SH - 7. kapitola

Překlad: Lenuszka

Další den zamířím do centra, do kanceláří agentury Glaser Talent, abych se setkala s mužem, který byl posledních 8 náročných let nejen mou neochvějnou podporou, ale také dobrým přítelem. Budova je vměstnaná mezi květinářství a lahůdky na rušné ulici Broadwaye.

Marty je stará škola. Je pořád v tom malém prostoru, ve kterém začínal před čtyřiceti lety, odmítl se přestěhovat na lepší místo, když se jeho obchody rozjely, protože se bál, že mu to přinese smůlu.

„Jak to jde, dítě,“ řekne ten zmiňovaný muž zpoza jeho stísněného stolu v šíleně stísněné kanceláři. Ta známá vůně libového masa a zvuky jídelny se nesou z lahůdkářství, které je dole. Vejdu a padnu do starého koženého křesla před jeho železným stolem, jak to dělám vždycky – vypadá to, že je to náš rituál, vyklouznu z rukavic a sundám si čepici, a na roh jeho stolu položím své motorkářské boty. On je shodí, taky část toho rituálu.

„Co se děje, můj drahý Martine, třeba to, že jsi nechal v mé hlasové schránce na Silvestra depresivní zprávy.“

„Byl jsem na Floridě. Myslel jsem si, že bys to chtěla vědět.“

„Byla jsem si jistá, že ano,“ přiznám, frustrovaně vydechnu. Znovu odmítnutá po třetím kole. Prohrála jsem boj o vedlejší roli v seriálu o cestování časem, který napsala bestsellerová autorka romancí.

Dlouhý příběh v krátkosti: Camilla mi domluvila konkurz. Ukázalo se, že autorka je nejlepší kamarádka Mercedesiny dcery – Mercedes je Calvinova manažerka všeho druhu. Říkám všeho druhu, protože Cal a Cam  ji považují za člena rodiny. V každém případě jsem šla na konkurz, letěla do L.A., abych se setkala s producenty na třetí zkoušce. Dostat se tak daleko a odejít poražená bylo zklamání epických rozměrů.

„Promiň, holka. Ta stanice chtěla známé zboží. Přišli s nějakým známým jménem.“ Pohrává si se svými brýlemi, postrčí si je nahoru na nos. Naneštěstí je skutečnost, že nejste slavní ta největší překážka v tom, stát se slavným. „Podívej, je čas na změnu. Jenom tenhle týden pro tebe můžu mít pět konkurzů v L.A.“

Když se chci začít hádat, utne mě. „Nemůžeš si přestat dávat život dohromady kvůli své babičce. Nesnáším, že to musím říct, ale ona na tom může být špatně moc dlouho a ty nemládneš. Tohle je povaha tohohle kšeftu.“

Má pravdu. S výjimkou mé babičky už dlouho neexistuje důvod, který by mě tu držel, před stěhováním do Los Angeles. Semknu rty okolo zubů, ošiju se, když mu říkám špatné zprávy. „Nemůžu opustit stát New York minimálně na další tři měsíce a nemá to nic společného s mou babičkou.“

„To nedává smysl, holka.“

„Řekněme, že po tom, co jsem dostala tvou zprávu, staly se nějaké sračky.“

One Maple je místo, kde to na Manhattanu žije, luxusní prostor, který dokonale spojuje sofistikovanost předměstí a trendy centra. Naši pravidelní zákazníci se nejčastěji skládají z lidí hudebního průmyslu a profesionálních sportovců, naši příležitostní od filmu a televize. A pak jsou tu obyčejní lidé. A když říkám obyčejný, myslím tím milionáře z Wall Street, kteří jsou v tomhle městě tak běžní, jako velké krysy.

