STS - EPILOG

Překlad: Marťa
Kor.: Noemi

Ahoj holky moje zlaté, moc vám děkuju za komentáře. Snad se vám kniha líbila. Knihu posílat nebudu.

***

Mějte se o Vánocích krásně a budu se na vás se svým překladem těšit zase v příštím roce.

Pa, Marťa

Andie

„FREDDIE! Neviděl jsi moje kopačky?!“

Odhodila jsem stranou pár bot a odstrčila šaty, abych se podívala do zadního rohu šatní skříně. Byly tam lodičky, baleríny a tenisky, ale moje nové kopačky nikde. Ani jsem se neobtěžovala dívat na Freddieho polovinu skříně. Ta byla, jako vždy, bezvadně uklizená. Mé oblečení a boty obvykle přistály někde u skříně, ale kde přešně, mě nezajímalo. Když jsem se v noci vracela domů, mojí prioritou bylo to, že na mě v posteli čekal Freddie Archibald.

„Už ses dívala do kuchyně?“ Zeptal se Freddie, když zaklepal do dveří a věnoval mi jeden ze svých úsměvů. Protočila jsem očima, abych mu zdůraznila svůj záměr. „Samozřejmě, že jsem se tam dívala.“

Byla to lež a jeho sebejistý úsměv mě nutil k tomu, abych to tak snadno nevzdávala. Měl rád, když měl pravdu a já milovala, když jsem ho mohla pokoušet. Postavila jsem se a procházela kolem něj na chodbu.

Jeho ruka se natáhla a popadla mě kolem pasu, aby mě zastavila. „Kam jdeš?“

Ohlédla jsem se na něj přes rameno. „Vzít si cereální tyčinku.“

Koutkem oka jsem viděla, jak se usmál. „Právě jsi snídala.“

„Vážně?“ Nakrčila jsem nos. „Hmm, ještě mám v žaludku místo.“

Jeho ruka se kolem mého pasu sevřela těsněji. „Oba víme, že se chceš v kuchyni podívat po těch botách.“

Otočila jsem se a vtiskla mu polibek na tvář. „Nebuď hloupý. Opravdu, opravdu chci tu tyčinku.“

S tím jsem se mu vytrhla a vyrazila co nejrychleji do kuchyně. Kdybych je uklidila do tašky dřív, než by přišel do kuchyně, technicky vzato by pravdu neměl.

Vykřikl za mnou, když jsem zahýbala za roh a uviděla kopačky, jak leží na podlaze u kuchyňského pultu, stále špinavé od trávy. Vrhla jsme se k nim a hodila je do tašky dřív, než se Freddie zastavil ve dveřích.

„Našla jsi je?“

Poklepala jsem na tašku. „Byly tam celou dobu.“

Upřel na mě temný pohled. „Vážně byly?“

Hrdě jsem se usmála. „Ano, Archibalde. Nemusíš mít pořád pravdu.“

Odtáhl se ode dveří a prošel do kuchyně. Přísahala bych, že má škodolibou radost, i když k tomu neměl žádný důvod. Dívala jsem se na něj, jak naplnil mojí láhev vodou, pak mi šel do skříňky pro tyčinku, o které jsme oba věděli, že ji nechci.

„Tady máš,“ řekl a podal mi dvě.

Odvrátila jsem pohled a s kamennou tváří jsem si je vzala. „Mňam.“

Už jsem měla trochu zpoždění, tak se Freddie nabídl, že mě odveze. Vzal si klíče a vklouzl do tenisek. Právě, když jsme procházeli dveřmi, sevřel svými prsty ty mé.

„Jsi si jistá, že ty boty nebyly v kuchyni?“

Viděla jsem v jeho očích ďábelský záblesk a malý úsměv, který se snažil marně skrýt.

„Naprosto jistá,“ lhala jsem.

Přikývl a jeho úšklebek se zvětšil. „To je škoda. Kdyby tam totiž byly, myslím, že bych tě za to měl později potrestat.“

„P-pot..“

Žaludek se mi sevřel očekáváním toho, co mohl vymyslet.

„A proč bys nemohl?“ Namítla jsem. „To můžeš udělat, i proto, že byly celou dobu v mé tašce.“

Zasmál se, a pak se natáhl, chytil mě za krk a rychle mě políbil na koutek úst.

„Nejprve tě musíme dostat na tvůj zápas.“

Usmála jsem se. „Můžeš mě tam vzít?“ Zeptala jsem se. „Myslela jsem, že ses měl sejít s týmem v plaveckém klubu?“

Po Olympijských hrách se Freddie nepokoušel zmizet ze scény. Vzal si volno, aby mohl otevřít nový plavecký klub pro znevýhodněné osoby v centru Londýna. Jeho nadace se spojila s firmou Nike a do týdne celý projekt naplánovali.

