SH - 29. kapitola

Překlad: Lenuszka

„A s kým budu probírat všechny své problémy?“ Justin dřepí na kopě mých knih od doby, co před hodinou vešel.

„Máš mobil,“ řeknu, zatímco lepicí páskou zajišťuju další kartonovou krabici. Vzhlédnu, abych ho našla, jak na mě civí. „Sedíš mi na knihách, Ďolíčku.“

Měl mi pomoct balit. To, co ale právě dělá, je zpomalování celého balení o polovinu.

„Ďolíčku, ty mi to tu záměrně narušuješ?“

„Kdo já? To bych nikdy neudělal,“ řekne, zamává řasami jako naiva, kterým je. Nejhorší herecké chování, jakého jsem kdy byla svědkem. „Ale možná to vezmu trošku po tvém.“ Nastaví na mě zadek a naznačí, abych ho chytla.

S úsměvem řeknu, „Jaký je plán?“

„Pojedu do Kali na několik týdnů trénovat,“ odpoví zkroušeným tónem.

„Vidíš, žádný důvod ke smutku.“

O dvacet minut později Justin po velkém objetí a celé kupě slibů, že mu budu volat minimálně každý druhý den, odejde. Krátce na to se můj telefon zachvěje.

Královna krásy: Je s tebou Audrey?

Proč by mi Eileen psala? Obvykle jí musí držet u hlavy zbraň, aby mě kontaktovala. A proč by Eileen hledala Audrey? Okamžitě vyděšená píšu zpátky.

Já: Ne. Proč?

Královna krásy: Protože se vykašlala na školu a většinu dne je pryč.

Oh Bože. Popadne mě panika, která není podobná ničemu, co jsem kdy zažila. Vymačkám Eileenino číslo.

„Nevím, kde je, ale jsem na cestě k vám. Chytnu vlak na Penn Station. Řekni Danovi, aby mě vyzvednul.“

„Amber,“ řekne moje matka s podivně napjatým hlasem. „Opravdu se bojím.“

„Najdeme ji. Jsem si jistá, že je to jen puberťácké drama.“

„Dobře.“

Zavěsím, popadnu kabelku a vyběhnu bosá ze dveří, kleju si pro sebe, a běžím zpátky pro své tenisky. Mávám rukou, přivolávám taxi na Penn Station. Zpocená a lapající po dechu nastoupím o patnáct minut později na vlak na Long Island.

V té době přijde zpráva od Ethana.

Fajnovka: Mám tu Audrey, pro případ, že by ji někdo hledal.

Všechna síla, která ještě před vteřinou držela mou páteř vzpřímeně na sedadle, v okamžiku zmizí. Celé mé tělo je jako bez kostí. Když vyčerpanost dožene nával adrenalinu, který se mi žene všemi údy, vytočím jeho číslo.

„Ahoj.“

Nejsem schopná zastavit slzy, které mi řinou z očí. Je to poprvé za dva týdny, co slyším jeho hlas. A je to jako balzám, tiší všechny čerstvé rány, všechny jemné modřiny na mém srdci. Jedno slovo smaže dva týdny agonizující bolesti, toho, že mi chyběl až na hranici šílenství.

„Kde jsi?“ zeptám se, není nutný žádný úvod.

„Jedu na Long Island do jejího domu… Bylo jí příliš trapně, aby někomu z vás volala. Kde jsi?“

„Ve vlaku, mířím na Long Island – do jejího domu,“ odpovím, skousnu si natolik svůj spodní ret, že si poruším kůži, cokoli, abych se přestala třást. Žena ve středním věku, která sedí naproti mně, se na mě dívá z patra.

„Vyzvednu tě na zastávce, po tom, co ji vysadím.“

„Vyzvedne mě Dan.“

„Napiš mu. Řekni mu, že tě vyzvednu a setkáme se u nich.“

„Dobře.“ Kapituluju, protože jsem sobecká a měkká. Protože ačkoli mi moje hlava říká ne, že se tím věci ještě zhorší, moje srdce je ochotné vsadit všechno na jednu kartu, abych s ním mohla strávit ještě jednu minutu navíc o samotě.

Vystoupím na nádraží, pořád si otírám své vlhké tváře, a okamžitě ho spatřím. V dokonale upravené bílé košili, na jeho šedých kalhotách není ani záhyb, ačkoli je na konec června neobvykle vlhko a teplo, na nose má brýle od Valentina. Tak co se toho týká, vypadá to jako na začátku. On vypadá dokonale, zatímco já jsem jeden velký zmatek.

