SH - 11. kapitola

Překlad: Lenuszka

Je to už čtyři dny, co odjel, a nejen, že se zdá, že se čas zastavil, ale také se dům dvakrát tak zvětšil a zpustnul. Ve chvíli, kdy příštího dne Morrison a jeho chlapi prošli dveřmi, jsem věděla, že se k němu Vaughn dostal první. Ten kajícný pohled v Morrisonově tváři toho byl důkazem.

„Volal Vám, že?“

„Volal.“

„A.“

„A udělám…uh…to, jak říkáte.“

Přimhouřím oči nad tou jasnou lží a řeknu, „Kecy.“

„Dobře,“ vyštěkne. „Řekl, že buď Vám budu dělat děvku, dokud nebudeme s prací hotovi, nebo se ujistí, že mi zruší živnost.“

Tohle už zní líp. „Koupelny, pane Morrisone.“

Právníci… měla jsem to tušit.

Fajnovka: Lehl už můj dům popelem?

Ta zpráva mi přijde, když lovím rukou v sáčku sýrových křupek. Dokážete si představit tu složitou situaci. S oranžovými prsty zkouším a selžu při použití svého lokte, abych stopla epizodu seriálu Animal Kingdom, která je právě uprostřed. Zpráva od mého spolubydlícího? Můj spolubydlící je momentálně v Jacksonvillu. Můj spolubydlící, který mi nikdy předtím nenapsal. Proč mi můj spolubydlící píše v jednu ráno?

Použiju své klouby, abych odpověděla, zápolím s tím, abych nenechala všude na své posteli razivě oranžovou stopu.

Já: Snažím se neudlat včude flky.

Ups. Kontrola pravopisu selže právě, když ji nejvíc potřebuju.

Fajnovka: Jste opilá?

Já: Mám ruce od křupek.

Já: Zavolejte mi.

Jakmile telefon zazvoní, v břiše se mi objeví zvláštní pocit, který je velmi blízko příbuzný nadšení… nejlepší bude to tak přesně nezkoumat.

„Co máte na sobě?“ Jeho hlas je nízký a nakřáplý a plný rošťáctví. Jestli si tohle nezaslouží protočení očí, pak už nevím, co. Tohle je to, co muži nazývají humorem. Abyste byli takhle vtipní, potřebujete penis.

„Co kdybych řekla, že mám spodní prádlo s Hello Kitty, které jsem si koupila ve slevě v Targetu?“ Mám telefon zasunutý mezi ramenem a uchem, když dokončím mytí svých rukou v koupelně.

„Řekl bych, že je to překvapivě žhavé.“

Tak předvídatelný. „Co kdybych řekla s připínacím penisem?“

„Řekl bych, že změníme téma.“

Taaaak předvídatelný. „Jak se vede humřímu klepetu?“

„Muset sledovat svou asistentku, jak mi krájí maso, není přesně na mém seznamu oblíbených věcí.“

„To se vsadím.“

„Měla jste pravdu. Tohle bych bez Andi udělat nemohl,“ zamumlá ten muž na druhém konci linky.

„Není se za co stydět, poradče. Jako další jsem chtěla navrhnout, že byste měl dočasně kartičku pro invalidy.“ Očekávám zakřenění. Přinejmenším odfrknutí. Místo toho dostanu dobré tři minuty ticha. S tichem neumím moc dobře pracovat. Okamžitě cítím, že ho musím zaplnit.

„A co pořád děláte? Nevstával jste ve svých obvyklých nesnesitelných 5 hodin ráno?“

„Jo, vstával… nemohl jsem spát.“ Slyším dlouhý útrpný povzdech a našpicuju uši. Ticho se rozpíná. Už se chci dostat z toho mrtvého bodu, když mě do něj přímo strčí. „Nejsem děvka.“

Ach ne. Doufala jsem, a modlila se, abychom se přenesli přes tu naši malou roztržku… ale asi ne.

„Takže my nebudeme předstírat, že jsem to nikdy neřekla? Protože jsem myslela, že ano.“

„Já nejsem děvka.“

Povzdech. Jak tomu říká? Být štědrý se svým penisem?

