zaklel s cigaretou mezi rty. „Pomůžeš mi?“ zeptal se a podíval se na mě.

Se zvednutým obočím jsem se zeptala, „S čím?“

„Prší… fouká… a já si snažím zapálit.“ Nevěřícně zaklonil hlavu.

„Chceš, abych zavolala Bohu? Nedávno jsme se rozešli ve špatném, ale možná mi udělá poslední laskavost.“

S přehnanou úlevou vydechl. „To by bylo skvělé. Jak dlouho tomu chlapákovi v těchto dnech trvá, než odpoví? Posledně, když jsme mluvili, to bylo-“ odmlčel se, aby se podíval na hodinky „- oh, dvacet sedm let.“ Lehce jsem se zasmála a jedna strana jeho úst se zvedla do okouzlujícího úsměvu. „Nemám zrovna náladu čekat dlouho, takže bys možná mohla zakrýt ten vítr vlastním tělem?“ Když zamířil směrem ke mně, úsměv se mu rozšířil a já nervózně uhnula pohledem.

„Promiň, s tím ti nemůžu pomoct. Rakovina plic a taky rozchod.“ Když jsem svázala všechny vlasy z paruky do copu, přehodila jsem si ho přes rameno a otočila se tváří od něj. Chladný vítr mi narážel do obličeje a hvízdal kolem uší.

Vrátila jsem se k zírání na tmavou, neklidnou vodu a ztratila se v přemýšlení nad tím, jak je asi studená.

Je dnes ta noc?

Ne.           

Moje nohy nejspíš nikdy neopustí ten okraj mostu, ale existovalo několik důvodů, proč jsem si představovala, jak to skončím. I když by nikdo na světě nechápal proč. Měla jsem úplně všechno, a přesto jsem snila o tom, že o všechno přijdu – častěji, než bych kdy přiznala, dokonce i sobě. Vyzula jsem se z kozaček, protáhla jsem nohy mezerou v zábradlí. Vítr mi přirazil dobité nohy k železu. „Sakra,“ sykla jsem, když mnou projela bolest.

„Myslíš, že tohle bolí? Představit si, že padáš dvacet pět pater a pak narazíš do vody, která by mohla být klidně i beton, rychlostí větší než sedmdesát mil za hodinu,“ řekl ten muž a opřel se o zábradlí vedle mě.

„Páni. Někdo se informoval,“ řekla jsem sarkasticky. Sotva jsem se na něj podívala.

„Denně,“ odpověděl na rovinu, což způsobilo, že jsem na něj překvapeně pohlédla. Nad mou reakcí jednoduše pokrčil rameny, otočil se k zábradlí zády a opřel se o jeho barevně potetované předloktí. „Zapomněla jsi, že jsem tu byl poslední tři noci taky.“ Mrkl na mě a zvedl cigaretu k ústům, aby zhluboka potáhl.

„Hele, nemám v plánu skočit, jestli jsi nějakej zachránce na misi. Jen jsem potřebovala na čerstvý vzduch.“ Podívala jsem se na cigaretu.

Vyfoukl šedý kouř a zasmál se. „Čerstvý vzduch je přeceňovaný. Obzvlášť vzhledem k důvodu, proč tu stojíš.“ Chápavě nadzvedl tmavě hnědé obočí.

„Jasněěěě,“ protáhla jsem a za brýlemi protočila očima. „Dobře, no, stejně jsem chtěla odejít.“

„Pak jsem tu hotov.“ Uklonil se a koutek pusy se mi zvedl do úsměvu, když jsem se obula zpátky do bot a odešla.

Zavrtěla jsem hlavou nad tím náhodným cizincem. Pak mě na okamžik zastavila o několik kroků dál myšlenka. Otočila jsem se zpátky k němu a zeptala se, „Počkat. Přišel jsi ke mně jako volání o pomoc?“

„Ale podívejme. Fajnovka má svědomí!“ Odhodil cigaretu na zem, přišlápl ji špičkou obnošené černé boty. Sehnul se, zvedl ji a zastrčil do kapsy.

