SH - 18. kapitola

Překlad: Lenuszka

Podruhé za tento týden se táhnu do New Jersey. Poslední dobou se chci vidět s babičkou kdykoli mám tu šanci, jako bychom měly vypůjčený čas, což se vší pravděpodobností máme už kvůli její nemoci. Nebo možná nemáme. Možná ten čas už vypršel.

„Margaret?“

Moje babička se otočí a pustí mě dovnitř. Dívám se po náznaku toho, že mě poznává – jiskra v oku, nakrčení obočí, jakýkoli záblesk naděje – ale nic, možná se na mě taky dívá, jako by mě viděla poprvé v životě. Jsem pro ni cizinec.

„Pamatuješ si mě?“

Její výraz je monotónní, při nejlepším zlehka zvídavý, jestli vůbec. Věnuje mi jeden ze svých zdvořilých úsměvů, takový, který dobře znám z dob, kdy jsem s ní pracovala v pohřebním ústavu. Je to ten samý, který věnovala truchlícím členům rodiny, zatímco jim vysvětlovala, kolik je bude stát pohřeb. Byli byste překvapení, kdybyste věděli, jak drahé je umřít.

„Jak se máš?“

„Dobře… dobře.“ Snažím se mluvit o tom, co ji nezmate nebo nebude frustrovat. „Jsem Amber,“ řeknu, pokračuju obezřetně.

„Správně, Amber. Myslela jsem si, že vypadáš povědomě.“ Stiskne a pustí opěradlo židle, gesto, které znamená, že je trochu nervózní. „Připomínáš mi mou dceru.“

Srdce mi poskočí. Tohle je víc, než řekla za posledních několik týdnů.

„Opravdu? Jaká je tvoje dcera?“ Jsem tak nadšená, že sedím úplně na krajíčku své židle.

„Oh, ona je skvělá. Je to úžasná dcera. Neustále mě chodí navštěvovat. Nosí mi dárky.“

Uhhh, ne. Ne, to nedělá. Já jsem ta, která celou dobu chodí. Já jsem ta, která nosí dárky. Moje matka ji sem chodí navštívit tak třikrát do roka. A to jen proto, že to má po cestě do obchodního domu, kde nakupuje.

„Jak se jmenuje tvoje dcera?“ Tahle otázka je pro mě nebezpečná. Vím to. A stejně si nemůžu pomoct.

Semkne své papírově tenké rty, v koutcích zvrásněné časem, v hlubokém zamyšlení.

Něco se jí v očích zaleskne. „Eileen,“ řekne. Přemožná radostí z toho, že si vzpomněla, na mě blýskne úsměvem. Jediným úsměvem, který jsem na její tváři za poslední měsíce viděla.

Ačkoli se chci smát a křičet a obejmout ji, zároveň jsem skleslá. Protože ačkoli jsem ráda, že si pamatuje Eileen, dceru, se kterou si nikdy nebyla blízká, dceru, která nikdy nezvedla svůj nalakovaný prst, aby jí pomohla, já jsem ten cizinec. Já, osoba, která se všeho vzdala, aby se o ni pomáhala starat. Která tu pro ni vždycky byla. Já jsem ten cizinec.

„Vzpomínáš si na Eileen?“

„Samozřejmě, drahoušku. Proč by ne?“

Tohle mě samozřejmě přiměje pokračovat – proti mému lepšímu úsudku. „Co si o ní pamatuješ?“

„Je opravdu krásná. Jsem na ni moc hrdá. Vyhrála soutěž Miss New Jersey.“ Ne, nevyhrála. Těžce flámovala a omdlela před dveřmi svého hotelového pokoje den před druhým dnem soutěže a okamžitě byla ze soutěže vyškrtnuta. Tohle je jedna z mých oblíbených historek o Eileen. „A je dobrou dcerou.“ Moje babička zvážní, pomalu se její výraz změní od úsměvu, který měla před chvílí, k zamračení. „Ne jako moje vnučka.“

Její slova mě zasáhnou tak mocně, jako fyzický úder na solar, úplně mi vezmou dech.