„Přesunul jsem to na jindy. Přece nemůžu zmeškat tvoje finále.“

Usmála jsem se a postavila jsem se na špičky, abych mu mohla dát pusu na tvář. „Měli bychom to jít po zápase s Georgie a tvojí maminkou oslavit.“

Pohlédl na mě koutkem oka. „Výborný nápad. Mám pocit, že toho bude k oslavování hodně.“

„Věříme, věříme, věříme v ANDIE!“

„Věříme, věříme, věříme v ANDIE!“

Několik posledních hodin zápasu byl celý stadion na nohách. Fanoušci pro mě skandovali. Arsenal si probíjel cestu polem a já vystoupila před bránu a sledovala, jak se ke mně míč blížil. Byla jsem znuděná a čekala jsem na tenhle okamžik 89 minut. Moje spoluhráčky ovládly celé hřiště a já si na míč za celý zápas nesáhla ani jednou. Teď, v posledních sekundách hry, když se druhý tým zoufale snažil skórovat, se možná dostanu k tomu, abych dělala to, proč jsem tady byla.

Zakroutila jsem zápěstím a ze zvyku ho vyzkoušela. Stále mě to trochu bolelo, ale nebylo to nic ve srovnání s tím, jaké to bylo na Olympijských hrách. Pokrčila jsem kolena a váhu těla přesunula na špičky. Musela jsem být lehká a připravená okamžitě vyskočit. Míč se pohyboval hracím polem stále blíž a blíž.

„Věříme, věříme, věříme v ANDIE!“

Levá útočnice Arsenalu kopla míč přes pole a prohnala tak naše obránkyně. Další hráčka, místo, aby přihrála volné spoluhráčce, vykopla míč směrem k síti. Letěl nízko a doprava. Mé tělo se pohnulo v mikrosekundě a vrhlo se do vypočítané trajektorie střely.

Roztáhla jsem ruce, ale míč mě s těžkým úderem praštil do hrudníku a já ho ihned objala rukama. Po několika vteřinách jsem konečně začala vnímat výkřiky fanoušků. Hra ještě neskončila, ale já už věděla, že jsme vyhrály. Už jsem se mohla uvolnit.

Přiběhly ke mně moje spoluhráčky, vytáhly mě na nohy a vrhaly se na mě. Zasmála jsem se, stále plná adrenalinu, abych zaregistrovala všechno to vzrušení. Byl to finálový zápas ženské ligy (Women´s Champions League), což znamenalo, že jsem zůstala, ve svojí první sezóně s novým klubem, neporažená.

Ohlásili nás za šampionky ligy a pak nám předali obří trofej.

„Dokázala jsi to, Fosterová!“ Vykřikla moje spoluhráčka Sasha, než mě objala. Byla to drobná holka, ale nejlepší útočnice, jakou jsme měly. To kvůli ní jsme vyhrály o ten jediný gól, který svítil na tabuli.

„Ty jsi to tam zabila.“

Zasmála se. „Jo, no doufejme, že ti příště dáme větší prostor.“

Stiskla jsem jí rameno. „Budu si pamatovat, žes to řekla.“

Jedna za druhou jsme přešly do středu hřiště. Oba týmy se tam shromáždily, potřásly si zdvořilostně, na znamení vzájemného přátelství, rukama, než tým Arsenalu i se svou trenérkou odešel. My jsme zůstaly na hřišti, abychom si s asistentem trenéra prošly proběhlé herní situace.

 Ohlédla jsem se k hledišti, abych se podívala na Freddieho a Georgie – stal se z toho zvyk hned po první hře, kterou jsem v Londýně odehrála. Den poté, co jsem podepsala smlouvu s týmem, mi Freddie oznámil, že koupil sezónní vstupenky do přední řady u postranní čáry. Zasmála jsem se, když mi v kuchyni ukázal doma vytištěné vstupenky, protože byl příliš nadšený, než aby čekal, až přijdou poštou ty oficiální. Měli na stadionu soukromé boxy, které by Freddiemu umožnily větší soukromí, ale zatřásl hlavou a trval na tom, postranní čára je přesně to místo, kde chtěl být. A byl. Při každém domácím zápase na těchto místech seděli Freddie a Georgie.

Zpočátku s nimi chodila i jejich mamka, ale fotbal nebylo to, co by ji bavilo. Kvůli mě předstírala, že se jí líbí, ale když jsem viděla, jak se ve svém kašmírovém svetru u postranní čáry propadala hanbou, Freddie a já jsme ji její povinnosti zprostili. „Je to na můj vkus příliš hrubé, ale ty jsi velice talentovaná a ten dres ti vážně sluší, drahoušku!“ Byla šťastná, že mohla zůstat doma a sbírat články o zápasech z novin. V neděli dopoledne jsme se bavily tím, že jsme si výstřižky prohlížely nad šálkem čaje. Bylo to zvláštní, ale uvědomila jsem si, jak mě život s Christy a Conanem Fosterovými dokonale připravil na život s vévodkyní vdovou.