Sundá si brýle a jde mi naproti, zastaví se, když je méně než půl metru ode mě. Oči široké, ani nemrká, dává si čas, aby mě hltal, jako by mě neviděl roky. Pak mi bez varování chytne tvář do dlaní a políbí mě, vlíbává do mě život a lásku, líbá mě, jako by mi všemi způsoby říkal, že lituje, co udělal, a já ho nezastavím.

Odtáhne se a já omámeně otevřu oči.

„Miluju tě,“ řekne klidným a stálým hlasem, zatímco jeho oči široce hoří touhou, pořád uctivě drží mou tvář. „A…“ Prudce vydechne. „A není to ten druh lásky s květinami a večeří na Valentýna. Není jemná ani sladká. Způsob, jakým tě miluju je…je--“ Tvář se mu zkroutí frustrací. „Je to zkurveně bolestivé. Když u mě nejsi, cítím se tak, jako by mi na hrudi seděl Popovitch a já nemůžu dýchat.“

Popovitch, skoro stopadesátikilový hráč Titánů. Nevím, jestli se smát tomu nejromantičtějšímu přiznání, nebo brečet nad upřímností, nad statečností, kterou ho stojí obnažit své nejobávanější city a naděje, že se nesetkají s pokrčením ramen.

„Vím, že toho žádám příliš. Vím, že ano. Ale já…“ Drsně vydechne, do jeho sebeovládání, kterým je známý, zasáhnou emoce. „Tohle – ty a já – tohle se často nestává. Neodcházej pryč, protože jsem příliš sobecký, když přijde na tebe. Nesnášej mě, zůstaň naštvaná, ale neodcházej pryč. Slibuju, že ti to budu vynahrazovat každý den po zbytek našeho života, pokud zůstaneš.“

Jsem rozlomená na dva kusy – hlavu a srdce. V této chvíli s ním prožívám tisíce životů, všechny možné scénáře, a skončím se stejným výsledkem.

Není žádné on a já, pokud nebudu já ta první.

Vrazí to mezi nás nakonec klín. Dívám se do té bolestné tváře muže, kterého miluju, a udělám pokus své vlastní statečnosti. „Ethane--“

„Už jsem ti někdy řekl, jak moc miluju, když říkáš mé jméno?“ řekne, přeruší mě, v hlase má jasné zoufalství.

„Nemůžu.“ Můj hlas je sotva slyšet, plíce jsou lapené, neschopné se nadechnout. Není třeba vysvětlení. Tohle už není o tom, kdo co řekl nebo neřekl, tohle je o tom, že musím udělat něco sama, a už neobětovat své sny kvůli nikomu jinému – ani jemu.

Krátce zavře oči. Bolest. Zklamání. Rezignace. Nic z toho na jeho tváři nepřetrvá dlouho, protože on to vypne. Pomalu přikývne, očima plnýma lítosti najde znovu ty moje. Nechce mě spustit z očí. Obalím mu prsty kolem zápěstí a dám je pryč, zatímco vzhlédnu, nechám ho vidět, že mě to zraňuje stejně jako jeho. Natáhnu ruku, on mě za ni vezme, propleteme si prsty. Chytím ho za paži a držím vším, co mám. Takhle dojdeme k autu. Společně, pomalu, snažící se prodloužit tu chvíli tak dlouho, jak to půjde.

„Zbláznila ses? Máš ponětí, jak vyděšení jsme všichni byli? Tohle je velký zlý svět. Děti jsou unášeny a prodávány lidem jako zvířata.“

Jakmile se dostaneme k Eileen, s Ethanem se rozloučím. Řekneme si pár slov. Vystoupím z jeho auta a sleduju, jak odjíždí s mým srdcem. Stálo mě to všechno, co mám, abych za ním neběžela jako šílenec. Načež jsem našla Audrey na verandě, jak se houpá na své staré houpačce.

„Bylo to mé velké gesto,“ zamumlá, cíleně se mi vyhýbá očima. „Myslela jsem… nevím. Myslela jsem, že když ho půjdu navštívit, bude vědět, že se mi líbí, že ho mám ráda.“

Ach jo. Tohle je přesně to, proč bych neměla být nechána bez dozoru s dětmi. Vzhlédne ke mně svýma mokrýma zelenýma očima.

