DW - 6. kapitola

Překlad: Luciana

William odvázal koně, kterého nechal za starou stodolou, vedle domu Laneových a vedl svůj jediný způsob dopravy po lesní cestě, kropenaté prodlužujícími se stíny zapadajícího slunce.

Před týdnem si koupil čtyřdveřový pickup, ale nemohl ho použít dnes večer k cestě sem. Moderní společnost má spoustu zpropadených zákonů, řídících všechno, co člověk dělá a William si nebyl jistý, jestli si někdy zvykne žít v tomhle století. Nemohl řídit své nové auto na silnici bez povolení a dokonce ani se žákovským povolením, které mu Mabel pomohla získat, nesměl řídit bez toho, že by někdo neseděl vedle něj. A po té malé nehodě před pár dny… dobře, Mabel navrhla, že by možná měl požádat o pomoc Eve nebo Kenzieho, aby s ním jezdili.

Eve se laskavě nabídla, ale neujeli ani půl cesty do města, když ho požádala, aby zastavil auto, vystoupila a šla ty dvě míle domů pěšky. A Kenzie řekl, že dřív zamrzne peklo, než on pojede ve vozidle o síle tří set koní, které řídí tvrdohlavý Ir.

Možná by zítra mohl požádat Elbridge, aby s ním šel jezdit, rozhodl se William, nebo Samuela, nebo Hirama. Naučil se, že dává přednost muži, na sedadle vedle něj, jelikož ženy mají nepříjemnou tendenci křičet vždy, když si myslí, že se k něčemu příliš přiblížil. Snažil se Eve klidně vysvětlit, že by skutečně nenarazil na tu poštovní schránku, protože kdyby se tak nenahýbala do silnice, nemohla by zasáhnout to velké zrcátko na její straně. Tehdy vystoupila, ohnula se a opřela si ruce o kolena na několik minut a pak tiše vyrazila na cestu domů.

Možná Trace by mohl uvažovat, že by s ním jezdil, když ten muž vypadá, že má své nervy pod kontrolou. A vypadalo to, že si docela rozumí – což by se ale mohlo změnit, kdyby zjistil, že William zamlčel několik důležitých skutečností o té minci.

Ale někdo mu musí pomoct se získáním té licence. Nemohl stále jezdit na Kenzieho kobyle po městě, když by se chtěl někam dostat. Kriste, přál by si umět ještě stále létat. Vezmeme-li v úvahu všechny ty odporné nepříjemnosti, které byl nucen vydržet jako drak, schopnost stoupat vzduchem s rychlostí a dovedností orla, byla jistě velkou výhodou.

Ale neschopnost milovat se, se ženou, po několik dlouhých století, byla rozhodně velkou nevýhodou.

William se zastavil a naklonil hlavu a poslouchal, když se snažil zjistit, odkud přichází ty občasné dunivé zvuky. Znovu vyrazil, tentokrát v naléhavějším tempu, pobídl koně do klusu, když si uvědomil, že to přichází z místa, kde našel ty divné značky na stromech.

Když dojel tak blízko, že mohl slyšet bručivé dýchání a občasné vzlyky, uvázal klisnu k větvi, uhnul z cesty a prošel lesem tiše, jako polní myš. Zastavil se na kraji malé mýtiny, když uviděl Maddy, jak ustoupila a rozmáchla se dlouhou tyčí, aby trefila strom tak prudce, že kousky suché kůry letěly dvacet kroků daleko.

Ale teprve, když si všiml slz, které jí stékaly po tvářích, konečně pochopil, co se děje. Trace mohl tlačit na Maddy, aby zjistil, zda má v sobě ještě bojovnici, ale co nemohl ten muž uhodnout, bylo, že jediným cílem, na který se ta žena odváží, je jen starý, mrtvý strom.

Pak si William uvědomil, že zatímco rodinu držela čtyři roky pohromadě, sama se uvnitř rozpadala. Byla sama uprostřed moře lidí, bez širokého ramena, o které by se opřela, když se cesta ztíží, bez někoho, s kým by mohla probírat věci v nočních hodinách, kdy problémy vypadají mnohem horší, než doopravdy jsou, bez partnera, který by ji mohl držet v náručí a šeptat jí, že všechno bude v pořádku a pak by se s ní miloval, dokud by nezapomněla, co ji vlastně trápilo.