Tohle je moje třetí noc zpátky v práci od té nešťastné události, jak tomu říkám, a týden se teď zdá dvakrát tak dlouhý. Není ještě ani půlnoc a moje chodidla už bolí. Poslední dobou sama sebe přistihuju, jak přemýšlím, jestli není čas pověsit barmanskou utěrku na hřebík. Při pohledu na má chodidla, které jsou právě jako růžové párečky nacpané do tak malého pouzdra, si nemůžu pomoct, ale myslím, že na toto už jsem možná moc stará. Pro tuhle společnost pracuju už roky, a ačkoli byla doba kdy byla moje práce jedna velká zábavní loď, v poslední době se ty dobré časy vytrácejí a vtipy se sbírají trochu hůř. Ani nezmiňuju, že hosté jsou oprsklejší.

„Ahoj, panenko. Jsem zpátky.“

Zářný příklad: oprsklý zákazník číslo jedna. Můžu jen předpokládat, že neschopnost tohohle blba pochopit, že ve skutečnosti nikdy neuvidím jeho „nádobíčko“, ani si na jeho „ocásku“ nezajezdím, je způsobená buď tím, že ho při porodu přiškrtili, nebo že si dal příliš panáků testosteronu. Ignoruju ho, a jdu si po svých jako obvykle. Tenhle bar je obklopený třemi řadami těl, a ačkoli jsem jednou ze čtyř barmanů, kteří mají dnes službu, pořád se musíme činit.

„Hej – Abby, ahoj.“

Opravila jsem ho bez úspěchu už dvakrát. Bez toho, abych se podívala jeho směrem, pokračuju v míchání dvou cosmo drinků pro skupinu modelek, které sedí na konci baru už s nějakými dalšími chlapy z Wall Street.

„Zkurveně neuvěřitelné,“ slyším ho mumlat jeho stejně odpornému kamarádovi. „Jak dlouho mě budeš ignorovat. Hej, stojím přímo tady!“

„Ani hovno,“ vyštěknu podrážděně. „Dost, že jsi nestekl po nohou své matky, jako zbytek tvých bratrů a sester.“

Nic. Úplně se to minulo účinkem. Vysvětlete mi, jak může takový chlap převádět miliony dolarů pro svou společnost. Otočím se, začnu chystat dlouhou objednávku pro jeden z VIP stolů plným hráčů newyorských Gladiátorů. Jejich sezona došla trapného konce už před pár týdny díky Seattleským Jestřábům. Přinejmenším tohle šeptal Kevin, jeden z barmanů, když ti všichni přišli už dříve. Kevin se setká s mým pohledem. Je to univerzální signál „Dostaň ode mě pryč toho debila“, po kterém si vyměníme místa.

„Ten hnusný chlap je zpátky. Je to, jako by si užíval mě srát.“

Podívám se do širokých očí Sarah, její plné rty se stáhnou. Ona si dnes celou noc stěžuje na jednoho z hráčů.

„Nějaké novinky ohledně dotace?“ Nezávidím Sarah. Jestli je život herečky těžký, ten dokumentárního filmaře je mnohem horší, skutečné pachtění, jak čeká, jestli jí schválí sponzorství.

„Ne. Může si vzít ten stůl někdo jiný?“ Podívám se za ni, k VIP stolu, který okupují Gladiátoři, stolu, který vydělá bez pochyby tučné spropitné.

Sarah, která promovala na špici své třídy na filmařině, brilantní dokumentaristka Sarah, Sarah, která vypadá jako Whitney Houston ve zmenšení verzi, sotva 152 centimetrů velká, se stává němou jako ryba, když přijde na chlapy. To je obvykle nevysychajícím zdrojem mého pobavení. Pozvednu jednu obočí. Je to buď tohle, nebo si sama propíchnout ušní bubínky, abych to nemusela další minutu poslouchat.

„Nemůže být tak špatný.“

„Zeptal se mě, jestli si může půjčit mou kouzelnou hůlku pro svůj výlet do Vegas. Předtím se mě ptal, jestli bych ho mohla vzít do Středozemě. Takové sračky celou noc,“ vyštěkne, nakrčí na mě své pěstěné obočí.