„A?“

„A on byl se svými novými přáteli. Choval se tak, jako by mě sotva znal.“

Možná by mě mohla praštit do hrudi. Ta bolest je stejně intenzivní. Ten malý zmrd. Má štěstí, že je mladistvý. Sednu si na houpačku vedle ní, a dám jí ruku kolem kostnatých ramen, těsně ji obejmu. „To se stává i těm nejlepším z nás, kotě.“

„Myslela jsem, že se mu taky líbím.“

„Je to kluk. Kluci jsou divní a těžko čitelní. Nejlepší, co můžeš udělat, je být k sobě upřímná v tom, jak to cítíš, a být upřímná k nim. Přála bych si, abych ti mohla říct, že to bude lehčí, ale nemůžu. Všechno, co můžu slíbit je, že když budeš upřímná, jednoho dne, až se na to zpětně podíváš, usměješ se a půjdeš s hlavou vzhůru, protože jsi byla statečná. A statečnost nakopává zadky.“

Tím z ní dostanu rozechvělý úsměv. Otře si tvé mokré tváře hřbetem ruky.

„A Audrey, nejdůležitější věc, nikdy neplýtvej časem a slzami na kluky, kteří jsou tak hloupí na to, aby si uvědomili, že jsi úžasná.“

Při pohledu do její tváře si nejsem jistá, jestli to pochopila. Ačkoli nakonec to pochopí. Budu na každém jejím kroku, abych se ujistila, že ano.

„Nemůžeš odjet,“ řekne s náhle odhodlaným výrazem.

„Musím.“

„Nemůžeš. Teď jsme sestry, a jestli odjedeš, ztratím tě, a nebudu mít nikoho, s kým si promluvit a--“

„Audrey, Audrey, brzdi. Zaprvé mě neztratíš. Budeš mít výmluvu, abys mohla jet do L.A. kdykoli budeš mít volno ve škole. A já musím jít. Vždycky jsem chtěla. Musím tomu dát opravdovou šanci a částečným důvodem jsi ty.“

„Já?“ Nevěří tomu, v hlase má pochybnosti.

„Jo, ty.“ Podívám se do jejích příliš velkých očí na její jemné rysy, její výraz je klidný, ačkoli vím, že je zoufalá. „Donutila jsi mě chtít být lepším dospělákem. Tak, aby ti můj názor k něčemu byl.“

Maska klidu spadne, je nahrazená smutným pochopením, že nic, co řekne, mě nezastaví v odchodu. Skoro podlehnu a řeknu, že tu budu trošku déle.

„Můžu přijet na celé léto?“

Teenageři, nekonečný zdroj zábavy.

„Pěkný pokus. Co říkáš na dva týdny?“

Když znovu vzhlédne, její tvář rozzáří rozpustilý úsměv. „Dohodnuto.“

„Děkuji.“

Podívám se přes rameno, a najdu vlastníka toho příliš známého chraplavého hlasu, jak stoupá blíž ke kraji patia. Moje matka si pohrává s lemem svého na-tento-věk-nevhodného trička s výstřihem do V, její prsní implantáty hrozí, že ho roztrhnou ve dví. Vypadá kajícně, něco, co se nikdy předtím, ani jednou, co si pamatuju, nestalo. Odzátkujte šampaňské, tohle je důvod k oslavě.

Dan a Audrey trvali na tom, abych zůstala na večeři. Dan griloval. Souhlasila jsem jen proto, že vařil on – znám Eileeninu zálibu vařit v mikrovlnce, a jedině v mikrovlnce.

Během večeře toho moc neřekne. Místo toho si vybere mě sledovat z opačné strany stolu v patiu, s těžkým podezřením v jejích tvrdých očích. Po tom, co dojíme a uklidíme stůl, ještě chvilku otálím venku.

„Za co?“

„Že jsi Audrey sestrou… obdivuje tě.“

„Za to mi nemusíš děkovat. Ona je moje sestra. Udělala bych pro ni cokoli.“ Otočím se, abych našla svou matku dívat se do dáli. „Ona je hodné dítě. Trochu dramatické, ale hodné.“

Eileen se na mě otočí a usměje se. „Přemýšlím, odkud to má.“ Tentokrát se usmějeme obě. Další prvenství.

Když ji sleduju, dolehne to na mě. V procesu nestát se svou matkou, jsem se sama podvedla. Když jsem dovolila, aby mi můj život diktoval strach z toho, abych se v ničem nestala mou matkou, zbytečně jsem plýtvala silami.