„Nejsem.“

Chci říct, že souhlasím, že nesouhlasím, opravdu, ale nemůžu to udělat. Něco v jeho hlase mi říká, že je teď smrtelně vážný, a pouhý fakt, že to vytáhl o dva týdny později, je potvrzením, že o tom přemýšlel.

„Proč by mělo záležet na tom, co si myslím?“

„Nejsem děvka,“ opakuje rozhodněji.

„Okay, dobře, tak hádám, že hodně randíte? Je tohle blíž pravdě?“

„Ne. Už jsem s nikým hodně dlouho nechodil.“

„Fajnovko – pokaždé, když se otočím, točí se kolem Vás nějaká žena.“

„To nic neznamená. Věříte mi, když řeknu, že nejsem děvka.“

Ticho prská napětím, skrz telefon přímo křičí očekávání.

Fakt je, že mu věřím. Ethan je hodně věcí, ale není lhář. Ani nezmiňuju, že absolutně nemá důvod, aby mi lhal. Nejsem nikým, na koho by měl udělat dojem.

„Věřím Vám,“ zabručím. Ačkoli mi slabý hlásek v mé hlavě říká, že by bylo jednodušší věřit, že je děvka, a bylo by jednodušší brzdit to začínající přátelství mezi námi, což zavání nebezpečím.

„Dobře. Půjdu spát. Zavolám zítra.“

S tímhle linka oněmí. Příštích několik minut zírám na obrazovku svého telefonu a přemýšlím, co se to kruci právě stalo. Stává se už trendem, že je do toho zainteresovaný on.

Začnou mi chodit zprávy. Spousty zpráv. Nejčastěji v náhodném čase. A většina z nich vypadá takhle:

Fajnovka: Co máte na sobě?

Já: Zamračení.

Fajnovka: Jedna moudrá žena kdysi řekla ‚Otočte to zamračení vzhůru nohama‘.

Já: Moudrá žena říká právě teď, že máte přestat psát, zatímco se snaží vysávat.

Fajnovka: Proč vysáváte, když přijde za dva dny úklidová služba?

Já: Ten dům je pokrytý prachem. Nebudu čekat.

Fajnovka: Jak to jde se soudem?

Já: David to přesunul. Pořád nevím, proč. Raději bych to měla za sebou, co nejdřív to půjde.

Fajnovka: David ví, co dělá.

O tom jsem ani minutu nepochybovala, ale nemůžu popřít, že jsem z toho podrážděná, chci, aby se to co nejrychleji vyřešilo.

Fajnovka: Nastupuju do letadla. Napíšu později.

Později toho dne…

Fajnovka: Co máte na sobě?

Já: Prach. Hodně prachu, slečno Havishamová.

Fajnovka: ???

Já: To nic. Jdu do sprchy. Tak později

Napadne mě fráze „po hlavě spadnout do přátelství“. Nezáleží na tom, jestli to bylo tou blízkostí nebo okolnostmi, stalo se to hladce. Nikdy jsem s nikým nebyla na takové úrovni pohodlí, ne takhle rychle, ani s Justinem ne. I když mám Justina moc ráda, je o pět let mladší, což se jednou za čas jasně projeví – to znamená, že je jen několik dní, které můžu strávit hraním Madden a pitím piva.

Na konci Ethanova desetidenního výletu se cítím o mnoho lépe ohledně tvrzení o našem nekonvenčním přátelství, to prskání mezi námi se změnilo na úroveň respektu. Ať už to znamená cokoli.

V době, kdy ho uvidím stát ve svých dveřích ložnice se zavazadlem v ruce, je jedenáct. Rozcuchané vlasy, kravata mu volně visí. Vypadá unaveně. A má svoje brýle… a Bůh mi pomoz, to je mučení. Věnuje mi křivý úsměv a já mu ho vrátím s pusou naládovanou popcornem.

„Co máte na sobě?“

„Úsměv.“ Zakryju si pusu, abych zabránila popcornu se všude rozprsknout.

„Víthejte doa. Vítejte doma,“ zopakuju, když polknu.

Položí kufr na zem, vyjde dovnitř a začne si sundávat kravatu.