„A ty nemáš tušení, proč?“

Její výraz se změní ze zmateného na podezřívavý. Zná mě příliš dobře. „Co si myslíš?“

„Podívala ses posledních deset let do zrcadla? Jestli nechceš být středem pozornosti, dej si na hlavu pytel. Teď běž odnést tohle pití ke stolu, kde sedí ten jednoznačně strašný muž.“

„Chybí mi tu Camilla, aby tě brzdila.“

„Kšá.“ Odmávnu ji. „Odchod. A nezapomeň otřást tím zlatým dolem. Maminka potřebuje hotovost.“ Hodí po mě přes rameno vražedným pohledem a já se dnes večer poprvé zasměju.

Dav se rozdělí a mě zdraví pár přátelských ďolíčků. Delší rozcuchané oříškové vlasy. Světle hnědé oči schopné okouzlit přes celou místnost. Mě ne, samozřejmě. K těmto nesmyslům jsem imunní. Mluvím o ženské populaci obecně. Co začalo jako nejhorší a nejtrapnější rande v historii všech rande minulé léto čtvrtého července, se změnilo ve skvělé přátelství.

Justin Harper, také známý jako Ďolíček, posuzován jako čtvrtý nejlepší receiver ligy v minulém roce. Chytil 111 přihrávek na 1521 yardů a 11 touchdownů.

Nebo aspoň tak mi to pořád opakuje.

Zazívám. Nejsem fotbalová fanynka. Ale když vidím, že je moje nejlepší kamarádka vdaná za hráče a můj další drahý přítel je taky jedním, opravdu si dávám námahu, abych předstírala, že mě to baví, jakmile se tohle téma vytáhne.

Justinův připravený úsměv a jednoduchý krok rozdělí bez námahy dav u baru. „Ahoj, kočko.“ Vysloví to zvířecí jméno se vším sarkasmem světa.

„Co tady děláš, cukrouši?“ Zdá se jen správné, vrátit mu to stejnou mírou to zvířecí jméno. „Nemáš večerku, když máš za pár dní to play-off?“ Protlačí se kolem několika obleků, vezme místo, a dá mi nákupní tašku. Obezřetně na ni civím, vytáhnu z ní oficiální mikinu Titánů s jeho jménem na zádech napsaným velkými tiskacími písmeny.

„Nevím, co říct.“ Rty zformuju do křiklavého úsměvu. Chce, abych nosila tuhle ohyzdnou věc? Trapné.

„Můžeš říct, že si ji oblečeš, když půjdeš v neděli na zápas.“

„Umm…“

„Moje sestra je pořád v zámoří. Nebudu tam mít žádnou rodinu.“

Ježíši, proč mě prostě neuhodíte do tváře? Třu si to bolavé místo na svém srdci. Jeho mnohem starší sestra, seržant major v armádě, je jediná rodina, o které kdy Justin mluví. Mám podezření, že ta část, kterou mi neřekl, zahrnuje hodně věcí, které raději zapomněl.

„A co ta účetní, se kterou ses vídal?“

„Uhh, jooo, s tou je konec.“

Překvapení mám všude ve tváři. A zklamání v jeho zastoupení. Myslela jsem, že Justin potkal tu správnou, takovou, která se o něj bude zajímat opravdově jako o člověka, a ne o všechen ten humbuk, který jde ruku v ruce s randěním s hvězdným atletem.

„Odkdy?“

„Od doby, co jsem jí zapomněl zavolat zpátky a vzbudil jsem se uprostřed noci, abych ji našel stát u nohou postele, jak na mě zírá.“

„Tohle není správné vysvětlení.“

„Nejednou.“

„Vyměnil jsi zámky?“

„Ještě v tu noc – takže to uděláš. Budeš v neděli fandit týmu Harper.“

Ten velký hlupáček zvedne hlavu a stokrát zamrká řasami. „Sleduj--“ řekne, „BAM.“ Pak se usměje, ukáže své ďolíčky. Zdráhavě se usměju taky. Takový hlupáček.

