STS - 52. kapitola

Překlad: Marťa
Kor.: Noemi

Freddie

Následujícího rána jsem vešel do kanceláře mé advokátní firmy na náměstí v Hannoveru. Všichni už čekali ve velké konferenční místnosti v prvním patře. Právníci zabírali téměř polovinu velkého dubového stolu, společně s mým PR týmem, který zabíral druhou polovinu. Společným zapojením svých mozků měli přijít na to, jak bych se mohl legálně vymanit z Carolinina sevření bez ohledu na dítě. Také šlo o to minimalizovat vedlejší škody, které by mohla utrpět Andie. Bylo brzy, ale vypadalo to, jako by tam všichni byli už od svítání.

Postavil jsem se k volnému místu naproti Daveovi a odložil na stůl kelímek s kávou. Stěží zvedl hlavu od papírů, které měl rozložené před sebou na stole. Neměl jsem vůbec představu o tom, co dělá, ale měl před sebou spisy, papíry a dva prázdné šálky od kávy. Přinejmenším vypadal zaneprázdněně.

„Mohla bych vám přinést kávu nebo šálek čaje?“ Zeptala se mě jeho asistentka ode dveří.

Zvedl jsem svůj poloprázdný kelímek. „Jsem v pohodě, Kathleen. Děkuji.“

Cítil jsem se zbytečně, když jsem tam tak stál a díval se, jak všichni pracují. Odtáhl jsem židli a čekal, až si někdo udělá přestávku od toho, co dělali celé ráno. Opravdu nebylo nutné, abych tam byl, ale chtěl jsem být tak blízko k řešení, jak jen to bylo možné. Příliš dlouho jsem se soustředil na něco jiného, ale když skončily hry, bylo načase, abych ukázal Caroline, že její hra skončila.

O pár minut později Dave konečně zvedl hlavu od práce.

„Frede, nejdřív ti chci říct, že jsi zatraceně dobrý plavec.“

Na znamení díků jsem přikývl a přitáhl si židli blíž k němu.

„Bylo mi řečeno, do jaké zatracené situace ses dostal.“

„Povídej mi o tom. Přišli lidé z PR-ka na něco, jak mě z toho dostat?“

Potřásl hlavou a prohrábnul několik papírů, aby se dostal ke žlutému lístečku pod nimi. „Nevypadá to dobře. I kdybychom ignorovali fakt, že se Caroline chovala protiprávně a ty jsi trval na odloučení v důsledku neslučitelných rozdílů, pořád budeš vypadat, jako osel a na Andie se toho sesype víc, než kdy předtím.“

„A co ty věci, které našla Georgie?“

„Myslíš nařčení, že podvádí otce svého nenarozeného dítěte? Nikoho to nebude zajímat. Stejně, jak jsi říkal do telefonu, je pravděpodobné, že jen dávala peníze na charitu nebo platila prémie svému porodníkovi za špičkovou péči, kterou jí věnoval.“

Zatřásl jsem hlavou a klesl jsem zpátky do židle.

Pracujeme na tom, Freddie, ale bez důkazů o jejím vydírání nemůžeme její postavení v očích veřejnosti nijak oslabit. A pokud se nám to nepodaří, každá bolest, kterou tímto konfliktem Caroline způsobíme, nebude nic ve srovnání s tím, co to v budoucnu způsobí slečně Fosterové."

Bylo skoro poledne, když jsem konečně dostal možnost vyklouznout z konferenční místnosti a zkontrolovat mobil. Prošel jsem se svým PR týmem každý okamžik pobytu v Riu. Poslouchali a kroutili hlavami, víc než přesvědčení, že je Caroline skutečně blázen, ale souhlasili s Davem, že nebylo dostatek důkazů k tomu, abychom ji porazili. Byl jsem nepříčetný a hladový, ale Georgie mi už za dnešní ráno nechala čtyři zmeškané hovory. Poslední byl z doby před několika minutami.

„Georgie, jsi tam?“ Zeptal jsem se, jakmile telefon zvedla.

„FREDE.“

Zněla udýchaně a vzrušeně. Přešel jsem dál na chodbu, abych poskytl prostor právníkům, kteří odcházeli z budovy na oběd.

