WSLS - 4. kapitola 2/2

Překlad: Miluš
Kor.: 16terez

Následující den ve škole byl tak divný, že bych si to nedokázal představit ani ve snu, divnější než kdyby padal déšť, zatímco svítilo slunce, divnější než způsob, jakým arašídové máslo voní, když je mokré a divnější než upíři, kteří září. Nejhorší část byla první věc to ráno.

Jakmile jsem vstoupil do školy, zaslechl jsem z chodby někoho volat.

„Matthewe! Matthewe!“

Mayra se rozběhla po chodbě. Byly tam další děti, včetně Justina Lordse, Aimee Schultz a Carmen Klug. Zpomalil jsem trochu své kroky, když se blížila, ale nezastavil jsem se ve své cestě ke skříňce.

To jsem dělával, když jsem se dostal do školy - šel jsem do své skříňky. Moje ruce se trochu třásly, když jsem se dostal k zámku.

„Mayro, co to kurva?“ Justin zaklel, když se vedle mě objevila Mayra.

„Hej, Matthewe!“ řekla a ignorovala Justina.

Na okamžik jsem zavřel oči, pak jsem se soustředil na zámek, abych mohl správně nastavit čísla. Bylo to těžké, protože se mi třásly ruce. Věděl jsem, že jsem ještě neodpověděl Mayře, ale nemohl jsem se rozhodnout, jak odpovědět, zvlášť s ostatními jejími přáteli, kteří tam stáli. Mám jen říct „čau“ nebo mám říct „čau, Mayro“? Nebo něco jiného? Zeptat se na počasí?

„Jako vážně, Mayro?“ ušklíbla se Carmen. „Nikdy nemůže říct ani ahoj, Proboha!“

Můj hrudník se zvedl a spadl s dychtivým dechem, když se mi Carmenina slova zopakovala skrz mou hlavu. Měla pravdu. Pozdravy byly pro mne cizí pojem. Nerozuměl jsem tomu. Bez ohledu na to, kolikrát jsem cvičil, byla celá tato činnost horší než jít k zubaři a ležet tam s otevřenými ústy. To platilo, když ke mně přišel jeden člověk a teď už byli čtyři, kteří se blížili.

„Zmlkni!“ Mayra otočila hlavu a procedila skrz zaťaté zuby. Otočila se zpátky ke mně, v stejnou chvíli, když se mi podařilo otevřít skříňku.

Přikrčil jsem se a začal si organizovat složky a knihy z tašky do skříňky. Zaměřil jsem se na předměty ve skříňce a ujistil jsem se, že je vše přesně seřazeno. Slyšel jsem, jak mluví za mnou tichým hlasem, ale nevěnoval jsem pozornost slovům, dokud jsem na rameni necítil Mayřinu ruku.

Vyděsil jsem se, což způsobilo smích od Carmen. Aimee ji šťouchla loktem do boku a Carmen ji nazvala mrchou. Vzhlédl jsem a uviděl, jak Justin přetáčí oči.

„Matthewe, slyšel jsi mě?“ zeptala se Mayra.

Přemýšlel jsem o tom minutu, ale nemohl jsem přijít na to, co řekla. Zazvonil zvonek a já neměl správné věci pro první hodinu. Mé načasování bylo úplně mimo.

„Do prdele,“ zamumlal jsem, když jsem se vzal správné věci.

„Zasraná zrůda,“ zavrčel Justin, než odešel chodbou. Pak se otočil a křičel přes rameno, „vyser se na to, Mayro! Najdi si nějaké jiné zatoulané zvíře, o které se budeš starat!“

Nedokázal jsem chytit dech a začal trochu hyperventilovat. Cítil jsem závratě a nemohl jsem se rozhodnout, jestli bych si měl vzít své věci a jít do třídy, nebo ne. Možná bych měl něco říct ... požádat Mayru, aby zopakovala svoji otázku, nebo možná bych měl alespoň pozdravit.

Bylo už pozdě na pozdrav?

Neměl jsem tušení.

„Dokonce funí jako pes,“ řekla Carmen a smála se.