Ne, jediný svědek jejích slz, byl starý mrtvý strom.

Se zavrčením raněného zvířete, zahnaného do kouta, Maddy se znovu mocně rozmáchla a udeřila do už tak otlučeného kmene, tentokrát tak silně, že jí to hůl vyrazilo z ruky a ona spadla na zem – výkřik překvapení se změnil v srdce rvoucí vzlyky, jak plačící ležela v naprosté porážce.

S pocitem, jakoby ho někdo udeřil do hrudi, William padl na kolena. Od té doby, co pohřbil svou rodinu, necítil takové zoufalství a z osobní zkušenosti věděl, že Maddy se nezlobí na celý svět tak, jako se zlobí sama na sebe.

Bylo to zřejmé z toho, co řekla večer u stolu, že se cítí jako staromódní stará panna, zatímco její exmanžel si uchoval svůj mladistvý elán. Mohla sice hájit svůj život před Tracem, ale ve skutečnosti lidé, o které se stará v pečovatelském domě, jsou emocionálně mladší, než je ona.

A ona to věděla a bolelo to.

William až příliš dobře chápal beznadějnost takového pocitu izolace. Nebyl on sám znovu a znovu rozohněný zoufalstvím, když byl drakem? Jen místo po starém stromu, který se nemohl bránit, on šel po prašivém medvědovi, nebo po jiném subjektu – zvířeti nebo démonovi – ve snaze zmírnit to hlodání v jeho útrobách?

William několik minut tiše sledoval, jak Maddy sama pláče, bolest svírající jeho vlastní hruď byla téměř nesnesitelná, až se konečně posadila a otřela si oči a tváře dlaněmi svých rukou.

A tehdy se rozhodl, že pokud by měl dosáhnout jen jediné věci v téhle druhé šanci, kterou od života dostal, pak to bude to, že Maddy už nebude nikdy muset vybíjet svou frustraci na stromě. Pokud někdy bude mít Maddy potřebu se vybít, bude on jejím terčem. Pokud bude potřebovat rameno, aby se mohla opřít, nabídne jí svoje a pokud bude potřebovat šeptat své obavy v nočních hodinách, on bude ten, který jí bude naslouchat. Klečíc tam v křoví, William přísahal na duši své mrtvé matky a sestry, že pokud se někdy Maddy bude cítit stará, povadlá a s těžkým srdcem, udělá všechno, co bude v jeho silách, aby jí ukázal, jak mladá, živá a vitální je.

Konečně se postavila, dokončila osušení tváře lemem své halenky a pak prsty projela vlasy, ve snaze je zkrotit. S hlubokým povzdechem ukončila vzlykání, narovnala ramena a vydala se směrem k domu.

William se tiše postavil na nohy a mlčky proběhl zpátky lesem. Odvázal klisnu, odklusal s ní několik set kroků zpátky k domu, než se otočil a nenápadně se vydal naproti Maddy.

Zastavila, když vyšla za zatáčky a uviděla ho, oči se jí rozšířily při pohledu na obrovského koně, než je na něj přimhouřila. „Řekla jsem, že máš být pryč, až se vrátím,“ řekla, hlasem zastřeným od pláče.

Šel dál, dokud nedošel k ní, přitáhl klisnu k sobě a poplácal ji po tváři. „Vzpomínám si, že máš bolavé koleno a tady Rose navrhla, abychom tě vzali domů, než se vrátíme na An Téarmann.“

„Rose navrhla, že mě vezmete domů?“ zeptala se a náznak smutného úsměvu jí pozvedl koutek úst.