„Co se děje, G? Už jsi z kavárny pryč?“

„Ano! Seděla jsem patnáct minut u stolu hned za Caroline a doktorem a ona si mě ani nevšimla!“

„Jak je to možné?“

„Mám červenou paruku. Myslím, že vypadám docela roztomile. Možná bych si ji mohla nechat a jednou za čas si v ní vyjít.“

Stiskl jsem si kořen nosu. „Georgie, slyšela jsi něco?“

Prakticky to vykřikla. „SLYŠELA JSEM TOHO DOST! Nemůžu ti teď všechno říct. Jsem v jedné koupelně a někdo už klepe na dveře. Ale Frede, tohle tě dostane – doktor chodil na univerzitu s Caroline a očividně jí miluje. Vím, že jí pomáhá falšovat těhotenství! Dává to smysl.“

„On to řekl?“

„Začali o tom mluvit, když jsi zavolal.“

„Vrať se tam Georgie a zavolej na konferenční linku mého právníka, abych ten rozhovor mohl nechat nahrát. Řeknu ti číslo.“

Šance, že by na veřejnosti Caroline řekla něco kompromitujícího bylo nepravděpodobné, ale přesto jsem se vrátil do konferenční místnosti a rychle v Daveovi vysvětlil situaci. Jakmile jsem skončil, zazvonil telefon na stole a dalších třicet minut jsme všichni poslouchali probíhající konverzaci Caroline a doktora. Seděli jsme, ohromení tím, jak Caroline se svým přítelem, doktorem Dunnem, mluvila.

Nezáleželo na tom, že se mi žaludek kroutil hlady. Začal jsem přecházet po konferenční místnosti a poslouchal Carolinin hlas z reproduktoru. Mluvila s takovým kouzlem, které jsem nikdy dřív neslyšel. Zněla sladce a nevinně a tak nechutně příjemně, když hučela do svého přítele.

Nejprve jsem si myslel, že Georgie obsah jejich rozhovoru špatně odhadla.

„To mi připomíná staré dobré časy na Cambridge,“ řekl tichým hlasem.

Caroline se zachichotala a Georgie si odkašlala.

„Víš, jsou to ty nejlepší vzpomínky, jaké mám.“

Doktor Dunn se naklonil k telefonu. „Obdržel jsem platbu hned druhý den, ale přišlo mi to naprosto zbytečné. Upřímně, Caroline, ty víš, že jsem do tebe blázen – jsi si ale jistá, že stojí za to předstírat těhotenství s mužem, který tě nemiluje? Ty a já bychom mohli…“

„Ticho, Nicku. Víš, jak moc pro mě tohle manželství znamená. Miluju tě, ty to víš, ale už mě to stálo příliš práce, než abych s tím teď skončila. Prosím, nedělej to těžší, než to musí být. Mezi námi bude vždycky něco zvláštního.“

Její tón lidé kolem mě nepoznali, ale já zpozorněl, protože pro mě byla ta slova, jako zlato. Od „miláčku, já tě zbožňuji,“ se konečně dostali k té části rozhovoru, na který jsme všichni čekali. Dave se prakticky vznášel několik centimetrů nad stolem a neúnavně vstřebával všechno, co jsme zaslechli.

„Musíme to udržet jen mezi námi, drahoušku…“

„Byl jsi mi tak dobrým přítelem, musíš vědět, jak moc pro mě tvoje pomoc znamená…“

„Freddie trval na testu otcovství, jak jsme si mysleli, ale nikdy nebude mít podezření…“

„Sophie ten příběh zveřejní hned, jak jí dám pokyn…“

Caroline nakonec uklouzla a vykopala si tím vlastní hrob a Georgie, brilantní malý detektiv, tam byla, aby ji mohla odposlechnout. Věděl jsem už několik týdnů, že Caroline Montagueová je manipulativní, spiklenecká a prolhaná žena a teď se to dozví i celý zbytek světa. Bylo načase ukončit tuhle záležitost jednou provždy.