 Po každém zápase na mě Freddie a Georgie obvykle čekali, dokud jsem neskončila s protahováním, a pak jsme odjížděli ze zadní části stadionu domů, na společnou večeři (s pizzou v závěsu), ale když jsem se po hře podívala k jejich místům, jejich sedadla byla prázdná.

Věděla jsem, že se oba chtěli zápasu účastnit. Freddie mi to řekl v kuchyni, těsně předtím, než jsme odešli.

„Mám pocit, že toho bude k oslavování víc.“

 Zjevně ne, protože na mě ani on, ani Georgie nečekali. Všechni ostatní fanoušci zůstávali na svých místech, ale sedadla Freddieho a Georgie, byla prázdná.

„Proč ten protáhlý obličej, Fosterová?“ Zeptala se Sasha vedle mě. Přesunuly jsme se k dalšímu cviku a já si toho ani nevšimla.

Protahovala jsem si krk, protože nás asistent trenéra stále prováděl některými úseky zápasu. Nemohla jsem ze sebe setřást pocit, že se něco dělo. Nejen, že Georgie a Freddie odešli, zbytek stadionu se ani nehnul. Normáně se fanoušci rychle vypaří, dychtiví vyhnout se davům, ale dnes večer se nic takového nedělo.

Ohlédla jsem se ke druhé straně stadionu, když všechny spoluhráčky vstaly a postavily se k tunelu, který vedl k naší šatně, jako by čekaly, až se něco stane.

„Víš, co se to tu děje?“ Zeptala jsem se Sashi.

Olízla si rty a odvrátila ode mě pohled, což bylo univerzální označení pro: vím něco, co ty ne.

„Nejsem si jistá.“

Zasmála jsem se. „Vážně. Co se děje? Chtějí nám předat trofej už teď?“

Odvrátila se ode mě a pokračovala v protahování, jako bych tam nebyla.

„Sasho!“ Řekla jsem a snažila se, aby se ke mně otočila, ale pak jsem uviděla jeho.

Freddieho. Vycházel z tmavého tunelu. Jedna polovina byla zahalená ve stínech, a druhá byla nádherně osvětlená reflektory stadionu. Měl oblečený námořnicky modrý oblek s hnědými lakýrkami. Byl čerstvě oholený a husté, hnědé vlasy měl sčesané z obličeje.

Byla jsem zvyklá vídat ho každý den ďábelsky krásného. Doma chodil obvykle v tílku a spodním prádle, které už mělo své lepší dny za sebou. Když jsem se ráno vykulila z postele, našla jsem ho stát u plotny, jak smaží palačinky, vejce a slaninu. Rád vařil snídaně a mě nikdy nepřestávalo bavit sedět a sledovat ho přes kuchyňský ostrůvek.

Domácký Freddie nebyl ten, kterého jsem teď viděla vycházet z tunelu. Byla to uhlazená, rafinovaná verze člověka, kterého jsem milovala. Verze, která mi rozechvěla ruce, když ke mně kráčela přes hřiště. Stadion vybuchl v jásot, když ho uviděl. Šla jsem mu naproti s rukou přitisknutou na srdce. Snažila jsem se ho uklidnit, ale bylo příliš pozdě. Jakmile jsem zahlédla řadu lidí, kteří vyrazili z tunelu za Freddiem, ucítila jsem, jak mi po tvářích stékají první slzy. Kinsley, Liam, moji rodiče, Becca, Penn, Georgie a Freddieho mamka. Každý z nich v tichosti kráčel za Freddiem, usmíval se a mával, když jsme nevěřícně kroutila hlavou. Svoje rodiče už jsem nějaký měsíc neviděla a Kinsley a Beccu jsem neviděla dvakrát tak dlouho. Přestěhování do Londýna bylo jednou z nejtěžších věcí, kterou jsem kdy musela udělat, ale stálo to za to.

Upřela jsem na Freddieho pohled, když jsme se ocitli několik metrů od sebe. Srdce mi divoce tlouklo, když se zeširoka usmál. Zatřásla jsem hlavou a zeptala se ho, co se děje. Jakmile ke mě došel, přitáhl si mě do těsného objetí a já vdechovala jeho čistou a svěží vůni. Byla to vůně, která mě na konci dlouhého dne uklidňovala. Byla to vůně člověka, který mě podporoval, byl mi věrný a miloval mě. Sklonil se, aby mě políbil na tvář, a pak se odtáhl a podíval se na mě. Jeho teplé hnědé oči mě ujistily, že bude všechno v pořádku.