Aspoň nedělá nepořádek.

„Ale podívejme. Potetovanec vtipkuje!“ Vypálila jsem zpátky.

Usmál se, vytáhl další cigaretu z kapsy a pak se zastavil, než si ji vložil mezi rty. „Budeš mě soudit na základě tetování? Jsem uražený.“ Předstíral, že ho to sebralo a pak se rozesmál, zatímco v dalším pokusu o zapálení zvedl zapalovač.

Chtěla jsem odejít, ale měl pravdu. Měla jsem svědomí a právě teď jsem měla strach, že ta noc pro něj bude možná tou, proč několikrát ten most navštívil. Dopáleně jsem se otočila k němu a přála si, aby to bylo rychle za mnou, mohla se vrátit domů a pár hodin se prospat. Nebo spíš ležet na posteli, čumět do stropu a brečet.

„Opravdu máš v plánu skočit?“ zeptala jsem se.

Úsměv mu zmizel, když se díval na vodu. „Ne. Na něco takového nemám koule. Mluvit s tebou nebyla žádost o pomoc nebo tak. Dneska večer jsi jen vypadala hůř než obvykle.“ Pohled mu sklouzl na moje odhalené nohy.

„Ach!“ Vydechnu chápavě. „Není to přesně to, co všechny napadne. Spadla jsem na schodech.“

Nevěřícně zkroutil rty.

„Mluvím pravdu!“

„Jsem si jistý, že ano,“ řekl do vzduchu. „Můžeš jít. Jsem v pohodě.“

Mohla jsem odejít, ale z nějakého důvodu jsem si přitáhla kabát pevněji kolem ramen a tiše tam stála, dokud nedokouřil. Po posledním potažení ji hodil z mostu.

Evidentně nepořádek dělá.

Otočil se ke mně, obličej měl vážný. „Než se rozhodneš, že to pro tebe skončí, musíš zavolat policii.“

„Proč?“ zeptala jsem se a sledovala, jak se hořící nedopalek rozdělil na několik jisker, než dopadl do vody pod námi.

Ta cigareta má štěstí.

„Ty schody… a jakékoliv další neživé objekty, které obviňuješ za ty modřiny, které schováváš za brýlemi v jednu ránu. Měla bys zavolat policajty dřív…“ Hlas se mu vytratil, ale díval se na mě. Jeho oči se vpíjely do mých zakrytých, díky té kombinaci s větrem a deštěm mi přejel mráz po zádech. Trvalo mi chvilku, než jsem ho tajně zhodnotila. Byl neskutečně sexy, ale ne jako muži, na které jsem byla zvyklá. Zanedbané strniště, z kterého se ženám podlamují kolena. Ale bylo jasné, že platí stovky dolarů soukromému holiči, aby ho udržoval. Podle jeho rozcuchaných hnědých vlasů, které doslova prosily, abych jimi projela prsty, jsem si byla jistá, že jde dokonce o jednoho z těch chlapů, co chodí do kadeřnictví. Byl o několik centimetrů vyšší než já v kozačkách na podpatku, takže jsem ho odhadovala kolem sto osmdesáti pěti centimetrů. A i když jeho potetované předloktí bylo svalnaté a ramena měl viditelně vypracovaná, nevypadal, že by trávil několik hodin denně v posilovně. Ze svého chování špatného chlapce, které z něj vyzařovalo, bych ho odhadovala na sebestředného, arogantního blbce.

Ale nebyl.

Byl to průměrný chlap, který se bál o zdraví neznámé holky.

Nemohl se víc mýlit a silně mě bodl pocit viny. Ale ne tak silně, abych udělala cokoliv, čím bych opravila jeho předpoklad o tom, kdo jsem.

Velmi tiše jsem se pokusila jeho obavy zklidnit. „Přísahám, že to není tak, jak si myslíš.“

„Fajn,“ odpověděl nepřesvědčeně. Přikývl a vytáhl další cigaretu z kapsy. Vteřinu jsem ho sledovala, jak s ní zápolí a pak jsem k němu přistoupila a tělem zakryla vítr. Zkousl cigaretu mezi rovnými, bílými zuby a ďábelsky se usmál. „Díky.“

Probudil oheň k životu, naklonil se nad něj a zapálil si.