„Jak to myslíš?“ zaskřehotám.

„Ona je děvka.“

Své emoce se snažím skrýt tak moc, jako se snažím dýchat. „To nemyslíš vážně.“

„Nemůžu o ní říct nic jiného, drahoušku. Ta holka je jednoduchá. Roztáhne nohy každému ničemovi, který se na ni usměje. Ona byla vždycky problém. Hned od začátku.“

Zvedne ukazováček. „Zůstávala venku do noci… ty krátké sukně.“ Nahne se blíž a zašeptá, „Nemyslím si, že aspoň polovinu času nosila spodní prádlo.“ Načež našpulí rty ve zklamaném pohledu.

Jsem omráčená. Jsem omráčená a třesu se. Ve své mysli křičím, Myslíš svou dceru! Ty myslíš Eileen! Ale nechám si to pro sebe. Nemůžu se s ní hádat.

„Jak se jmenuje tvoje vnučka?“ odvážím se zeptat, můj hlas je chraplavý a zdrsnělý hořkostí.

Ona se zamračí, její tenké šedé obočí se svraští v hlubokém zamyšlení. Má na rtech svůj ukazováček, zírá z okna, jak hledá odpověď. „Já…hmm…já…jmenuje se… jmenuje se…“

Zafuní a zostra vydechne. Je rozhozená, dopracovala se někam, odkud se nemůže vrátit. S tím uvědoměním spěchám, abych ji rozptýlila.

„To je v pořádku. To je fajn, Margaret. Tvoje dcera musí být úžasná. Jsi velmi šťastná, že ji máš.“

Její zmatené světle modré oči se setkají s mýma. „Proč pláčeš, drahoušku?“ Svraští čelo – tentokrát v obavě. Přitiskne si ruku na srdce. „Je to kvůli něčemu, co jsem řekla?“

„Ne,“ řeknu jí a zatřesu hlavou. Otřu si pěstí slzy a nasadím úsměv, který ale necítím. „Jen jsem přemýšlela o tom, jak moc mi chybí moje babička.“

„Ona zemřela, drahoušku? Zeptá se se sympatickým úsměvem.

Přikývnu a odpovím, „Ano, zemřela – a opravdu mi chybí.“

„Jonesová?“

Neodpovídám, doufám a modlím se, aby odešel. Teď mu nemůžu čelit. Nic ve mně nezbylo. Žádné žerty. Žádná bezstarostná slova. Žádná energie, abych ho od sebe udržela. A jsem unavená. Tak zatraceně unavená, že bych mohla spát tisíc let. Nic se mnou není snadné. Přiznávám to. Jsem samá ostrá hrana a ostré slovo, ale je opravdu tak těžké mě milovat?

„Amber? Jsi v pořádku?“

Měla jsem vědět, že ten tvrdohlavec v něm mu nedovolí odejít. „Jsem v pořádku.“ Slyším, jak zavržou dřevěné dveře a otevřou se. „Řekla jsem, že jsem v pohodě.“

„Sedíš ve tmě – posloucháš Alanis Morissette. Nejsi v pořádku.“

V pozadí hraje That I Would Be Good. Neuvědomila jsem si, že to pořád hraje. Ztratila jsem se v hudbě, ztratila jsem pojem o čase, i svou vůli bojovat.

Zlehka našlapuje k mé straně postele. „A sedíš na podlaze.“

„Nemám náladu mluvit.“ Můj hlas se vytratí, je to všechno, co můžu ještě vyřadit ze služby. Velmi zřídka zabřednu do pocitu sebelítosti. Nemívám sklony k výbuchům pláče. Každý má svůj horní limit, a dnes jsem ho dosáhla i já.

Stojí na levé straně, několik stop ode mě, a všechno, co zahlédnu je jeho silueta, jak si sundává sako a kravatu, a hází je na postel.