„Jo, ona je dost ohleduplná v tomto, i když je Skotka,“ řekl William a přejel po jejím dlouhém nose. Najednou ztuhnul, když si všiml, že Maddy zírá na jeho ruku. „Jsi znepokojená, že jsem nechal Janice použít peníze z její karty na nákup mých hodinek?“ zeptal se a vytáhl manžetu ještě víc, když natáhl ruku, aby jí ukázal hodinky. „Ostatní mě ujistili, že je to v pořádku.“

„Co?“ Chvíli jí trvalo, než odtrhla svůj pohled od jeho ruky k jeho tváři. „Oh, ne, to je v pořádku,“ řekla a znovu zírala na jeho zápěstí.

„Tak pojď.“ Postavil se ke klisně na stranu. „Pomůžu ti nahoru.“

„Nemá sedlo. Já to dojdu. Není to daleko.“

„Sedlo je víc ke zlosti, než k užitku. Nedělej si starosti, Rose je mírná jako jarní jehně. A čím méně budeš to koleno používat, tím rychleji se ti uzdraví. Pojď,“ pobídl ji a postrčil ji před sebe, takže byla koni tváří v tvář. Sevřela mu ruce, když jí je položil na pas. „Oba jsme na ni moc těžcí.“

Zasmál se. „Šest by nás nebylo příliš těžkých pro ni, ale já se rozhodl jít pěšky.“ Chtěla odstoupit, ale nenechal ji. „Nebojíš se koní, Maddy, že ne?“

To zafungovalo. Chytla se Rosiny hřívy a pak zvedla nohu. „Nebojím se hloupého starého koně, dokonce ani toho, který je větší než auto, které řídím.“

William ji zvedl s rukama kolem pasu a potom počkal, až si byl jistý, že dobře sedí, pak ustoupil. „Připravená?“ zeptal se a snažil se nesmát, když viděl, jak vykulila oči nad tím, že ji zvedl nahoru, jako by byla pytel peří.

Vydal se po stezce a pro sebe se usmál, když si vzpomněl na noc, kdy se Eve a Maddy opily, aby si dodaly odvahu, když kráčely po tmavé silnici po tom, co Maddyino auto skončilo v příkopu. Protože byl v té době ještě drakem – o kterém si ony myslely, že to musel být bezsrstý los – a byl nechtěně příčinou jejich jízdy do příkopu, poslal Kenzieho, aby je dostal domů. Když je Kenzie našel a následně odnesl obě ženy do svého náklaďáku, Maddy v opilosti trvala na tom, že je připravená shodit pár kilo, než se objeví její rytíř v lesklé zbroji, aby ji zvedl.

Příští den, se William ptal své drahé přítelkyně Mabel, co je to rytíř a tehdy mu vyprávěla ten příběh o králi Artušovi. A s očima jiskřícíma víc spekulací, než pobavením, mu také vysvětila, že Maddy možná žertovala, ale pravděpodobně tajně doufá, že do města přijede velký, silný a krásný hrdina, který ji zachrání a bude navždy milovat.

„Pravda je, že Rose je ta, která navrhla, abychom tě vzali domů,“ řekl William do ticha. „Ale i když od ní to byla ohleduplnost, musím se přiznat, že já mám více sobecký důvod, protože tě chci požádat o laskavost.“

Slyšel, jak si Maddy povzdechla. „Jistě, proč ne, jak vidím, zjistil jsi, jak jsem slabá, když přijde na lidi žádající pomoc.“

William se stále díval dopředu, takže nemohla vidět jeho úsměv.

„Můžeš říct ne, pokud budeš chtít. Neurazím se. Ale pokud řekneš ne, mohla bys mi místo toho poradit?“

„Co potřebuješ?“

„Koupil jsem auto, ale nesmím ho řídit na silnici sám jen s povolením. Přemýšlel jsem, zda bys neuvažovala o tom, že bys se mnou jezdila, když budu trénovat, abych mohl získat licenci.“

„Ty neumíš řídit?“

Zamračil se na cestu před sebou, uvažujíc, jak má odpovědět, aniž by prozradil, že ve skutečnosti je v tomhle století jen několik měsíců a jako muž teprve pár týdnů. A že umí řídit, jen ne moc dobře. „Zvykám si na všechna ta pravidla týkající se věcí jako blinkry, klaksony, dopravní značky podobně, a stále se snažím zjistit, co dělají všechna ta tlačítka rozptýlená po celém autě.“ Ohlédl se přes rameno. „Věděla jsi, že je tam dokonce knoflík, kterým když otočíš, tak dráty v sedadle ohřejí tvůj zadek?“

