SH - 10. kapitola

Překlad: Lenuszka

Deset dní. Deset dní, aniž bych z něj zahlédla byť jen chloupek. Neúmyslně jsme oba dělali všechno pro to, abychom se jeden druhému vyhnuli, a zapadli tak do určité rutiny. No – možná ne tak neúmyslně. Každé ráno, jako přes kopírák jsem v nekřesťanskou hodinu 5:30 slyšela téct sprchu. Od tohoto bodu jsem čekala hodinu a půl, než jsem sešla do prázdné kuchyně, protože vím, že do práce odchází v sedm.

Kdybych byla lepším člověkem, dospělejším člověkem, moudřejším člověkem, jednoduše bych mu odpustila a přešla to jako nic velkého. Varování: ničím z toho nejsem. Věděla jsem, že ke mně nechová nejvyšší respekt – zvlášť ne po té scéně ve vězení – ale dostat nálepku ženské, která se nechá cíleně zbouchnout? Což má v jeho slovníku pouze jedno synonymum, zlatokopka. Mmmneee. Ne. Můžete mě nazývat mnoha hroznými výrazy, ale nemůžete mi říkat zlatokopka. Tohle nevezmu dobře. A upřímně to bodá. Pracovala jsem v domnění, že jsme přátelé… určitým způsobem. Prostě něco přátelského. Ale asi ne. Ani nejsme zpátky na první metě. Jsme na nulté metě. Ani spolu nemluvíme.

Slyším, jak teče voda. Začala před pěti minutami přesně v 5:30. Slyším ji tak jasně, jako bych ležela na podlaze v koupelně. Neexistuje, že bych ještě usnula.

Říct, že jsou mé nervy nadranc, je slabé slovo. Nejen proto, že dnes večer budu troska, když budu nalévat chlast do dvou ráno, ale co je horší, že všechno, co tu můžu dělat, když tu ležím a můj hněv je každou vteřinou silnější, je představovat si, jak mu voda zpomaleně kaskádovitě stéká po jeho těle hodném striptéra.

Moje vaječníky provádějí výtržnosti. Mé dámské partie se sešly s jejich svazovým vedoucím, estrogenem, připraveny jít do stávky. Z nějakého důvodu cítím, jak teču, což je něco, čeho nezvládla dosáhnout jediná osoba za dva a půl roku. Paráda.

Hlasitá rána přeruší mé špinavé myšlenky. Opravdu hlasitá. Zvědavost a kapka obav mě nakopnou do akce. Vyskočím z postele a zamířím ke koupelnovým dveřím. S uchem přitisknutým ke dveřím z masivu, všechno, co zjistím, je jen zvuk tekoucí sprchy.

„Fajnovko? Jste v pořádku?“

„Ne.“

Otevřu dveře a zastavím se. Krucinál. Skleněné sprchové dveře jsou zničené, střepy všude, některé na Vaughnovi, který stojí v jejich středu a tiskne si krvácející ruku.

„Nehýbejte se,“ nařídím velmi klidně.

Na vlně aktivity běžím zpátky do svého pokoje a nazuju si tepláky a boty, pak běžím do Vaughnova pokoje a najdu ty jeho. Jakmile jsem zpátky v koupelně, nejistě překračuju úlomky skla rozptýlené po podlaze a dojdu ke sprchovému koutu, abych vypnula vodu, která na něj stále stéká. On se třese a voda je horká. Zabalím jeho krvácející ruku do ručníku.

„Pomůžu Vám obout boty a pak Vás oblečeme a pojedeme do nemocnice. On zůstává zticha, kývne na souhlas. Tohle není dobré. Bůh mi pomáhej, jestli omdlí.

„Opřete se o mě, zatímco Vám tohle nazuju.“ Ohnu se a pomůžu mu obout jeho běžecké boty, těsně je zašněruju. Pak ho doprovodím ven ze sprchy, kde najdu ručník a omotám mu ho kolem pasu.

Vaughn mě následuje do svého pokoje. „Moje tepláky jsou v horní zásuvce prádelníku.“

Vezmu je a vrátím se, abych našla Vaughna klidně sedět na kraji postele, teď si drží svůj zakrvácený ručník blíž své holé hrudi.

