Bastard - 41. kapitola

Překlad: Dráža
Kor.: Evička

Carter

Jsem uprostřed práce, když slyším první štěkání. Občas LJ štěká po celý den, ale ne často. Někdy je to, když chce jít ven, což vím, že tomu tak není, protože byl nedávno. Někdy je to, když uvidí někoho, kdo jde po ulici skrz okno obývacího pokoje, ale dnes jsou žaluzie zataženy. Zatáhl jsem je, protože jasné světlo zhoršovalo Indianiny bolesti hlavy.

Okamžitě jsem nervózní. Když štěkání pokračuje, musím se omluvit.

 „Je mi líto kámo, ale musím jít a něco zkontrolovat.“  Naštěstí je to můj pravidelný klient a zdá se, že mu to nevadí.

Cítím ve střevech, že něco není v pořádku. Běžím po chodbě, bočními dveřmi ven a schody beru po dvou. „Indii,“ zavolám, jakmile vstoupím do bytu. Nic. Když slyším, odkud LJ zuřivě štěká, zamířím tím směrem.

Zašel jsem za roh a zjistil, že stojí na zadních nohách, a zoufale škrábe na dveře koupelny. Moje srdce klesá do žaludku.

 „Indi,“ zavolám znovu, když spěchám dopředu. Stále žádná odpověď. Moje ruka dosáhne na kliku. Děkuji, že není zamčeno.

V panice je otvírám. „Indiana.“

Přísahám, že mé srdce přestane bít a všechen vzduch opouští mé tělo, když vidím, jak leží na dlaždicové podlaze. Podlomí se mi kolena. Okamžitě pomyslím na to nejhorší. Protože má život ohrožující nemoc. Rychle se přiblížím.

Klesnu na kolena, a první věc, kterou udělám je, že nahmatám její pulz. Díky, kurva, je naživu.

„Indi,“ řeknu, a zatřesu s ní. Jemně ji přetočím a položím si její hlavu na klín. Okamžitě se začne probírat. Projede mnou pocit úlevy. Dokud neuvidím, jak jí stéká krev po krku. Nakloním hlavu dopředu a těsně pod bradou vidím ránu. Musela se praštit, když padla.

„Indi… Indi, to jsem já… Carter. Promluv se mnou, bejby.“

„ Cartere,“ zasténala, když se jí otevřely oči. Děkuji Kristu.

„Budeš v pořádku,“ řeknu tiše, když ji zvednu do náruče a postavím se. Rychle vykročím do ložnice, jemně ji položím na postel.

„Cartere,“ znovu zasténá a snaží se posadit.

„Nehýbej se, bejby. Všechno bude v pořádku.“ Já jemně jí hladím po vlasech a snažím se ji uklidnit. Sáhnu po telefonu na nočním stolku, zavolám dolů.

„Justine, tady je Carter. Indii upadla. Zavolej sanitku.“

„Co? Kurva. Je v pořádku?“ Zeptá se panicky. Moji zaměstnanci si ji během posledního měsíce zamilovali. Ona je osoba. Kterou nelze nemilovat.

„Je v pořádku. Má na bradě ošklivou ránu. Zavolej jim a nasměruj je do mého bytu, až se sem dostanou. Potřebuji se k ní vrátit,“ říkám před ukončením hovoru. Justine je dobré dítě. Vím, že udělá přesně to, co jsem žádal.

Indi zvedne ruku a přejde prsty po bradě. „Krvácím,“ vykřikne, když odtáhne ruku a dá si jí před obličej.

„Vím. Musela ses praštit, když jsi spadla.“ Stáhnu ručník z jejího těla a poskládám ho, než ji ho přitisknu na ránu.

„Můžeš si to chvilku držet na bradě? Potřebuji tě obléknout před tím, než přijdou zdravotníci.“

„Jistě.“ Jako obvykle, přestože je omámená, je stejně v klidu jako okurka. Já, na druhou stranu, ne. Jsem zasranej nepořádek. Ruce se mi třesou, když se probírám zásuvkami a snažím se popadnout pro ni něco na sebe. Mé nervy byly už několik týdnů na hraně. Nevím, kolik toho ještě zvládnu.

••••

 „Je v pořádku, Rossi,“ říkám upokojujícím hlasem, když chodím po chodbě v nemocnici Johna Huntera. Doktor mě požádal, abych odešel z pokoje, když ji prohlížel. Řekla nám v sanitce, že měla závrať, když se dostala ze sprchy, a to je všechno, co si pamatuje.

„Zavolám do práce a dám jim vědět, že nepřijdu. Budu tam za pár hodin,“ odpověděl s obavami.

„Ne. Nemusíš sem jezdit. Můžu se o ni postarat. Zvládnu to, Rossi.“ No, to je to, co si stále sám době opakuju. Cítím se zodpovědný za to, co se stalo. Měl jsem tam být. Myslí si, že se o ni nestarám dostatečně? Protože kromě tohoto myslím, že starám. Možná je to jen moje paranoia.

 „Jakmile doktor dokončí její kontrolu, zavolám ti a povím ti, co říkal.“

„Kurva,“ vykřikl a hlasitě vydechl. „Dobře.“ Není to pro něj snadné, Chápu to.

„Rossi. Víš, kdybych si myslel, že je to vážné, že ti to řeknu. Záchranářka říkala, že bude potřebovat na bradě jeden nebo dva stehy, ale kromě toho její životnost byla v pořádku.“ Znovu mě zahltila vina.

 Měl jsem tam zasraně být.

„Zavolej mi, jakmile budeš vědět, co se děje.“

„Slibuji,“ říkám, než ukončím hovor.

