SH - 20. kapitola

Překlad: Lenuszka

Je to oficiální, dnes v noci spát nebudu. Jsem příliš vytočená z toho, co se stalo u večeře. Sama si za to můžu. Není tajemstvím, že se jsem poznala, o co tu jde. Nemůžu snést se dívat na někoho, kdo dostává co proto od lidí, u kterých se předpokládá, že ho budou milovat nejvíc. Pravdou je, že to bylo v legraci, ale pořád to ve mně budí nepopsatelný hněv. On je dospělý muž. A skvělý právník. Na to nezapomínejme. Umí se za sebe postavit sám, bez mojí asistence. Každopádně sledovat jeho rozpaky, mě žhaví do běla.

Podívám se na svůj iPhone. Je deset minut po půlnoci. Shodím přikrývky, vypochoduju z ložnice a zamířím k jedněm ze dvou dveří, aniž by mi vadilo, že na sobě nic dalšího nemám. Jsem ve svých šortkách a tílku na ramínka a příliš naštvaná, abych se zatraceně starala. Po mém tichém zaklepání řekne, „Kdo je to?“

„Tvoje osina.“

Bez čekání na odpověď vejdu a najdu ho v posteli – nahého. Při pohledu na přikrývku, která sotva zakrývá jeho intimní partie, jsou zdá se brýle jedinou věcí, kterou má právě na sobě… Myslím, že jsem právě ucítila, jak mi vejcovodem putuje vajíčko.

Položí knihu, kterou četl, a zvědavě se na mě dívá. Jeho obočí vystřelí nahoru.

„Nemůžu spát,“ zafuním.

„To vidím.“

„Protože jsem rozzuřená.“

On se posadí v posteli, posune si přikrývku ke svému pekáči buchet, jeho výraz je ostražitý. „Co se děje?“

„Nelíbí se mi, jak s tebou jednali u večeře.“ Napětí v jeho tváři zmizí. Moje ne.

„Tohle oni dělají. Nic tím nemyslí.“

Nemohlo by mi být víc jedno, co tím myslí. Nelíbí. Se. Mi. To. Jejich nenucené popichování mělo za následek, že jsem sledovala, jak se muž, kterého uznávám a starám se o něj, férový muž, a všichni víme, že jich takových moc není, muž, který je většinu času v dobré náladě a povzbudivý, mění v ledovou sochu. Seru na to. Tak to teda ne.

„Vylez z postele.“

„Cože?“

„Vylez z postele.“

„Začínám si o tebe dělat starosti, Jonesová.“

„Mám to říct znovu?“

Unaveně si povzdechne. „Otoč se.“

„Proč?“

„Protože spím nahý.“ Ó můj sladký Ježíšku. „Moje kalhoty jsou na křesle.“

Okamžitě si představuju to monstrum, co mu žije mezi nohama, v celé své slávě. Trojitý povzdech a salto vzad. Po krku se mi šíří horko a taky jižně od pasu. Čas uskutečnit můj plán, než zapomenu, proč jsem sem přišla.

„Oooohh. Ooohh, jo.“

„Jonesová?“

„Oooohh, oh, Bože. Ethane, nepřestávej,“ sténám, tentokrát hlasitěji. Pak na něj šeptem zasyčím, „Jsi oblečený?“

Dostanu zakašlání, jak si pročistí hrdlo a zamumlá, „Asi jo.“

Jakmile se otočím, jsem konfrontována důvodem té divné odpovědi. Ethan tam stojí u paty postele, jeho pyžamo mu visí nízko, a je neskutečně tvrdý, což se snaží (ale nedaří se mu to) skrýt pod svýma rukama. Teda…

„Ignoruj to,“ zamumlá.

Umm, jo, jasně, jako vláčet se pouští a snažit se ignorovat oázu. Vítejte v mém divadle bolesti.

Přejdu k posteli s očima zacílenýma nad jeho krk. A on si nevede o moc lépe. Oči rozšířené, čelist zatnutá, na lícních kostech červeň, potlačí dolů tu kládu ve svých kalhotách a ona vyskočí zpátky – silně.

„Ooooh, Bože. Oooohh, Bože. Ethane, nepřestávej. Pokračuj, hlavně nepřestávej, bejby.“

Posunu postel a hlasitě to bouchne. Se svraštěným čelem se směje a já se usměju zpátky. Pak mi znovu pomůže pošoupnout postel ke zdi.

Buch. Buch. Buch.

 „Ethane. Ano, přesně takhle! Ano! Ano! Ano! Udělám se tak tvrdě, bejby!“ Zítra mě určitě bude bolet v krku. „Tak tvrdě. Už budu. Už budu. Ano! Ano! Anoooo!“

Padnu zády na postel a říkám, „A Oscara vyhrává… myslíš, že to slyšeli?“ Zvednu hlavu z postele, abych dostala jeho reakci.

„Sousední pokoje určitě,“ řekne, zakření se, jeho široký úsměv roztáhne od ucha k uchu. Mé srdce dělá věci, které by dělat nemělo, když tohle vidí.

