SH - 12. kapitola

Překlad: Lenuszka

Můj vztah s babičkou je komplikovaný, naše minulost není moc pěkná. Byla jsem vzteklá a rozrušená, když se moje matka odstěhovala, aby si vzala Dana. Cítila jsem se jako uprchlík, který nepatřil ani k Danovi a Eileen, ani k mým prarodičům. Takže jsem přirozeně přehrávala. Což dráždilo mou babičku, která se sama snažila udržet v chodu pohřební ústav kvůli chatrnému zdraví mého dědy.

Byl to recept na nešťastný domov.

Neběhej.

Nekřič.

Přestaň ječet.

Jak jsi pro všechno na světě zničila tu lampu?

Kde ses tak ušpinila?

Snaž se být aspoň na deset minut zticha.

Nedělej to tady vevnitř, běž s tím ven.

Přestaň mluvit.

Přestaň mluvit!

Přestaň mluvit!!

Jsi nemožná, to víš.

A zdaleka nejhorší…

Zavolám tvé matce, aby si pro tebe přišla.

To bylo předtím, než jsem potkala Camillu a začala trávit čas v domě s jejími rodiči, kde jsem si uvědomila, že nejsem to nejhorší dítě na světě.

Trvalo nám to dlouho najít společný základ a začalo to docela dost po dědově smrti. Méně jsem mluvila. Méně jsem si hrála. Méně jsem se smála. V podstatě jsem se stala jedním velkým minusovým znaménkem. Bála jsem se, že mě moje babička pošle Bůh ví kam k nějakému neznámému příbuznému – v mé mysli vždycky někdo takový existoval – takže jsem dělala všechno proto, abych ji potěšila.

Bez ohledu na to, jakmile jsme spolu začaly vycházet, vycházely jsme spolu. Pomáhala jsem jí s podnikem, a na oplátku mě ona nikdy nezrazovala od mého nadšení z hraní. Takže byla moje babička moudrá, na rozdíl od kravin mojí matky. Tohle jsme měly společné.

Naše společné zklamání z Eileen vedlo dlouhou cestou k tomu, abychom mezi sebou překonaly tu propast. Problém byl, že se moje babička přese mě snažila napravit všechny špatné věci, kterých se napáchala na mé matce. Tudíž byla velmi přísná.

„Margaret?“ řeknu, když jdu k ní do společenské místnosti domu s pečovatelskou službou. Ona s lehkým úsměvem vzhlédne od svého vyšívání.

„Ano,“ řekne, a když mě spatří, její oči se rozsvítí. Ten šťastný výraz v její tváři mi na minutu vžene slzy do očí. Chybí mi, jak se na mě dívá, když ví, kdo jsem. Nikdy jsem si nemyslela, že ztrácet milovanou osobu kousek po kousku může být horší, než najednou, ale mýlila jsem se. Tak moc jsem se mýlila.

Protože kým jsme bez našich vzpomínek? Bez naší historie. Prázdné nádoby, proplouvající životem? Kam odešly tvé vzpomínky, babi. Představuju si, jak plynou nad její hlavou, ve věčnosti, pořád mimo dosah.

Oči se jí zamlží, když si uvědomí, že mě nemůže zařadit, jako když se rozsvítí nápis doma nikdo není. Pohled, který znám moc dobře. Sednu si vedle ní a dvacet minut vedeme zdvořilostní konverzaci. Ona odpovídá nejčastěji jedním slovem, chová se ke mně, jako bych byla cizinec.

„Okay. Půjdu domů, ale za pár dní se na tebe zase přijdu podívat.“ Ona mi věnuje další zdvořilý úsměv, který říká, že je jí to úplně jedno.

„Margaret?“

„Ano?“

„Co bys řekla kamarádce, která se chce přestěhovat do jiného města, aby si šla za svou kariérou?“

Odvrátí oči, ven z okna, prohlíží si holé javory. „Je to něco, z čeho by byla šťastná?“

Nemůžu mluvit, koušu se zevnitř do tváře, abych zastavila spodní ret před zachvěním. Místo toho přikývnu.