Caroline souhlasila s večeří. Na moje zavolání mě oslovila „miláčku, jsem tak šťastná, že tě slyším“ a lehce mi prozpěvovala, jak doufala v naše usmíření, jakmile se vrátíme do Londýna. Přiznala, že mě okolnosti jejího otěhotnění musely šokovat, ale věděla, že časem pochopím, proč vstoupila mezi mě a Andie.

„Nemohla jsem tě takhle ztratit, Freddie,“ řekla a natáhla se přes stůl v restauraci, na které jsme se s Georgie domluvili. Seděli jsme u stolu jen deset minut a já už toho měl dost. Její ruka padla na mou a já se díval na ostrý odstín červené barvy, kterou měla nalakované nehty. Byl to stejný odstín, jakým měla namalované rty – rty, které byly v současné době zkroucené do malého nevinného úsměvu. Byla oblečená v hedvábných šatech a vypadala, jako nevinný anděl. Nebyl jsem si jistý, jak dlouho to ještě vydržím, než jí pošlu k čertu.

„Myslím, že budeš skvělým otcem, Freddie.“ Kdybych snědl chléb, který nám donesli, pravděpodobně bych ho teď vyzvracel.

„Jak zatím to těhotenství snášíš?“ Zeptal jsem se a sledoval jsem reakce v její tváři.

Přitiskla si ruku k žaludku, jako by tam opravdu bylo něco jiného, než francouzská bageta, kterou si před chvíli nacpala do krku. „Občas trpím na ranní nevolnosti, ale četla jsem, že to je normální.“

Přikývl jsem.

„Jsem tak ráda, že jsi všechny své závody vyhrál.“

Samozřejmě, že byla. Nemohla odolat tomu, aby se objevila na obří obrazovce na stadionu. Hrála roli nervózní snoubenky tak, jak si to naplánovala. „Byl jsi skvělý, Fredericku,“ pokračovala.

Přikývl jsem a napil se doušku vody.

„Jak vzala tvoje maminka zprávu o miminku?“ Zeptala se. Zpětně jsem přemýšlel o našem včerejším hovoru. Byl napjatý a krátký.

„Co uděláš teď, když ses vrátil z Ria, Fredericku? Odmítl jsi účast na všech společenských událostech. Tisk je bez sebe, aby s tebou získal exkluzivní rozhovor. Nemyslíš, že bys za nimi měl jít a pročistit vzduch? Neměl bys dát světu vědět, že je Caroline tvoje snoubenka a matka tvého dítěte a že ji neopustíš, jako nějakou holku, kterou jsi potkal před čtyřmi týdny.

Čtyři týdny.

Jak se toho mohlo tolik změnit za čtyři týdny?

„Freddie?“

Zatřásl jsem hlavou, podíval jsem se na Caroline a zalhal jsem. „Nemluvil jsem s ní několik dní.“

Obočí se jí zvedlo. „Ach, no, jsem si jistá, že bude nadšená.“

Už jsem tam nemohl déle sedět. Dostal jsem ji do restaurace, kde neměla žádnou ochranu. Sedět tam nemělo žádný smysl.

„Georgie už se nemůže dočkat, až se z ní stane teta.“

Pomalu spolkla kousek chleba a pak se napila z poháru vody. Po dlouhém, vyčerpávajícím srknutí se na mě konečně podívala. „Tak to je dobrá zpráva.“

Naklonil jsem se dopředu, aby mě pár u vedlejšího stolu – lidé, kteří si večeři skutečně užívali – neslyšeli. „Je škoda, že se nic takového v nejbližší době nestane.“

Přimhouřila oči, ale tón jejího hlasu zůstal lehký. „Co tím myslíš?“

Protočil jsem očima. „Tak už toho nechej, Caroline. Nejsi těhotná.“ Když jsem pokračoval, položila sklenici s vodou na stůl. „Georgie našla emaily, které jsi posílala svému příteli, doktoru Dunnovi. Milý chlapík s praxí v centru Londýna? Určitě neměl se svým jménem problémy sehnat fotografie z ultrazvuku.“ Nedal jsem jí šanci, aby mě přerušila. „Řekni mi, lhal by mi ten člověk do obličeje, až bychom se tady v Londýně setkali? A co test otcovství? Viděli bychom se s ním vůbec?“

Caroline vzala svůj ubrousek a utřela si s ním jemně ústa. Zdálo se, že se jí vědomí toho, že znám pravdu, vůbec nedotklo. Nezrudla ani se nezavrtěla na židli. Když odstranila imaginární drobky, položila si ubrousek do klína a naklonila se přes stůl.

