TUG - 8. kapitola

Překlad: Clarissa

Eva

Bylo divné být znovu doma, podruhé během jednoho roku. Vybavilo se mi, jak jsem byla loni nervozně vzrušená, když jsem vystupovala z letadla.

Tentokrát jsem necítila žádnou nervozitu, natož vzrušení.

V mém těle bylo jen znecitlivující brnění, když mě Terra vedla za ruku do konferenční místnosti.

Chtěla jsem se jí vytrhnout a s křikem utíkat pryč, ale nemohla jsem, samozřejmě.

Od tohohle nebylo úniku.

Zdálo se, že čas zamrzl. Vánoční dekorace byly stejné jako minulý rok, na stolech byly přichystané věnce a světélky rozzářené stromky stály skoro v každém rohu.

Groteskně veselý plastikový Santa seděl ve vstupní hale a mával na nás, když jsme kolem něj procházely a slyšela jsem tiše hrající koledy, ale nikdo nebyl v dohledu.

Matthew poslal všechny domů, uvědomila jsem si a polkla knedlík v krku.

„Děláš správnou věc,“ řekla mi Terra tiše. „Vím, jak je to pro tebe těžké, Evo, ale Matthew a já …“

Zmlkla, když jsem trhla hlavou, abych se na ni podívala, mé oči prosté emocí.

V mé náruči se zavrtělo dítě ze spánku, sotva tři měsíce stará, ale spala celou noc.

Terra otevřela dveře konferenční místnosti a já vstoupila dovnitř, ale necítila jsem se jako bych tady byla.

Plula jsem někam jinam, někam vysoko nad mého bratra a adopčního právníka, kteří čekali, až se posadím.

Viděla jsem, jak se Matthew snaží pohledem vyhnout mé malé dcerce, ale navzdory jeho snaze se naklonil a pohlédl na její malou tvářičku.

Najednou se mi hrozně těžce dýchalo.

„Sedněte si, slečno Jamesonová,“ vybídl mě ten právník laskavě, jako kdyby cítil mou intenzivní touhu utéct. „Všichni jsem tu přátelé.“

Pohlédla jsem na svého bratra a přemýšlela jsem, jestli je to pravda, ale zdálo se, že se rozhodl vyhýbat veškerému očnímu kontaktu se mnou.

Zklamala jsem ho. Nick ho zklamal a teď byl on pověřen péčí o výsledek tohoto zklamání.

Zkusmo jsem se posadila na okraj židle. Čekala jsem, až mi rupnou nervy a houpala jsem dítě ve své náruči.

Odmítla jsem jí dát jméno, věděla jsem, že ať bych vybrala jakékoli, bylo by stejně Matthewem zamítnuto.

Sestry ji pojmenovaly Hope (pozn.: naděje), což mi znovu zlomilo srdce.

„Musíte podepsat jen nějaké papíry, Evo,“ pokračoval právník a posunul složku ke mně. „Samozřejmě jsem tady, abyste rozuměla všemu, co podepisujete.“

Terra se opatrně natáhla pro mou dceru.

„Můžu ji podržet, než to podepíšeš, Evo,“ řekla mi. Viděla jsem, že čekala, že se oženu.

Místo toho jsem tiše podala malou Hope její nové mámě.

Částečně jsem čekala, že ucítím další vlnu smutku nebo zoufalství, když jsem to udělala, ale bylo to, jako bych byla emocionálně prázdná.

Neměla jsem nic.

Právník mi říkal o konceptu otevřené adopce a já sotva slyšela cokoliv, co on říkal.

Chtěla jsem, aby se na mě Matthew podíval, ale jeho pohled zůstával přilepený na stůl.

„Máte nějaké otázky, Evo?“ zeptal se mě, když jsem naškrábala svůj podpis na poslední list papíru.

„Matthew?“ zašeptala jsem a on zavrčel, aby dal vědět, že mě slyšel. „Řeknete jí o mně?“

Jako kdybych stiskla vypínač, jeho tvář zrudla a on se na mě zlostně podíval.

„Pomátla ses?“ zařval.

„Matthew!“ okřikla ho Terra a zakrčila obočí, když ukázala na dítě, ale zdálo se, že si toho Matthew nevšiml.

„Vyjdeš z téhle budovy a nikdy se ohlídneš zpátky, Evo. Nechci o tobě už nikdy slyšet, je to jasný? Tak zněla dohoda. Pokud se chceš ujistit, že tvoje dítě bude mít tu nejlepší budoucnost, budeš se od nás všech držet sakra daleko!“

Nevím, co jiného jsem čekala, ale ta slova mě psychicky rozložila.

