SH - 3. kapitola

Překlad: Lenuszka

O deset minut později nás eskortují chodbou do malé soudní síně. Třesu se. S každým krokem, který uděláme, mi tělo vibruje v intenzitě, která by mě dost dobře mohla odstředit ze země. Jenom Vaughnova přítomnost vedle mě je tím, co mi v tom brání. Před soudní síní se posadíme na lavičku a čekáme na náš případ.

„Cokoli se tam stane, neříkejte ani slovo.“ Zaboří Vaughn svůj pohled do mého. „Je to jasné?“

Jsem příliš unavená, abych se hádala, nebo se bránila. Jsem příliš rozčarovaná životem. Přikývnu a myslím to vážně, když ho krátce zkontroluju. Poprvé za celou noc jsem ráda, že je tady – ačkoli bych si raději vytrhala nehty párem plochých kleští, než abych mu to přiznala. Nikdo jiný není lepším ztělesněním respektu a kompetence, než tenhle muž. Mohlo by to vnést do mého případu trochu důvěryhodnosti… doufám.

„Jonesová.“

Zvednu oči. „Hmm.“

Cestuje očima po mé zvednuté tváři. „Můžete se na mě spolehnout.“

Zírají na mě upřímnost a zájem. Ten zájem mě překvapuje. Už jsme se spolu párkrát potkali; jsme prakticky cizinci. A stejně je ten zájem opravdový. A ne takovým tím nezaujatým způsobem ‚tvůj život je na hovno‘. Ne, je opravdový způsobem, který vypadá osobně, jako by měl taky něco v sázce.

„Můžu?“ zanotuju, moje větší část je protkaná skepsí, zatímco ta malá část mu chce zoufale věřit. Nemá tušení, o co žádá. Já se na lidi nespoléhám. Nikdy jsem to nedělala. Až na tohle, kdy nemám na výběr.

„Ano,“ odpoví jednoznačně.

Jeho tichý hlas mě zasáhne v jemném místě, o kterém jsem si myslela, že už ztvrdlo. Nemůžu se s ním vypořádat teď, když je milý. Snesu všechno, jen ne tohle. Pevně zavřu oči, zaženu násilím tu vlnu emocí, která mě tlačí v krku.

„Co Cassandra“ Otevřu oči a najdu ho, jak se na mě dívá pohledem čirého zmatení.

„Kdo je Cassandra?“

O chvilku později stojíme v malé soudní síni. Po pravici stojí unavený rozcuchaný státní zástupce. Před námi soudce, který vypadá jako odlitý přesně podle vzoru. Má tak sto let, doplňte k tomu obočí ve tvaru bílého křoví a vousy stejné barvy. Tolik k právu. Tohle je můj život v kostce.

„To vážně?“ zamumlám si pro sebe.

„Šššš,“ zašeptá Vaughn, aniž by se na mě podíval, jeho tvář je studiem koncentrace.

„Tomu chlapovi roste z uší bylinková zahrádka. Nemůže absolutně nic slyšet,“ napůl zašeptám, napůl zasyčím zpátky. Na kraji mého zorného pole zpozoruju Cala a Cam, jak vejdou a posadí se. Zasáhne mě úleva. Kavalerie dorazila.

„Vaughne?“ zamumlá soudce. Obočí, které připomíná dva West Highland teriéry, vyšplhá až k čelu. „Máte co do činění s Harrisonem Vaugnem?“

„Ano, Ctihodnosti, je to můj otec.“

„Hmm, řekněte mu, že ho zdraví Charlie Weebly.“

„To udělám, vaše Ctihodnosti.“

Soudce hučí dál a dál, čte obvinění. Za svého právníka se ošiju a potím se tak tiše, jak můžu.

„Jaké je vaše prohlášení?“

„Nevinná, vaše Ctihodnosti.“

Soudce se otočí ke státnímu zástupci, který se musí podívat na nějaké poznámky, než může odpovědět.

Vaughn ho rychle odstřihne. „Vaše Ctihodnosti, obžalovaná nemá záznam. A byla pozvaná na místo údajného zločinu. To dokládají i její telefonní záznamy. Dva roky se nepokusila nijak kontaktovat poškozenou stranu.

Dvě věci. První, zlehka se mi ulevilo. Vím, že Vaugh není obvykle právním zástupcem zločinců, takže by to tak mohlo zůstat. Druhá, jsem zlehka v úžasu. Jasně, nikdy jsem ho neviděla v pracovním procesu, každopádně ta sebedůvěra a ovládnutí soudní síně, kterou tady Vaughn předvádí, mi způsobuje husí kůži.