Tím si vysloužil velký úsměv. „Zjistíš, jak moc ho používáš, až přijde leden. Takže to je tvá prosba? Potřebuješ někoho, kdo s tebou bude jezdit?“ Její úsměv zmizel a přimhouřila oči. „Proč s tebou nejezdí Keznzie nebo Eve? Nebo Mabel? Jedinou podmínkou je mít platný řidičák a Mabel ho stále má.“

William se znovu zadíval na cestu před ním. „Oni to dělali, ale zjistil jsem, že je těžké se naučit všechna ta zatracená pravidla a já je opravdu nechci obtěžovat tak často.“

„A pokud řeknu ne, jakou radu chceš?“

„Přemýšlel jsem, co bys řekla na to, kdybych požádal Elbridge nebo Hirama, nebo Samuela.“

„Můj bože, Hirama ne,“ řekla s upřímným smíchem. „Nemůže si většinou ani vzpomenout, kde je jeho pokoj! Vy dva byste mohli skončit v Kanadě.“

William cítil, jak mu její smích uvolňuje uzel v břiše. „A Elbridge?“

„Elbridge by ti pravděpodobně velmi rád pomohl a stejně tak Samuel. Charlotte a Lois také. Potřebují se cítit potřební.“ Maddy si znovu povzdechla. „Ehm… je to od tebe velmi pozorné, že jsi je požádal o rady ohledně stavby svého domu. Tvé návštěvy pro ně hodně znamenají.“

Zastavil a otočil se k ní. „Já nebyl pozorný. Já potřebuji jejich rady víc, než oni mé návštěvy.“

Věnovala mu zvláštní pohled – jakoby mu docela nevěřila – pak ale její pohled sklouzl na jeho ruce, když nepřítomně propletl otěže skrz své prsty a dech se jí zadrhnul, jakoby najednou zapomněla dýchat.

„Takže tím, že navrhuješ, abych požádal Elbridge, chceš říct, že si nepřeješ se mnou jezdit?“

„Co? Oh, ne… mohu s tebou jet jednou za čas.“ Poplácala Rose na krku, s očima zaklesnutýma do jeho. „Pokud chceš, může Kenzie nebo Eve přivézt tvé auto k pečovatelskému domu a nechat ho tam. Elbridge nebo někdo z ostatních s tebou mohou jet ráno a já s tebou pojedu o některé polední pauze. Ne,“ řekla a zavrtěla najednou hlavou. „Nelíbilo by se, kdybys tam nechal auto přes noc, z důvodů odpovědnosti.“ Pokrčila rameny. „Budu o tom muset popřemýšlet, jak bychom to mohli udělat.“

„Mám nápad,“ řekl a znovu se otočil a rozešel se po stezce. „Co kdybys jezdila mým autem každé ráno do práce a pak večer zase domů?“

„Jenže to by znamenalo, že bych musela jet každý den k Eve domů.“

„Nebo můžeš vrátit Eve auto zpátky a jezdit jen mým.“

„Ne!“ vyjekla tak rychle, že William zastavil a otočil se k ní. „Nemůžu být viděna řídit tvé auto. Všichni by si mohli udělat špatné závěry.“

„A jaký by to byl závěr?“

„Že jsme pár.“

Znovu se rozešel. „Promiň, ale měl jsem ten dojem, že ty se nestaráš o to, co si ostatní lidé myslí.“

„To ne,“ odsekla mu.

„Jaký je tedy problém?“

„Ok tedy. Řekněme, že se ti nechci cítit zavázaná.“

Zastavil a znovu se k ní obrátil. „Jak by tě to, že mi pomáháš učit se řídit, zavazovalo ke mně? Já bych byl ten, kdo by byl zavázán tobě.“

„Pokud je tvé auto tak úžasné, že má vyhřívané sedačky, pak muselo stát víc, než vydělám za dva roky. Nechci mít takovou zodpovědnost. Co když ho poškrábu, nebo hůř, co když zajedu do příkopu, když nějaký velký holý los proletí přede mnou?“

William se znovu rozešel, aby skryl úsměv. „Je to jen auto, lass. Poškrábání ho neudělá nepoužitelným a jeho city taky nezraníš, když vjedeš do příkopu. Je to velké, bezpečné auto, na rozdíl od toho starého, co parkuješ v Kenzieho stodole.“

Uslyšel znovu její povzdech. „Nerozumíš tomu,“ zašeptala.

