SH - 9. kapitola

Překlad: Lenuszka

Je neděle – ten velký den – a my jsme všichni na stadionu v klubovně naproti šatnám, kde sedávají rodiny hráčů, a čekáme na začátek zápasu mezi Titány a Tygry z Cincinnati.

Většina Shawova klanu už tu je, v boxu dělají hluk všichni nadšení členové naší party. Což zahrnuje Amandu, Calvinovu sestru, a jejího syna Sama, kteří jsou tu od Vánoc. Ostatní tři Shawovi bratři, které jsem nikdy neviděla, a Camillini rodiče.

„Začínám rozumět, proč tu hru tak moc miluješ. Žhaví vyrýsovaní muži, jak běhají v těsných přiléhavých dresech--“ Paní fotbalová milovnice, jinak známá jako má nejlepší kamarádka, nakrčí káravě obočí. „Nemusíš se cítit trapně. Já souhlasím.“

Dnes ráno jsem zavolala do domova a potvrdila jsem si, že Eileen poslala šek. S Danem, který na ni dohlíží, jsem o tom nepochybovala, ale ujistila jsem se, že to došlo. Což je také jediný důvod, proč se můžu uvolnit a teď si to užít.

„Oberou se navzájem na trávníku o míč? Která žena-ďábel tohle vymyslela? Ráda bych jí potřásla rukou. Jediná věc, kterou by to mohla ještě trošku vylepšit, je, kdyby si sundali svoje dresy.“

„Uniká ti pointa,“ Camillin výraz je napjatý. Sedí na kraji svého sedadla a to hra ještě nezačala.

„Jo? Tihle chlápci jsou stateční. A není to kvůli úderům, které přijmou.“ Sleduju několik hráčů, jak se rozcvičují, zatímco usrkávám svou dietní minerálku. „Tyhle kalhoty jsou bílé. Číslo čtyřicet čtyři vypadá, jako by měl slušnou výbavu. Můžeš mě představit?“

„Ne. Je ženatý.“

„Šťastná děvka.“

Mou pozornost upoutá ženský smích. Podívám se přes rameno, abych našla Fajnovku, jak mluví k elegantní Asiatce, oblečené do návrhářských hadříků. Posune si tmavý závěs vlasů přes ramena a zamává řasami, její tváři hrozí, že se z toho smíchu rozpůlí.

„Kdo je to?“

Camilla se podívá na ty dva.

„Dr. Lucy Davisová. Ta Davisová, jejíž rodiče vlastní tým. Ona je chirurg pediatr a právě se vrátila ze Sýrie, kde pracovala s Lékaři bez hranic.“

No jistě. Já zařizuju, aby se jídlo v plechovkách dostalo do bezdomoveckého útulku v Bowery o každém Díkůvzdání. S chvástám se tím? Ne.

Chvilku je sledujeme. Fajnovka něco říká. Ona se znovu směje. Vymění si úsměvy. S rukama v kapsách svých kalhot, se pohupuje dopředu a dozadu v jeho drahých italských polobotkách. V té chvíli mi to dojde – letmý pohled, který mi říká, že je to všechno jen hra. Nemůžu to pojmenovat. Nemůžu popsat, co to je, ale poznám to, když to vidím. Úsměv, který jí věnuje, je podvod. Ten malý herec. Mě neoblafne.

„No, směje se jak hyena, takže tak.“

Camilla odvrátí oči od vysoké postavy, která se rozcvičuje na hřišti a mrkne na mě. „Nesměje se jako hyena.“

Pohádková doktorka Davisová hodí hlavou dozadu a bůhví po kolikáté se směje něčemu, co řekl Fajnovka. Nakrčím čelo, jsem připravená mít škodolibou radost.

Camilla se podívá na můj výraz a řekne, „Ona je velmi milá žena.“

Přelije se přese mě vztek, jak ty dva sleduju o trochu déle. „Kriste, dá si někdy volno?“ zamumlám si pro sebe.