„Vaše Ctihodnosti, došlo ke znatelnému poničení majetku oběti,“ vstoupí do toho rozladěný a příliš unavený státní zástupce. „Máme spoustu svědků.“

„Kteří byli pod vlivem alkoholu, vaše Ctihodnosti,“ kontruje Vaughn. „Také máme důkaz o užití drog.“

„Co navrhujete, pane Vaughne? Vypadá to jako zločin z vášně. Nejsem ochoten věřit, že to nedojde dál, pokud ji pustím. Nemůžu mít ve svém městě její napáchanou spoušť.“

Takže teď je ze mě King Kong. Paráda, prostě paráda.

„Navrhuji snížení kauce, vaše Ctihodnosti.“

Prudce k němu otočím hlavu, moje oči ho hypnotizují, aby se na mě podíval. Ale on se nedívá. V podstatě zůstává jeho neochvějná pozornost na soudci.

Křovácké obočí vyšplhá znovu až k soudcově čelu. „Bál jsem se, že to řeknete.“ Odmlčí se, prolistuje nějaké papíry. „Dobře. Dejte do záznamu, že vyhovuji vašemu návrhu na sníženou kauci ve výši padesáti tisíc dolarů pod jednou podmínkou – domácí vězení, než dojde k dohodě, nebo bude stanoveno datum soudu.“

„Vaše Ctihodnosti, moje klientka ztratí svou práci a ocitne se ve finanční tísni, pokud nebude moci opustit domov.“ Skoro neznatelně ke mně zabloudí Vaughnovy oči a zase se rychle odvrátí. Stejně to postřehnu. „Jsem připraven převzít za slečnu Jonesovou odpovědnost. Může zůstat u mě.“

Cože to řekl?

Asi si přivodím zranění krku tím prudkým pohybem. Zírám na něj, šťouchám ho očima, abych upoutala jeho pozornost, a zase nic. Možná ani neexistuju.

„Padesát tisíc dolarů a ona bude poslána do vaší péče. Pane Vaughne, hodně štěstí.“ Soudce bouchne kladivem. „Další případ na seznamu.“ Jeho hlas zanikne, když mi uši tonou ve vysokém pištivém zvuku.

„Vypadáš jako naprostý psí exkrement,“ oznámí mi Camilla, když ke mně přijde s otevřenou náručí. Jsme venku před soudní síní, čekáme na Vaughna, až vyplní jakési papíry nutné k tomu, aby mě odtud dostal.

„Tak dobře, jo?“

Camilla mi hodí ruce kolem krku a pevně mě stiskne, což způsobí, že zmizím v krajině jejího těla, moje tvář je vklíněná mezi dvěma prsy obří velikosti.

„Dusíš mě,“ cítím potřebu to zdůraznit.

Odstrčí mě od sebe, aby mě mohla blíž prohlédnout. „Kde máš boty, a co se pro všechno na světě stalo s tvými šaty?“

Podívám se dolů a vidím, co vidí ona. Nevypadá to dobře. „V tom rozruchu jsem je ztratila. Potřebuju na toaletu.“

„Za rohem,“ odpoví ten nevrlý obr, stojící vedle ní. Ruce má založené na hrudi, nohy zlehka od sebe, jeho postoj a svraštěné černé obočí prozrazují smrt, jak mě potichu soudí. Jeho výraz říká, že jsem špatnou zprávou, kterou nechce nikde poblíž své ženy. Můj výraz říká, že si přeju mu ukázat prostředník, ale protože nejpravděpodobněji to bude díky jeho ženě on, který za mě zaplatí mou kauci, tak to neudělám.

„Jdu si sednout na lavičku, Méďo. Bolí mě nohy.“

Méďa se skloní a dvakrát svou ženu políbí na rty. „Budu tam za minutku, zlato.“

Trochu se mi chce zvracet. „Je mi z vás špatně, lidi.“

Camilla roztáhne své plné rty do širokého bílého úsměvu.