„Dneska v noci spím tady.“

„Okay.“ Jeho úsměv se ještě rozšíří. Ugh, buď zticha, stupidní srdce.

„Ale necháš si na sobě spodky.“

„Dobře.“

„A mužské partie na své straně postele.“

„Dobře.“

„Dobře,“ řeknu, když lezu do postele.

Zhasne lampu a místnost tone ve tmě, jeho rysy osvětluje tlumené noční světlo. Zasunu si ruku pod hlavu a sleduju ho, jak jde do postele, jeho oči neochvějně na mně. Tohle není poprvé, co sdílíme postel. Ačkoli je to poprvé, co jsem opravdu nervózní.

„Je pro tebe těžké, vidět je spolu?“

Udělá si pohodlí. Dělí nás sotva pár centimetrů, jak ležíme tváří v tvář.

„Ne,“ bez váhání odpoví.

„A to dítě?“

Pokrčí rameny. „Jsem za ně šťastný.“

Nic v jeho chování mi neříká, že by se přetvařoval. „Zlomila ti srdce?“

Tlačím. Vím, že ano. Část mně doufá, že řekne ano, že kdybych se mohla mučit dost na to, aby to opravdu bolelo, udělalo by to čáru za tímhle směšným zamilováním.

Pomalu natáhne ruku a zastrčí mi volný pramen vlasů za ucho, jako by to byla ta nejpřirozenější věc na světě, jako by to dělal milionkrát. Zadrhne se mi dech, můj žaludek jako by nic nevážil. Chci se ho taky dotknout. Chci se tak strašně natáhnout a dotknout se ho, že chytnu svůj polštář, abych se zastavila.

Jeho pohled ulpí na mém uchu. „Nezlomila.“

„Ale miloval jsi ji, když se to stalo?“

Přimhouří své dlouhé řasy, když o tom přemýšlí. „V té době jsem myslel, že ano.“

„Co tím myslíš?“ řeknu, ale opravdu chci říct, „Proč jsi ji miloval? Co na ní bylo tak speciální, a proč ti nezlomila srdce? Tisíce otázek prosí o to, být vysloveny. Všechny si je nechám pro sebe.

Jeho pohled přeskakuje mezi mýma očima a ústy. „Byla mou první přítelkyní… zpětně to byla spíš taková štěněčí láska. Byl jsem z ní v úžasu. Z jejího houževnatého odhodlání dosáhnout svého cíle, aby se stala profesionálkou a umístila se v žebříčku.“ Ve chvíli ticha najdou jeho oči moje. „Ona mi srdce nezlomila. To můj bratr.“

„Při večeři jste spolu nemluvili.“

Ta bolest a frustrace v jeho očích je těžko přehlédnutelná. Vyšlu nahoru za Jakea tichou modlitbu, aby dal do kupy své sračky a podal svému bratrovi ruku.

„Ne,“ řekne s nezaměnitelnou touhou v hlase. „Když jsme byli děti, zbožňoval jsem ho. Pamatuješ, jak jsem říkal, jak jsem byl nemocný?“

Můžu jen přikývnout. Způsob, jakým si nepřestává hrát s volnými konečky mých vlasů, mě spoutává nějakým kouzlem, tiší mou mysl a uklidňuje roztřepené hrany mých emocí.

„Neměl jsem žádné přátele, protože jsem byl pořád mezi domovem a nemocnicí. Moje matka mě vždycky vyzvedávala ze školy. A protože jsem nemohl jíst, aniž by mi nebylo špatně, byl jsem na svůj věk malý.“

Přestaň. Prosím, přestaň, říká neustále moje mysl, zatímco moje ubohé srdce tiše krvácí. Moc už toho nevydržím. Jedna smutnější historka a začnu brečet.

V době, kdy se to zlepšilo, mi bylo okolo jedenácti… Jake měl patnáct, takže jo, já jsem měl jedenáct,“ zopakuje. „On byl vždycky populární. Vždycky měl plno přátel. Já jsem chodil za nimi. Většinou ho to štvalo,“ dodá s malým úšklebkem.

„Dělali párty v lesích za naším domem ve Westchesteru. A já jsem je sledoval a dostal do potíží s tátou. Někdy ho unavilo, že jsem ho přistihl a mohl jsem zůstat. Po tom jsme se semkli.“

„Dokud jsi nepřivedl o Vánocích domů Hope.“

Jeho pohled zabloudí k mým rtům. Vypadá ztracen ve vzpomínkách. Jeho ústa se na jedné straně zvednou ve smutném úsměvu. „Měl jsem to vidět. Nikdy předtím se takhle se ženou nechoval, a to jich měl spousty.“

„Hmm, to je šok.“ V porozumění se na mě krátce usměje. „Proč jsi od té doby s nikým nechodil?“

Ta pauza je těžká. Jako bychom dosáhli kritického bodu naší konverzace – a našeho přátelství.

„Nepotkal jsem nikoho, s kým bych chtěl strávit svůj život.“ Život? Err, řekla jsem chodit. „Já jsem randil. Ale nic vážného… pamatuješ si Jane?“

Ugh, Jane. Věděla jsem to. Věděla jsem to. Přetočím se na záda a zírám na strop.

