TT - 19. kapitola

Překlad: Mirus
Kor.: Evudar

PO PÁR ZÁBAVNÝCH HODINÁCH SE Sandrou a ostatními smrtelníky jsem se vrátila nahoru. Tam jsem strávila několik hodin s Gretchen a otcem, kterým jsem se snažila vysvětlit, že nějaký neznámý pachatel dal do plynového vedení bombu a tento neznámý by mohl mou rodinu považovat za excelentní návnadu, pokud by mu – nebo jí – došlo, že jsem přežila.

Můj otec, plukovník ve výslužbě, to chápal a byl připravený mi odpustit. Ptala jsem se sama sebe, jestli toho bude Gretchen někdy schopná.

Nakonec jsem se uchýlila do svého pokoje, kde jsem se osprchovala. Když jsem byla čistá a oblečená, koukala jsem z okna na stmívající se nebe a přemýšlela jsem, jestli je Vlad právě teď vzhůru.

Koneckonců měl právo se zlobit. Bylo jedno, jak chladně náš vztah skončil, a jak těžké pro mě bylo zdržovat se v jeho blízkosti, přesto jsem mu dlužila omluvu, protože jsem věřila, že by mohl stát za tím bombovým útokem. Až ho zase uvidím, napravím to.

Mezitím jsem se rozptylovala myšlenkami na Maxima, jak se mu asi daří. Zaměstnanců jsem se nechtěla ptát, a kdybych to zkusila u Vlada, ten by určitě explodoval. Ale existovala ještě další možnost, jak zjistit, jestli se Maximova daří dobře.

Pravou rukou jsem si přejela po kůži, abych našla stopu esence, kterou tam Maximus zanechal. Poté jsem se soustředila, modrý pokoj zmizel a obklopila mě naprostá temnota. Uviděla jsem zelené světlo a uslyšela Vladův hlas.

„…mé přání to nebylo. Já bych tě raději zabil.“

Hluboký povzdech. „A proč to teda neuděláš?“

Maximův hlas. Ještě stále jsem ho nemohla vidět, ale k mé úlevě byl při vědomí. Kde ti dva byli, že jediným světlem byly Vladovy oči?

„Leila.“ V temnotě se ozvalo mé jméno.

Vlad se zasmál, ale znělo to spíš jako zavrčení.

„Nechtěla mi prozradit, kde je, dokud jsem jí neslíbil, že tě nezabiji, ani tě nebudu mučit.“

Maximus se také zasmál, ale znělo to stejně neradostně jako od Vlada.

„Na věčné věznění očividně zapomněla.“

„Je mladá“, řekl Vlad, „a věčně to možná trvat nebude. Za jedno, dvě století mě možná můj hněv přejde a já tě pustím.“

Ozvalo se zarachocení a poté se z temnoty vynořily dva zelené body. Maximovy oči dodaly dostatek světla, abych rozeznala, jak tiskne svůj obličej na silnou železnou mříž.

„Do té doby už bude dávno mrtvá“, zachrčel.

Vladovy oči se ještě víc rozsvítily. „Nepovídej.“

Už jsem věděla, kde se ti dva nacházeli a to mě naštvalo. Maximus nebyl u Mencherese. Byl asi třicet metrů pode mnou ve Vladově vězení.

„Leila odmítla tvou nabídku proměny v upírku.“ Maximův hlas se vyostřil.

„Skončila s tebou, už jsi zapomněl?“

Ozval se Vladův smích, hluboký rachot jako hromobití během jarní bouřky.

„Kdybys tomu věřil, tak bys mi netajil, že je naživu. Bylo ti jasné, že jsem ji sice nechal jít, ale že ji nepustím. Takže jsi jí namluvil, že jsem za tím bombovým útokem já a postaral ses tak, aby mi nezavolala.

„Bylo by to klidně možné.“

Vlady ruce vyletěly kupředu a uchopil Maxima za ruce. Když se Vlad předklonil, oba upíry dělily jen silné mříže.

„Musel jsi o tom přesvědčit sám sebe, že?“, řekl tiše. „Jinak bys mě zradil pro nic za nic.“

Zeleně zářící oči obou upírů jasně vypovídaly o jejich náladě. Maximus se škubnutím od Vlada odtrhl.