Díky Bohu je toaleta prázdná. Hrůzou zalapám po dechu, když se uvidím v zrcadle. Co bylo ještě před hodinou upraveným drdolem, teď vypadá jako blonďaté hnízdo lesních příšer, moje stříbrné korálkové šaty jsou roztrhnuté na všech nesprávných místech, a můj make-up a kouřové líčení, to, o kterém jsem si myslela, že mi zvýrazňuje zelenou barvu očí, se změnilo na brzdné čáry, které brázdí mé tváře. Vypadá to, jako by si o můj obličej otřela svůj malý zadek čivava. Popadnu hrst papírových ubrousků a strčím je do umyvadla.

Když zírám na obrázek v zrcadle, nával vzdoru překoná zostuzení, překoná strach, že jsem si možná nenapravitelně zničila život. Zvednu bradu, a narovnám ramena. Neobtěžuju se očistit si obličej. V žádném případě. Hodím mokré papírové ubrousky do odpadu a nechám si tuhle ohyzdnost jako vyznamenání.

Už dávno jsem se přestala starat, co si o mě lidé myslí. Ten chaos v zrcadle, to je to, kdo jsem ve vší své naprosto vadné slávě. Velký důraz na slově vadný. Neomlouvám se. Nestarám se. Já jsem já, ať už lepší nebo horší – obvykle horší.

Před toaletou si všimnu stojanu s pitnou vodou. Uprostřed hlubokého doušku mou pozornost upoutají hlasy za rohem. Ne, že by šeptaly, takže mě nemůžete vinit, že poslouchám.

„Nemůže zůstat s námi?“ To je Cal. Jeho hluboký baryton je bezchybný.

„Ne. Teď ji mám na starost já. Nemělo by to trvat déle, než tři měsíce.“

Tři měsíce? Sténám.

  „Nelíbí se mi to.“

„Tobě se nelíbí nic,“ odpoví můj právník. Nemůžu říct, že bych s ním v tomhle nesouhlasila.

„Mám ti říkat, že máš držet své ruce dál?“

Pak následuje zastřené mužské uchechtnutí. „Myslíš, že bych ohrozil svou kariéru kvůli šukačce? Mohl bych být vyloučen, kdyby se objevily nějaké nevhodné zvěsti.“

Šukačce? Okay, to mě zabolelo. I když bych chtěla říct, že ne, zabolelo to. Jen trochu. Za což se nenávidím. K takovým nesmyslům bych měla být imunní. O tohoto muže nemám nejmenší zájem, ani na šukačku, ani kdybych byla tak zoufalá, že bych to měla napsáno na čele.

Vím, že nejsem jeho typ. Jsem si jistá, že randí se supermodelkami nebo supercelebritami nebo podobnými sračkami. A Bůh ví, že on taky není můj typ. A přesto pořád bolí, že nejsem ani dostatečně dobrá na šukačku… malinko. A já s ním musím tři měsíce žít. Jestli na světě existuje nějaká spravedlnost, tak ať dostane od kohokoli, s kým šuká, filcky.

„Za normálních okolností bych řekl ne, ale--“

„Ale co?“

Dost. Už jsem slyšela dost. Vyjdu zpoza rohu a konverzace ustane. „Připraven?“ řeknu, na tváři svou hráčskou masku, tu, která ničí veškeré důkazy o tom, že jsem je slyšela, jak se o mě baví, jako bych nebyla nic víc než horký brambor, který si mezi sebou přehazují.

Není nic, co nesnáším víc, než závislost na druhých lidech. Vždycky jsem byla finančně soběstačná, tuhle příhodnou dovednost jsem se naučila už před desítkami let, kdy se Eileen, taky známá jako ta děvka, která mě porodila, rozhodla, že mě prostě hodí do zástavy mým prarodičům a začne znovu s Danem.

Teď jsem vydána na milost těmto dvěma hrdinům. Žluč mi stoupá, čím víc na to myslím. Vítejte v mém životě. Někteří lidé mají šťastné talismany. Někteří mají obřady k danému účelu. Já mám v hlavě obrázek nenapravitelné děvky, místy přerušený prchavými momenty jemného pobavení. Tohle není jeden z těchto momentů.

Trvá dalších dvacet minut, než mě propustí, a Vaughnovi, než si domluví schůzku kvůli mé kauci, která má být zaplacena. Vrátí mi zpátky mou kabelku, jedinou osobní věc, kterou mi policie zabavila, když jsem sem byla přivezena, můj kabát a druhou botu, kterou jsem ztratila v tom zatýkacím chaosu.

„Půjdu pro auto.“ Vaughn odkráčí, jeho dlouhé nohy pohlcují zemi, když vyjde dveřmi a zamíří přes prázdné parkoviště.

