BBF - 1. kapitola

Překlad: Mirus
Kor.: Evudar

V OBROVSKÝCH LUSTRECH HOŘELO STOVKY svíček a nořily dav hostů pod nimi do jemného jantarového světla. Nedostatek moderních světel nebyl zapříčiněn tím, že bylo panství kdysi středověkou pevností. Ne, vlastníkem byl pyrotechnicky nadaný upír a oheň byl jeho element.

Dřepěla jsem vysoko u stropu na jednom z trámů, abych si dopřála trochu odpočinku od špionážních aktivit, které jsem měla dnes večer v plánu.

Všichni hosté, kteří se pode mnou procházeli, měli na sobě masky a kostýmy, ale i když jsem nemohla vidět špičáky a zeleně svítící oči, bylo lehké uhodnout, kdo byl člověk a kdo ne.

Upíři měli v sobě přirozenou grácii, jejich pohyby byly ladné a plynulé. Naproti tomu jejich smrtelné protějšky… no jo, řekněme, těm tato finesa chyběla. Za což nemohli. Prostě neměli ten nadpřirozený dar kontrolovat každičký sval v těle.

A ještě do doby před pár týdny to u mě nebylo jiné. Pití krve nebyl jediný vedlejší efekt, když se člověk stal upírem. I schopnost potlačit v sobě na krátký čas elektřinu, která protékala mým tělem od té doby, co jsem se jako třináctiletá dotkla vedení vysokého napětí, jsem měla až teď, když jsem se stala upírem.

Když na balkon nad sálem vstoupil muž, svíčky na lustrech zaplápolaly jasněji. A jakoby to nebylo dostačující, jeho aura vzplála a vyslala neviditelné proudy, které zaplavily celý sál.

Když mě zasáhly, měla jsem pocit, jako bych byla uzavřena v elektrickém energetickém poli, což s ohledem na energii mého vlastního těla bylo trochu ironické. Jen pár upířích Mistrů mělo aury, jejichž síla by byla schopná naplnit tak obrovský sál. Vladova aura byla tak mocná, že k určení jeho identity nebylo nic víc zapotřebí.

Proto byl nadbytečný i jeho převlek. Pod maskou, známou z filmu V jako Vendeta se dala poznat brada s tmavým strništěm, vysoké lícní kosti a oči barvy mědi.

Černý smoking elegantně lichotil jeho štíhlé, svalnaté postavě. Když zvedl ruku, aby poručil hudebníkům ztišit hudbu, na jeho snubním prstenu se zablýskl odlesk z lustru.

„Za hodinu nastane čas sundat masky“, prohlásil s lehce slovanským přízvukem v hlase. Poté se mu na rtech objevil šarmantní úsměv.

„Do té doby si užívejte hádání, co za osobu je po vašem boku, pokud jste na to ještě nepřišli.“

Na jeho slova se ozval tichý smích a potlesk, ale já byla v pohotovosti. Pokud se budou masky sundávat už za hodinu, moc času mi nezbývalo.

Rychlý pohyb ruky a hudebníci zase začali hrát. Parket se zaplnil páry v kostýmech, které se pohybovaly v rytmu valčíku.

Když jsem se skokem přemístila na další stropní trám, aniž bych ani okamžik ztratila rovnováhu, už jsem na dění pode mnou neviděla.

Když jsem ještě pracovala jako cirkusová artistka, takové reflexy bych docela potřebovala, nemluvě o mém dětství, když jsem se chtěla dostat do výběru na olympiádu.

Nadlidská obratnost byla další výhoda, kterou s sebou život upírky přinesl.

Když jsem se dostala až k řadě varhanních píšťal, sklouzla jsem dolů a přistála v komoře mezi dvěma stěnami. Varhanní hudba se ozvala s uši rvoucí silou, ale to bylo schválně. Ani upíři se svými nadpřirozeně ostrými smysly mě nemohli přes ten hluk slyšet.

Otevřela jsem dvířka od klimatizace a protáhla se úzkou šachtou. Naštěstí jsem měla těsně obepnutý kostým; převlečená za Marii Antoinettu bych se tam nevešla.