„Na co se díváte?“

Na tebe. Ty jsi ta zdaleka nejvíc fascinující věc, co jsem kdy viděla. „Na Pozůstalé.“

Sundá si své sako a mě zasáhne něco, čemu se říká neklid. Vezmu si další hrst popcornu a nervózně si ho nacpu do pusy. Jsem jedlík z nervozity. Tohle je pro mě normální. Co pro mě normální není, to je svlékání mého spolubydlícího stylem striptéra v mé ložnici.

„Vypadáte unaveně.“ Ohromeně sleduju, jak si odepíná knoflíky své košile. Nemám naprosto žádnou kontrolu nad svýma očima, které se právě teď rozhodly, že se přilepí k těm hříšným prstům. A k věcem, které dělají knoflíkům.

„Hm,“ odpoví, nebo spíš zabručí.

Neochotně vzhlédnu a řeknu, „Je teď pro mě nevhodná chvíle, abych se zeptala, co to děláte?“

„Nemám ve své ložnici televizi a nemůžu číst. Mám unavené oči.“

Nechá na půl odepnutou košili a začne si odepínat pásek a rozepne si poklopec kalhot. Mé nepohodlí exponenciálně roste. Kalhoty spadnou s žuchnutím na podlahu, cípy košile spadnou přes černé boxerky. V téhle fázi bych mohla stejně tak dobře stát v troubě. Tolik k prskání, které se snížilo. Já se zatraceně peču.

„Je tady zima,“ zamumlá.

„Myslíte?“ já v mezičase potím golfové míčky.

„Hmm.“

„Jste si vědom, že je to nevhodné, že?“ Smutné, že ne z toho důvodu, jak si myslí. Způsob, jakým si znovu začne odepínat košili, pomalý a doprovázený ztěžklými víčky, začíná zvyšovat otáčky mého motoru, což je poslední věc, kterou bych právě teď potřebovala. Potřebuju svůj motor vypnout, na dobrou noc, jinak na sebe budu muset sáhnout ve vteřině, kdy odejde. Je to buď tohle, nebo se můžu zapsat na další bezesnou noc.

„Už jste mě viděla nahého, Jonesová. Já jsem viděl Vás.“ Sdělí mi tuhle moudrost se zvednutým obočím. Vyjádření roku. Nemyslím, že někdy dostanu z hlavy jeho nahý obrázek – vůbec. „Vzpomínám si, že jste nebyla ohromená,“ dodá s pozvednutými rty.

Nechá si svůj nátělník. Bohu díky za tu malou laskavost.

Chtíč. O tom to celé je. Normální tělesná reakce na sexuální půst. To není žádným tajemstvím. Byla bych překvapená, kdyby se mi sbíhaly sliny z hamburgeru, když jsem roky nejedla? Ne. Tudíž jsem zproštěna veškeré viny nad svou reakcí.

Stojí vedle postele, jeho výraz ospalý, čeká na mě, abych… co? Dala mu povolení? Kruci, tohle je trapné.

„Posuňte se.“

„Posunout? Řekněte to znovu a budu nucená odebrat Vám Váš důkaz mužnosti (pozn. myšleno penis).“

Jestli jeho pohled něco naznačuje, pak to, že ho něco rozesmálo. Jen si nejsem jistá, jestli se v tichosti směje na mě nebo mně. „Vy jste můj důkaz mužnosti viděla. Vypadá, že může být odebrán?“

„Nepřímo. Viděla jsem ho nepřímo. A jen proto, že na mě dělal výhrůžná gesta.“ Můj protiargument se setká jen s dalším pozvednutým obočím. „Fajn,“ zamumlám kysele a posunu se. V minutě, kdy mi vleze do postele, zasáhne mě jeho vůně. Jeden zásah a vznáším se jako drak.

„Jak je na tom Vaše ruka?“ zamumlám, moje rty jsou strnulé, protože jsem jakoby v extázi. Dá mi svou levou ruku centimetr před můj obličej.

„Ježíši, nezajímá mě, jak voní, Vaugne.“ Popadnu ho za zápěstí, odtáhnu ho trochu dál, a otáčím ho doprava a doleva, dělám podrobný průzkum. Tam, kde byly stehy, je kůže světle růžová.