Snažil jsem se zavřít oči, ale stále jsem slyšel smích za mnou. Nemyslel jsem si, že to už je jen Carmen. Byl jsem si jistý, že jsem slyšel, že někdo další začal štěkat. Mayra na ně křičela, aby přestali, ale velké množství zvuků kolem mě - o mně - bylo už vážně moc.

Vypnul jsem.

Klekl jsem si na tvrdou podlahu chodby před mou skříňkou a pomalu jsem začal všechno vytahovat ven. Položil jsem před sebe tu správnou knížku a zápisník na první hodinu, a pak na další hodinu. Jakmile bylo vše seřazené, narovnal jsem se a přál si, abych měl ve skřínce více polic. Přemýšlel jsem, jestli budu moci zajet do železářství a nějakou si dokoupit.

S veškerou pozorností na obsah skříňky, jsem všechny pohledy a zvuky, které přicházely z chodby, a lidí kolem mě zablokoval.

Opatrně jsem si zase sedl a podíval jsem se na to, co jsem udělal. Jedna ze složek měla okraj papíru, který trčel ven, takže jsem vše vyndal, uvolnil papír a začal znovu. V době, kdy jsem dokončil celý proces po třetí, jsem vzhlédl a školní zdravotní sestra byla vedle mě s mobilem u ucha.

 „... zcela nereaguje ... ano, pokud byste mohl, myslím, že by to bylo nejlepší ...“

Ukončila hovor a podívala se na mě. Několikrát jsem zamrkal a uviděl Mayru Trevino na druhé straně chodby, jejíž záda byla přitisknutá oproti opačné řadě skříněk. Rukou si zakrývala ústa, a nebyl jsem si jistý, ale myslel jsem si, že v jejích očích by mohly být slzy.  Byl tam ředitel Monroe a další členové fakulty. Na chodbě nebyl žádný student a já jsem si uvědomil, že první hodina už musela začít.

Měl jsem zpoždění.

Pokud někdo přijde pozdě do hodiny, vždycky zůstane po škole. Nikdy předtím jsem to neudělal. Bylo by to v mém záznamu? Bylo by to vidět v papírech na mou vysokou školu?

Do prdele.

Podíval jsem se dolů na podlahu. Netušil jsem, co mám v tomto okamžiku dělat. Nechápal jsem, proč kolem mě stojí lidé, nebo proč se Mayra tak rozrušila. Chtěl jsem vstát a jít se zeptat, ale nevěděl jsem, co říct.

Cítil jsem na sobě něčí ruku, vyskočil a bouchnul se ramenem o dvířka skřínky. Když jsem se otřásl proti bolavému místu, podíval jsem se a uviděl Travise, který šel po chodbě.

„Hej, kámo,“ řekl, když došel ke mně. Dal mi poloviční úsměv a podíval se na ředitele a zdravotní sestru. 

„Mám ho – dejte nám nějaký prostor, dobře?“

Viděl jsem, jak ostatní couvají pár kroků dozadu, ale většinou jsem sledoval ředitele Monroa, jak šel k Mayře a řekl jí, aby šla do třídy.

„Ne!“ řekla. „Chci se ujistit, že je v pořádku!“

„Slečno Trevino, Matthew tady má svého strýce.“       „Neodjedu, dokud nebudu vědět, že je v pořádku!“ Byla naléhavá.

„To je v pořádku.“ Přistoupil k nim Travis.  „Myslím, že Matthewovi by nevadilo, kdyby se minutku zdržela. Možná by to pro něj bylo lepší.“

Ředitel dal Travisovi zvláštní pohled, než pokrčil rameny a odešel i se sestrou stranou a potichu spolu mluvili.

Travis se ke mně naklonil.

„Jsi tu se mnou, kámo?“

„Ano,“ řekl jsem tiše.

„Chceš, aby Mayra zůstala?“

„Ne,“ odpověděl jsem.

Travis vypadal překvapeně.

„Proč ne?“

„Nevím, co jí mám říct.“

„Proč nezačneš s ahoj? Pak bys viděl co dál.“

„Ne.“

„Určitě?“ zeptal se.