„To je směšné. Takový nesmysl mi nikdy nemůžeš dokázat.“

Zasmál jsem se. „Nepotřeboval jsem žádný důkaz od chvíle, kdy jsi mi poprvé ukázala své pravé já. Jakmile odtud odejdu, oznámím náš rozchod.“

 Její chování se změnilo. Zdvořilý a znepokojivý výraz v její tváři zmizel, jako by jí je někdo setřel z tváře. Vypadala, jako had připravený k útoku. Měla přimhouřené oči a pevně sevřená ústa.

„Fakt, že si stále myslíš, že to máš pod kontrolou, je na celé té věci to nejsmutnější.“ Soustředil jsem se na pomalu se šířící úšklebek, který se jí objevoval na tváři. „Nemyslíš, že jsem s tímhle nepočítala?“ Zasmála se a přitiskla si ruku na břicho. „Jejda! Přišla jsem o naše dítě. Podívej se na to.“

 Za to měla bod, ale podceňovala mě. Předpokládala, že jsem v ní viděl kousek lidskosti, ale já věděl své. S Caroline se nedalo vyjednávat. Věděl jsem, že když s ní půjdu na večeři a nabídnu jí příměří, vysměje se mi. Mohl jsem to zkusit po dobrém a pokusit se jí přesvědčit, aby toho lhaní nechala, ale to by nikam nevedlo.

„Její osud je spojený s mým, Fredericku. Pokud se ode mě pokusíš odejít, utáhnu Andie smyčku kolem krku. Ale máš jinou možnost. Vím, že média určitě rádi uslyší, jak jsi stál po mém boku při tom nešťastném potratu. Jistě, uděláš nějaké hlouposti a oni tě přimějí, abys za to zaplatil, ale nakonec to bude fungovat.“ Usmála se. „Copak to nechápeš, Freddie? Nikdy se mě nezbavíš.“

Zavrtěl jsem hlavou a sáhl jsem do kapsy pro svůj mobil. Nejdřív jsem chtěl, aby se to v tisku neobjevilo, ale Georgie, Dave a můj PR tým mě přesvědčili, že je lepší být připravený. Už mi na telefonu naskočil článek, který vyšel před dvaceti minutami, právě ve chvíli, kdy se Caroline v restauraci posadila na židli.

Vzala mi mobil z ruky, ale já byl příliš nervózní na to, abych ji sledoval přitom, jak článek čte. Byl dlouhý – část byla napsaná, jako rozhovor a část, jako odhalení a to všeho - od mých olympijských rekordů až k Andie a Caroline.

„Je to odhalení,“ řekl jsem, když jsem se natáhl a přejel jsem přes displej prstem, abych jí ukázal obrázek falešného ultrazvukového snímku zvětšeného na celou obrazovku. „Víš, několik posledních měsíců jsem tisk ignoroval a oni naháněli moji rodinu a mou agentku, jen aby se ke mně dostali.“ Viděl jsem, jak se její ruce chvějí, když držela můj telefon v ruce, ale necítil jsem se za to špatně. „Tentokrát jsem jim odpověděl na všechny otázky, které mi položili: nucený vztah mezi tebou a mnou a co je nejdůležitější, jak si lhala světu o dítěti, které nikdy neexistovalo.“

Z tváře jí zmizela veškerá barva a telefon jí vypadl z prstů na stůl. Ozvala se rána a to k nám přitáhlo pozornost hostů kolem nás. Já ale pokračoval dál, hlavně proto, že jsem se v té chvíli cítil zatraceně dobře, když jsem konečně světu odhalil hada, který mě několik posledních měsíců drtil.