„Bolí to?“ jemně přejedu přes jednu část svým prostředníčkem a on se zachvěje. Moje pozornost padne zpátky k jeho tváři. „Ano?“

„Ne.“ Jeho pohled klesne k mým rtům. „Takže, na co se díváme?“ zašeptá. Nemůžu odvrátit pozornost od jeho očí se ztěžklými víčky, a od těm nemožně hustých tmavých řas. To je můj konec, chci říct, ale neudělám to.

„Pozůstalí. Jen ta nejdivnější show na světě.“ A jen pro ilustraci, že má Bůh smysl pro humor a běžně se mu líbí komplikovat mi život, oba se otočíme, abychom se podívali na televizní obrazovku a najdeme tam hlavního mužského hrdinu, velmi sexy Kevina Garveyho, jak je až po koule v nějaké holce, scéna je doplněná nezbytným energickým přirážením a vrčením.

Je to oficiální, dnes v noci se mi spánek vyhne.

„Co se Vám na té show líbí?“ Ta otázka zní váhavě, jako by přesně nevěděl, jak se dostat k věci. Po krku mi stoupá horko už po několikáté za posledních dvacet minut.

„Nenechte se oblafnout tím barvitým sexem. Ten styl je excelentní a herci znamenití.“

Vrčení, vrčení a další vrčení. V mezičase vážně pracují moje potní žlázy.

„Je tohle Váš typ?“ zeptá se, jeho tón je opatrný, a pohled stále zafixovaný na sexuální scéně, kterou bych si mohla užít, kdyby neseděl vedle mě.

„Co myslíte tím typem?“

Sakra práce, skončí ta scéna někdy?

„Svaly, tetování.“ Nedívá se na mě a já se neodvažuju podívat na něj. Tenhle směr otázek se hemží nebezpečím.

„Nemám žádný typ.“

„Ne?“ otočí se, aby se na mě podíval, a já udělám to samé. Bez ohledu na to, jak se snaží vypadat lhostejně, jeho výraz balancuje na pokraji zvědavosti.

„Ne fyzicky. Myslím, že přitažlivost je v hlavě pozorovatele. Všechno ostatní je chtíč a ten se vytratí rychleji, než orgasmus.“

On ztichne a zamyslí se, což mě přinutí to vysvětlit. „Přitahují mě lidi s vášní, kteří zjistili, kým jsou a jdou si za tím. Přitahuje mě laskavost a inteligence… a myslím, že mě přitahuje určitý druh úžasu.“

„Byl Gregory úžasný?“ řekne plochým hlasem, nedává nic najevo.

A ta skvělá nálada, kterou jsme sdíleli před vteřinou, je ta tam. Poslední věc, kterou si potřebuju připomínat je to, jak špatný je můj úsudek, jak mylně jsem se jím nechala vést. Není nic horšího, než nebýt schopen věřit sám sobě. Má to ochromující efekt na celý váš život.

Otočím se znovu k televizi, ta scéna už díkybohu skončila. „Ne, s největší určitostí nebyl.“ Čas změnit téma. „Andi říkala, že chcete prodat svou praxi.“

Když hned neodpoví, ukradnu si krátký pohled. Teď je na řadě on, aby byl pod mikroskopem a můžu říct, že se mu to nelíbí.

„Jen pokud dostanu práci jako hlavní právník Titánů.“

„Proč byste se vzdával praxe, kterou jste vytvořil, abyste pracoval pro někoho jiného? Očividně jste jeden z nejlepších ve svém oboru.“

„Protože jsem vždycky snil o tom, stát se generálním ředitelem. Vzít práci jako hlavní právní zástupce mě k tomu zase o krok přiblíží.“

Když mluví, je v jeho tváři nadšení a v očích jiskra. Najednou je plný energie, zatímco před minutou vypadal ospale. Vášeň – má jí plno.