Dosáhla jsem svého cíle a šachtu opustila ve vestavěné skříni. Nasadila jsem zpátky dvířka, smetla si z kostýmu prach a vydala se do sálu, abych vyzvídala dál. Ani ne za tři metry mi ale na rameni přistála ruka.

„Tady jsi“, řekl mi někdo s výrazným maďarským přízvukem.

Otočila jsem se. Upír přede mnou měl na sobě mnohem bohatší verzi fialového obleku Jokera, známého z filmu Batman a svou přirozeně bledou kůži zaplácal divadelním líčidlem. Jeho maska mu dosahovala až ke spodnímu rtu a odpudivý úsměv namalovaný na keramice mu propůjčoval trvalý úšklebek.

Naopak má maska nechávala ústa odkrytá, takže upír mohl vidět, jak jsem se usmála.

„Tady jsem“, odpověděla jsem. Tento večer už jsem se s Jokerem seznámila, protože to byl jeden z mých cílů, ale to byl ještě se svým doprovodem.

Takže jsem nemohla použít svou tajnou zbraň, protože k tomu jsem potřebovala těsnější tělesný kontakt, což by dáma po jeho boku neschvalovala. Teď byl sám a já se chopila příležitosti.

„Doufám, že se mě chystáš požádat o tanec“, řekla jsem s hlavou nakloněnou v pozvání. Aspoň jsem si myslela, že to vypadá jako pozvání. Díky masce s rohy na hlavě jsem si připadala jako králík se dvěma dlouhýma ušima.

„Ale samozřejmě“, odpověděl a vzal mě za paži.

Díky mému super obleku necítil nic z elektřiny, která mnou procházela, jinak by okamžitě věděl, kdo jsem. Z toho důvodu jsem se také převlékla za Maleficent, i když mě rohy dost otravovaly.

Kromě obličeje jsem byla celá zahalená v latexu. Maska se postarala o zbytek a můj pach znali jen ti, kteří mě už někdy potkali, a těch tu bylo pomálu.

Když mě Joker – ano, jeho pravé jméno jsem znala, ale toto k němu pasovalo lépe – vedl na taneční parket, neodpustila jsem si a vrhla pohled vzhůru na balkon. Místo, kde stál Vlad, teď bylo prázdné. Dobře. Jediný upír, který mi tento večer dělal starosti, byl on.

Hned, jak jsme došli mezi ostatní tanečníky, tak si mě Joker přitáhl do náruče a hodnotil svýma nelidsky svítícíma očima. Díky obepnutému kostýmu měl přehled o mých křivkách, ale Joker vypadal, jakoby se i přesto oddával svým představám. Drastickým představám.

Potlačila jsem zachvění, ráda za to, že latexový oblek zadržel pach odporu, který jsem kolem sebe určitě šířila.

Hedvábný outfit Jokera mi bohužel podobný luxus nedopřál. Pach chtíče, který z něho vycházel, mě úplně dusil, přitom jsem dýchat nepotřebovala. Ale protože jsem od něj potřebovala informace, tak jsem se na něj usmála.

Valčík jsem se naučila teprve předešlý den, ale očividně to stačilo. Joker se se mnou točil po parketu a dokázala jsem s ním držet krok. Ale tiskl mě k sobě víc, než předepisovalo taneční držení a jeho ruka mi na zadek taky nesáhla jen náhodou.

Znovu jsem vrhla pohled k balkonu. Díky Bohu byl prázdný.

„Kdy mi prozradíš své jméno, má svůdná cizinko?“, chtěl vědět Joker a jeho ruka byla stále nebezpečně nízko na mém boku.

„Všiml jsem si, že jsi přeměněná teprve nedávno. Komu patříš?“

Nebyla jsem překvapená, když ve mně poznal Baby upíra.

Můj kostým sice zadržel elektřinu vycházející z mého těla i můj pach, ale auru dokázal vycítit každý a jako u všech mladých upírů byla velmi slabá. Vladův seznam hostů obsahoval ty nejmocnější a nejhnusnější Nemrtvé Východní Evropy, takže bych tu mohla být za normálních okolností jen jako služebná nějakého silnějšího upíra.