„Prosím,“ zašeptala jsem. „Neodstřihuj mě od mého dítěte.“

„Pokud o tobě znovu uslyším, Evo, nechám tě zatknout za obtěžování. Vypadni odsud dřív, než změním svůj názor ohledně adopce tvé dcery.“

Nejistě jsem se postavila na nohy, zaslepená slzami jsem klopýtala ke dveřím a otevřela jsem je.

Slyšela jsem, jak mu Terra tichým hlasem nadávala, ale věděla jsem, že žádné zdůvodňování jeho názor nezmění.

Zavrhl mě.

Všechna rodina, kterou jsem měla, byla navždy pryč, stejně jako Nick.

Když jsem vyšla do deštivé ulice, zapomínající na šťastné brebentění vánočních nakupujících a armádu spásy Santů, přemýšlela jsem, jestli se vůbec někdy dostanu z těch ztrát, kterým jsem v průběhu minulého roku čelila.

Nedokázala jsem si představit svět, kde by tohle bylo možné.

***

„Evo! Potřebují tě venku!“ zavolala na mě sestra Kate.

Krátce jsem se usmála na chlapečka v mém klíně a jemně jsem pohladila jeho tvářičku.

„Musím jít, Mikhaile, vrátím se hned, jak vyložím zásoby,“ řekla jsem mu rusky.

Zdálo se, že jeho utrápené hnědé oči byly zklamané, ale slezl z mých nohou, aby mi umožnil jít pomoct s doručeným nákladem.

Zastavila jsem se, abych si vzala své palčáky a kabát.

Oteplování přicházelo tenhle rok pomalu a ačkoli v kalendáři už byl duben, venku bylo stále počasí připomínající únor.    

Vytáhla jsem si svůj kabát přes hlavu a spěchala jsem k náklaďáku, kde dva muži vykládali náklad sestře Kate a sestře Audrey.

„Mám to,“ zamumlala jsem a stoupla si před postarší sestry.

Čas zamrzl, když se mužova záda napnula a já ucítila, jak se mé vnitřnosti mění ve vodu.

„Evo?“

Zalapala jsem po dechu, má kolena podklesla, když se Nick podíval na mě, jeho modré oči šokovaně vykulené.

Seskočil z korby náklaďáku, popadl mě v pase a otáčel se mnou dokola v masivním medvědím objetí.

„Jsi to opravdu ty!“ zvolal. Slzy zaplnily mé oči a já otevřela pusu dokořán, nejistá si tím, co říct.

„Co tady děláš?“ řekla jsem přiškrceně a v panice jsem pohlédla na sestry.

Nedbale pokrčil rameny a ukázal na náklaďák.

„Poslední dva roky jsem rozvážel zásoby do misí po celé Evropě a Africe.“

Nevěřícně jsem na něj zírala.

„Tohle jsi udělal se svými penězi?“ zeptala jsem se a on téměr rozpačitě přikývl.

„Poté, co jsi odešla, jsem neměl žádný smysl života,“ řekl mi a odhrnul mi pramen vlasů z čela. „Chtěl jsem být s tebou spojený, když jsem s tebou nemohl být. Ale myslím, že jsem vždycky věděl, že se jednou naše cesty znovu setkají.“

Cítila jsem, jak se mé srdce v hrudi poprvé za několik let rozbušilo a dívala jsem se na toho muže, který otočil můj život kompletně vzhůru nohama.

„Řekni něco,“ prosil. „Cokoliv.“

Co jsem mohla říct?

Otěhotněla jsem a neřekla jsem ti to?

Porodila jsem naše dítě a neřekla jsem ti to?

Dala jsem naše dítě mému bratrovi a ona teď se mnou nemá už nic společného?

„Evo?“

Jeho hlas byl lemován obavami a já jsem věděla, že jsem mohla říct jen jediné.

„Jsem tak ráda, že jsi mě našel,“ zašeptala jsem a přitiskla jsem se k němu blíž. „Už se nikdy znovu nerozdělíme.“

„Ne,“ souhlasil. „Už tě nikdy nenechám odejít a nic nás od sebe nerozdělí.“

Ale jakmile jsme se políbili, přemýšlela jsem, jak moc vážně to myslel, nebo co se stane, pokud se někdy dozví pravdu o Hope.