„Jestli bude někdo fandit tvému línému zadku, možná to budu i já.“

„Věděl jsem, že se na tebe můžu spolehnout, jo.“ Bouchne volnou pěstí na baru a seskočí ze stoličky. Objeví se pěkná rusovláska, narazí z boku do Justina – vůbec ne náhodou – pak se podívá přes rameno se širokým úsměvem, který Ďolíček, pravý jižanský džentlmen oplatí s ne jedním, ale dvěma „pardon, madam.“

Nakloní se přes bar, dá mi rychlou pusu na tvář a zašeptá, „Musím jít a nechat odpočinout svou krásu. Tahle úžasná tvář musí být v neděli připravená pro kamery národní televize,“ pravděpodobně více pro dobro té zrzky, která ho stále hltá očima jako blázen. Ona našpulí rty a zafuní a otočí se zpátky ke svým kamarádkám.

„Jo, jo. Jdi na to. Někteří z nás musí pro svou obživu pracovat.“

Justin po mě střelí širokým úsměvem. „Oh, hej – od Nového roku jsi mi nezavolala zpátky.“

Rozšoupnu se jízdou domů taxíkem, ačkoli mám na sobě těžký kabát, čepici a rukavice. Je znovu kolem minus dvanácti stupňů, taková zima, že i můj dech je těžký. Losangelské počasí mě naláká pokaždé, když má mé tělo záchvat z těch mrazivých teplot. Okolo druhé se vleču do domu a stoupám po schodech tak tiše, jak to jde, chodbou jdu po špičkách. Z Fajnovkovy ložnice prosvítá proužek světla pod dveřmi. Jakmile kolem nich projdu, světlo se zhasne. To už se tento týden stalo potřetí. Má nějaký spidermanovský smysl? Vím, že jsem byla potichu.

Rozsvítím světlo ve své ložnici a zamrznu. Až na mou čelist, ta spadne s žuchnutím na zem. Moje kmotřička víla se mi musela vloupat do pokoje, zatímco jsem byla v práci. Musela. Jiné možné vysvětlení není.

Oči mám dokořán, ani nemrknu, pomalu vejdu dovnitř a pomalu se točím v kruhu. Nevím, na co civět nejdřív, jestli na tu 160 cm televizi, zavěšenou na zdi, nebo na tmavý dřevěný nábytek nebo na tu postel se střapci. Celý pokoj vypadá, jako by vystoupil ze stránek Elle Décor. Je tam taky krásný koberec, který zakrývá tu starobylou ošoupanou dřevěnou podlahu. A závěsy. Bohu díky za závěsy.

Jsem oněmělá úžasem. Bezmyšlenkovitě popadnu ovladač, pustím televizi a dostanu záchvat. Potichu, veeeelmi potichu. Všechny ty programy. Prostě všechny. A…Apple TV a Netflix. Jsem mrtvá. Musím být. Musela jsem umřít a přijít do nebe.

Zapomenu, že je už dost po půlnoci. Zapomenu, že si nahý možná něco dělá nebo možná nedělá. Nutnost vychrlit vděčnost žene moje tělo do dveří Vaughnovy ložnice. Až tam se zakryju, myslím. Světlo se zase rozsvítí. Určitě má smysly Spidermana.

„Slyším Vás,“ zavolá, jeho hlas je drsnější, než obvykle.

Nemůžu přijít na to, jak pracují mé hlasivky. Udělal ze mě blbku. Ten muž zabíjí šedou kůru mozkovou. Bez ptaní otevřu dveře a…umm…zírám. Na svou obranu je tam vidět spousta kůže.

On se posadí v posteli, opře se o koženou opěrku hlavy, která je stejná jako ta moje zbrusu nová bílá. Jeho hruď je nahá, přikrývka zvednutá do úrovně jeho pánevních kostí. Mám podezření, že je pod tou přikrývkou nahý, ale zvládnu zachovat určité zdání zdvořilosti a kontroluju impulz udělat plnohodnotné pátrání. S disciplínou hodnou Ninji donutím své oči podívat se mu do tváře. Kde ho najdu s brýlemi – přesněji s kostěnými brýlemi.