Nikdy jsem nebyla tak vděčná za roušku noci, vděčná, že nemůžu vidět jeho výraz, protože jsem si na 99% jistá, že by mě lítost v jeho tváři donutila rozeřvat se jako želva.

„Já…“ Povzdechnu, ten zvuk přetéká porážkou. „Opravdu Ethane, nemám náladu na společnost.“

„Nemusíme mluvit. Toho jsem měl za celý den dost. Chci si jen sednout ve tmě a poslouchat Alanis. A ty jsi tady – děláš to samé.“ Klesne vedle mě na podlahu, opře se o postel, povytáhne své dlouhé nohy a své elegantní dlaně položí na kolena. Jeho tělesné teplo mě uklidňuje. Vyzařuje to z jeho horní části paží, kde se dotýkáme a rozptyluje se jako protijed ke smutku, kterým jsem nakažená.

On je tak fajn. Tento muž je tak fajn, jak to jen jde. Zvláštní, jak se někdo, o kom si myslíte, že s ním nemáte nic společného, může změnit na někoho, kdo vám bezvýhradně rozumí. Nikdy ani za milion let bych si nemyslela, že by se z něj stal někdo, komu můžu říct cokoli a cítím se uznávaná. A přesto tady je, přímo před mýma očima.

„Nic mi tak dokonale nesníží tlak jako hudba naštvané holky,“ prohlásí s ledovým klidem.

Můj úsměv se změní na úšklebek, který se změní na slzy. Ve vteřině vzlykám, zkroutím se do pozice novorozence a vzlykám, jako bych nikdy neměla přestat. Ethan kolem mě obalí svou velkou paži a přitiskne si mě do klína, jeho síla absorbuje ty nepříjemné otřesy a záškuby, se kterýma se nemůžu za nic na světě popasovat. Z vibrací jeho lehkého mumlání, slov, která nepochytím, mi brní kůže. Zachvěju se z pocitu jeho prstů v mých vlasech, které prohrábne a masíruje mi hlavu.

Jsem tak unavená z našeho vzájemného boje, unavená z denního zkoušení a selhávání při pokusu udržet ho od sebe na délku paže. Není to jen fyzická útěcha, kterou mi ochotně poskytuje, je to i porozumění, je to chybějící odsouzení. Bere mě takovou, jaká jsem, ostré rohy a vůbec.

Sedíme tam takhle dost dlouho. Dlouho potom, co jsem do jeho trička vyplakala galony slz, a otřela jsem si sople do jeho ramene. Dlouho potom, co jsem přestala vzlykat.

„Ztvrdnul mi zadek,“ tiše přizná. Oba si odfrkneme a zakřeníme se.

Chci se zvednout z jeho klína, když si mě přitáhne blíž. Bezpečně mě přitiskne k hrudi a s naprosto nulovou námahou vstane. Když mě položí na postel, nemám jinou volbu, než se pustit jeho krku a okamžitě cítím jeho ztrátu.

Nemůžu si vzpomenout, že bych někdy někoho jiného než Camillu nechala mě přistihnout v tak zranitelném stavu. Tvář napuchlá a červená, duše odhalená, emoce choulostivé, a ego utýrané. A přesto zůstává můj přirozený instinkt chránit sebe sama, nasadit si masku statečnosti, zticha. Drak mírumilovně spí.

Na chvilku znehybní, jen tam stojí a sleduje mě, zatímco měsíční záře, která prosvítá přes závěsy, vykreslí modře jeho rysy, a jeho výraz je vážný. Jsem příliš unavená, abych zkoušela rozluštit, co to znamená, nebo co to dělá, když si sundá své slzami nasáklé tričko a vleze do postele vedle mě. Ani nepípnu, když mě vyzvedne k sobě a znovu mě obejme v náručí.

