TUG - 1. kapitola

Překlad: Clarissa

Před deseti lety

1.

Nick

Jak jsem se hrbil nad návrhy rozházenými po mém stole, uvědomil jsem si, že mě pálily oči.

Zíral jsem na stejný kus papíru dvacet minut, a přestože byla skoro půlnoc, nemohl jsem se zabývat myšlenkou na spánek.

Desítky konceptů musely být do rána schváleny a v každém návrhu, který jsem zkoumal, byly nedostatky.

Znovu jsem se sám sebe ptal, proč jsem tuhle práci dělal.

Odpověď jsem neznal.

„Georgei?“ zakřičel jsem. „Georgei, jsi tady ještě?“

Radši, ať tu je, pomyslel jsem si a vztekle jsem stiskl zuby. Pokud jsem musel přetrpět tuhle vánoční krizi, všichni ostatní budou muset po mém boku vydržet.

Nepovažoval jsem se za náročného šéfa, ale když jsme měli před uzávěrkou, všichni pracovali, dokud nebylo hotovo.

Jako by mě osvobodil od mé mírné viny, přišel můj asistent, říkající mi mým jménem, jak jsme po našich zaměstnancích požadovali.

Vlastně to byl můj požadavek. Můj obchodní partner dával přednost tomu, aby ho oslovovali jako 'pana Jamesona.'

„Ano, Nicku?“

George se objevil a vypadal, že má mnohem jasnější pohled, než by měl mít, a já jsem uvažoval, jestli si někde v průběhu našeho patnáctihodinového pracovního dne nedal šlofíka.

Nebylo to důležité; byl tady, když jsem ho potřeboval a na ničem jiném nezáleželo.

„Potřebuju espresso,“ informoval jsem ho a svalil se zpátky na svou židli. „Možná tři.“

Zdálo se, že Georgovi zamrzl úsměv na tváři, když si uvědomil, že má slova znamenají to, že jsme nebyli o nic blíž tomu, abychom šli domů, než jsme byli před třemi hodinami.

„Ano, šéfe!“ odpověděl a odběhl splnit mou objednávku. V jeho hlase jsme slyšel předstírané veselí a potlačovaný povzdech.

„Georgei,“ zavolal jsem na něj.

„Ano, pane?“ odpověděl a najednou jsem v jeho ebenové tváři četl únavu.

Pracoval tvrději než jakýkoliv jiný zaměstnanec ve firmě a dělal to s nadšením. Zřejmě pracuje tvrději než polovina vedoucích pracovníků téhle společnosti, pomyslel jsem si sarkasticky.

Věděl jsem, že budu litovat toho, co jsem se chystal udělat, ale Vánoce byly tak blízko a ten chlap měl mladou rodinu.

„Až se vrátíš zpátky s tím espressem, můžeš jít domů,“ řekl jsem, skoro jsem se těmi slovy udusil.

George otevřel pusu dokořán a zíral na mě, jako kdybych vyslovil dlouhý řetězec sprostých slov.

„Pane?“ zeptal se, jeho tmavé oči vykulené.

Kývl jsem a otočil svou hlavu zpátky k papírům na svém stole.

„Jenom se ujisti, že tu zítra budeš v sedm. Mám celý den schůzky a budu potřebovat všechny muže na palubě.“

„Ano, pane! Moc děkuju!“

Předstíral jsem, že jsem si nevšiml jeho otevřené vděčnosti, a malá jiskra studu se objevila v mém nitru.

Nakonec, tohle nebyla Georgova společnost. Neměl by se roztrhat, když generální ředitel těžko zdůvodňoval takové šílené hodiny.

Nakládám toho na něj příliš, pomyslel jsem si, ale než jsem se mohl zamyslet nad tou myšlenkou, spěchala dlouhými kroky k mé kanceláři nějaká postava.

Nebyla to tolik postava jako spíše inventář, oblečený v obleku od Armaniho za pět tisíc dolarů, jeho hedvábná kravata dokonale uvázaná, i když byl dneska v kanceláři stejně dlouho jako já.

„Viděls to?“ zeptal se Matthew bez pozdravu a odhodil hromadu papírů na můj rozházený stůl.

Naznačil jsem svůj nesouhlas, ale moudře jsem pomlčel o tom vyrušení.

„Možná,“ odpověděl jsem a pohlédl na ta čísla. „To je zpráva z minulého čtvrtletí?“

„To je to, o čem účetní tvrdí, že je zpráva za minulé čtvrtletí,“ zavrčel Matt. „Máme propad o čtyři procenta!“

Pokrčil jsem rameny, protože jsem věděl, že ať bych odpověděl cokoliv, můj obchodní partner by našel způsob, jak to zvrátit.

Šli jsme spolu na University of Washington, oba jsme promovali s nejvyšším vyznamenáním.

Naše přátelství bylo okamžité, ačkoli jsme často soupeřili o stejnou holku, soutěžili o známky a obecně měli zdravě soupeřivý vztah jako sourozenci.