Chlapi s brýlemi se mnou nic nedělali. Nikdy. Až do teď. Teď už něco dělají. Něco, z čeho je mi nepříjemné horko v tomhle domě s věčným průvanem.

On si protře oči, zvedne obočí, pak ho svraští. Vím, že vstával brzy; slyšela jsem sprchu už v pět ráno. Musí být vyčerpaný. Co vlastně v tuhle hodinu ještě dělá vzhůru?

Za těmi brýlemi provedou jeho oči krátký průzkum mé tváře, zatímco trpělivě čeká, až něco řeknu. Ještě jsem nevydala ani hlásku. Začíná to být trošku divné, takže ukážu k vedlejšímu pokoji.

„Nelíbí se Vám to?“ Jeho ramena trochu klesnou v něčem, co zvláštně vypadá jako zklamání. „Udělal jsem za tu krátkou dobu to nejlepší, co jsem mohl. Můžete to vyměnit, jestli chcete.“

Nelíbí se mi to? Je opilý? Nebo lépe, jsem opilá já? Proč by byl zklamaný?

„Nelíbí se mi to? Já…já nevím, co říct. Láska není dostatečně silné slovo. Nemůžu uvěřit, že jste…Netflix…Apple TV.“

Jeho ústa se na jedné straně zvednou. „Vypadáte více nadšená z Netflixu, než z toho, že jsem Vás dostal z vězení.“

„Je to Netflix. Netušíte, kolik hodin nepřerušovaného, mysl zatemňujícího potěšení jste mi dal.“ Tohle znělo v mé hlavě jinak. Na mých tvářích se objeví horkost, zatímco se jeho ústa zachvějí v pobavení. Na můj účet samozřejmě.

„S konečnou platností jste z toho víc nadšená než z úniku z vězení.“

„Dlužím Vám něco velkého.“ Dobře, proč to znělo taky oplzle? Jsem unavená. Tím to je. Jsem jen unavená. V mezičase už mi horkost klesla i na krk.

„Nic mi nedlužíte.“ Zazívá, zdánlivě nevnímající moji nevhodnou narážku. Díky Bohu není jeho mozek taková žumpa, jako je ten můj. Sleduju, jak si projede vlasy svými dlouhými prsty, což je ještě víc rozcuchá, což ho dělá ještě více sexy, než před minutou, z čehož červenám. Tohle se stává krutým koloběhem.

„I tak díky. Nechám Vás o samotě. Spát – nebo ne. Cokoli to bylo, co jste tu dělal.“

Zamračí se, zmatený mou změnou směru a vyrovnaným hlasem. Nemůžu ho vinit. Taky jsem zmatená. Zmatená tím, proč bych měla na tohohle chlapa takhle reagovat. Při své práci vídám jednu hezkou tvář za druhou, a žádná na mě nemá takovýhle efekt. Nebo je to nakažlivé? Cokoli. Je to jedno a to samé, dokud jsem zainteresovaná. Už se chystám zavřít jeho dveře, když mě zastaví jeho hlas.

„Jak jste se dostala domů?“

„Taxíkem. Ale obvykle jezdím metrem.“

Najednou ožije, ten ospalý pohled v jeho očích nahradí jasný. Semkne rty. „To je nebezpečné.“

„Dělám to šest let. Nemohlo to být víc nebezpečné, než dneska.“

On zírá. Nemrká. Ani si nejsem jistá, že dýchá. „Použijte mou dopravní službu. Budou na Vás čekat venku.“

Cože? Počkejte, cože?“ Mmmdíky, ale to není nutné.“

„To je, jestli mám spát.“ Projede si uštvaně rukou vlasy a protře si palcem a prostředníčkem své zavřené oči. „Pracujete od úterý do soboty. Auto na Vás bude čekat venku.“

Ani za nic tohle neudělám. Každopádně už je mi příliš známý fakt, že hádka s ním je bezpředmětná.

„Je pozdě. Nechám Vás spát. Ještě jednou díky,“ řeknu rychle, už natahuju palec ke svým dveřím. Než může odpovědět, vycouvám.