TUG - EPILOG

Překlad: Clarissa

Nick

Jakmile jsem se vrátil zpátky k práci, pocítil jsem slabý pocit znepokojení. Nebylo neobvyklé, že Eva byla přes Vánoce více melancholická, ale jak roky ubíhaly, zdálo se, že se to neustále zhoršovalo.

Bez ohledu na to, jak často jsem se ji snažil přemluvit, aby se usmířila s Matthewem, tohle téma bylo z nějakého důvodu, který jsem nedokázal pochopit, zcela zakázané.

Matthew nemohl být tak tvrdohlavý, aby byl na svou sestru naštvaný po celé ty roky. Chápal jsem, že by mohl být stále naštvaný na mě, ale na Evu?

Pokračoval jsem v práci na seznamu a dal jsem si pauzu, aby se podíval ven skrz zasněžené okenní tabule směrem k hlavnímu domu, který jsme si s Evou pořídili na předměstí Moskvy.

Pořád jsme se společně věnovali naší misionářské práci, ale žili jsme mimo centrum města, abychom si mohli dopřávat vášeň jeden pro druhého bez pátravých pohledů řádových sester.

Ulevilo se mi, že Eva nikdy nesložila svůj slib, ale přiznávám, že někdy mám hříšný požitek z toho, že se má žena skoro stala jeptiškou a já ji odlákal z cesty spravedlnosti svou mužností.

Dokonce i přes tu vzdálenost mezi námi jsem dokázal poznat, že Eva zírá z okna do prázdna.

Vzdychl jsem a rozhodl se, že už toho bylo dost.

Tohle dělám pro Evu, řekl jsem si, když jsem zaskřípal zuby a otočil se ke svému počítaci. Osobní pocity stranou, rodina je rodina.

Připomněl jsem si, že kdysi byl Matt také jako můj bratr.

Zhluboka jsem se nadechl, otevřel jsem e-mail a začal psát, než jsem mohl změnit svůj názor.

Trvalo mi půl hodiny, než jsem ho dopsal, ale když jsem konečně stiskl 'odeslat', cítil jsem, jak mi z ramen spadla obrovská tíha.

Podařilo se mi vynechat z mého tónu hořkost, konec konců byly Vánoce. Pokud se Matthew někdy přemůže, mohl jsem na něj řvát tváří v tvář jako to opravdové rodiny dělaly.

Opřel jsem se zády v jednoduché židli a s malým úsměvem na tváři jsem si založil paže na hrudi.

Bez ohledu na to, co se stane, alespoň můžeme říct, že jsme se snažili, pomyslel jsem si. A Eva už si s tím nikdy nebude dělat starosti.

Liboval jsem si ve své spokojenosti trochu déle, než jsem se vrátil ke skličujícímu úkolu naplnění náklaďáku pro ranní vánoční rozvážku zásob.

Dveře stodoly se otevřely a stála tam Eva, její tvář bledá.

„Co se stalo?“ zeptal jsem se a vstal jsem, abych se na ní podíval.

Zhluboka se nadechla a přistoupila dopředu.

„Je něco, co ti musím říct,“ zašeptala, její smaragdové oči zaplněné slzami.

„Co je to?“ zeptal jsem se, jak mě zaplavily obavy. Nikdy jsem ji neviděl vypadat tak zoufale.

„Sedni si,“ nařídila mi, a já padl na židli vedle počítače.

„Děsíš mě, Evo,“ řekl jsem jí. „Co se děje?“

Zavřela oči a zhluboka se nadechla.

„Ty a já máme dceru,“ vyhrkla. Nechápavě jsem na ni zíral.

„Cože?“ zeptal jsem se, jistý si tím, že jsem to špatně pochopil. „My máme co?“

Zoufale zatřásla svou hlavou.

„Máme dceru. Vychovává ji Matthew.“

Mou hlavou prolétlo tisíce myšlenek, ale pořád jsem nevěděl, jak mám odpovědět.

„Nemůžeš Matthewovi napsal e-mail, protože mi zakázal, abych ho kontaktovala.“

Pohlédl jsem na ni a v mé hrudi se otáčel nůž.

„Tohle nemůže udělat, Evo!“ zařval jsem. „Je to naše dítě!“

Zoufale zavrtěla hlavou.

„Už ne. Podepsala jsem papíry -“

Zhroutila se do kaluže slz a vše, co jsem mohl udělat, bylo vyskočit a utišit ji.

Jak bych ji mohl obviňovat za to, co udělala? Nebyl jsem tam pro ni, když mě potřebovala. Jakou měla možnost?

Pevně jsem ji objal a cítil jsem, jak se proti mně třásla.

Zvládneme se z toho dostat, tím jsem si byl jistý. Ale jak? Budeme bojovat o naši dceru? Jak bychom ji mohli vzít od jediných rodičů, které za deset let poznala?

Najednou počítač zapípal, oznamující, že jsem měl nový příchozí e-mail.

Postavil jsem svou ženu zpět, otočil jsem se k počítači a mé srdce se divoce rozbušilo.

„Matthew mi odepsal na e-mail,“ řekl jsem jí, otočil jsem na ni svůj pohled, zatímco mé prsty zmáčkly tlačítko myši.

Evina tvář zbledla, když čekala, až jí ho přečtu.

Projížděl jsem ta slova a mé hlavě se ulevilo.

„Co píše?“ vydechla. „Vyhrožuje soudní žalobou?“

Zavrtěl jsem hlavou.

„Ne,“ odpověděl jsem pomalu. „Chce, abychom se vrátili domů a seznámili se s naší dcerou.“

KONEC

Říká se, že Vánoce jsou svátky naděje a splněných přání. V tomto případě mají Nick a Eva naději, že se jim jejich přání splní. :)

Holky, moc vám všem děkuji za vaše komentáře. Bylo mi ctí, strávit s vámi další „překladatelský“ rok.

Užijte si krásné Vánoce a přeji vám, ať se vám splní všechna, i ta nejtajnější přání.

Vaše Clariss