„Takže – ses rozešla s tím právníkem?“ Typické. Očekávat, že se ona změní, je tak marné, jako byste chtěli po tygrovi, aby se stal vegetariánem.

Její tón mě tlačí na hranu. Ona mě soudí. A její verdikt je, že jsem idiot, protože jsem upřednostnila svou kariéru před mužem. „Nebudeme předstírat, že jsme Kardashianky, protože jsme spolu jedly.“

„Bože, ty jsi takové trdlo. Jen jsem se zeptala.“

„Já jsem trdlo?“ skoro zakřičím, abych ji přehlušila.

„Ty jsi tak chytrá, že? Miss Ivy League,“ ušklíbne se. „Miluješ mi připomínat, jak moc jsi chytřejší, než já. No, napadlo tě někdy, že jsem dělala to nejlepší, co jsem mohla? Že jsem nebyla připravená v jednadvaceti letech vychovávat dítě, protože jsem nevěděla, jak?!“

„Vědět jak? To si ze mě děláš srandu? Ani jsi to nezkusila. Vždy jsi byla velmi zaneprázdněná obšťastňováním všech svých chlapů. Na mě jsi neměla čas.“

„Protože je bylo lehké potěšit! Věděla jsem, co ode mě chtějí. Sex – a pak odešli. Ale ty…“ řekne s potřesením hlavy a uslzenýma očima. „Ale ty jsi ode mě chtěla věci, které jsem nemohla dát! Nejsem sebevědomá jako ty! Polovinu času nevím, co dělám! Kdo ví, kde bych bez Dana byla!“

V šoku, to je to, co jsem. Poprvé ji vidím z jiného úhlu pohledu. Takového, který není v mých vzpomínkách na ni, ale spíše z pohledu pozorovatele. Obrazy připlují zpátky. Všechny chvíle, kdy se smíchem vklopýtala do dveří, visela na svém posledním příteli, zatímco mě ignorovala a šla si po svých s kýmkoli, koho si přivedla do bytu nad garáží mé babičky. Nechávala mě v divadle. V mé hlavě je tolik myšlenek, že by naplnily veřejnou knihovnu města New York.

Každopádně je to poprvé, co ji vidím jako oběť své nedospělosti místo drsné a sobecké osoby, kterou vždy byla v mých očích.

„Jen jsem potřebovala, abys tam byla.“

„Lituju toho. Lituju, jak jsem se k tobě chovala. Ale nemůžeš mě vinit z věcí, které ti nevyšly, a nemůžeš mě trestat po zbytek mého života.“

„Neviním tě z věcí, které mi nevyšly. To je na mně.“

Na chvíli umlkneme, rozprostře se mezi námi hloubavé ticho.

„Nečekám, že mi odpustíš… žádám o nějaký nový začátek. Ráda bych, abychom byli rodina. Dan a Audrey to chtějí. A já taky.“

Nervózně vnímám, jak sepne prsty a stiskne, jak má stažené rty, jak má na krku skvrny ze strachu. „Nic neslibuju – ale zkusím to.“

„Připraven,“ řekne Dan, čímž nás přeruší.

„Dobře dojeď,“ řekne.

Naposledy se na Eileen podívám a kývnu na Dana.

Cesta autem zpátky do města je tichá. Zírám z okna spolujezdce, ztratím se v hudbě. Miles Davis, Duke Ellington – a Little Charlie Parker. Dan byl vždycky velký jazzový fajnšmekr.

Když se dostaneme na moji tříproudové ulici ve Village, zaparkuje. Nějakým Božím zásahem najdeme dostatečné parkovací místo, aby se tam vešlo jeho subaru.

„Proč sis ji vzal, Dane? Co na ni bylo takového, že bez toho nemůžeš žít.“

Jeho výraz se změní na tesklivý, jako by se ponořil do minulosti a znovu prožíval vzpomínku. Nějakou opravdu pěknou.

„Je to její životní nadšení. Žije každou minutou, jako by za to stála. Pak když jsme se prvně potkali, neměl jsem nic--“ Vpije se očima do mých, mlhavých se zbytky staré bolesti. „Víš proč.“ Když se Eileen zamilovala do Dana, byl vdovcem a rodičem sedmiletého chlapce, když o rok a půl předtím pohřbil svou manželku, ženu, kterou miloval. „A ona ho měla tolik. Asi jsem doufal, že si ho trochu ukradnu pro sebe.“

„Povedlo se?“

„Ano,“ řekne s úsměvem. „Každý den. I po všech těch letech. Naplňuje mě, dává mi něco, pro co žiju.“

Po tvářích mi stékají slzy. Otřu si je.