„Oh, pro nic za nic to nebylo.“

Spadla mi brada. Co tím myslel, bylo jasné, což dokazovaly Vladovy ruce obalené plameny.

Na jednu stranu mě Maximova lež zranila, na druhé straně jsem chtěla křičet Hurá, protože i přes svou bezvýchodnou situaci Vlada zasáhl.

Musím Maximovi pomoct. Zavřít ho do vězení bylo v mých očích mučení, obzvlášť jestli ho tam Vlad mínil držet staletí.

Vlad mu něco odsekl, ale kolem mě se temnota rozplývala a nahradil ji modrý pokoj, jak se mé spojení s Maximem přerušilo.

Když jsem se znovu zorientovala, bylo mi trochu nevolno a nepotřebovala jsem žádné zrcadlo, abych se ujistila, že krvácím z nosu. Byla jsem tak naštvaná, že mi to bylo jedno. Vlad si zřejmě myslel, že mě zastrašil, ale já mu dokážu opak.

Setřela jsem si krev ze rtů a vyběhla z pokoje. Schody do zimní zahrady a do podzemí jsem vzala po dvou. Místo, abych zabočila jako obvykle doprava, jsem se vydala levou chodbou. Mé kroky se v úzkém prostoru hlasitě ozývaly, ale zpomalila jsem až posledních dvacet metrů. Koneckonců jsem musela projít kolem strážných a běžet přímo proti nim, by mi nepomohlo.

Chodba se stáčela doprava, zužovala se a nakonec skončila u dvou upírů, kteří střežili třicet centimetrů tlusté železné dveře.

„Je mi líto, slečno Daltonová, ale dovnitř nesmíte“, řekl blondýn. Poté se zamračil. „Krvácíte.“

Věnovala jsem mu svůj nejlepší úsměv bezmocné dívenky a doufala, že ten vztek, kterým jsem musela být cítit na hony, bude považovat za něco jiného.

„Já vím, proto mě také musíte pustit dovnitř. Vlad se musí o mě postarat. Možná, že je to něco vážného.“

Strážní si vyměnili nedůvěřivý pohled.

„Řekl, že dolů nesmíte“, prohlásil rudovlasý strážce.

„Ale rád vám dám k dispozici svou vlastní krev…“

„Nenaštve to Vlada?“, přerušila jsem ho s doširoka otevřenýma očima. „Když budu pít vaši krev, když je někde poblíž?“

Strážní na sebe nejistě pohlédli a já se usmála.

Jo, jo. Pořádně si promyslete, jak jste vy upíři žárliví, a že jsem zde při svém dřívějším pobytu pila výhradně Vladovu krev.

Ještě jsem k tomu přidala grády tím, že jsem trochu zavrávorala, načež mě blonďatý strážný rychle podepřel, ale okamžitě ruce zase stáhl a provinile se rozhlédl, jakmile jsem se opět narovnala.

Šachmat.

„Dojdu pro dovolení, jestli vás můžeme vpustit“, slíbil rudovlasý. Ten se nenechá tahat za nos tak lehce jako ten druhý. Asi je ženatý.

Dramaticky jsem se zhroutila. Jak se dalo čekat, než jsem dopadla na zem, tak mě zachytily dvě mocné paže. Poté jsem ucítila, jak mě někdo zvedl a rychlostí větru odnesl dolů.

Se zavřenýma očima a vyvrácenou hlavou jsem míjela několik kontrolních bodů. Nikdo ze strážných nechtěl být obviněn z mé smrti, ale na to, aby mi dali svou krev, se příliš báli.

Když jsme prošli čtvrté a poslední vrzající dveře, vzepřela jsem se, abych jim to neusnadnila, pokud by mou lest prohlédli.

„Postavte mě na zem“, přikázala jsem strážnému, ze kterého se vyklubal ten blondýn a ne rudovlasý. No jasně.

Sotva se mé nohy dotkly země, proťal okolní temnotu Vladův hrozivý hlas.

„Co tu, k čertu, dělá?“