SH - 8. kapitola

Překlad: Lenuszka

„Ahoj, Marco. Jak se má?“ řeknu mladému muži, které jde ke mně, asistentovi určenému, aby se pomáhal starat o mou babičku. Celé rukávy tetování, piercing v obočí a Bůh ví, kde ještě. Jinými slovy žhavý jako peklo. Nevadilo by mi se sem nastěhovat a nechat Marca, aby mi asistoval. On zatřese hlavou, jeho vystupování je vážné. A i ta špetka radosti, kterou jsem cítila, okamžitě zmizí.

„Nemá dobrý den. Dnes ráno hodila svou ovesnou kaši na Ethel.“ Ethel, ta žena, se kterou moje babička sdílí pokoj.

Moje dušička klesne až na dno. „Omlouvám se – nevím, co jiného říct.“

„Není nutné se omlouvat. To je ta nemoc. Nemůžeme dělat nic jiného, než být trpěliví.“ Když vidí demoralizovaný pohled na mé tváři, pokračuje. „Bude ráda, že tě uvidí.“

Všechno, co můžu udělat, je přikývnout a doufat, že má pravdu. Protože nevím, co budu dělat, jestli na mě začne házet věci. Před devíti lety byl u mé babičky diagnostikován Alzheimer. Zdálo se, že postupuje pomalu, až do doby před šesti měsíci, kdy se to začalo prudce horšit.

Zaklepu na babiččiny dveře a vejdu. Místnost je velká a uklizená, péče na tomhle oddělení je mimořádná. Proto jsme se taky rozhodli, že by tu mohla žít po zbytek života. Moje babička si tohle místo vybrala sama.

Odvrátí se od okna a zírá zpátky s lehkým úsměvem a prázdným výrazem očí. A já vím – okamžitě vím, že nemá tušení, kdo jsem.

„Můžu Vám pomoct?“

„Já jsem Amber, babi.“ V jejích světle modrých očích vidím, jak se to snaží překonat, ale nic se nevynoří. „Pamatuješ si mě?“

Nechci ji stresovat, což by pravděpodobně vedlo k jednomu z jejich záchvatů, takže předstírám. Jsem dobrá v předstírání, vlastně brilantní.

„Margaret?“

Tvář se jí rozzáří. „Ano.“

„Nevadilo by Vám, kdybych Vás na chvíli navštívila?“

Trošku znervózní, uhladí si sametové kalhoty její teplákovky, které jsem jí dala k loňským Vánocům, zatímco o tom přemýšlí. „Nejsem k návštěvě vhodně oblečená.“

„To je v pořádku--“

„A nemám Vám co nabídnout.“

„Už jsem jedla.“

Váhavě kývne k prázdnému křeslu vedle jejího. Potichu se posadím a zírám z okna s ní.

Po čtyřiceti minutách zamířím s těžkým srdcem ven z pokoje. Vedoucí tohoto zařízení, milá žena k šedesátce, mě odchytí, než můžu vyjít hlavním vchodem.

„Slečno Jonesová. Můžete na slovíčko?“ Její nepříjemný výraz mě dohání až na pokraj. Nejsem opravdu v náladě na zdvořilostní konverzaci, ale rozhodně musím ze slušnosti zůstat.

„Samozřejmě. Je všechno v pořádku?“

Našpulí pusu, než promluví. „Naneštěstí ne. Za minulý měsíc jsme nedostali platbu a tento měsíc je splatný dnes. Jste si vědoma naší politiky. Jestli nezaplatíte třikrát, budu nucena Vaši babičku vystěhovat.“

Všechny chlupy na těle se mi postaví. Zasraná Eileen.

Nikdy jsem neměla problém s nočními děsy. Už před dlouhou dobou jsem se naučila, že děsivé věci, se jen zřídka schovávají pod postelí nebo ve skříni. Velmi zřídka vypadají jako bubák. Jen ve špatných filmech jsou darebáci tak těžce vykresleni. Nejčastěji jsou darebáky v našich životech rodina, přátelé a milenci. Lidé dělají rozhodnutí. Takhle je to jednoduché. S některými souhlasíme, s některými ne, a některá zanechávají hluboké trvalé jizvy.

Měly jsme dohodu. Všechny tři Jonesovy ženy. Moje babička, Eileen a já. Bylo to poprvé a určitě naposled, kdy jsme se na něčem shodly. Moje babička prodá svou lukrativní pohřební službu, pozemek a všechno, a většinu z peněz dá do fondu, který bude pokrývat její péči. Dvě malé části se daly stranou. Jedna na mé dědictví a druhá pro Eileen. Protože moje babička trvala na tom, že nechce, aby mi její stav bránil ve snaze věnovat se své kariéře, svěřila plnou moc Eileen. Jinými slovy plnou moc nad jejími penězi. Ty peníze, které měly pokrýt život v domě s pečovatelskou službou, který babička sama vybrala, když toho ještě byla schopná.