„Pak by měla jít.“

„Ale co když to znamená, že bude muset za sebou něco nechat?“ snažím se ze sebe dostat, ačkoli můj hlas selže.

Podívá se mi zpříma do očí, a s pevným pohledem řekne, „Měla by jít za tím, co ji dělá šťastnou.“

V době, kdy se dostanu ze své návštěvy domů, jsem vyčerpaná, částečně uvařená, hotová. Chci si jen obléknout své nejmizernější tepláky – ty, které jsou obnošené, plné děr a jemné jako pírko – a jíst. Sníst všechno, na co dosáhne moje chtivá ruka.

Nakonec si šťastně nacpu pusu pizzou, když do obýváku vejde muž. A když říkám muž, myslím polobůh, protože vypadá sakra, jako by uměl chodit po vodě. Přestanu žvýkat, když ho moje oči uznale oskenují.

„Žhavá schůzka?“ nenuceně prohodím jen tak pro pořádek. Ne, že bych očekávala jeho odpověď, jelikož jsem ho ještě neviděla předvést jakýkoli zájem o ženy, od doby, co jsem se nastěhovala.

Strčí si ruce do předních kapes své teplákovky, a… nic neřekne. Hmm. Odvrátí ode mě zrak a můj žaludek začíná pomalu klesat.

„Je to rande,“ vyhrknu. Nepříjemný brnivý pocit zahoří v mých střevech a cestuje mi až do krku. Jeho tvář je napjatá, oči záludné. Vytáhne svůj mobil a dívá se na čas.

„Měl bych jít.“

Někdo mě bodá do hrudi. Proč mě někdo bodá do hrudi? „Opravdu? A máte na sobě tohle?“ řeknu s kamennou tváří, moje pusa letí zároveň se mnou, zatímco můj mozek odmítá přijmout, co se to kruci děje. Rande? On jde na rande? Ne, ne, nechci to dovolit, nepřestává říkat.

Podívá se dolů. „Co je špatného na tom, co mám na sobě?“

„Nic – jestli rád vypadáte zoufale.“

Na tváři se mu objeví zamračení. Vypadá, že s něčím svádí vnitřní boj. Ačkoli co já vím? Nemohla bych to předpovědět, i kdybych měla zatracenou křišťálovou kouli.

„Na tohle nemám čas.“ Otočí se k odchodu, ale zastaví se uprostřed kroku, jako by mi chtěl říct ještě něco dalšího. V ten moment se přestane země točit. Zadržím dech a doufám v… nevím, v co doufám. Nakonec zůstane zticha a pokračuje v chůzi. Moje nálada prudce poklesne o tisíc stop, když zírám na jeho záda. Takhle bez morálky jsem nebyla od pěti let a objevu, že Santa neexistuje, protože jsem chytila velmi hlasitou a opilou Eileen, vrátivší se z rande, jak v jednu ráno balí dárky. Toho roku bylo na dárcích víc izolepy, než balicího papíru.

„Bavte se,“ řeknu slabě. On mi zamává a zmizí za rohem.

Bavte se? Ne. Nebavte se. Mějte opravdu zatraceně hrozné rande. Doufám, že ona spadne a odře si kolena. Doufám, že si zlomí své perfektně nalakované nehty.