Matt byl opravdu tím bráchou, kterého jsem vždycky chtěl, a myslím si, že to stejné cítil on ke mně.

Když jsme před sedmi lety začínali s Kinetic Designs, ani jeden z nás nebyl připraven na směr, který společnost nabrala.

V prvním roce jsme zdvojnásobili naše základní jmění, v průběhu čtvrtého roku jsme ho zčtyřnásobili a na konci pátého roku se z nás stali milionáři.

Bylo těžké uvěřit tomu, že jsme dosáhli svého snu tak intenzivně za tak krátkou dobu.

Ten náraz úspěchu mě vyvedl z míry, užíval jsem si ty výhody, ale nikdy jsem se nevzdal svých kořenů střední třídy.

Navíc jsem nechtěl zapomenout, odkud pocházím. Mým snem bylo investovat peníze do něčeho, čemu věřím a svými penězi pomáhat.

Na druhou stranu, Matt, skočil rovnou do života na vysoké noze, jako by tam vždycky patřil.

„Čtyři procenta nejsou žádná tragédie,“ řekl jsem mu. „Prošli jsme si tím loni, když jsme expandovali. Naše náklady vzrostly kvůli -“

„Nemusíš mi to vysvětlovat, Nicku,“ přerušil mě. „Vím, proč to kleslo, ale nechápu, jak. Tohle si nemůžeme dovolit.“

Nahlas jsme se zasmál a všiml jsem si, že se George vrátil s mou kávou. Pokynul jsem mu rukou, aby vešel.

„Pane Jamesone,“ řekl George váhavě, ale Matt zvedl ruku, aby ho nepřerušoval.

„Čemu se směješ?“ vyštěkl na mě.

„Tohle si nemůžeme dovolit?“ zopakoval jsem. „Můžeme si dovolit čtyrprocentní propad, jestliže se nám ve dvou čtvrtletích desetinásobně vrátí zpátky.“ 

„Pane Jamesone,“ řekl znovu George a podíval se naléhavě skrz skleněné dveře.

„Jak mi to můžeš zaručit?“ dožadoval se odpovědi a ignoroval asistenta. „Věci se tak mění.“

Překvapeně jsem na něj zíral.

„Co je to s tebou?“ zeptal jsem se. „Je to pár babek.“

„Je to mých pár babek, sakra!“ zaskučel Matt a já pocítil náznak obav, když jsem viděl jeho obličej.

Stával se z něj chamtivec. Před dvěma lety by nikdy nebyl tak vyvedený z míry kvůli takovému bezvýznamnému propadu. Ne, když ho obrátíme v takový vynikající zisk.

„Matte!“

Tentokrát jsme se oba otočili na toho mladého muže, v našich očích se zračilo podráždění.

„Co to má znamenat?“ vyjel na něj Matt. „Nevidíš, že jsme uprostřed hovoru?“

George zvedl svůj prst, ukázal a způsobil, že jsme se oba otočili a zírali.

Otevřel jsem pusu dokořán a přemýšlel jsem, jestli jsem neměl halucinace.

Na chodbě stála překrásná žena, nervózně se rozhlídla a žmoulala si prsty, když nahlédla k nám.

Mohl jsem rozeznat tu průzračně zelenou barvu jejích očí, dokonce i s tím odstupem mezi námi.

Nebyla to skutečnost, že bylo po půlnoci ani ta její éterická přitažlivost, co dělalo její vzhled tak nezvyklým.

Nejvíc mě šokovalo to, že měla na sobě dlouhý šedý hábit, hodně podobý tomu, jaký nosí řádové sestry.  

„Tahle žena vás hledá,“ zamumlal George. „Řekl jsem jí, aby počkala na recepci -“

„Panebože!“ vykřikl Matt a vyběhl, aby se setkal s tou ženou.

Stál jsem jako přimrzlý, stále uchvácen její oslnivou krásou.

Měla dlouhé blond vlasy, nezakryté hábitem a byla bledá jako měsíční světlo na vodě.

„Kdo je to?“ zeptal jsem se, můj hlas sotva slyšitelný, jak jsem i nadále zíral s pusou dokořán. Bylo na ní něco nedosažitelně povědomého, ale nemohl jsem si vzpomenout, co.

George vypadal tou ženou také tak uchvácený jako já, ale vrhl na mě postranní pohled.

„Tvrdí, že je Matthewova sestra,“ odpověděl George, jeho černé obočí pochybovačně zvednuté. „Ale vypadá spíš jako 'sestra', pokud se mě ptáte.“

Pochopení zaplavilo mé kosti a z plic mi unikl malý povzdech zklamání. Věděl jsem přesně, kdo ta žena byla, a byla zcela nedosažitelná z více důvodů než jen z jedno.

„Ovšem,“ zamumlal jsem. „To je Eva.“

„Ona je Matthewova sestra?“ zeptal se George pochybovačně, a já jsem kývl hlavou s podivnou těžkostí ve svém srdci.

„Ona je jak Matthewova sestra, tak i řádová sestra,“ potvrdil jsem.