TT - 22. kapitola

Překlad: Mirus
Kor.: Evudar

KDYŽ JSEM SEŠLA DO PRVNÍHO poschodí, byla jsem tak rozčilená z Vladových obvinění, že jsem proběhla kolem otce s Gretchen, aniž bych si jich všimla.

„Leilo“, vyjela na mě Gretchen, což přitáhlo mou pozornost k salonu, který jsem právě míjela.

„Co se stalo?“

„Co se stalo?“ Málem jsem se hystericky rozesmála, ale potlačila jsem to. „Ani nevím, kde začít.“

Můj otec přejel pohledem mé rozcuchané vlasy, oteklé rty a jiskry tryskající z mé pravé ruky.

„Gretchen, rád bych si promluvil s tvou sestrou o samotě.“

Trhla rameny. „Jen do toho, já ti nebráním.“

„Myslel tím, aby ses zdejchla“, řekla jsem unaveně.

To bylo poslední, co jsem potřebovala, ale můj otec si kvůli mně prošel nedávno peklem a tohle bylo něco jako spravedlnost.

„Máš štěstí, že Vlad převezme na tento rok všechny mé náklady“, zamumlala Gretchen tiše, když vstávala.

„Co?“

„Gretchen, odejdi“, zopakoval otec.

Poslechla, takže jsem zůstala s otcem o samotě. Klesla jsem na sedačku naproti němu a napadlo mě, jak odlišný byl tento salon od toho, který jsem právě opustila.

Byl vymalován ve světlejších barvách a nad krbem nebyly žádné zbraně nebo skvostně zdobené štíty. Najednou jsem ten meruňkově béžový dekor a ten krb s nudnou olejomalbou nenáviděla. Pokoji chyběla komplexnost, duše, vášeň…

Chybělo mu všechno to, co charakterizovalo Vlada.

„Tak on převezme všechny Gretině náklady na tento rok.“ Samozřejmě, že mi o tom Vlad neřekl. O svých dobrých skutcích se zmínil málokdy. „To je od něj velmi velkorysé.“

Otec pohledem přejel pokoj. „Může si to dovolit.“

„Také by jí mohl vymazat mozek a vysadit ji doma bez jediného centu“, odpověděla jsem ostře.

„No tak, tati. Komu čest, tomu čest.“

„To je pravda. Slíbil, že tě přivede zpátky a udělal to. Slíbil, že se budeme moci vrátit do svého starého života, až už nebude hrozit žádné nebezpečí a já mu věřím. Ale odmítl mi slíbit, že tě nechá na pokoji a jak to právě teď vypadá, opravdu od tebe nemůže dát ruce pryč.“

Sice jsem byla už dospělá žena, ale zřejmě mi bude vždycky nepříjemné mluvit s otcem o svém sexuálním životě. V tomto případě ale byly jeho obavy bezdůvodné.

„Není to tak, jak si myslíš. Neusmířili jsme se.“

„Jsi do něj stále zamilovaná“, konstatoval bez obalu.

Podle Vladova mínění ne!, posmíval se můj vnitřní hlas. Věří, že miluji vysněnou bytost, která neexistuje.

Zhluboka jsem se nadechla. Kdybych si mohla vytrhnout můj vnitřní hlas z těla, vystřelila bych ho silou své pravé ruky až na Měsíc. Ale jestli budu takhle přemýšlet i nadále, tak se ze mě stane Gollum z Pána prstenů. Možná, že si za chvíli začnu povídat se svým zrcadlovým obrazem.

„Od kdy láska vyřeší všechny problémy?“, odpověděla jsem.

Můj otec si odfrkl. „Na takový cynismus jsi příliš mladá.“

Krátce jsem se zasmála a zvedla pravou ruku.

„Vždyť víš, co díky ní všechno vidím, ne? Každého ten nejhorší hřích. Sice je mi teprve pět a dvacet, ale mladá už nejsem dávno.“

Otec chvíli mlčel. Nakonec přikývl. „To je pravda.“

Poté se předklonil a hlas snížil do šepotu. „Ale, maličká, opravdu se musíš držet od Vlada dál. Během své vojenské kariéry jsem poznal spoustu tvrdých chlapů, ale u žádného jsem necítil strach, když jsem se jim podíval do očí. Když se podívám do očí Vlada, po zádech mi přeběhne mráz.“

Což byla pochopitelná reakce vzhledem ke skutečnosti, že typické vojáky, žoldáky, vojevůdce a ostatní, se kterými měl otec co do činění, nešlo s Vladem srovnávat.

V mnoha ohledech byl kouskem živé, nezkrocené minulosti, přesto pro mě existovala jen jedna odpověď. Sice to bylo to poslední, co chtěl můj otec slyšet, ale byla to pravda.

„Já to cítím jinak, když se na něj dívám.“

S těmito slovy jsem se s novým elánem zvedla. Takže Vlad si myslí, že jsem zamilovaná do nějaké jeho fantastické verze, protože bych plnou dávku Draculy neunesla? Dokážu jemu i svému nenáviděnému vnitřnímu hlasu, že se mýlí.

„Dobrou noc, tati. Ještě si musím něco zařídit.“

Pro případ, že by se Vlad přece jenom vrátil, jsem si prozpěvovala tu nejotravnější písničku, která mě napadla. Můj úmysl byl riskantní, ale kdy můj život nebyl riskantní? Kromě toho, když jsem naposledy použila své schopnosti, tak jsem jen krvácela z nosu. A Vlad mi dnes už krev daroval, což také zmírňovalo nebezpečí. Krátce řečeno: teď nebo nikdy.