Moje babička byla notorický puntičkář, precizní a spořádaná, všechno bylo vždy přesně a včas. Byla by v šoku, kdyby věděla, že nemá zaplacené účty.

O hodinu později konečně dojedu na Long Island, moje nálada je tmavá jako asfalt. Po dobrých deseti minutách bušení na dveře a tisknutí zvonku, mi konečně otevře.

Moje třináctiletá nevlastní sestra stojí s rukama založenýma v bok a hlavou zvednutou. Je to jako se dívat do zpětného zrcátka, na mě samotnou před šestnácti lety. Nepoddajné blond vlasy, pihy, ta rozmrzelost, na tváři pohrdavé zúžené oči. Fialová rovnátka a drahé šaty jsou jedinou věcí, která odlišuje minulost od současnosti.

„Audrey.“

„Amber,“ odpoví ta malá drzá sračka.

Přes její hlavu vidím do domu a nic nenajdu. Vypadá prázdně, až na zvuky a odrazy televize. „Kde je Eileen?“

„V obchodě.“

„Zaneprázdněná strkáním odpadu do rodinné pokladnice?“

„Do čeho?“

„To je jedno,“ zavrčím, dýchnu si na prsty, aby mi nezmrzly. „Řekni své matce, že se stavím a že s ní potřebuju mluvit. A řekni jí, že je to urgentní.“

„Je to taky tvoje matka!“

„To mi nepřipomínej.“

S tímhle odklusám po schodech a vypadnu odtud, jako by mi za patami hořelo.

„Kdy jsi měla menstruaci?“ zaječí ten třináctiletý hlas.

Huh?

 Motorkářské boty, které jsem si koupila v levném obchodě za cenu sendviče, se prudce zastaví. Podpatky narazím do ledové krusty. Nějak se zvládnu udržet, než se moje tvář intimně sblíží s chodníkem. Otočím se a najdu Audrey s rukama založenýma na hrudi, a výrazem drsné holky. Možná tím oblafne ostatní, ale mě ne. Já jsem tenhle pohled vymyslela. Ten pohled mi říká, že je vyděšená a ztracená.

Sotva svou nevlastní sestru znám, a je to docela dost moje chyba. Všechna nevraživost mezi mou matkou a mnou dopadlo na ni. A upřímně až doteď se její osobnost podobá více rostlině, než lidské bytosti. Do dnešního dne mi řekla jen dvě slova – ano a ne – a tahle obrovská slovní zásoba je obvykle doprovázena hnusným pohledem.

Jsem trošku rozhořčená, že Eileen tak tvrdě pracuje na tom, být s Audrey matkou roku, když její veškerá tvrdá práce byla se mě zbavit. Ano, jsem trošku rozhořčená. Říkám jen trošku, protože jestli je Eileen něco, pak důsledná. Během let jsem ji sledovala, jak předstírá, že je lepší matkou, ale nakonec vždycky převážila její sobecká nátura. Jako všechno ostatní, co v životě udělala, to začalo ranou a ta se rychle změnila ve fňukání.

Polknu těžkou dávku viny, když sleduju Audrey jak si hraje se svými rovnátky a nervózně přešlapuje z jedné fialové boty na druhou. Proč jsem si někdy myslela, že Eileen s ní bude jiná? Pravda mě udeří do střev. Protože jsem myslela na sebe, na svou vlastní bolest, na svůj vlastní hněv – na své vlastní problémy. A jestli je jedna věc, která mě děsí, není to žádné strašidlo schované pod postelí. Není to nic jiného, než moje matka.

„Dobře. Začni znovu.“

Po tom, co jsem zjistila, že Eileen nechala Audrey doma samotnou, vejdu dovnitř a udělám si pohodlí. Dan, její otec, pracuje ve své zubařské ordinaci dvacet minut odtud. Myslím, že bude nejlepší vést konverzaci o účtech s tou flákačkou známou také jako moje matka osobně, se svědky, a Dan je v tomhle spolehlivý.

„Brielle řekla, že všechny ostatní už menstruaci mají a čím později dostaneš menstruaci, tím menší prsa budeš mít, a kluci mají rádi velká prsa.“

Popadnu svou dietní colu ze stolu a dám si velký doušek ve snaze zmírnit ta slova, která chtějí s jekotem opustit má ústa. Audrey ani nemrkne, trpělivě čeká na mou odpověď, jako bych kdybych měla sejít ze Sinaje se Slovem Božím.