„Děkuju, že jste mě přišli zachránit,“ zamumlám sotva slyšitelným hlasem. Od Cala se mi dostane nějaké zabručení, a Camillino „Nemusíš nám děkovat.“

Přes skleněné dveře my tři sledujeme, jak Vaughnova široká záda zmizí v temné noci. Jakmile je pryč z dohledu, otočí se ke mně Cal a vyčerpaně vydechne. Strčí si ruce do kapes svých tepláků a pokrčí svými masivními rameny.

„Musím něco říct--“ Natáhne se, přejede si po své strništěm pokryté čelisti. Vypadá nejistě, jako by hledal ta správná slova.

„Tak to vysyp, Calvine. Vím, že umíráš z toho, abych to pochopila. Tak ať si to odbydeme.“

„Prokaž mi laskavost, nezahrávej si s ním, okay. Prostě… opatrně.“

Huh? Trvá mi celou minutu, než pochopím, co tím myslí a o kom mluví. On se bojí o svého přítele? Jeho zámožný, úžasný přítel, kterého největší životní trápení spočívá pravděpodobně v tom, jak se dostat na čekací listinu pro příští limitovanou edici Porsche, což pravděpodobně vyslovuje Porscha, protože je stejně tak cool.

Ne. Prostě ne. Právě jsem prožila nejstrašnější noc svého života. Byla jsem podvedená, zacházeli se mnou hrubě, falešně obviněná, zatčená a potrestaná. Přinejmenším je toto vrchol číslo dvě. Takže se není co divit, že se někde hluboko ve mně rozhoří zápalná šnůra, která rychle narůstá do planoucího pohoršení. Takhle to opravdu být nemá. A proto to přebírá Špatná Amber, která kašle na důvody a dobré pocity.

„Jo, jasně. Budu suuuper jemná, že ho poprvé zbavím panenství jeho řitního otvoru. Ačkoli napodruhé to slíbit nemůžu.“

Cal dvakrát zamrká, spadne mu brada. Pak zavře ústa a zúží oči. „Vidíš, to přesně myslím.“ Otočí se ke Cam, která má oči velikosti talířů, a řekne, „Tohle je přesně to, co myslím.“ Zatřese hlavou, obdaří mě svým ledovým šedým zamračením, kterým je známý o nedělích. „To není sranda.“

Pokrčím rameny, podívám se na Cam. Ta si žvýká svůj spodní ret a zoufale se snaží nesmát, zatímco se pokouší pohladit svého manžela, aby měl lepší náladu. Nej kámošky napořád. Cal si dá ruce v bok a nahne hlavu zpátky.

„Uklidni se, Calvine,“ napůl zavrčím, unavená a naprosto nasraná. „Tvé sladké princátko je před mými ďábelskými čáry v bezpečí. On je ta jediná šance, jak se vyhnout base. Navíc do toho nemůžeš jen tak rýpat. Musíš si připravit prostor--“

„Tohle nemusím poslouchat,“ zamumlá Cal své ženě.

„Ona si dělá legraci, Méďo.“ Pokračuje v hlazení. „Amber, řekni mu, že si děláš legraci.“

Vaughnovo Audi A8 se všemi nejmodernějšími vychytávkami zastaví u obrubníku. Černá zatemněná skla, černé poklice, černá barva. Nechte mě hádat: Má rád černou. Vystoupí a drží pánskou zimní péřovou bundu. Počkat – je černá. Otevře dveře, dojde k nám a beze slova mi ji přehodí přes holá ramena. Jeho pohyby jsou neosobní, rázné a účinné. Je mužem na misi, a ta mise, jak se zdá, je mě zabalit.

„Co to děláte?“

Moje otázka je ignorována. Ta bunda je velká asi jako spacák, čouhají mi z ní pouze dvě části – hlava a bosá chodidla. Očima přeskočím ke Calovi a Cam, kteří jsou stejně ticho. Tentokrát zamířím svou otázku na ty dvě mrtvoly vedle sebe.

„Co to dělá?“

Zmatené zamračení mé nejlepší přítelkyně odpovídá mému. Než mám šanci se hádat, Vaughn mě zvedne, kopnutím rozrazí dveře, a nese mě do auta. Být zatčená před stovkami lidí, protože majitelka domu ze všech sil křičí, „žhář!“, zatímco na mě ukazuje, nebylo to nejhorší. Ztratit botu, když jsem byla hrubě dostrkána na zadní sedadlo policejního auta, taky nebylo tak hrozné. Ani policejní fotka do záznamu. Ale to, že mě tento muž nese, jako bych byla malé děcko, způsobilo, že se zbytek mojí důstojnosti rozpadl na prach.