„Kdo?“

„Tvůj kámoš – vábič kund. Objevují se u domu, v jeho kanclu. Pravděpodobně ho doprovázely při ranním běhu. Opravdu bych ráda věděla, co těm ženám dělá. Vystřeluje z péra blesky?“

Camilla nakrčí čelo, jak pokračuje v zírání na zmiňovaného muže. Fajnovkova pozornost se stočí naším směrem. Podívá se na Cam a usměje se. Pak jeho pohled přeskočí na mě a ten samý úsměv zemře náhlou smrtí.

Co to má k čertu za náladu? Celý den byl nepřátelský, choval se, jako bych se ho něčím dotkla. Což je nemožné, protože jsme si cestou řekli sotva dvě slova. Zamračím se na něj zpátky.

O čtyři hodiny později zmizí nadšení, které naplňovalo místnost, nálada je pohřební. Dalo by se říct, že to byl masakr. Útok Titánů vletěl do cirkulárky jménem obrana Tygrů. Camilla stráví tu lepší část hry zíráním do zdi, protože nemůže vidět, jak Calvina znovu sráží k zemi, zatímco si mumlá, „Zatraceně nesnáším tuhle hru,“ znovu a znovu. Je zázrak, že ho neroztrhli vejpůl. I mně se na to dívalo těžce.

Opatrnou chůzí je Calvin jedním s prvních hráčů, kteří se dobelhají do místnosti. Všichni se rozloučíme a klan Shawů odjede domů. Fajnovka se odpoutá od boku doktorky Davisové, kde byl celé odpoledne, a jde ke mně.

„Připravená jet?“

„Za chvilku. Harper potřebuje, abych ho objala a pofoukala jeho bebíčka.“

S rukama v bok hlasitě vydechne. „Je mezi vámi dvěma něco?“

„Co tím myslíte?“ Vzhlédnu a zase najdu zamračení. „Už jste někdy slyšel výraz dejte to zamračení vzhůru nohama.“

Tohle ho nepobaví. Naopak začne vypadat trochu naštvaně. Z čeho má být naštvaný? Vyhrnulo se mu jeho značkové spodní prádlo?

„Nosíte jeho dres.“

„No a?“

A chcete na něj počkat?“

„Nejnovější zprávy: Harper a já jsme přátelé.“

Dojde k nám velmi vysoký a vysportovaný chlap se špinavě blond vlasy a opálením, které vypadá, jako by bylo získané prací venku. Je otřesně pěkný způsobem, který mě neoslovuje. Je to Ken v životní velikosti – velikosti XXL. Také má na sobě džíny a flanelovou košili, a na chvilku přemýšlím, kdo toho chlapa pustil do Klubu. Poplácá Vaughna po rameni, jako by byli bratři.

„Jak se vede, brácho,“ řekne. Jak jsem si myslela.

„Čau, chlape. Myslel jsem, že jsi na farmě,“ odpoví Fajnovka. Opět správný odhad; tyhle svaly nevyrostly samy od sebe.

„Právě jsem se vrátil. Chci tě požádat o laskavost, mohl by ses mrknout na mou smlouvu s ESPN? Potřebuju k tomu někoho, komu můžu věřit, než to podepíšu.“

„Jistě. Pošli e-mail Andi, podívám se na to zítra.“

Vysoký, blond a opálený upře své karamelové oči na mě, sjede mě od hlavy k patě, až je to do očí bijící. V době, kdy jeho pozornost dokončí svůj výlet zpátky k mé tváři, nasadí blyštivý bílý úsměv. Ze zřejmých důvodů se neusměju zpátky. Jeho oči skáčou ode mě na Fajnovku, v tomhle zlatém pohledu spatřím problémy.

„Tohle je ta malá dáma?“ zeptá se Fajnovky.