Byla jsem v jejím věku taky tak bezradná? Ne, nemyslím si. Byla jsem taky dost zaměstnaná sesíláním pekelného deště na Eileen jakýmkoli možným způsobem. Od strkání psích hoven do její schránky, přes založení ohně před hlavními dveřmi, až po vytvoření provizorního praku, kterým jsem střílela na její bílá garážová vrata.

„Brielle je zatracený génius.“

„Fakt?“

„Ne, Audrey. Nemůžu uvěřit, že bys poslouchala takovou čúzu.“ Ups, při pohledu na její rozšířené oči bych takové slovo neměla používat. „Chci říct holku. No vždyť víš, co myslím. Proč si to nevygooglíš? Proč bys měla brát za slovo tuhle chytračku?“

„Brielle to zná. Její sestra je starší a randí s kapitánem baseballového týmu a ten je super hezký.“

„No, to teda bravo pro Brielle. Škoda, že je její starší sestra natvrdlá stejně jako ona.“ Třu si spánky, abych zmírnila rostoucí bolest hlavy, kterou mi způsobuje tahle konverzace, a zvažuju, co by řekla takové třináctileté holce Camilla. „Nezáleží na tom, kdy dostaneš menstruaci, Audrey. Je to genetické. Máma je opravdu vysoká a já nejsem. Pravděpodobně to mám po svém otci, ale to nikdo neví jistě. Já jsem menstruaci dostala po třináctých narozeninách. A věř mi, až ji budeš mít, budeš si přát, aby ještě chvilku počkala.“

„Máma má implantáty,“ vyhrkne. Jako bych si nevšimla, že se Eileen po loňském výletu na „Bahamy“ zvětšily prsa na velikost D.

„Myslím, že je ještě dost brzy, abys musela uvažovat o takových věcech.“

„Já zpívám,“ zase vyhrkne. Hádám, že to znamená změnu tématu. Jsem překvapená a potěšená – nad obojím, změnou tématu a objevem, že má Audrey něco, co dělá s vášní. „A hraju na klavír.“

„Jsi dobrá?“

Její oči se na prchavý moment setkají s mými, než se přesunou na skvrnu na jejích legínách. Zírá na ni a pokrčí rameny.

„To je skvělé, Audrey. Možná mi někdy můžeš zahrát? Ráda bych tě slyšela zpívat.“

Když přikývne, slyšíme, jak se otevřou dveře do garáže a pak klapání podpatků na vykachličkované podlaze. O minutu později vejde Eileen do obýváku a v ruce má několik velkých tašek z různých obchodů s oblečením. Typické.

Problém mé matky spočívá v tom, že je krásná. K tomuto závěru jsem došla ve svém zralém věku patnácti let. Ona je dvojnicí Christie Brinkley každým možným způsobem, jen ne takovým, který by stál za to. Tam, kde paní Brinkley vsadila na svou skvostnou kariéru, moje matka vsadila na nemanželské dítě. Kariéru, která s sebou nese vstávání z postele v rozumnou dobu a vynaložení nějakého úsilí také známého jako práce. Eileen nemůžete do ničeho nutit. Ona je sebestředná a od přírody líná jako veš, doplňte k tomu její krásu a máte dokonalou katastrofu.

Eileen, královna krásy. Její přezdívka na střední. Slyšela jsem tenhle příběh milionkrát. Takže pokaždé, když ho zmínila, odpověděla jsem něčím takovým „Zvládla jsi to na střední? Myslela jsem, žes´ to nedotáhla dál, než do prváku.“ Nebo „Tvoje zvláštní škola tě dovedla až na střední?“

Byla jsem dítě. Byla jsem naštvaná. Nesuďte mě.

Její tyrkysové oči přistanou na mě, jak sedím na gauči vedle Audrey, a ztichne.

„Amber? Co tu děláš?“

„Chvilku ti trvalo, než sis vzpomněla na mé jméno, že?“

Věnuje mi jeden z jejich mrzutých pohledů. Takový, se kterým vypadá jako ta čarodějnice nevlastní sestra v Popelce.

„Mami, může Amber zůstat na večeři?“ řekne Audrey, její tón nese typické úzkostné zoufalství teenagera. Zatímco já jsem v šoku.

„Jestli chce.“

„V žádném případě. V žádném případě nemůžu. Nemůžu,“ odpovím Eileen. Vstanu z gauče, a vzpomenu si, proč jsem sem přišla.