William usoudil, že už měla dnes nátlaku až dost, a ustoupil. „To nevadí, lass,“ řekl. „Najdu jiný způsob.“

Vedl ji zpátky k jejímu domu v tichosti a připomněl si, že manipulace s pichlavými malými ježky, vyžaduje trpělivost, dokud se ta malá zvířátka necítí s člověkem tak spokojeně, že schovají ostny. William vyvedl Rose z lesa na dvorek a viděl Sáru, sedět na schodech verandy, bradu v rukách a vypadala dost zachmuřeně.

Tedy jen do té doby, než je spatřila – nebo spíš Rose.

„Mami! Ty jedeš na koni!“ vykřikla dívka a seběhla ze schodů.

Ale hned pelášila zpátky na verandu, když se přiblížili, a když zjistila, že Rose je tak velká, že by mohla proběhnout klisně pod břichem a stačilo by, aby jen sklonila hlavu.

William přešel ke schodům, zvedl Sáru a posadil ji na Rosina záda, před její matku. „A teď, ty jedeš taky na koni,“ řekl se smíchem, když viděl její překvapený pohled. Začal je vodit kolem dvora. „A až půjdeš zítra do letního tábora, budeš mít co vyprávět svým kamarádům.“

„Já budu zítra nemocná.“

„Víš, připomínáš mi mou malou sestru Gabby. Také dostávala často záchvaty nemoci, kdykoliv jí otec řekl, aby šla ven a hrála si.“

„Opravdu? Zvracela a tak?“

„Velmi často, opravdu. Tatínek ji mohl vystrčit ze dveří, ale chytla se ho za nohu a pozvracela mu boty. Takže ji musel zvednout a předat naší matce.“

„Vsadím se, že Gabby mohla zůstat doma, když byla nemocná,“ řekla Sára, otočila se na Maddy a věnovala jí vzpurný pohled.

„Ne, mamka ji umyla a pak ji vzala ven na procházku. Takhle to šlo skoro celé léto, když bylo Gabby deset, dokud jednoho dne nezaslechla, jak otec říkal, že by měl přijít vesnický léčitel a ostříhat jí všechny vlasy, aby se vyléčila.“

„Chtěl jí ostříhat všechny vlasy?“ zeptala se Sára a chytla své vlastní vlasy a opřela se zády o Maddy. „N-nechala ho vaše maminka, aby to udělal?“

„Nemusela, protože Gabby konečně mámě řekla, proč je stále tak nemocná.“

„Proč?“ zašeptala Sára, držíc se otěží, aby se naklonila k Williamovi. „Co jí dělalo špatně?“

Otočil se s nimi na konci příjezdové cesty a vyrazil zpátky k domu. „No, nakonec se ukázalo, že děti z vesnice se Gabby posmívali tak moc, že jen pomyšlení na to, že by si s nimi měla hrát, jí způsobovalo nemoc.“

„Vážně?“ Sára zaťukala Williamovi na rameno, aby se k ní obrátil. „J-jak se jí posmívali?“ zašeptala.

„Všelijak. A když nemohli na nic přijít, tak prostě jen tak.“

„Ale proč? Neměli vaši sestru rádi? Byla na ně zlá, nebo byla nafoukaná?“

„Sáro,“ řekla Maddy a přitáhla si ji zpátky k sobě. „Nech pana Killkennyho dokončit příběh a prosím neurážej jeho sestru.“

William se znovu rozešel. „Nevěřím, že by Gabby byla zlá a… nafoukaná. Byla jen stydlivá k lidem, ve skutečnosti dávala přednost zvířecí společnosti. Alespoň tedy byla stydlivá do svých třinácti let.“

„Co se stalo ve třinácti? Objevila, že kluci jsou lepší i k něčemu jinému, než na házení kamenů?“

Byla to Maddy, kdo se zeptal na tuhle otázku a William si uvědomil, že tahle žena bude mít brzy plné ruce práce, až Sára vyroste do její podoby.