Venku je asi minus dvanáct, beton je namrzlý, a ačkoli jsem daleko od toho žebrat, že se mé bosé nohy nesmí dotknout země, pořád nemůžu skrýt nepohodlí. Mé tělo je jako mrtvola v jeho bezpečném držení, zatímco já zírám přímo před sebe.

„Zavolej mi,“ zakřičí Camilla.

Otočím se, abych přikývla a všimnu si, jak ze dveří vychází Cassandra. Po propuštění čeká na taxi. Už už chce nastoupit, když mě spatří. Se zvednutou pěstí ve vzduchu zavolá, „Popy! Já tě žeru, holka.“

 „Vaše kamarádka?“ řekne ten magor, co mě nese. Ta známka pobavení v jeho hlase mě přiměje se na něj podívat. Rty se mu zachvějí těsně před úsměvem, který nakonec vytrénoval.

Vytáhnu ruku z bundy a Cassandře zamávám. „Teď už ano.“ Když mě jemně posadí na sedadlo spolujezdce, donutím se k němu vzhlédnout.

„Děkuju, že jste jí pomohl.“

Drží mě pohledem déle, než bych považovala za nutné. Je to, jako by mi zíral do duše a soudil mě jako poškozené zboží. Cítím se mučivě nepohodlně, což je stav, na který jsem zvyklá. Mé srdeční tempo nabere na rychlosti.

Umírám z potřeby se odvrátit. Ale už dávno jsem se naučila neustupovat výzvám. Proto na něj zírám zpátky, dokud konečně nezavře dveře.

Cesta zpátky do města je tak zábavná jako jít na brazilskou depilaci, plná bolesti a zdá se, že trvá věčnost. Celou hodinu zírá Vaughn před sebe s prázdným výrazem. Těch několik minut porozumění, které jsme možná sdíleli zpátky v soudní síni, bylo dávno smeteno, jako by se nikdy nestaly. Chce ticho. Tak budu zticha. Tohle je bitva vůlí a nemám v plánu prohrát.

„Věřím, že rozumíte důležitost, nekontaktovat Gregoryho žádným možným způsobem, formou nebo za žádných podmínek. Ani přes sociální média. Nikde.“

Ten tón. Ten tón zní mým uším jako škrábání nehtů po tabuli.

Semknu rty, rozhodnu se to utnout v zárodku. „Podívejte…ummm.“ Mistře? V žádném případě. To zní divně. Začnu znovu. „Vaughne--“

Mé oslovení ho přiměje, aby otočil hlavu mým směrem. Přivře oči a jeho ústa se zformují do cynického úšklebku. Nikdy jsem ho formálně neoslovila. Většinou jeho přezdívkou – Fajnový sexy zadek nebo Sexy zadek při pozdravu, pak jsem se rozhodla, že Jeho Svatost potřebuje srazit hřebínek, nebo dva. Ale nikdy ne pane Vaughne, a už vůbec ne jeho křestním jménem. Z nějakého absurdního důvodu mi připadá oslovení jeho křestním jménem příliš intimní. Evokuje to pohodu a přátelství, které mezi námi neexistují. Navíc jsem to nikdy nepoužila. Ani jednou. Divné, já vím. Takhle to prostě je.

„Nemám v úmyslu ještě někdy mluvit k synovi té špinavé zmije, ale někdo musí. Byl tam. Ví, že to byla nehoda.“

Parker je možná nejistý, pasivně agresivní muž/děcko, ale nenechal by mě za tu nehodu nespravedlivě zavřít.

„Tenhle případ má na starosti David Pitt. On bude vědět, jak ho vést nejlépe.“

„David kdo?“

„Můj kolega. Dělá kriminální právo – doporučuju ho všem svým klientům.“

„Nemůžu si ho dovolit! Už teď to bude trvat věčně, než Vám to vrátím.“

„Nemusíte nikomu nic platit. Calvin se o to postará.“

„Nejsem případ pro charitu. Kolik si účtujete? Tři sta na hodinu?“

Ten černý humor na jeho tváři říká jen jedinou věc – možná mě musí taky nazvat blbkou. Zase tu je ten pocit neklidu.