„Ne,“ řekl jsem znovu a pak si povzdechl. 

„Jdu pozdě do třídy.“

„To není problém, kámo,“ řekl Travis.  „Chceš tam teď?“

„Zůstanu po škole.“

„Ne, je to všechno v pohodě - vyřeším to.“ Travisova slova byla uklidňující.

„Určitě?“

„Jasně,“ řekl Travis s úsměvem. Obalil ruku kolem mého lokte a vytáhl mě na nohy.  „Tyhle věci máš na první hodinu?“

Natáhl jsem se a vytáhl knihu a sešit předtím, než jsem přikývl.

„Možná by mohla Mayra jít s tebou,“ navrhl Travis. „Můžu si tak promluvit s ředitelem Monroem, abys nezůstal po škole a nebyl z toho žádný průšvih, a ty můžeš říct ahoj.“

Zhluboka jsem se nadechl a snažil jsem se zaměstnat ruce. Měl jsem něco, co teď připomínalo plán, a to mě obvykle vysvobodilo, když jsem byl mimo. Travis se postaral o to, abych neměl žádný prohřešek, takže by mělo být vše v pořádku.

„Dobře,“ zašeptal jsem.

 Travis přešel k Mayře a pak se oba vrátili ke mně. V určitém okamžiku se roh mého sešitu trochu ohnul. Musím napsat všechny poznámky do nového.

„Ahoj,“ řekla Mayra, když na mě pohlédla skrz řasy. Byly určitě mokré.  „Nejdřív máš angličtinu, ne?“

„Ano.“

Mayra šla vedle mě po chodbě, aniž by mluvila. Zastavili jsme se, když jsme se dostali k zavřeným dveřím učebny a věděl jsem, že jsem na něco zapomněl.

„Oh!“ zavolal jsem, když jsem si vzpomněl, co mám říct.

„Um, ahoj.“  

Mayra se tiše zasmála, když naklonila hlavu a znovu se na mě podívala. Bylo to poprvé, co jsem si všiml, jak krásná byla. Sotva dosahovala k mému rameni. Pomalu zavrtěla hlavou, a když jsem se podíval dolů na zem, natáhla se a položila mi prst pod bradu. Naklonila mou hlavu zpátky, abych se na ni podíval, a když jsem se s ní setkal očima, mohl bych přísahat, že žaludek se mi převrátil vzhůru nohama.

„Ahoj, Matthewe,“ řekla a usmála se na mě.  „Chtěl bys tento víkend jít do Houston Woods?“  

Nedokázal jsem pochopit její otázku, tak jsem se rychle vydal do učebny. Potřeboval jsem odstup a samotu, abych zpracoval to, co se děje v mé hlavě, a nemohl jsem přemýšlet o ničem jiném, než o potenciálním prohřešku.  Vezmeme-li v úvahu začátek dne a já už byl v průšvihu.

V půlce třetí hodiny došlo k požárnímu cvičení. Bylo to už příliš – příliš mnoho změn. Škola obvykle po obědě provádí požární cvičení, které bylo každý čtvrt rok a na to bylo ještě brzo.  Travis se musel vrátit, aby mě vzal domů. Po cestě domů toho moc neřekl, dokud nezačal o tom, že se nebudeme hádat o tom, abych si vzal Valium, o kterém věděl, že jsem měl v koupelně v patře. Byl mi po tom, co matka zemřela předepsán, ale já jsem ho vzal jen párkrát. Vždycky jsem po něm usnul, kdy jsem neměl.   

„Potřebuješ delší odpočinek,“ řekl Travis.  „Obnovit trochu systém, dobře? Dnes večer budu s tebou až do rána.“  

Vzdal jsem se. Neměl jsem to srdce ho odmítnout. Byl v „neser mě režimu“ a argumentování s ním bylo zbytečné. Jakmile jsme byli zpátky v mém domě, Travis uvařil špagety se sýrem a pak se na mě zadíval s rukama překříženými přes hrudník, dokud jsem nepolknul tu zatracenou pilulku.