TUG - 2. kapitola

Překlad: Clarissa

Eva

Rozhodnutí, které jsem musela udělat, abych se vrátila z Evropy, nebylo bráno na lehkou váhu. Ve skutečnosti jsem se myšlenky na přistání v Seattleu bála, navzdory tomu nesnesitelně dlouhému šestnáctihodinovému letu s jedním mezipřistáním.

Pokud bych dokázala, aby letadlo zůstalo ve vzduchu, s radostí bych to udělala.

Nebyla jsem doma sedm let, od té doby, co začala má misionářská práce s církví a neměla jsem tušení, jak mě Matthew přivítá, zvláště s ohledem na to, co jsem od něj chtěla.

Nicméně jsem věděla, že naše možnosti jsou omezené a děti jsou na nás závislé.

Jsou závislé na mně. Konec konců, já jsem ta jediná, kdo má nějaký přístup k penězům.

Jakmile byly naše prostředky vyčerpané a zdroje peněz vyschly, všechny oči se obrátily na mě, jakmile se zprávy o úspěchu mého bratra dostaly k uším řádových sester.

„Měla bys mu napsat a požádat ho o sponzorský dar,“ naléhala sestra Kate. „Muž jeho postavení bude jistě šťastný, že pomůže hladovějícím dětem.“

Ale já jsem si tím nebyla tak jistá.

Jak bych mohla? Neměla jsem tušení, jaký vlastně Matthew byl. Neměla jsem nic, z čeho bych posoudila jeho osobnost, protože e-maily jsme si vyměnovali dost sporadicky.

Neviděli jsme se šest let a nikdy jsme si nebyli nějak zvlášť blízcí. Spíše jsme byli jako zdvořilí cizinci než sourozenci.

Přesto jsem z vlastní zkušenosti věděla, že Matthew Jameson se jako dítě nerad dělil. Proto jsem nedávala přílišné naděje jeho velkorysosti v dospělosti.

„Nemůžu mu o peníze jenom napsat,“ vzdychla jsem. „Budu muset odjet do Seattleu a sejít se s ním.“

„Udělej cokoliv budeš muset,“ souhlasily sestry. „A až se vrátíš, můžeme znovu prodiskutovat, že složíš svůj slib.“

Bylo hodně slov, které způsobily mou úzkost, ale o ty se budu bát později.

***

Bylo pozdě, když jsem přiletěla na mezinárodní letiště Seattle-Tacoma a na svůj příjezd jsem Matthewa předem nepřipravila.

Chtěla jsem mít na své straně moment překvapení a soudě podle jeho výrazu v obličeji, jsem ho měla.

„Evo! Co tady děláš!“ ptal se, jeho tvář zrudlá zmatkem. „Jsi v pořádku?“

Rychle jsem kývla, moje zelené oči automaticky zamířily zpátky k prosklené kanceláři.

Nick, pomyslela jsem si, moje pozornost se rozdělila mezi mého znepokojeného bratra a zvědavý pohled jeho nejlepšího kamaráda.

Už to bylo dávno, co jsem Nicka viděla, moje mysl se sotva smiřovala s tím, že tenhle modrooký bůh se širokými rameny byl ten samý kluk, kterého jsem potkala, když jsem Matta navštěvovala na vysoké škole, když jsem chodila na střední.

Zdálo se, že se naše pohledy uzamkly navzdory tomu odstupu mezi námi a sotva jsem slyšela Matta, jak vypálil řadu otázek.

„Evo! Posloucháš mě?“ zakřičel nakonec můj bratr a otřásl mým sněním.

Neochotně jsem se vrátila zpátky k němu.

„Hmm?“ zeptala jsem se a přemohl mě mírně zamlžený pocit, jako kdybych byla v transu.

„Ptal jsem se tě, co tady děláš! Kdy jsi se vrátila zpátky z tvojí misionářské práce?“

„Právě jedu z letiště,“ řekla jsem mu. „Přijela jsem rovnou sem. Nemůžu uvěřit, že tohle všechno je tvoje, Matty. Páni, vede se ti dobře!“

„Obchody jdou dobře, ale ne tak dobře, jak by mohly jít,“ zamumlal, a já jsem se na něj podívala, když jsem zaslechla v jeho tónu něco, co jsem téměř nepoznávala.