„Ne, Gabby jen našla svůj hlas. A páteř. A slovník, který by zahanbil i ten tvůj,“ dodal se smíchem.

„Takže proč se váš otec rozhodl neostříhat jí vlasy?“ zeptala se Sára.

„Gabby řekla matce o posmívání těch dětí z vesnice.“

„A vaše matka je zastavila?“ William mrknul přes rameno ve chvíli, kdy uviděl, jak se Sára zamračila na Maddy. „J-já nechci, abys jim něco říkala, protože pak by si mysleli, že jsem užalovaná bábovka.“

„Naše matka neudělala nic,“ řekl William. „Gabby to udělala sama.“

Sára po něm koukla. „Vážně? Jak?

„Jakmile jí máma vysvětlila, proč se jí děti posmívají a navrhla jí, jak by to měla skončit, Gabby to zastavila.“

„Co jí vaše maminka řekla?“

„Že ti ostatní kluci a holky žárlí.“

„Žárlí? A na co?“

„Moje sestra byla úžasná mladá dívka a uměla jezdit na koni líp, než uměli kluci a prakem zasáhla cíl z dvaceti kroků.“ Usmál se na obě. „A kluci jsou kluci, nelíbí se jim, když je holka předjede a tak jí zkoušeli odradit posmíváním.“

„A holky?“ zeptala se Sára.

„Moje sestra byla velmi hezká, s dlouhými tmavými vlasy a úsměvem, který způsobil, že i starý bručoun se usmál.“ Pokývl k ní. „Stejně jako ty, Sáro. A holky jsou holky, posmívaly se Gabby kvůli každé maličkosti, v naději, že se kvůli tomu bude cítit špatně a ony se budou cítit lépe.“

„Myslíte, že jsem tak hezká jako vaše sestra?“

„Ne, slečno, myslím, že jsi stejně krásná, jako tvoje maminka. Máš její krásné hnědé oči, a když se usměješ, je to, jako když slunce vykoukne za mrakem a celý svět se rozsvítí.“

Sára se otočila na matku. „Řekl, že jsme krásné,“ zašeptala. „A že máme krásné oči.“

Maddy objala svou dceru a políbila ji do vlasů. „Měly bychom panu Killkennymu věřit, nebo myslíš, že jen přehání?“

„Ty jsi krásná,“ zašeptala Sára. Přikývla. „Takže myslím, že mu můžeme věřit.“ Podívala se zpátky na Williama. „Co udělala Gabby, aby se jí přestali posmívat?“

„Praktikovala umění mystifikace.“

„Co znamená mystifikace? Je to něco… co se můžu naučit?“

Když došel na konec příjezdové cesty, začal další okruh kolem dvora. „Mystifikace je opravdu velmi jednoduchá. Když někdo řekne něco, co se ti nelíbí, na něco se ho zeptej.“

„To nechápu. Jak může tohle zastavit posmívání?“

„Pokud se zeptáš na něco, co může jeho nebo jí fascinovat, zapomenou, o čem mluvili a budou mluvit o tom, co ty.“ Zastavil se a podíval se na ni. „Vezmeme třeba příklad, že zítra budeš na autobusové zastávce a nějaký kluk řekne něco, co se ti nebude líbit. Ty se ho prostě zeptáš, jestli někdy jel na válečném koni. A když řekne, že ne, tak mu odpovíš, že ty ano.“

„Ale já na něm nejela.“

William ukázal na Rose. „Jo, ale jela, děvče. Jezdíš na válečném koni posledních dvacet minut.“

„Rose není válečný kůň, je to velký starý tažný kůň.“

„Takhle klisna nikdy netáhla pluh, ani nebyla v postroji. Je potomkem skvělých válečných koní skotských válečníků. Ve skutečnosti, vyhrála první cenu na Skotských hrách dole na pobřeží, šestkrát za sebou, dokud, než její syn, Kenzieho silný plemenný hřebec, Curaidh, jí neukradl tu čest.“