„Dane, ne.“

„Přišla tvoje kamarádka z Ponderosy? (pozn. ranč z amerického westernu) Myslím, že ta TV show z roku 1950 postrádá hlavní postavu.“ Otočím se, abych se podívala přímo na toho svalovce. „Tohle je New York, kámo, takový jazyk tu nepoužíváme.“

On si odfrkne a ještě víc se usměje. Muži, Boží pokus, než stvořil ženu.

„Ona neví, kdo jsem?“ zeptá se Vaughna, jeho přízvuk je obzvláště silný na můj účet, v jeho ostře řezaném obličeji je stále ten obrovský úsměv.

Otočím své pobavení k Vaughnovi. „Opravdu? Tohle je společnost, kterou se obklopujete?“

„Amber, tohle je--“

  Vysoký a Opálený nakloní krk, aby prozkoumal můj dres. „Jeho noční můra. Harper ho vyšoupnul z jeho místa.“

Oči mi asi vypadnou z důlků, jestli s tím bude pokračovat.

„Přestaň, Dane,“ konečně Vaughn dodá.

Mezi Vaughnem a Vysokým a Opáleným spatřím několik hráčů, jak vedou do místnosti. Spolu s nimi je Harper, čerstvě osprchovaný a ultra krásný ve svém dobře padnoucím tmavě modrém obleku. Vypadá opravdu vyčerpaně. Moje srdce mu jde vstříc. Jeho velké štěněčí oči mě hledají v davu. Mávnu a on odpoví unaveným úsměvem.

„Omluvte mě, musím utěšit přítele.“ Protlačím se kolem Vaughna a jeho přihlouplého přítele a otevřu náruč, do které Justin bez váhání padne.

„Hrál jsi skvěle,“ řeknu, poplácám ho po zádech.

„Stáli jsme za hovno,“ zamumlá.

„Jak se cítíš? Dostal jsi pár zlých úderů.“

„Bolavě. Posadím se do ledu, až se dostanu domů.“

„Potřebuješ společnost?“

„Ne. Vezmu si nějaký Tylenol a zaspím to.“

Mou pozornost upoutá mužské odkašlání. Nebo to možná byl divný pocit, ze kterého mi hoří jedna strana tváře. Justin, který je tak o 18 cm vyšší a musel se sehnout, abych ho mohla obejmout, se napřímí.

„Dobrá hra. Skvělé statistiky,“ řekne mu Vaughn.

„Na tom nezáleží. Prohráli jsme,“ odpoví Justin, mnohem víc zaraženě, než to obvykle zní.

Vaughnův zaměřený pohled se stočí ke mně. „Připravená jít?“

Suché pobavení zvedne jeden koutek Justinových rtů. „Zapomněl jsem, že vy dva žijete spolu.“

„Doufám, že ne moc dlouho.“ V minutě, kdy ta slova opustí mou pusu, jich lituju. Divné je, že nevím, proč. Není to tak, jako by mohla zranit Vaugnovy city. Pravděpodobně to se mnou cítí stejně, ale z nějakého důvodu mi ztěžkne žaludek. Můj pohled rychle přelétne pryč, k nějakému velmi zajímavému žmolku na podlaze.

„Vím, že jsi zklamaný, Harpere, ale budeš mít ještě spoustu dalších šancí.“ Vaugnův hlas je přirozený. Jestli ho můj úder nějak trápí, jeho hlas to neprozrazuje.

„Připravená?“ Ještě jednou je tenhle nízký jemný hlas adresovaný mně. Přikývnu a Vaughn se otočí k odchodu. Po tom, co políbím Justina na tvář, následuju svého spolubydlícího ven ze dveří.

Jízda domů autem je doprovázena bolestným mlčením. Vedle mě se vaří bouře. Cítím, jak narůstá s každou minutou, která mine. Nikdy jsem Fajnovku neviděla naštvaného. Ne, že bych měla tolik příležitostí, ale nikdy jsem ho neviděla ani zlehka vytočeného. On je vždycky tím mužem v místnosti s křivým úsměvem a klidným postojem, i kdyby to mělo být polovinu času předstírané. Přinejmenším tak na mě působí. Pro všechny ostatní je druhým nastupujícím Krásným princem.