Není nic přitažlivějšího, než sledovat, jak mu v očích kvůli Jane naskakují srdíčka. „Jo, vzpomínám si, jak ses rozplýval a naparoval.“

Jeho smích je nízký a jemný a bolí mě z něj srdce. Miluju ho slyšet se smát. Je to na mém seznamu oblíbených věcí.

„Ani jsem se nenaparoval, ani se nerozplýval.“

Tuším, že se baví, ačkoli sotva rozeznám jeho rysy. Opře se na lokti a zírá dolů, prostor mezi námi je nabitý sexuálním napětím.

„Spal jsi s ní?“ zním uštěpačně, vím, že ano. Ale už nemůžu zvládat skrývání svých citů. Jsem naprosto vyčerpaná ze skrývání svých citů. Vyčerpaná.

„Ano. Tu a tam několik let. Oba jsme byli zaneprázdnění svou kariérou.“ Dovolím si rychlý pohled a najdu ho, jak se na mě dívá s měkkým úsměvem na tváři. „Vídali jsme se, když to šlo… žádné otázky. Ona byla dobrá kamarádka, je dobrá kamarádka. Potkali jsme se na právech.“

Dobrá kamarádka, to mě poser. Justin je dobrý kamarád a netoužím si s ním hrát na doktory. Ani kvůli svým potřebám. Ani ze zoufalství. Sklapnu. Sklapnu, protože jestli otevřu klapačku, řeknu věci, které bych neměla.

„Taky je šťastně vdaná.“

„Takže to ukončila ona. Jinak bys s ní byl pořád.“ Odmítám se na něj podívat. Odmítám vidět v jeho očích tu touhu po Jane.

Zůstane zticha, což mě samozřejmě přiměje se na něj podívat. Má ten křivý úsměv, který odmítám milovat. Ale je to ještě horší. Prohrábne mi moje vlasy a já skoro vykřiknu potěšením, pocitem spojení, které vyvolává pouhé hlazení jeho prstů.

„Nebuď naštvaná.“

„Naštvaná? Proč bych měla být naštvaná?“

„Poznám, když jsi… poznám, když se snažíš být naštvaná a selžete. Poznám, když se snažíš skrývat, že jsi naštvaná. Poznám každou jednu z tvého nespočtu emocí.“

Tohle pro mě neskončí dobře. Každé slovo, které vysloví, mě nutí přát si věci, které nemůžu mít. Ne s ním.

Z ničeho nic mě popadne a přitiskne blíž, moje záda k jeho hrudi. Ani se nepohnu, nevydám ani hlásku. Na vteřinu zvažuju, že se ho zeptám, co to do něj vjelo, ale stejně tak rychle změním názor. Nechci ho zrazovat od ničeho, co do něj vjelo. Celým srdcem to schvaluju – ať už je to, co do něj vjelo, cokoli.

„Pracuje v průmyslu a žije v Silicon Valley,“ zamumlá mi do ucha. Otřesu se z pocitu jeho dechu na mé kůži, z pocitu toho, jak mě obklopuje.

„Nebo aspoň žila. Létání sem a tam bylo náročné a rozhodli jsme se dát si pauzu. O měsíc později poznala Scotta a krátce na to se tajně vzali.“

„To zní zbrkle.“

„Když víš, tak víš.“

„To je směšné. Jak bys mohl vědět, že je pro tebe někdo ten pravý za tak krátkou dobu?“

„Někteří z nás to ví hned.“ Odhodlání v jeho hlasu způsobí, že se ohlédnu přes rameno. Ten pohled, se kterým se setkám, je oddaný, neochvějný. Na chvilku si myslím, že mě možná políbí, že to možná tentokrát udělá.

„Nedívej se na mě takhle,“ zamumlá chraplavě, což dává poloviční šance, že by mě ošukal k smrti. A já jsem takhle blízko, abych ho prosila, aby přesně tohle udělal.

„Jak? Sotva jsem se na tebe podívala.“

„Jako bys chtěla, abych tě políbil.“ Než se můžu začít hádat, přitáhne mě blíž, jeho rty na mém uchu, nos v mých vlasech. „Když tě políbím, tím to neskončí… a to se tady nestane.“ Chytne majetnicky moje boky, natlačí si je ke svému rozkroku, můj zadek narazí do jeho silné klády, zatímco já šokovaně zalapám po dechu.

„Pravděpodobně bych měla jít zpátky do svého pokoje.“ On zatřese hlavou.

„Ethane,“ řeknu, v mém hlase zaznívá zoufalství. On se přitiskne blíž, jeho nos v mých vlasech, pravidelný tlukot jeho úžasného srdce na mých zádech.

Vklíněná v bezpečném přístavu jeho těla s úlevou vydechnu a spokojeně vzdychnu. Takhle se cítím poprvé v životě.

„Běž spát, Amber.“ O vteřinu později ukrade všechny mé obavy mírumilovný spánek. Tu noc spím jako dřevo. Žádných knižních hrdinů na baterky není potřeba.