Unaveně si povzdechnu a zkusím to znovu. „Pět set.“

„Nemůžete si mě dovolit.“

„Tisícovku? To si děláte srandu. Jak jsem sakra promrhala svůj čas? Měla jsem jít na práva.“ Tohle je ta část programu, kde zavřu oči a praštím hlavou o okýnko. To mi bude trvat do konce života, než se sama vyhrabu z téhle smradlavé díry.

„Neúčtuju si za hodinu, Jonesová. Jsem obchodní manažer. Jsem placen v procentech.“

Podívám se na pracháče. Ztracený v myšlenkách se lehce usmívá. Co se má co smát? Pravděpodobně karmě, zaslouženému trestu, který právě zažívám.

„Podle Vás je to k popukání, že?“

„Vůbec ne,“ odpoví bez váhání. Naše oči se krátce setkají a vidím, že to myslí vážně.

„Chci přesně vědět, kolik mě to bude stát, protože vrátím každý cent, i kdybych měla vykrást banku.“

„Myslím, že jsme stanovili, že se nedáte na život kriminálnice. Navíc už to Calvin zaplatil.“

„Tak to vrátím Calvinovi. Chci znát přesnou sumu.“

Dostanu dlouhý útrpný povzdech s pozvednutým obočím. „Suma je nula.“

To rozprostírající se ticho, které následuje, mě nechá vyčerpanou, veškerá energie, co jsem měla, mě opustila. Kvůli čemu se tu hádám? Vážně? Tak či tak by se nic nezměnilo. Příliš často se zdá, že je můj život ve vyjeté koleji, která nemíří nikam, kam chci jít.

Ukradu si další pohled na mého nového spolubydlícího. Neudělal nic, aby si to zasloužil. Není to chyba nikoho jiného, než mě. Čas přiznat si fakt, že po příští tři měsíce budu v milosti tohoto muže. A Bůh ví, že jsem mohla dopadnout sakra hůř, než žít s panem Sexy fajnovým zadkem v něčem, co je určitě jeho fajnové apartmá. Nejlepší bude vykročit pravou nohou.

„Podívejte, Vaugne, chápu, že nejsem Vaší oblíbenkyní. Nevím, jaký druh laskavosti Calvinovi dlužíte, že jste se v konečném důsledku přihlásil jako dobrovolník, ale jsme tady, uvízli jsme tu spolu na příští… jak jste to říkal?“ Dramaticky nakrčím obočí, a dodám, „Příští tři měsíce. Myslím, že můžeme pro příští tři měsíce vydržet nevjíždět si vzájemně do vlasů.“ Předvedu ukázku zírání na jeho dokonale vystajlované tmavě hnědé vlasy. „I když používáte příšerné množství vlasových přípravků.“

Zamračí se a zavrtí se na sedadle. „Nepoužívám vlasovém přípravky.“

„Souhlasím, že nesouhlasím. Mělo by to fungovat jednoduše. Vy pracujete přes den. Já pracuju v noci. Sotva se uvidíme. Nehrozí absolutně žádné nebezpečí náhodné šukačky.“

Jeho reakce přijde okamžitě. Otočí hlavou, v jeho supermodelovsky krásných rysech má vepsánu vinu a překvapení. Konečně opravdová ukázka emocí. Tým Jonesová poprvé skóruje. Zadostiučinění mi pozvedne koutky úst. Nepochybuju, že je můj život jedním velkým nepořádkem, pokud je toto zlatým hřebem mého večera.

Jeho pozornost se znovu přesune na cestu před námi. Následují dlouhé tři minuty tíživého ticha. „Nemyslel jsem--“

„V klidu, právníku.“ Poslední věc, kterou chci, je jeho dlouhá trapná omluva. „Nebojte se. Zranit mé city by znamenalo, že se starám o to, co si Vy nebo kdokoli jiný myslí, a ujišťuju Vás, že to nedělám. Upřímně řečeno po dnešní noci jsem takhle blízko ke stěhování na ostrov Lesbos. Potřebuju jen Vaši právní expertízu a postel, ve kterém budu spát příští tři měsíce.“

Zhluboka vydechne, jeho tělo se uklidní, zatímco jeho ruce upevní stisk na masivním volantu. „Tu máte.“

Otočím se na sedadle, abych mu mohla čelit. Chci, aby viděl, jak upřímná jsem, když to říkám. „A já to oceňuju. Vím, že je to pro Vás taky na hovno.“

Drží můj pohled a krátce přikývne.