„Ach a kontaktovali jsme doktora Dunna – no, měl bych říct, že ho kontaktoval můj právník. Podepsal čestné prohlášení, ve kterém podrobně popisuje svoje zapojení do tvých lží. Vzhledem k tomu, jak byl sdílný, nebudeme trvat na trestním obvinění, i když se mu jistě nebude shánět práce snadno, až to předáme Lékařské radě.“

Sáhla po svém mobilu a hodila ho do tašky, ale já potřásl hlavou.

„Pokud se chystáš kontaktovat Sophii Boyleovou, tak se neobtěžuj. Je to vlastně ona, kdo se mnou ten rozhovor udělal.“ Na tváři se jí objevil šokovaný výraz. „Nebyla to tvoje přítelkyně? Milá holka – trochu hrabivá, nemyslíš? Řekl bych, že by sis v budoucnu měla své přátele vybírat moudřeji.“

Upustila telefon a sevřela ruce v pěst.

„Jdi k čertu, Freddie,“ vyplivla, než odstrčila židli od stolu. „Tohle není konec.“

Část mě se v té chvíli cítila špatně – malá, drobná část, která se zmenšovala souběžně s tím, jak do mě Caroline pohledem vrážela dýky.

„Udělala sis to sama, Caroline. Co jsi čekala, že se stane?“

Oči měla plné nenávisti. V jednom okamžiku mě chtěla udeřit, ale to už tam stála Georgie, která v jedné ruce svírala telefon a druhou rukou chytila Caroline za zápěstí.

„Nazdar, spolubydlo! Nikdy nezapomenu na ty nádherné vzpomínky, které jsme sdílely – zvláště tuhle.“

Carolie strčila do Geortie tak tvrdě, až Georgie skoro ztratila rovnováhu a přepadla na stůl za ní.

„Vypadni s tou kamerou od mé tváře!“ Křičela Caroline.

Postavil jsem se a obešel jsem stůl, abych se postavil mezi ně. To už se k nám blížil vedoucí restaurace, znepokojený rozruchem, který jsme vyvolali. Už jsme dosáhli, čeho jsme chtěli a já neměl v úmyslu ničit večer lidem kolem nás. Hodil jsem na stůl víc peněz, než bylo třeba a otočil jsem se k Georgie, abych ji odvedl z restaurace.

„Pojďme, G.“

Zvedla svůj telefon. „Mám natočené každé slovo! A ta skoro facka na konci. To byla čistá nádhera.“

„Tohle není konec, Freddie!“ Vykřikla za mnou Caroline.

Zakroutil jsem hlavou a šel dál.

Mýlila se. Byl to konec, a jakmile šok z té zprávy opadne, uvědomí si to taky. S článkem, podepsaným svědectvím od doktora a videozáznamem od Georgie se Caroline zničila sama. Mohla říct novinářům, co chtěla, ale nikdo, kdo měl alespoň polovinu mozku, by ji nebral vážně po tom, co na veřejnost pronikla informace o jejím šílenství.

Předpokládala, že lži o nevěře a těhotenství trumfnou všechno, ale co se později ukázalo, jako pravda je mnohem mocnější, než Carolininy výmysly. Stala se londýnská celebrita naprostým bláznem?  Nemohl bych to vymyslet lépe, ani kdybych se o to snažil. Sophie Boyleová se v telefonu prakticky zalykala smíchy, když jsem jí ten příběh začal vyprávět.

Když jsem s Georgie vycházel z restaurace k čekajícímu taxíku, podívala se na mě. „Jak se cítíš?“

Nadechnul jsem se nočního vzduchu.

Svobodně.

Cítil jsem se svobodně. Poprvé od Henryho smrti jsem se konečně cítil připravený převzít zodpovědnost spojenou s mým titulem, aniž bych se snažil uspokojit požadavky mojí matky. Mohl jsem být Freddie Archibald, plavec, vévoda a normální kluk.

Necítil jsem k matce zášť. V posledních letech trpěla víc, než Georgie a já. Ztratila svého manžela a syna a chtěla něco, co by se dalo očekávat. Chtěla závazek, svatbu a vnoučata. Chtěla snachu, kterou by mohla přivítat do rodiny a zbožňovat a když jsem mířil na večeři s Caroline, slíbil jsem jí, že tohle všechno bude brzy mít.