Ale být označena jako bezvýznamná se mi hodilo do krámu. Když Joker netušil, kdo jsem, netušil ani nic o mých schopnostech a kdyby bylo po mém, tak by to tak i zůstalo.

Využila jsem příští kroky valčíku, abych odmanévrovala jeho ruku ze svého zadku. Poté jsem mu věnovala, jak jsem doufala, tajemný svůdný úsměv.

„Jen trpělivost. Při odmaskování ti ho řeknu.“

„Trpělivost?“, opičil se po mně. Tolik k tajemné svůdnici!

Popravdě řečeno jsem žádné zkušenosti ve flirtování neměla. Ve věku třinácti let jsem každému, koho jsem se dotkla, uštědřila elektrošok, což ze mě na dalších dvanáct let mého života udělalo děvče, co sedávalo v koutě.

Ani upíři nemohli snést kontakt s mou kůží, a to i když jsem neměla v úmyslu jim ublížit. Ale protože jsem chtěla Jokera na dalších pár minut udržet u sebe, musela jsem to svůdné divadýlko hrát dál. Brzy si tajně sundám kryty prstů v mé pravé rukavici a na chvíli v sobě zadržím elektřinu, abych se mohla dozvědět jeho nejhorší hřích.

V tom jsem byla lepší než jakýkoliv detektor lži, protože jediný můj dotek mi prozradil nejhorší hřích, kterého se Nemrtvý nebo člověk dopustil. Než se staly užitečné pro přežití mých blízkých, tak jsem své psychometrické schopnosti nenáviděla.

Joker vypadal, že mé ne právě virtuosní pokus o svádění s úsměvem přehlíží. Nebo měl stejně v úmyslu něco jiného, pomyslela jsem si, když tanečním krokem mířil k oddělenému salonku.

„Trpělivost je ctnost a tu já nenávidím“, zamumlal, zatímco mě tělem dotlačil k salonku.

„Kromě toho je mi jedno, jak se jmenuješ, nebo komu patříš. Mě zajímá jen to, jak jsi úzká.“

Panejo, ten na to šel ale rychle!

„Ne teď, můj nespoutaný příteli“, řekla jsem s úsměvem, jako bych řekla nějaký vtip.

„Později možná, ale teď si ještě trochu zatančíme…“

„To asi ne“, přerušil mě, zatímco mě strhl na sebe. Přitom jeho ruka opět přistála na mém zadku, jako bych stála o poplácávání. Zadrhl se mi dech. To, co se mělo za okamžik stát, mě naplnilo takovou hrůzou, že jsem strnula. Hlava Jokera se sklonila, jeho rty se blížily k těm mým…

Najednou vykřikl a jeho obličej pohltily plameny. Instinktivně se je snažil uhasit, takže mě pustil a začal se plácat po tvářích. I když jsem vykřikla, „Dost!“, oheň se šířil dál.

Když jsem vykoukla mezi závěsy, uviděla jsem Vlada, jak se prodírá hosty, kteří přestali tančit a zírali na křičícího, hořícího muže.

Vlad si sundal masku a jeho dlouhé vlasy se při každém kroku houpaly sem a tam. Ruce mu pokrývaly plameny, ale na rozdíl od Jokera, který se stále ještě zoufale mlátil po obličeji, nemohl Vladovi oheň ublížit. Moc, která mu umožňovala plameny vytvářet a ovládat je, také způsobovala, že byl proti jejich smrtící síle imunní.

„Dost?“ Vladův hlas práskl sálem, takže se upíři, kteří spěchali k Jokerovi, okamžitě otočili, protože jim došlo, kdo je za plameny zodpovědný.

„Proč bych měl?“

I když to nebylo přítomným jasné, v žádném případě bych nestrpěla, aby ten muž uhořel jen proto, že jsem se nechtěla prozradit.

Vyšla jsem ze salonku. „Protože nevěděl, že jsem tvá žena.“