V podzemní garáži vjede na své parkovací místo a vypne motor. „Jde o něco mezi Vámi a Harperem? Neodpověděla jste mi na otázku.“

Jakákoli vina, kterou jsem cítila kvůli tomu debilnímu komentáři je okamžitě nahrazena vztekem. „Nechápu, proč by to měla být Vaše věc.“

Vyskočím z auta a pokusím se vybít svou agresi na dveřích, které s třísknutím zavřu, ale zmaří mi to jeden z otravných prvků auta nazvaný „lehké zavírání“. Němečtí inženýři a jim podobní. Nezatěžuju se čekáním na něj, a zamířím k výtahu.

„Je to moje věc, pokud randíte s jedním z mých klientů,“ řekne mi hned za patami.

„To jsem nevěděla,“ řeknu s pokrčením ramen. Jsem trošku překvapená, ačkoli jsme s Justinem moc často o práci nemluvili a nikdy jsme nemluvili o Vaughnovi, tak to je. Jakmile vejdeme do výtahu, otočím svůj zrak na panel, vyhýbám se veškerému očnímu kontaktu s mužem, stojícímu tak blízko u mě.

Výtah se otevře na chodníku a já zamířím bez ohlížení k budově, z chladného větru mi slzí oči.

„Kdo si myslíte, že pro něj vyjednal ten obrovský kontrakt? Přivedl ho do New Yorku?“

Zastavím se a otočím, skoro do něj vrazím. On udělá malý krok zpět. Sotva krok. Sama jsem nucena ustoupit. Je to buď tohle, nebo křičet do hrudi dvanáct centimetrů od mého nosu. „Hledáte někoho, kdo by Vám zatleskal? Tak je to?“

„Chci, abych zůstal v obraze, s kým chodí mí klienti.“

„Proč? Musí dostat Vaše svolení?“ Zahnu za roh a vyběhnu schody k domu, s bouřlivou touhou dostat se odtud co nejdál to půjde. Vaughn vytáhne klíče a otevře dveře, zatímco si dýchám na své zkřehlé prsty a sním o milionu různých způsobů, jak ho mučit. Jakmile se přední dveře otevřou, pospíším si dovnitř, a pověsím si svůj kabát do skříně v chodbě, s Vaughnem pronásledujícím mě na každém kroku.

„Tyhle věci musím vědět pro případ, že se budu muset vypořádat se situací o určení otcovství.“

Moje kroky se náhle zastaví uprostřed schodiště. Nic takového mi právě neřekl. Otočím se a zadívám se na muže, který stojí tři stopy ode mě.

Zatracení chlapi. Když máte sex na první rande, jste děvka. Když nemáte, jste frigidní. Řekněte jim, že je milujete, uděláte pro ně pěkné věci, jste na nich citově závislí. Když to neuděláte, jste sobečtí a chladní. Takovým seznamem bych mohla procházet hodiny. A teď do toho můžu zahrnout to, že přátelství s profesionálním sportovcem ze mě dělá zlatokopku.

„K Vám mluvím, tyfová Mary! (pozn. americká kuchařka, která nevědomky nakazila lidi tyfem) Když je celkem jasné, kruci, že jste spal s polovinou žen na Manhattanu!“

„Jak jste mě to nazvala?“ Výraz šoku v jeho tváři by byl legrační, kdyby právě teď nebyl tak nasraný.