V přízemí jsem za sebou nechala jídelnu, knihovnu a zimní zahradu a blížila se k místnosti, které jsem se obvykle vyhýbala. Zbrojnice, jak jsem jí říkala.

Pokud šlo o krvavé vzpomínky, tak se s touto místností mohlo měřit už jen vězení.

Bylo plné kroužkových košil, brnění, mečů, dlouhých kopí, štítů, kuší a dýk, většina posetá dolíky, flíčky a dalšími známkami používání. Už jen pouhá blízkost k těmto předmětům způsobovala, že mě svrběla pravá ruka, jakoby se po mě esence uzamčené v objektech natahovaly.

Když jsem tu byla naposledy, držela jsem si pravou ruku přitisknutou k tělu, protože jsem nechtěla vědět, jaké příšerné krutosti by mi ty předměty vyprávěly.

Tentokrát jsem ruku natáhla, abych sledovala události, které z Vlada udělaly muže, o kterém si myslel, že bych ho nikdy milovat nemohla. Nejdřív jsem se dotkla dlouhého kopí.

Zvedl jsem kopí s výkřikem, ke kterému se přidaly tisíce za mnou stojících vojáků. Sice jsme byli v menším počtu, ale raději bych zemřel než bych dopustil, aby Walachei (Valašsko) padlo do rukou nepřítele. Takže jsem popohnal svého koně dolů z kopce a uslyšel dunění kopyt, jak mě mí muži následovali.

Obraz vybledl a já si vybrala jako další štít, na kterém jsem se dotkla znamení draka.

Nebe zčernalo mrakem letících šípů. Zvedl jsem na obranu štít a čekal, jestli budu žít nebo zemřu. Když už se můj štít nechvěl, zvedl jsem se a silným máchnutím meče jsem smetl zapíchnuté šípy. I když mi z čela tekla krev, ušklíbl jsem se. Ještě jsem nebyl mrtvý…

Obrazy z bitvy mi rozbušily srdce, ale nechtěla jsem to vzdát. Jako další jsem svou pravou rukou přejela po bojové palici.

Sedíc na svém trůnu jsem nedal na sobě znát, jaký mnou cloumá vztek. Mehmed si myslel, že by mě mohl zastrašit, když spolu se svými posly pošle tři z mých bývalých žalářníků. Mýlil se.

„Nemůžete sundat v mé přítomnosti své turbany ze zbožných důvodů?“, zeptal jsem se. Poté jsem věnoval mučitelům ze svého mládí úsměv.

„Nechte mě, abych vám pomohl, abyste je neztratili. Držte je.“

Mé stráže se chopily mužů, zatímco jsem si nechal přinést palici a pár hřebů. A když můj vztek ustoupil chladnému odhodlání, přibil jsem jim turbany k hlavám. Když padl k zemi třetí muž, hodil jsem palici po zděšeném poslu.

„Tady, má odpověď na sultánovy podmínky.“

Než jsem si uvědomila, čeho se dotknu příště, objevila se další vzpomínka. Před očima se mi rozplynul svět, zatímco obraz za obrazem vytlačoval současnost. Krátce jsem zahlédla ženu s bohatými hnědými vlasy, ale když jsem snažila zachytit její tvář, její rysy se rozostřily. Zmizela a já už se dotýkala dalšího předmětu ve snaze shlédnout vše, co jsem podle Vlada nebyla schopna zvládnout.

S každým novým předmětem do mě udeřily fantomové bolesti a emoce. Přicházely tak rychle a nemilosrdně, že se realita stále více vzdalovala. Už jsem dávno nebyla tou ženou, která chtěla svému ex příteli dokázat svou lásku.

Byla jsem Vladislav Basarab Dracul, chlapec podvodně prodaný jako politická zástava vlastním otcem. Mladý muž, který bojoval bitvu za bitvou, aby získal pro svou zemi svobodu, aby ho pak vlastní vazalové zradili církvi a dokonce jeho vlastnímu bratrovi. Dokonce i upír, který mne stvořil, mě nakonec opustil. Žena, která mnou kvůli mým činům pohrdala, mě udělala vdovcem a Mihaly Szilagyi, upír, který chtěl s mou pomocí získat vládu nad Walachei, mě uvěznil. Zrada, bolest a smrt byli mí stálí společníci, ale nezlomili mě. Naopak; využil jsem je, abych zlomil své nepřátele.

„Leilo!“

Jakoby z dálky jsem uslyšela Vladův hlas. Cítila jsem, jak mě stiskl, ale nemohla jsem ho vidět. Před mýma očima bylo všechno rudé.

Vlad znovu zavolal mé jméno, ale jeho hlas zněl tišeji. Už jsem ho skoro neslyšela, ani necítila. Dobře. Copak neviděl, že chci spát?

Něco mi stékalo dolů hrdlem a já znovu nabyla vědomí. Skrz rudý závoj jsem uviděla Vladův obličej. Zatímco mi tiskl zápěstí k ústům, cítila jsem kolem sebe jeho silné ruce.

„Leilo, slyšíš mě?“, zeptal se a odtáhl ruku, abych mohla odpovědět.

Zamrkala jsem, ale rudý závoj nechtěl z mých očí zmizet. Poté jsem mu podala předmět, který jsem tak svírala. Jen vzdáleně jsem si uvědomovala, že se jedná o prastarou korunu.

„Mýlíš se“, zašeptala jsem. „Přece jen miluji tvé opravdové já.“

Pokud Vlad odpověděl, už jsem ho neslyšela. Ucítila jsem příšernou bolest následovanou nevolností a poté už jsem necítila nic.