„Co vy? Vždycky jste věděla, že chcete být herečka?“

„Od šesti let. Vždycky, když moje matka chodila s někým novým, vysadila mě u divadla a dala jim dvacet babek, aby se ujistila, že neuteču.“

„Ježíši.“

Donutím se k úsměvu. Ne proto, abych skrývala nějakou bolest, ale protože nechci, aby se on cítil špatně. Jeho oči zaplní sympatie a jeho rysy se zjemní.

„Schovejte kapesníčky, Sexy Zadku. Jsem s tím v pohodě.“ On mě nadále sleduje s fascinovanou pozorností. „Jednou jsem viděla Malého sirotka Annie a zamilovala jsem se. Chtěla jsem dělat to, co dělaly děti v tom filmu. Moje babička mi říkávala Purpurová růže z Káhiry, protože jsem vypadala, jako bych chtěla vstoupit na obrazovku.“

„Chtěla jste někdy dělat něco jiného?“

„Ne. Miluju na tom všechno.“ Moje myšlenky zamíří k Martymu a jeho týdennímu obtěžování, abych se přestěhovala. „Můj agent chce, abych se přestěhovala do L.A. Říká, že tam mám vždycky lepší šanci najít práci. Říká, že tady ztrácím čas.“

„Má pravdu?“

Dám si minutku na upřímné přemýšlení, než odpovím. „Jo,“ řeknu a frustrovaně vydechnu.

„Jak to, že jste se tedy ještě nepřestěhovala?“

„Kvůli babičce.“

On kývne v porozumění. „Jak moc je to špatné?“

„Špatné. Je to Alzheimer. Sotva mě někdy pozná.“ Ačkoli stále přikyvuje, něco mi říká, že se drží zpátky. „Co znamená ten pohled?“

„Vím, že se chcete k babičce zachovat dobře, ale zní mi to, jako byste jela s nohou na brzdě.“

„Na metafory je příliš pozdě. Tak to vysypte.“

„Myslím, že by Vaše babička chtěla, abyste se přestěhovala do L.A… abyste tomu dala opravdu šanci.“

Z venku se to zdá být tak jednoduché. Logika mi říká, že má pravdu. To je ostatně také důvod, proč babička zplnomocnila ve všem Eileen. Ale moje svědomí mi říká, že mě potřebuje, že se Eileen nedá věřit. A já bych stokrát zemřela, kdyby se jí něco stalo, zatímco si budu žít svůj sen v Lalalandu. Tak či tak prohraju.

„Nemůžu ji tu nechat. Vždycky tu pro mě byla.“

To ticho je těžké, a ta chvíle se přeměnila do něčeho, co bych nikdy nečekala, něčeho významného.

„Úspěch si žádá oběti.“ Jeho hlas je pořád zahalený v sametu a obalí tím ránu, kterou cítím v břiše. Jeho oči naplněné až po okraj porozuměním, drží ty mé. Něco mi říká, že on o obětech něco ví.

Venku je pořád tma, když mě probudí zvuk mlhavé sirény v mém uchu. Otevřu oči, otočím se po směru toho pohoršujícího zvuku a zamrznu. Vlastník téhle sirény je pár centimetrů od mého obličeje a zvučně spí.

Televize je stále zapnutá, na displeji pod ní stojí 5:30. Museli jsme včera večer usnout při jejím sledování. On něco zamumlá a pak vydá další hrozný zvuk. A myslím hrozný, jako oslí hýkání, něco k smrti hrozného. Kdybych pořád ještě nebyla v polospánku, smíchy bych se počůrala.

Dám si jen minutku, abych ho obdivovala. Už tak jsem na hraně toho mít ho opravdu ráda, a bylo by vyloženě stupidní, abych ten pocit ještě posilovala. Jsme od sebe vzdáleni milion mil každým důležitým způsobem, a to ani nezmiňuju, že ani jeden z nás nehledá nic, co se byť jen vzdáleně podobalo vztahu.

Navzdory těm zvláštním zvukům, které z něj vycházejí, je tím nejhezčím chlapem, jakého jsem kdy viděla. Ale co je ještě lepší, že je šlechetný a laskavý. Camilla by řekla kavalír. On nasaje vzduch a zase vydechne. Já potichu vyklouznu z postele a do sprchy. Neměla bych si to užívat. Opravdu neměla. Ale užívám.