Chňapnu po svém mobilu a vytočím číslo jediné osoby, o které vím, že snese mou dlouhou nepřerušovanou tirádu. „Harpe, jsi volný? Dobře. Sejdeme se ve sport baru na rohu druhé a sedmdesáté první. Jo, za dvacet minut.“

Ten bar je malý a tmavý, více využívaný řidiči autobusů a dělníky, než profesionály z Upper East Side, proto je pro Harpa a mě snadné dát si pití a pokecat, aniž by ho každé dvě minuty někdo obtěžoval s autogramem nebo nějací zkrachovalí blbečci, kteří prohráli prachy ve virtuálním fotbalu, protože jim Justin „neprokázal laskavost.“

Dostanu se tam dřív, než Harper, neztrácím čas a naleju do té díry ve svých vnitřnostech, které cítí něco dost jako žárlivost a zklamání, vodku s tonikem.

Na malé obrazovce v rohu hrají Knicks, všude kolem mě šumí konverzace, a přece nic z toho nevidím ani neslyším.

„Začala jsi beze mě?“ zvolá známý hlas. „To musí být špatné.“

Podívám se přes rameno a najdu Justina, jak se na mě usmívá, ďolíčky v plné permanenci, plochý kšilt jeho basebalové čapky Mets naraženou do čela a jeho rozcuchané vlasy trčí do všech stran. Strčí si ruce do předních kapes jeho tmavých džínů od návrháře a setřese svou bundu, na bar si položí mobil a klíče a sedne si na stoličku vedle mě.

O tři hodiny a kdo sakra ví, kolik drinků později – samozřejmě jsem je nepočítala – stále poslouchám jeho, jak mele o své expřítelkyni.

Vložit zbraň do úst a zmáčknout spoušť.

„Ona je ta, která odešla.“

Trvá tak minutu, než si to sedne (alkohol a tak). A pro mě, když mu věnuju svůj nejvíc pohrdavý pohled. „Proč to lidi říkají? Proč se z toho dělá věda? Ona není ztracené dítě. Není to tak, že by jen tak mimochodem zabloudila, když ses nedíval. Neztratil jsi ji. Ona utekla.“ Odmlčím se při tom raněném pohledu v jeho tváři, na který nejsem dostatečně opilá, abych ho ignorovala. „Promiň. Omlouvám se. Jsem opilá a naštvaná a… neposlouchej mě. Co já vím? Nevím nic.“

„Co je to s tebou dneska? Proč jsi tak protivná?“

Okamžitě se mi promítne obrázek Ethana a jeho fajnové večeře s nějakou dlouhonohou modelkou. Pak se celý obraz zabarví krví, oči se mi zalesknou důkazem mé iracionální zuřivosti. Říkám iracionální, protože řekněme si to otevřeně, on není můj. Mám naprosto nulové právo cítit se majetnicky, nebo žárlivě, nebo s trochu zlomeným srdcem. Dobře, možná víc, než trochu. Co jsem čekala? Není to tak, že by byl mnichem. Nesložil příslib celibátu. Ačkoli bych si přála, aby to udělal.

„Protože není mnich!“

„Cože?“

„Ale nic. Ještě jsme s tebou neskončili. Každá holka potřebuje velká gesta.“

„Ona studuje lékařskou fakultu. Nechce mě vidět.“

„Takže jenom tak? Prostě – se vzdáš?“

„Ona mi řekla, ať ji nechám být.“ Pak si povzdechne… vzdychá jako malá fňukna.

Můj obličej zachvátí čistá nechuť. „Justine--“

„Jo.“

„Chci ti stáhnout kalhoty.“ Justin oddálí lahev piva od svých rtů a podívá se na mě, zmatení kazí jeho vzhled filmové hvězdy. „Strč si ruku mezi nohy a zkontroluj, jestli máš pořád ještě koule PROBOHA. Šest měsíců jsem poslouchala tvoje nářky o té holce. Šest měsíců kňourání! Jestli je tak speciální, běž tam a bojuj o ni.“

„Máš pravdu,“ řekne a pomalu přikývne. „Máš pravdu.“

„Jsi muž nebo myš?!“

„Jsem muž! Jsem muž, sakra!“ zakřičí a bouchne pěstí o bar.