„Chceš o tom mluvit?“

„Ne… je to trapné.“

„Trapnější, než vypadat jako po srážce se zvířetem na Nový rok?“

Odfrknu si a štípnu ho do toho neexistujícího tuku v jeho pase. „Au.“

„Zasloužil sis to. A ano, je to trapnější, než to.“

„Myslím, že by ses cítila lépe, kdybyste se vypovídala. Jsme přátelé. Není to to, co pro sebe přátelé dělají?“

Přátelé. On se změnil v nejlepšího přítele, jakého by si holka mohla přát. Z této samotné skutečnosti chci zase začít vyšilovat. V tichu poslouchám jeho dech, pod svou dlaní slyším pravidelný tlukot jeho velkorysého srdce.

„Dneska jsem byla navštívit svou babičku.“ Když nepokračuju, přitiskne mě blíž a čeká. Žádná otřepaná klišé, žádná snadná ujištění, žádné kecy – jen trpělivost a jemná vytrvalost. Nakonec mě to přiměje, abych mu řekla všechno.

„Moje babička je tou, která mě vychovala. Můj děda umřel krátce po tom, co jsem se nastěhovala, takže jsem nikdy nedostala šanci ho poznat. Moje babička byla ze staré školy.“ Postřehnu svůj omyl. Byla…je. Je ještě pořád? „Chci říct, že je ze staré školy. Znáte to, děti by měly být vidět, ne slyšet a takové věci. Když jsem byla na střední, musela jsem ji otravovat, aby mi koupila džíny. Kdyby to bylo na ní, nosila bych do školy sukně a šaty. Nesměla jsem randit, takže jsem samozřejmě vždycky proklouzla ven a dostala kartáč. Moje večerka byla vždycky dřív, než všech ostatních. Ale za ta léta jsem se naučila s tím žít.

„Můj druhý rok na Yalu jsem měla telefon z policie. Když byla v obchodě, zapomněla, jak se má dostat domů. Tehdy jsem přišla na to, že má Alzheimra. Nějakou dobu to držela v tajnosti. Každopádně – skončila jsem se školou a přestěhovala se zpátky domů.“

„Hmm.“

„Věděla, že se na mě může spolehnout. Jediný důvod, proč trvala na tom, že udělá z mé matky správkyni peněz, bylo, že chtěla, abych dokončila školu a budovala svou kariéru. Nechtěla, aby mě její nemoc držela zpátky.“

„Miluje tě.“

Vzpomínky vtrhnou nečekaně, stahují mě zpátky do mého dětství. „Myslívala jsem si, že mě nesnáší. Vždycky mě opravovala, kritizovala. Myslela, že když změní můj svět, usnadní mi tak život.“

„Co se dneska stalo?“

Zavrtám se k němu blíž a pořád nejsem dost blízko. Chci se ztratit pod jeho kůží tak, že by museli poslat pátrací četu, aby mě našla.

„Zhoršuje se. Nepamatuje si mě.“ Můj neosobní hlas zní vzdáleně, jako kdyby ani nepatřil mně. „Řekla nějaké hrozné věci.“

„Je nemocná. Nemyslela to vážně.“

Ta váha na mé hrudi je příliš. Vytlačí mi to kyslík z plic.

„Já vím. Ale je těžké… ona je jediná osoba v mé rodině, která byla vždycky na mé straně, takže…“ Můj hlas se vytratí. Nemůžu to říct nahlas. Nemůžu. Je to příliš ponižující.

„Tě vždycky milovala.“

Všechno, na co se vzmůžu, je přikývnutí, moje tvář se tře o jeho podvlékací tričko, zatímco mi projíždí rukou ve vlasech a uhlazuje je dozadu.

„Možná byla první osobou, která tě milovala, ale určitě nebude poslední.“

Začne hrát píseň Šílenství. Refrén ‚neúmyslný hrdina, anděl v přestrojení‘ přehluší všechno ostatní. Nemůžu s Alanis nesouhlasit.