„No, myslím, že tvoje tvrdá práce se vyplácí, Matty,“ řekla jsem povzbudivě. „Podívej na tohle místo!“

Najednou se na mě Matt díval zvláštně.

„Co tady doopravdy děláš, Evo? Neviděl jsem tě skoro deset let a najednou se tady neohlášeně objevíš …“

„Sestra nemůže překvapit svého bratra?“ zeptala jsem se slabě, ale nesnášela jsem, že mě tak snadno prohlédl. Neměla bych být překvapená; i když jsme si nebyli blízcí, znal mé vyjadřování a způsoby, jak to bratři měli ve zvyku dělat.

„Tak ať už je to cokoliv, může to počkat do zítra. Máme tady uzávěrku a já nemám čas na to, abych zpomalil. Georgei!“

Matt zakřičel na toho mladého muže, který stál u Nicka.

Ten muž okamžitě vyskočil do pozoru, ale k mé úlevě, Nick vyrazil za ním.

„Ahoj Evo,“ řekl Nick srdečně. „Skoro jsem tě nepoznal.“

Usmála jsem se, sklopila jsem zrak a trochu se začervenala.

Jak dlouho to bylo od doby, kdy mi nějaký muž věnoval takovou velkou pozornost? Ti, s kterými jsem se každý den setkávala, mě viděli jako ženu od Boha, ani jeden si mě neprohlížel s jiskřivýma modrýma očima a s poloúsměvem na jeho rtech.

Cítila jsem, jak se mi horko plazilo nahoru po krku a do mých tváří.

„Georgei, zavez mou sestru do mého bytu,“ přerušil nás Matthew. „A ujisti se, že bude mít vše, co potřebuje.“

Asistent začal kývat hlavou, ale k mému překvapení do toho vstoupil Nick.

„Já ji odvezu,“ nabídl se. Viděla jsem, jak se Matthewův pohled okamžitě zúžil.

„Ale ne,“ řekl. „Máme dost práce. George je dokonale schopný to zvládnout.“

„Ne,“ vypálil zpátky Nick s nelichotivým úsměvem. „Řekl jsem Georgeovi, že může jít domů. Nepochybně zvládnu vzít Evu domů a vrátit se zpátky.“

Sledovala jsem se znepokojující fascinací, jak se můj bratr a jeho obchodní partner propadli do tiché bitvy o moc, ani jeden z nich nebyl ochotný ustoupit.

„Běž, Georgei,“ pokračoval Nick. „Uvidíme se ráno.“

Matthewův výraz ve tváři potemněl a otočil se na patě.

„Radši buď zpátky rychle,“ zavrčel můj bratr. „Nebudu pracovat celou noc sám.“

Nick na mě pohlédl, jeho úsměv se rozšířil, a já si nemohla pomoct a usmála jsem se na něj také, jako kdyby jeho radost byla nakažlivá.

„To záleží na Evě,“ zvolal Nick. „Jestli bude mít vysoké nároky na údržbu …“

Polkla jsem zahihňání, protože jsem věděla, že by to Matthewa jen naštvalo, kdyby si myslel, že jsme se mu posmívali společně.

Můj bratr se vrátil a hodil své klíče od bytu Nickovi.

„Myslím to vážně, Nicku. Neopovažuj se mě na to nechat samotnýho.“   

„Už jsem to někdy udělal?“ odpověděl Nick. „Pojď, Evo. Tvůj kočár čeká.“

Vrhla jsem na Matthewa poslední pohled, přičemž jsem si na jeho tváři všimla výrazu opatrnosti, ale neřekl nic, když našpulil pusu. Sledoval nás, jak odcházíme k výtahům.

Nemusíš se ničeho bát, Matte, řekla jsem mu beze slov. Jsem skoro jeptiška, pamatuješ?

Přesto, když se dveře výtahu zavřely a nechaly Nicka a mě ve výtahu spolu o samotě, jsem si najednou uvědomila, že ty myšlenky, které se mi honily hlavou, byly všechno jen ne svaté.