„Měl bys přestat kouřit.“

„Beru na vědomí.“ Vydechl kouř nosem.

Vrátili jsme se zpátky k tichému zírání z mostu. Obklopovala nás známá světla San Franciska. A i když kolem nás procházeli turisté i místní, cítila jsem zvláštní, až neuvěřitelně příjemné odloučení, jak jsem tu s ním v tom tichu stála.

Když mi začaly drkotat zuby, otočil se ke mně. „Nejsem tu, abych skočil. Fakt můžeš jít.“

Přikývla jsem, ale nepohnula se.

Zasmál se, založil ruce na prsou a přejížděl si bicepsy, aby se zahřál.

„Jak to, že jsi ještě nezmrzl?“ zeptala jsem se, když jsem si až teprve teď všimla, že má na sobě jen tenký svetr značky Henley.

Pokrčil rameny, odhodil cigaretu a odpověděl, zatímco se pro ni sklonil. „Hroší kůže? Jsem na to zvyklý? Často sem chodím? Jsem z poloviny Eskymák?“

Podezřívavě jsem se na něj podívala. „Je ti zima, že?“

„Zasraná. Mrznu,“ přiznal, přitáhl si ruce blíž k tělu a dýchnul do dlaní, aby si je zahřál. „Jen jsem sem přišel, abych si zapálil. Pak jsem uviděl tebe. Teď, buď dáma a nabídni muži svůj kabát,“ zavtipkoval a zatahal mě za konec kabátu.

Zasmála jsem se, přitáhla ho blíž kolem těla a odstoupila z jeho dosahu. „Co tak, že bychom oba odešli? Ani jeden z nás se nemusí bát o druhého, že vykročí naproti své smrti.“

„To zní jako skvělý plán.“ Strčil ruce do kapes potrhaných džínů, které mu visely nízko u pasu. Když jsme se vydali k začátku mostu, zeptal se, „Máš jméno, Fajnovko?“

Usmála jsem se a zavrtěla hlavou, nechtěla jsem lhát – nebo prozradit pravdu.

„Jo. Já taky ne,“ odpověděl.

Kousla jsem se do spodního rtu, abych se nerozesmála. Zbytek cesty jsme šli v tichosti.

Když jsme došli k začátku mostu, otočil se ke mně a povzdechl si. „No, opravdu doufám, že už tě nikdy neuvidím.“

Hlava se mi zaplnila šokem a možná i trochou bolestí.

Ale rychle se opravil. „Ne! Jen jsem myslel… Sakra.“ Nervózně si projel rukou vlasy, zatímco jsem ho pobaveně sledovala. „Jen jsem myslel, vzhledem k tomu, jak jsme se poznali… Já…um. Doufám, že nikdy nebudeš mít další důvod se tam vrátit.“

Škádlivě jsem naklonila hlavu na stranu. „Ale mně se ten výhled vážně líbí.“

Odkašlal si. „Jasně. Samozřejmě, výhled. Dobře, no, dobrou noc.“

„Tobě taky.“ Ztuhle jsem se usmála, ale ani jsem se nepohnula. Namlouvala jsem si, že to bylo proto, že jsem nechtěla, aby viděl moje auto nebo bodyguarda, který na mě za vozem čekal. Ale ve skutečnosti jsem ještě nebyla připravená odejít. Domov nebylo místo, kde jsem chtěla být. Popravdě jsem nechtěla být nikde. Dokonce ani stát na začátku mostu a mluvit s vtipným, sexy mužem.

Dobře, to jsem možná trochu chtěla.

„Jo. Dobrou noc,“ zopakoval, schoval ruce do kapes a pomalu se vzdaloval.

Krátce jsem mu zamávala. Mávnutí mi oplatil a pak se vydal jiným směrem. Usmála jsem se sama pro sebe, zavrtěla hlavou nad tou celou situací – a tajně naříkala, že netrvala déle.