TUG - 3. kapitola

Překlad: Clarissa

Nick

Nikdy jsem nebyl dobrý ve vyhýbání se pokušení. Předpokládám, že to bylo to, co mi umožnilo vést si tak dobře v obchodech; neměl jsem žádné problémy riskovat.

Přesto i já jsem věděl, že jsou některé věci zapovězené, jako sestra jeptiška mého nejlepšího kamaráda.

Ve vší spravedlnosti, Eva ještě nebyla řádová sestra, která složila svůj slib před Bohem, ale to nedělalo mé pocity k ní méně zakázanými.

Nedokázal jsem si představit, co by Bůh nebo Matthew asi řekli na myšlenky vířící v mé hlavě, když jsem pohledem zachytil její porcelánovou kůži a velké, nevinné oči.

Když jsem ji tu noc přivezl do Matthewova bytu, cítil jsem něco mezi námi, ale přemýšlel jsem, jestli si ty dlouhé hodiny v kanceláři nezahrávaly s mým zdravým rozumem.

Nebo jsem možná jenom hledal nějaké rozptýlení.

Soudě podle toho, jak se na mě Eva dívala, jsem mohl říci, že jsem nebyl sám, kdo se cítil být přitahován.

„Co tě přivedlo zpátky do Seattleu?“ zeptal jsem se, když jsme zajeli na parkoviště pro návštěvy v Matthewově luxusním bytovém komplexu. „Slyšel jsem, že jsi pracovala v Moskvě s chudými lidmi.“

Eva na mě vrhla stydlivý, postranní pohled.

„Jsem překvapená, že si to pamatuješ,“ odpověděla, když jsme vystoupili z auta. „Není to úplně zapamatovatelná práce.“

„Dokážu si představit, jak je to nevděčná práce,“ odpověděl jsem.

Zastavila se, naklonila hlavu, aby se na mě podívala skoro podivně.

„Je to zničující,“ řekla tiše. „Děti hladovějí v téměř zapomenuté části světa, a nejsou peníze, aby se zajistily zásoby, které oni potřebují.“ 

Pocítil jsem podivné sevření srdce, možná kvůli tomu drobnému děšti, který padal a přistával jako diamantové kapičky v její oslňující blond koruně nebo to možná bylo tím čirým zoufalstvím v jejím hlase.

„Tak pojď,“ řekl jsem jí a nabídl jí ruku, když jsme mířili ke vchodu. „Budeš celá promočená.“

Nebyla to pravda, ale pocítil jsem potřebu prolomit ten neochvějný pohled mezi námi, zatímco můj tep letěl prudce nahoru.

Eva neprotestovala, přijala mé předloktí a společně jsme vešli do vstupní haly a zamířili k lesklým výtahovým kabinám.

Kývl jsem na vrátného, který sotva vzhlédl od svého tabletu na dost dlouho, aby si uvědomil, že do téhle budovy nepatříme.

Nezáleželo na tom, jestli jsem měl Matthewovy klíče, ale bylo milé vidět, že bezpečnost byla v tomhle směšně drahém komplexu prvotřídní.

Použil jsem klíč, aby nám dovolil vyjet nahoru do podkroví, než jsem se znovu otočil na Evu.

„Vrátila ses domů nadrobro?“ zeptal jsem se a vnitřně se přikrčil nad jasnou nadějí ve svém hlase. Eva lehce povzdechla.

„Ne,“ odpověděla pomalu. „Přijela jsem kvůli jiné misi.“

Čekal jsem, až dokončí myšlenku s bodnutím zklamání, které mě propichovalo, ale ona nepokračovala.

„Něco, s čím můžu pomoct?“ zeptal jsem se nedbale, když se výtah zastavil. Dveře se otevřely, a my jsme stáli ve vstupní chodbě Matthewova bytu o rozloze pět tisíc metrů čtverečních.

Na Evině tváři se objevil bolestný výraz a já byl zmatený.

„Co se děje?“ zeptal jsem se, když zkusmo vstoupila na podlahu ze srílanského dřeva. „Není to tvůj vkus?“

Otočila se zpátky na mě a já mohl vidět, jak její smaragdové oči ztmavly.

„To je takové plýtvání penězi,“ zašeptala. „Mohl by žít ve zlomku tohohle a věnovat peníze na dobročinné účely.“

Bez rozmýšlení jsem se nahlas rozesmál, když jsem si snažil představit, že by Matthew zkusil přežít v čemkoliv menším než předraženém.

Nezdálo se, že Eva sdílí mé pobavení.

„Víš, že míra dětské chudoby v Rusku je šedesát tři procent?“ zeptala se mě nejdrsnějším hlasem, který jsem kdy z jejích úst slyšel.

Byl jsem tím číslem překvapený.

„Cože?“ zalapal jsem po dechu. „Tak vysoká?“

Její tvář lehce povolila, když upustila svou jednoduchou tašku z pytloviny na zem a rozhlédla se.

„Dokážeš si představit, co by ty peníze, které můj bratr utratil za tenhle byt, udělaly pro některé hladovějící děti?“

Polkl jsem a zkoumal tu vášeň v její tváři.

„Evo, proto jsi sem přijela?“ zeptal jsem se tiše a chápavě vykulil oči. „Přijela jsi Matthewa požádat o peníze?“

Pomalu kývla a otočila na mě prosebně své průzračné oči.

„On je právě teď moje největší naděje,“ zamumlala. „V Moskvě je to strašné a my nemůžeme odejít od práce, kterou děláme, Nicku.“

Ztežka vzdychla, jako kdyby četla v mém výrazu něco, co se jí nelibilo a sklonila svůj pohled. „Ty myslíš, že nám nepomůže.“

Než jsem mohl zvážit, co jsem dělal, ocitl se můj palec na jemné linii její brady a zvedal jsem její tvář nahoru, aby se naše zorničky znovu uzamkly.

„To nebudeš vědět, dokud se nezeptáš,“ odpověděl jsem taktně, ale nedával jsem velké naděje tomu, že by našla cestu ven z její situace s Matthewovo pomocí.

Eva otevřela ústa, aby odpověděla, výraz prázdnoty brázdil její krásnou tvář.

„Neměla jsem sem jezdit,“ zamumlala. „Myslím, že v srdci jsem věděla, že nebude s pomocí souhlasit.“

Přiblížil jsem svůj obličej k jejímu, naše oči způsobily vlny elektřiny a já sklonil své rty, neschopný odolat té nesnesitelné touze, která ve mně rostla od okamžiku, kdy jsem ji spatřil před dveřmi své kanceláře.

Napůl jsem očekával, že bude vzdorovat, tak jsem položil své dlaně na křivku jejích ramen a svým spodním rtem jsem se dotkl toho jejího horního.

K mé úlevě mí polibek dychtivě vrátila, její dlaně uchopily můj obličej, aby si mě přitáhla blíž. Když se můj jazyk odvážil dotknout jejího, najednou zalapala po dechu a odtáhla se.

Její zelené oči byla rozšířené překvapením.

„Omlouvám se,“ zamumlali jsme oba naráz, ale ani jeden z nás upřímně lítost necítil.

Tu noc ve vstupní hale Matthewova bytu jsme otevřeli dveře, které nemohly být zavřené, navzdory nevyhnutelným následkům.

Eva sklonila hlavu, její tváře ve slabém světle bytu zrůžověly.

„Měl bys jít,“ zašeptala, ale i tehdy jsem věděl, že nepůjdu nikam; ne bez ní.