„Nazvala jsem Vás šiřitelem nemoci. Ale tady je termín, kterému budete rozumět – mužská coura!“ Jsem na koni, konec v nedohlednu. „Kdy jste si naposledy nechal udělat test? Měl jste mě varovat, že mám vybělit záchodové prkýnko pokaždé, když ho chci použít.“

Šok v jeho tvář se změní do čerstvého záchvatu vzteku. Celý nabobtná, najednou vypadá ještě o něco vyšší, s tváří rudou. „Chodíte nebo nechodíte s Harperem?“

Otočím se zpátky ke schodům, dojdu ke dveřím ložnice a vejdu. „Zeptejte se svého klienta,“ zaječím, načež mu s třísknutím zavřu dveře před nosem. „Raději půjdu do vězení, než abyste mě ovládal!“

Bang bang bang. Sotva otevřu jedno oko. Bang bang bang. Jestli je to ta skupina stavařů, dojde tady k vraždě. Bang bang bang. Vlastně to zní spíš jako klepání na dveře. Ignoruju to, zavrtám se hlouběji pod peřinu, ale klepání nabírá na intenzitě. Spala jsem sotva tři hodiny. Důvod číslo jedna je, protože jsem se užírala tou hádkou. A důvod číslo dvě, protože jsem nemohla zmírnit své napětí ze zmíněné hádky jedním z mých elektrických knižních hrdinů. Právě, když jsem se uhnízdila, abych začala se svým drahouškem Gabrielem, začaly se vkrádat pochybnosti. Co když mě uslyší? Co když vejde, když ho budu používat? Dveře ložnice jsou tak staré, že mají klíčovou dírku, žádnou jinou pojistku. Netřeba říkat, že na něj teď nemám náladu.

„Jonesová? Jste vzhůru?“

Blb…

„Jonesová?“

Sundám si svou masku na spaní a popadnu svůj iPhone z nočního stolu. Je 5:30 ráno. To nemůže myslet vážně. Mám dnes večer v práci soukromou párty, která se potáhne přes půlnoc.

„Jonesová.“

„Běžte pryyyyč!“

Dveře naší společné koupelny se otevřou a já poskočím v posteli. „Hej! Neříkala jsem, že můžete…“

Mé oči se soustředí. Stojí ve dveřích koupelny oblečený jen v teplácích, opírá se o rám dveří, má založené ruce na hrudi a překřížené kotníky, jako by měl právo tu být. Jestli mě chce ještě víc vytočit, tak to se mu povedlo už na stadionu.

„Potíte se,“ drtím mezi zuby. Pro lásku boží, jeho hruď se leskne.

„To se stává, když běhám.“

Tenhle chlap si přeje zemřít. „No – tak to jděte dělat jinam.“

„Mám něco, co Vám musím nejdřív říct.“

Vypadá odhodlaně. Vrátím mu zpátky pohled, který říká, že jsem připravená kopnout ho do koulí, jestli budu muset, ten pomalu se rozvíjejí vztek, který cítím, se blíží ke kritické hranici.

„Slyšel jste vstupte? Ne. Neslyšel. Běžte pryč.“ Znovu si lehnu a zakryju si tvář přikrývkou.

„Omlouvám se za to, co jsem řekl včera večer.“

Takže si myslel, že vzbudit mě v tuhle dobu, je dobrý nápad? „Je mi to fuk!“ zaječím extra nahlas, ten zvuk je ztlumený všemi těmi přikrývkami. Pro Fajnový zadek jen to nejlepší. „Zmizte, Vaughne.“

„Bez ohledu na to se stále omlouvám. Vím, že s Harperem nejste.“

A je to tu. Tohle mě dostane přes okraj. Znovu vyskočím a hodím po něm svou spací masku. Přistane přímo uprostřed jeho zpocené hrudi a sjede dolů.

„Nevíte ani hovno. Mohla bych to dělat s celým týmem.“

Narovná se, stojí s nohama široce roztaženýma, jeho tělo naplní nová touha se hádat. „Takže přiznáváte, že s ním jste.“

„Vaughne,“ řeknu až moc klidně. „Jestli nevypadnete, utluču Vás tímhle.“ Sáhne pod postel, chytnu Gabriela a ukážu mu ho, celých 35 centimetrů a 0,92 kg plastu a kovu. Konec kabelu mě skoro praští do oka.