„Hej, chlape,“ přeruší nás nevrlý barman. „Čas zaplatit účet. Za deset minut zavíráme.“

Okamžitě přemožený Justin otevře svou peněženku a vytasí svou kreditku. „Ano, pane.“

Čas jít domů a čelit důsledkům. Nebo se říká nést důsledky? Kruci, jsem opilá. Čas jít domů.

S Justinem zaháčeným kolem mého krku, procházíme ulicí, dokud nedojdeme k domu. Stojíme u paty schodiště, on se nahne blíž a já zachytím divný záblesk v jeho očích. „Chceš se muchlovat?“ Po téhle kráse zakývá obočím.

„Ne.“ Zakřením se. Vím, že je chladno, protože vidím svůj dech. Nemůžu, ačkoli se na to cítím díky velké konzumaci alkoholu. Zavrtím hlavou a odstrčím ho. „Ta loď už odplula.“

„Přenesu se přes to někdy?“

„Ano. Ale to neznamená, že s tebou budu spát.“

Hlavní dveře se prudce otevřou a na schody vyjde Ethan. Jeho rukávy košile jsou vyrolované a jeho sako a kravata jsou pryč. Ten bouřlivý pohled v jeho tváři mě zároveň mate i baví.

„Ups, myslím, že jsem porušila večerku,“ zašeptám trochu moc nahlas. Dobře, možná je to spíš výkřik.

„Harpere, mám ti zavolat taxi?“ vyštěkne Ethan.

„Ne, kámo. Čeká na mě auto.“ Justin naznačí k Uberu, který stojí u obrubníku.

Ethan založí paže na hrudi. Ještě ze mě nespustil oči. „Dobře. Tak do něj nastup.“

Moje obočí vyletí až k vlasům. „Velký taťka je naštvaný.“ Teď už definitivně křičím. Justin se na mě jednou podívá a oba se rozchechtáme opileckým smíchem.

„Běž do auta, Justine.“

Po tom, co Ethanovi pomalu zasalutuje, vezme Justin mou ruku a políbí mě na ni. Pak se otočí a odklusá do auta.

„Díky za pití a společnost, Ďolíčku.“ Pošlu svému kámošovi přemrštěný polibek a on ho ve vzduchu chytí.

„Bylo mi potěšením, drahoušku.“

Jakmile jsme sami, Ethan a já strávíme dobré dvě minuty – které se překvapivě zdají jako věčnost – hraním zírací hry. On vyhraje. Já se vyplahočím po schodech a projdu kolem Velkého Taťky, zatímco jeho intenzivní káravý pohled sleduje každý můj pohyb.

„Jste opilá.“

„Brilantní postřeh, poradče. Co mě prozradilo?“ jdu takovou polopřímou cestou do kuchyně s Ethanem za svými nejistými patami.

„Kolik jste toho musela vypít?“

Otevřu lednici a popadnu lahev vody. „Dost, abych byla v pohodě a opiláááá.“ Zním neurvale. Vím, že ano, ale jsem příliš pod vlivem a zraněná, abych se starala. „Měl jste hezké rande?“

To ticho váží stejně jako metrák sněhu. Prostě řečeno, je těžké. A pokračuje, pokračuje a pokračuje. Mlhou alkoholu pronikne pochybnost. Uhg, možná jsem se prozradila. Otočím se, abych zhodnotila škody, a najdu ho s jednoznačně nepohodlným výrazem.

Oh kruci, on to ví. On ví, že se o něj možná kapánek starám, a snaží se najít způsob, jak mě jemně zklamat.

„Co?“ vyštěknu, alkohol soupeří s mou kontrolou impulzivity – té trošky, kterou právě mám, tak je to.

„Nic, jen že--“ Jeho čelist zapulzuje napětím.

Tohle bude špatné. To dokážu říct. Položím vodu na ostrůvek, chytnu se hrany granitové linky a svěsím poraženě hlavu.