Jak nás obklopili naše rodina a přátelé, kteří nás ze vzdálenosti několika metrů pozorovalili, nekontrolovatelně jsem se rozplakala.

„Nemůžu to zastavit,“ řekla jsem a se smíchem jsem škytla.

Freddie se usmál a jednu slzu mi setřel. „To je v pořádku.“

„Vypadáš roztomile!“ Vykřikla Kisnley.

„Seš kočka!“ Ozvala se Becca.

Zasmála jsem se, a pak zalapala po dechu, když si přede mě Freddie kleknul na koleno.

Ó můj Bože.

„Andie Fosterová...“

Ach, Ježíši, stěží jsem ho přes své vzlyky slyšela. Vzal mě za ruku a políbil mě do dlaně.

„Když jsem tě potkal poprvé, požádalas mě, abych ti dal svoje boxerky...“ Všichni kolem nás se zasmáli, ale mně se třásly ruce a divoce tlouklo srdce. „Ale místo nich sis vzala mé srdce.“

Nadechla jsem se a zavrtěla jsem hlavou. Nezvládnu to. Klečel tam a díval se na mě vážnýma očima s otevřeným srdcem a já se nemohla dočkat, až to dokončí. Věděla jsem, jak moc mě miloval. Ukazoval mi to totiž každý den. Věděla jsem, že se mnou chtěl strávit život. Říkal mi to, kdykoliv k tomu měl možnost. Věděla jsem, že jsme my dva byli dokonalý pár. Milovali jsme se a každé ráno jsme spolu po snídani chodili běhat.

Milovali jsme, když jsme mohli jeden druhého poučovat. Freddie značně zdokonalil mé schopnosti v bazénu a já se ho snažila naučit, jak kopat do fotbalového míče, ale v tomhle byl beznadějný. Milovali jsme zkoušení nových receptů, které selhaly, a nám pak nezbylo nic jiného, než skočit do taxíku a jet do nejbližší restaurace. Milovali jsme, když jsme si mohli s Georgie a přáteli vyrazit do hospůdky. Rádi jsme seděli naproti sobě, smáli jsme se a mluvili. Když se na mě potom podíval a já sáhla po jeho ruce, stačilo to. Nezáleželo na tom, kde jsme byli, Freddie a já jsme byli spolu. Jeho boje byly i moje. Moje triumfy byly jeho.

„V těch prvních týden,“ pokračoval, „jsi mě dostávala každým svým úsměvem a slovem. Musel jsem o čas s tebou bojovat, ale už tehdy jsem věděl, že bojuji za svou budoucí ženu.“

Zhroutila jsem se na trávník a vrhla se mu do náruče. Byl uprostřed svého proslovu a já si byla jistá, že slova, která mi chtěl říct, byla krásná a přesvědčivá, ale já je nepotřebovala.

„Ano,“ zašeptala jsem mu do krku. „Ano. Ano. Ano.“

Zasmál se a ovinul kolem mě paže, aby si mě k sobě mohl přitisknout. „Nedovolilas mi, abych se dostal k té dobré části.“

Otočila jsem hlavu a políbila ho na tvář. „Tohle je ta dobrá část.“

Epilog po epilogu

(protože můžu)

Andie

Freddie a já jsme se shodli, že bychom chtěli malou svatbu, nejlépe někde v tropech.

Georgie s tímto plánem souhlasila. „Chci hodně rumů a chlapů bez trička (Yo quiero mucho rum y shirtless hombres).“ Znělo její přesné vyjádření k tomuto tématu. Doufala jsem, že své družičkovské povinnosti bude zvládat lépe, než lekce španělštiny.

Trenérka Deckerová opustila po Olympijských hrách svůj post a jako hlavní trenér ženského fotbalového národního týmu ji nahradil Liam. Kinsley odešla ze svého klubu v Los Angeles, protože spolu čekali narození jejich prvního malého fotbalového zázraku, letos v létě.

Becca Kinsley na její zprávu, kde oznámila těhotenství, odpověděla: „Hm, vypadá to, že budeme mít fotbalové zázraky obě dvě. PŘEKVAPENÍ.

Dva týdny po Olympijských hrách zažalovala Caroline Freddieho a Sophii za urážku a pomluvu. Po prohrání soudního procesu musela zaplatit soudní výlohy a právníky. Kvůli celkovému vyčerpání ji museli hospitalizovat. (Kdo by ji obviňoval?)

Po týdnu pobytu v nemocnici byla zatčená za to, že pokousala sestřičku, která jí odmítla podat léky navíc, které jí nepředepsal lékař. Nějakou dobu poté, co byla propuštěna na kauci, oznámila své zasnoubení s nějakým princem žijícím v Dubaji.

Každý den se při otevření emailové schránky těším na pozvánku na svatbu.