„Ale já ji ve skutečnosti neřídila, to by bylo lhaní. Jen jsem na ní seděla, zatímco jste ji vodil dokola.“

William zvedl otěže přes hlavu klisny, pak se natáhl, chytil Maddy kolem pasu a sundal ji na zem – Sáru nechal sedět na koni samotnou. „Zvedni ty otěže,“ řekl dívce a chytil Maddy kolem pasu, když se chtěla natáhnout pro dceru. „Sára je v pohodě. Je to velká, chytrá a statečná dívka, která může ovládat válečného koně, který udělá, co mu řekne.“

„M-můžu?“ zašeptala Sára a vypadala skepticky, i když zvedla otěže.

William propletl své prsty s Maddyinými a znovu vyšel po cestě. „Jemně zatáhni pravou rukou, Sáro, abys Rose řekla, že nás má následovat.“

„Nekopej ji do boků,“ dodala Maddy a natahovala krk, aby viděla. Střelila pohledem na Williama, jak se snažila mu vykroutit. „Na mou duši, Killkenny, jestli spadne, zabiju tě,“ zasyčela tiše.

„Rose si nechala šéfovat od malých holčiček skoro celý svůj život,“ ujistil ji tiše. „Sára je s ní víc v bezpečí než v jednom z těch žlutých autobusů.“ Zastavil se tváří k Sáře. „Výborně, děvče. Teď ji otoč a zamiř zpátky k domu.“

Dívka vytáhla levou otěž tak daleko, jak jí ruka dovolila a Rose se poslušně obrátila a šourala se směrem k domu. „Podívej, mami! Řídím válečného koně! Nemůžu se dočkat, až to všem zítra řeknu. Budou mi tak závidět!“

Maddy vypustila těžký povzdech a William cítil, jak se její prsty v těch jeho uvolnily. „Sama trochu závidím,“ řekla a jeden koutek jejích úst se zvedl. „Já jen seděla na Rose a byla vedena dokola.“

Stiskl jí ruku. „Ty a Sára můžete přijet k Eve zítra, až skončíš v práci a všichni tři si můžeme vyjet na projížďku po večeři. A můžeš mít válečného koně jen pro sebe.“

Podívala se dolů na jejich spojené ruce, dech se jí zadrhnul jako před tím, pak vzhlédla a dlouze studovala jeho tvář. „Víš co, myslím, že bych ráda jela na projížďku zítra večer.“

Pustil její ruku, aby sundal Sáru dolů z klisny a postavil jí na schody verandy. „Slunce zapadlo,“ řekl jí, „takže to musí znamenat, že je čas jít spát.“

„Chodím do postele v devět.“

„Tak to máš sedmnáct minut na to, vyjít po schodech, umýt si obličej a převléknout se do pyžama,“ řekl a zvedl hodinky, aby jí ukázal přesný čas.

„Oh, ne, to ne,“ bránila se a zamávala na něj svým malým prstem. „Nenapálíte mě, že je to závod.“ Natáhla se a poplácala klisnu po nose. „Dobrou noc, Rose.“ Dívka najednou zalapala po dechu. „Počkejte tady!“ nařídila, otočila se a vběhla do domu. „Babí! Přines foťák! Potřebuji udělat obrázek, jak sedím na válečném koni.“

Přiběhla zpátky na verandu a natáhla ruce k Williamovi. „Můžete mě na ni znovu posadit, prosím, pane Killkenny? Potřebuji obrázek, abych ho mohla ukázat v autobuse, protože jinak mi nebudou věřit, že jsem řídila válečného koně, když nebudu mít důkaz.“

William se podíval na Maddy a když přikývla, zvedl dívku a posadil ji na Rosin hřbet. Sára okamžitě zvedla znovu otěže. „Jak mám udělat, aby couvla, aby na obrázku nebyl nikdo jiný, než já a Rose?“

„Jenom jemně přitáhni obě otěže a trochu mlaskni jazykem. Když budeš chtít, aby přestala couvat, uvolni otěže.“