„Prostě to řekněte. To napjaté očekávání mě zabíjí.“ Nemůžu se na něj podívat, když mi vyřeže srdce.

„Bylo to s mužem.“

Huh?

Zvednu hlavu tak rychle, že jsem si možná natáhla sval na krku. Spadne mi brada a jsem si celkem jistá, že mi z koutku úst vytéká malá slina. Jeho oči kmitají ke mně a pryč.

„Říkal jste…s mužem, jako mužského pohlaví?“ Musím být opilejší, než jsem si myslela.

„Jo, v restauraci na mě čekal muž.“

Poprvé ve svém životě je pro mě opravdu těžké najít správná slova. „Já… já se omlouvám. Jen jsem… v šoku.“ Nikdy ani za milion let bych si nemyslela… proč mě to nenapadlo? Protože jsem naprostý idiot, proto. Jsem egocentrická blbka. On nikdy není se ženou. Kvůli lásce k penisům mě nechal, ať je vyhodím. Jestli nebyla tohle jasná indicie, tak už nevím, co. „Jste bisexuální nebo čistě gay?“

Nebuď čistě gay. Prosím, nebuď čistě gay. Žádám tě, Bože. Nikdy nebudu chtít nic jiného…a myslím to protentokrát.

Nemyslela jsem si, že se z něčeho budu cítit ještě hůř, než když jsem ho sledovala vyjít ze dveří na rande, ale tohle to překonalo. Jestli řekne čistě gay, je tam asi devětadevadesáti procentní šance, že začnu brečet.

„Nejsem gay.“

Ten dech, který jsem zadržovala, pomalu zasyčí. „Okay,“ řeknu s přikývnutím. „Okay, takže jste bisexuál. To je dobrá zpráva.“

Zvedne hlavu a nakrčí čelo. „Nejsem gay nebo bisexuál – a proč by to měla být dobrá zpráva?“

Proč by to měla být dobrá zpráva? Dobrá otázka. Mrknu. A ještě jednou. Myslet v mé situaci je téměř nemožné. „Nevadí. Nevadí. Mi to nevadí.“

„Ne, že by to bylo špatně,“ rychle dodá. Nahlas vydechne a udělá podrobnou inspekci kuchyňského stropu, zatímco si opakovaně rukou projíždí vlasy, ze kterých vytváří rozcuchaný nepořádek.

Ne dalším mužům. Užívám si akci muže s mužem stejně jako s dívkou, až na výjimku, kdy to zahrnuje muže, po kterém momentálně sexuálně toužím.

„To Norma. Ona si myslí, že jsem gay. Dává mě dohromady s jejím instruktorem pilates.“

Znovu nemám slov. Teď je pro mě správná doba, abych byla opilá. Potřebuju všechny své nedotčené schopnosti, abych si našla cestu z toho bludného příběhu.

„Vaše babička si myslí, že jste gay?“

„Očividně,“ zamumlá, mne si zátylek. „Jinak by netrvala na tom, abych šel na rande s Darylem.“

„Proč byste souhlasil, že půjdete na rande s Darylem?“

Střelí po mně mžourajícím pohledem, až musím udělat krok zpátky. „Neměl jsem informace, koho se schůzka týká.“

„Koho se týká? Vážně? Teď používáte správnou gramatiku?“ Dostane se mi jemného škubnutí obočí a okamžitě jsem pokáraná. „Jasně. Omlouvám se. Vaše babča si myslí, že jste gay.“

„Což znamená, že se mnou jdete na babiččinu narozeninovou oslavu.“

„Neeee,“ řeknu a zatřesu hlavou. „Omlouvám se. Ne-mů-žu.“

„Jo, můžete a půjdete.“ Z pohledu jeho tváře nemám šanci se z toho vymluvit. „Nechtějte, abych se odvolal na svou laskavost.“

„To byste neudělal.“

„Dlužíte mi, Jonesová. A takhle mi to splatíte.“