„Jsem tady, abychom si promluvili.“ Zvednu hlavu směrem k Audrey a dodám, „V soukromí.“

„V kuchyni. Audrey tady zůstane.“

„Ale mami! Chci, aby Amber zůstala, a jestli se budete hádat, odejde.“

Audrey je vteřinu od pláče, ten výraz znám. Ne, že bych ho na ní někdy viděla. Ten orgán v mém hrudním koši bije a já vím, že je čas jít. Nemůžu se toho chytit. Mám spoustu svých věcí, se kterými musím bojovat.

Eileen mě následuje do kuchyně, aniž by Audrey odpověděla.

„Byla jsem se podívat na babičku.“ Založím si ruce na hrudi a zvednu bradu, připravuju se na bitvu. Naneštěstí je moje matka o osm centimetrů vyšší, s podpatky o patnáct, takže jsem pořád nucena dívat se nahoru. Ona unaveně povzdechne a zvedne obočí. Jako bych byla rušivým komářím bzučením u jejího ucha, kterého by se ráda zbavila.

„Oni ji vystěhují, jestli nezaplatíš ty zatracené účty. Ale to víš, že?“

„Někdy se trochu opozdím. Velký problém. Jsem zaneprázdněná, víš.“

Zaneprázdněná? Můj krevní tlak prudce vyletí, podráždění se změní do plnohodnotného hněvu.

„Není to trochu později! Už jsi nezaplatila dva měsíce! Varuju tě, zaplať to nebo tě dám k soudu.“

„Vzít mě k soudu? S čím? Nemůžeš si to dovolit.“ Vysmívá se mi. Miluje výsměch, dělá to pokaždé, co může.

„Půjčím si na to ze svého dědictví, když budu muset. Nebo si vezmu úvěr. Ale slibuju, že jestli ji budeme muset přestěhovat, udělám ti ze života peklo.“

„To už jsi dost udělala! Už jsem na to zvyklá!“

„Hej, hej, hej. O co tu jde?“ řekne Dan, který vejde do kuchyně. Jeho zelené oči, stejné jako jeho dcery, se setkají s mýma. Nemůžu si pomoct a srovnávám; zatímco matčiny jsou plné opravdového rozhořčení, jako by byla obětí, Danovy jsou plné empatie.

„Tvoje žena přestala platit babiččiny účty. Manažerka domova mi řekla, že jestli okamžitě nezaplatí, vystěhují ji.“

„Jen jsem se trochu zpozdila! To je všechno,“ zakřičí Eileen. Dan si dá ruce do kapes svých kalhot.

„Všichni se uklidníme. Tvoje babička nebude vystěhovaná. Pošleme ty peníze hned zítra ráno jako první věc. Slibuju.“ O Danovi nepochybuju. Ani na minutu. Za dvacet dva let, co ho znám, mě nikdy nezklamal. Ani jednou. Dan Peterson je kádr ve všech směrech, na kterých záleží – je chytrý, milý a spolehlivý. „Máš mé slovo, Amber.“

Slyšet jeho přísahu mi uvolní každý sval v těle. Krátce ho obejmu a vlepím mu pusu na tvář. „Díky, Dane.“

On mi věnuje sympatický křivý úsměv, částečně skrytý pod jeho blond vousy a poplácá mě po rameni.

S tím vypochoduju z kuchyně a ven hlavními dveřmi, aniž bych se na svou matku ohlédla. Jsem skoro na konci jejich ulice, na své cestě na zastávku autobusu, když uslyším, jak Audrey volá moje jméno.

Podívám se přes rameno a najdu ji, jak ke mně běží, útlá ramena poskakují, její fialové válenky kmitají. Když mě dohoní, má růžové tváře z chladu a nejistý výraz.

„Zapomněla sis kabelku.“ Dá mi mou tašku. „Dala jsem ti do telefonu své číslo.“ Její výraz zamrzne, čeká na můj komentář. Když jsem zticha, pokračuje, „Možná – nevím, možná bychom si mohly vyjít…někdy?“ Její pohled je nervózní. Pohrává si s rukávy své bundy, stahuje si je přes ruce.

„To bych ráda.“

Její oči se zapíchnou do mých. „Ano?“

„Jasně.“

„Dobře, super,“ řekne a culí se od ucha k uchu. „Napíšu ti.“

„Zůstanu tady, dokud se nedostaneš zpátky dovnitř, takže pohni zadkem.“

„Dobře,“ řekne vesele a odsprintuje zpátky domů. Možná z tohohle bince může vzejít něco dobrého. Možná je to na dobré cestě, získala jsem sestru.