Indiana

Když se probudím, jsem stále v nemocnici. Venku je tma, ale za mnou je malé světlo, které osvětluje dostatek místa, abych viděla, jak Carter spí na židli u mé postele. Po rentgenu, aby se ujistili, že nic není zlomené ani prasklé, mi dal doktor na bradu pár stehů. Zůstanu tu na noční pozorování.

Upřímně, cítím se mnohem lépe. Napíchli mě na kapačku, což mi nesmírně pomohlo. Zřejmě jsem byla vážně dehydratovaná ze všeho zvracení.

Vina mě znepokojuje, když tu tak ležím a sleduju Cartera. Vypadá tak unavený, tak opotřebovaný. Přála bych si, aby se šel domů pořádně vyspat, ale když jsem ho o to předtím požádala, odmítl. Jsem vděčná, že ho mám. Byl úžasný. Jsme spolu jenom něco málo přes měsíc. Většina z toho času převzala moje nemoc. To je tak nespravedlivé. Opravdu si to na něm vybralo svou daň.

Miluju, jak se k tomu postavil a vzal na sebe roli péče o mne, i když se k tomu nikdy neupsal. Většina lidí v jeho pozici by to před pár týdny zabalila. On ne. Je to skvělý chlap, který si ani jednou nestěžoval, a to mě to znepokojuje. Nenávidím, že si tím semnou prochází.

„Cartere… Cartere,“ řeknu a chytnu ho za ruku, abych s ní zatřásla. Posune se na židli, než otevře oči.

„Doprdele. Je všechno v pořádku?“ Zeptá se a přejede si rukou po tváři. Je na hraně. To způsobuje, že se cítím ještě hůře.

„Všechno je v pořádku,“ odpovím, a sáhnu po jeho ruce.

 „Proč se nejedeš domů pořádně vyspat? Tahle židle nemůže být pohodlná.“

„Neopustím tě, Indi.“ Vzdychnu na jeho tvrdohlavost. Po naší předchozí konverzaci vím, že tohle nevyhraju. Posunu se, poklepu na postel vedle mě, a usmívám se na něj.

„Pojď si lehnout se mnou.“ Usměje se předtím, než si stáhne boty a vleze si ke mně do postele. Zvedla jsem mírně hlavu, aby mi mohl vklouznout rukou pod krk. Natáhla jsem se na bok a přitiskla se k jeho hrudi.

„Miluji tě, Cartere,“ zašeptám.

„Taky tě miluju, Bejby,“ odpověděl, když mě políbil na vrchol hlavy.

Nevím, co mám dělat. Mluvila jsem s tátou po telefonu. Chtěl, aby přijela, ale Carter to nechtěl. Nelíbí se mi, že se za mne cítí tak zodpovědný, protože není.

Možná bych měla jít domů. Dokonce, i kdyby to bylo jen několik týdnů, dokud nebude léčba dokončena. Carter si potřebuje odpočinout. Byl báječný, ale udělal víc než jeho spravedlivý podíl. Je čas, abych mu dala přestávku. Už jsem mu jeho život narušila dost.

••••

 „Jsi v pořádku, chlape?“ Zeptal se Marcus, když jsem si připravil ruku na tetování. „Zdá se, že se dnes nezdáš být sám sebou.“

„Jo,“ připouštím, když vydechnu, jak se moje oči krátce setkávají s jeho.

„Právě jsem si prošel nějakýma osobníma sračkama.“ Nenávidím, že jsem tady dole a pracuju, když je Indi nahoře sama. Trvala na tom, že dnes budu pracovat. Musela mi slíbit, že pokud bude z nějakého důvodu vstát, aby mi hned zavolala. To je jediný způsob, jak jsem souhlasil s jejími požadavky.

„Omlouvám se, že to slyším, kámo,“ odpověděl mi, když mi dal sympatický úsměv.

„Nechystáš se posrat moje tetování, že ne? Nikdy jsem tě takhle neviděl. Jsi úplně mimo… a upřímně řečeno, vypadáš jako chlap, který je totálně v prdeli.“ Dávám mu polovičatý úsměv. Cítím se úplně na hovno.

„Nezkurvím ti tetování,“ vyhrknu. No, doufám, že ne.

Dej se dohromady Reynoldsi.

Žádné další mluvení, když začínám pracovat na jeho paži. Neprobírám se svými klienty své osobní sračky. To není to, co bych někdy dělal. Vždycky jsem byl soukromá osoba. Potřebuji si však všechny své sračky dát dohromady. Celá tato situace si na mě vybírá svou daň. Na nás všech.

Zabíjí mě, když ji vidím takhle. Já vím, že tato léčba ji z dlouhodobého hlediska bude dělat lépe, ale to neznamená, že je to pro mne snazší. Dokonce jsem dnes ráno odtáhl stranou doktora v nemocnici a vysvětlil mu situaci, když byla ve sprše. Ujistil mě, že všechno, čím prochází, je normální.

Nic z toho pro mě není normální.

Naštěstí procházím touto prací, aniž bych ji zkurvil. Když sleduji Marcuse na recepci, zazvoní mi v kapse telefon.

 Z nějakého důvodu mi začne srdce bít rychleji. Jsem na kraji po tom všem, co se stalo včera, myslím.

Když ho vytáhnu, vidím, jak na obrazovce bliká Rossovo jméno. Pravděpodobně jen kontroluje, jak na tom Indi je.

„Ahoj, Rossi,“ říkám.

„Ahoj, synu. Právě jsem volal, Indi. Chce, abych přijel a odvezl ji. Co se to sakra děje?“