„Oh, můj bože,“ řekla Patricie, když vkročila na verandu ve chvíli, kdy Sára začala couvat na klisně. Chytla se za hrudník a obrátila zděšený pohled na svou dceru. „Maddy, vždyť je to jenom dítě.“

„Ne, mami, je to velké, chytré a statečné děvče,“ řekla Maddy a natáhla ruku pro foťák. „A ukáže zítra všem na letním programu, že řídila válečného koně.“

Patricie, stále ještě se dívajíc víc vyděšeně, než ohromeně, podala dceři foťák. Maddy odstoupila, zvedla tu malou krabičku a chvíli se dívala na malou obrazovku, pak několikrát stiskla tlačítko. Foťák vydal několik náhlých záblesků světla a William sebou pokaždé trhnul.

Neměl ponětí, co to ten foťák zatraceně je, ačkoliv hádal, že když Sára chtěla obrázek, musí to nějak zachytit její podobu. Povzdechl si pro sebe. Musí se na to zítra zeptat Mabel, během jejich ranní procházky.

A možná by mohl požádat Janice, aby mu jeden objednala.

Maddy zastrčila foťák do kapsy a pomohla své dceři dolů z klisny. „Pamatuj si, co ti pan Killkenny říkal o mystifikaci, Sáro. Důležité je načasování. Vytisknu ti večer fotky, ale nesmíš je ukázat nikomu, dokud někdo neřekne něco, co se ti nebude líbit. Pak se ho zeptáš, jestli někdy řídil válečného koně a teprve potom se vytas s fotkami.“ Objala Sáru a postrčila ji se smíchem k domu. „To jistě ty usmrkance ohromí.“

„Babi, zítra jdu do státního parku, a budeme studovat bažiny,“ řekla Sára, když následovala svou babičku zpátky do domu. „Musíme najít holiny. Potřebuji také plastový kyblík a starou lžíci, abych mohla vyhrabat nějaké škeble,“ pokračovala, její hlas se vzdaloval, jak se vlekla za Patricií hlouběji do domu.

„Děkuji ti,“ řekla Maddy a usmála se na Williama.

„Za co?“

„Že jsi posílil Sářino sebevědomí a dal jsi jí nějakou munici proti zítřejšímu posmívání. To bylo velmi milé, od tebe.“

„Už je to tady zase, myslíš si, že jsem milý a pozorný. Nenapadlo tě, že bych mohl mít více sobecký motiv?“

„Jako co?“

„Jako že možná když se budeš cítit dobře vůči mně, znovu zvážíš používání mého auta, místo Evina auta, takže mě Elbridge může vzít jezdit.“ Zvedl ruku, držíc Rosiny otěže. „Klisna je fajn na projíždění kolem města, ale dost těžko budu přivazovat dřevo na její hřbet, které potřebuji na dům, který stavím. Potřebuji ten řidičák.“

Maddy zírala na jeho ruku, držící otěže, několik sekund, ale pak jí najednou poklesla ramena. „Ok, budu používat tvé auto.“

„Ne, změnil jsem názor,“ odsekl William, popadl Rosiny otěže a vyhoupl se na její hřbet. Otočil klisnu a odjížděl. „Rozhodl jsem se, že nemám rád pocit závislosti o nic víc, než ty.“

„Hele, řekla jsem ti, že můžu používat tvé auto, a já budu,“ odsekla mu Maddy zpět, následujíc ho po příjezdové cestě.

Zastavil Rose a podíval se dolů na ni.

„Nedělám to pro tebe, dělám to pro Elbridge,“ pokračovala, pohled tak zuřivý, jako ostřílený válečník. „A Sára a já budeme u Eve zítra po práci, a chci, aby můj kůň měl sedlo,“ dokončila to, otočila se a vracela se zpátky k domu.

Znovu se vydal po cestě pryč.

„A Williame?“ zavolala na něj.

Otočil se a viděl ji smát se na něj – spíše zlověstně – z verandy.

„Nejsi tu jediný, kdo může mít vedlejší úmysly,“ řekla, otočila se a zmizela v domě.