Vaughnův výraz opadne. Odhodlání se změní na pochybnost, která se změní na rezignaci. „Dám si sprchu,“ zamumlá a vejde zpátky do koupelny.

„Dobrá volba!“ zaječím, a ještě zamávám Gabrielem. Až na to, že to není dobré. Tak moc to není dobré. Protože si ho okamžitě představím nahého. Padnu zpátky dolů, zakryju si tvář polštářem. Moje světlá kůže je jako pod opalovací lampou. Sexuální zdrženlivost je nebezpečná věc.

V době, kdy soukromá párty dojde ve dvě ráno ke zdárnému konci a já vypadnu, jsem jako postava z filmu Živí mrtví. Vejdu zadními dveřmi do průchodu mezi budovami, každý sval, který mám, sbírá síly při poryvu chladného větru, které mě udeří do tváře. Je taková zima, že mě bolí mozek.

Potkávací světla lesklého černého vozu, zaparkovaného o několik metrů dál, se rozsvítí a moje podezření ožije. Nechám zavřené oči, když procházím, moje ruka svírá sprej se slzným plynem, který nosím ve své kabelce.

Zatemněná skla sjedou dolů a zírá na mě nějaký muž. Kolem padesátky, soudě podle stříbrných pruhů v jeho tmavých vlasech. Jeho tmavé oči vypadají nedočkavě. Proč by k sakru měly vypadat nedočkavě? Moje podezření roste.

Dveře na jeho straně se otevřou a on vyskočí ven. Z toho hluku nadskočím a rychle změním směr.

„Slečno Jonesová?“ Zvedne ruce, jako by se omlouval. „Jsem Fredo Alvarez. Pan Vaughn mě poslal, abych Vás vyzvedl.“

Má na sobě dlouhý černý vlněný kabát a něco, co pod ním vypadá jako oblek. Zabručím. To všechno dává smysl. Moje tvář musí říkat všechno, co si myslím, protože ten chlap udělá nesmělý krok blíž.

„Podívejte, pane Alvarezi, už jsem panu Vaughnovi říkala, že nepotřebuju auto. Omlouvám se, že plýtval Vaším časem.“ S tímto se otočím a pokračuju v chůzi. Nepřekvapivě za sebou uslyším spěšné kroky.

„Opravdu potřebuju tuhle práci,“ zakřičí, zoufalství o stupeň zvedne tón jeho hlasu. „Moje sestřenice pracuje pro pana Vaughna. Proto jsem dostal tenhle kšeft.“

To si ze mě děláte srandu? Jak může být tohle můj život?

„Byl jsem tak dlouho bez práce, že mi nevadí prosit.“

Wow. Nechodí kolem horké kaše – šel přímo k věci. Ramena mi poraženě klesnou, moje srdce krvácí a je pošramocené. Beze slova se vydám zpátky k autu. Pan Alvarez to neví, ale mou Achillovou patou je někdo, kdo mi položí svou slabost k nohám. Ukažte mi svá bebínka a moje odhodlání se složí rychleji, než špatné karty. Nemohl to zahrát lépe.

„No tak, pane Alvarezi. Zavezte mě domů,“ zamumlám, tak mrzutá, že bych mohla žvýkat sklo.

„Fredo. Prosím, říkejte mi Fredo.“

Zatímco mi přidrží otevřené dveře, vklouznu na zadní sedadlo a podívám se na něj. Ta obava, kterou měl ještě před chvíli Fredo ve tváři, je nahrazena malým úsměvem, který hrozí, že se zvětší. „Říkejte mi Amber, Fredo.“

Měla jsem vědět, že bude mít poslední slovo. Zatracení právníci. Bod pro tým Fajnový sexy zadek.