„Víš…“ Dan stiskne ústa, jako by si nebyl jistý, jestli ta slova říct. „Vy dvě jste si podobné víc, než si myslíš. Doufám, že to vezmeš jako kompliment, což tak bylo myšleno.“

„Upřímně si myslím, že tohle mě děsí nejvíc. Že jsem tak zatažená do sebe, že si nevšímám všech důležitých věcí, které mě míjejí… důležitých lidí.“

Zatřese hlavou a utne moje další slova. „Chci říct, že jsi plná života. Jsi druh ženy, kterou by si každý muž celý šťastný udržel.“

„Ježíši, Dane, jestli nepřestaneš, stane se ze mě uřvaná želva,“ řeknu, když si otřu další slzy.

Jeho úšklebek mě donutí se zašklebit taky. Dan se mi okamžitě zalíbil, co se nikdy nestalo s muži, které vodila Eileen domů. A že jich bylo. Tohle byl další aspekt ke zkáze, kterou jsem cítila, když mi řekla, že s nimi nemůžu žít. Nikdy jsem neměla otce a část mě si myslela, že jím mohl být Dan.

„Jak se má Billy?“

„Skvěle. Pořád pracuje u IBM. Minulý rok se oženil s Liz.“

Přikývnu a usměju se. Billy je přesně jako jeho otec, pevný a spolehlivý občan a dobrý chlap.

„Mám otázku, na kterou se tě chci zeptat už dlouho.“ Jeho moudré zelené oči mě na vteřinku zachytí. „Byla jsi to ty, kdo nechával psí hovna, když jsme ještě žili v Jersey?“

Nemůžu zastavit své koutky úst, aby se nezvedly. Držím jeho pobavením naplněný pohled a řeknu, „Nevím, o čem to mluvíš.“

Rachot jeho smíchu začne hluboko v jeho hrudi a vybublá na povrch. „Věděl jsem to. Věděl,“ řekne a zavrtí hlavou. „Proč jsi přestala?“ Ta otázka vyskočí, jako by si najednou uvědomil, že to musí vědět.

„Jednoho dne jsem se skryla za křovím naproti přes ulici, abych si užila své dílo. Toho dne jsem si udělala prak a střílela s ním na ta bílá garážová vrata.“

Dan zabručí. „Vzpomínám si.“

„Byla jsem za to na sebe tak pyšná. Dokud se neotevřely hlavní dveře a neviděla jsem tě vyjít s kyblíkem a houbičkou. Nikdy mě nenapadlo, že za to platíš i ty. Ačkoli mělo. Měla jsem vědět, že ona by to nikdy neočistila.“ Pokrčím rameny, pokradmu se podívám na Dana, abych zjistila, kolik škod moje pravda napáchala a najdu ho, jak se pořád usmívá. „Nemohla jsem to dělat, když jsem zjistila, že si to odskáčeš ty.“

„Amber.“ Danův hlas zní najednou vážně. Podívám se jeho směrem, vidím jeho profil. „Není moc věcí, kterých bych litoval. Ale na vrcholu mého seznamu je to, že jsem za tebe nebojoval víc, když jsme se vzali. Byl jsem z toho celý pryč. Zamilovaný a bojující s vinou, že jsem se pohnul dál bez Marie, že jsi těmi důsledky trpěla ty--“

„Dane, nemusíš se za nic omlouvat--“

„Prosím, nech mě,“ řekne, když mě přeruší.

„Omlouvám se. Doufám, že mi odpustíš.“

„Není co odpouštět, Dane. Opravdu.“

Dan se usměje. Když v mých očích hledá a najdu pravdu toho tvrzení, přikývne.

Vystoupím z auta a Dan, vždy gentleman, přejde k mým dveřím.

„Díky za svezení.“

On mě obejme a poplácá ještě jednou po zádech, a já jsem na hraně dalšího přívalu citů.

„Buď opatrná. Hodně štěstí. A brzy se za námi vrať.“

Jakmile jsem zpátky uvnitř svého prázdného bytu, lehnu si na holou matraci. Studenti z univerzity, co bydlí o patro níž, si pro ni zítra přijdou. Ta hromada emocí mě unavila. Bez šance, že by dnes byla první noc, kdy mi Ethan nevtrhne do snů. I když zatajím dech.