„Nepřestávejte na to tlačit,“ řeknu mu, jak mu pomáhám obléct se do tepláků. Jako další zapnu zip jeho mikiny. Dám mu čistý ručník, abych vyměnila ten nasáklý krví, a zamíříme ze schodů. Celou dobu, co se na něj dívám, hledám známky potenciálního omdlení. Budu v pytli, jestli se to stane. Těžko zvládnu 90 kilo mrtvé váhy.

Po tom, co mu pomůžu s bundou, popadnu svoji a zamíříme ven, abychom přivolali taxi s mým zraněným spolubydlícím ve vleku. Ta extrémní tichost mě začíná děsit.

„Na pohotovost Lenox Hill,“ vyštěknu na taxikáře, adrenalin konečně probudil mou pusu k životu. Ten tichý muž vedle mě je neobvykle bledý, obočí stažené bolestí. „Neomdlete na mě. Ano? Už tam skoro jsme.“

Jeho hnědé oči se setkají s mýma, slabě zvedne své plné rty. Lehce přikývne, když vystupujeme u vchodu pohotovosti. Hodím řidiči dvacku a řeknu, aby si nechal drobné. Díky zdravotnímu stavu své babičky vím, jak to v nemocnici chodí. Čekárna je skoro plná. Vedu Vaughna na prázdné sedadlo. „Postarám se o to. Jen mě nechte.“ Jeho klidný pohled mě spoutá na dobu, která je trochu delší, než je mi příjemné. Pak mi dá do ruky svou peněženku.

Tiše a vážně drží můj pohled, dokud neodejdu, abych zamířila k recepci, a ten nepříjemný moment si vezmu s sebou.

„Musel jsem Vám to zašít dvěma řadami stehů. Ta tržná rána byla hluboká,“ prohlásí ledabyle ten mladý chirurg.

„Aspoň, že je to levá ruka,“ povzbudivě a bez uvážení vyhrknu. Proč to znělo perverzněji, než jsem zamýšlela? Bůh ví, že tenhle muž nepotřebuje používat svou ruku; ženy na tu poctu stojí frontu.

„Domluvíme si schůzku za čtrnáct dní, abych Vám je vytáhnul,“ dodá ten doktor.

„Zítra mám odletět na Floridu,“ zamumlá pacient. Vaughnovi se vrátila barva. Sedí na pojízdném lůžku na pohotovosti, vezme si tričko, které mu podám a setřese nemocniční obleček.

Jsem nemocná, nemocný lidský jedinec. Protože co udělám? Zírám. Zírám tak otevřeně, že jsem překvapená, že nad hlavou nemám kreslenou bublinu, ve které to dva lidí dělají na pejska. Pro Krista, ten muž je zraněný. Pořád ještě má na břiše krev a já ho tu svlékám očima, jako bychom byli v ryze mužském kabaretu. Jak stylové.

„Vezmete s sebou svou sexy asistentku.“

Vaughnova pozornost se upře na mě. „Sexy?“ Zamračí se. Někdo je nevrlý. Obvykle se s mým žertováním vypořádává tak, že zamrká svými dlouhými hustými řasami. „Když pracuju, cestuju sám.“

„Myslete, Vaughne. Ona Vám pomůže s oblékáním.“ Toto ještě doplním mrknutím.

Soudě podle jeho pohledu, byste si mysleli, že jsem mu nabídla kouřící kousek psího exkrementu. „Andi je jako moje sestra.“

Wow. Vypadá z mého návrhu ohledně jeho asistentky opravdu vytočeně. Tenhle muž je plný překvapení.

„Vy máte sestru?“

„Ne – ale kdybych měl, cítil bych k ní to samé, jako k Andi.“

„Okay. Chápu. Netoužíte po své asistentce. Jen jsem předpokládala…“

„To jste předpokládala špatně,“ vyštěkne, jako bych ho ošklivě urazila.

Moje obočí vystřelí až k čelu. Poprvé od doby, co jsem se s tímto mužem potkala, není dokonalý. Vůbec. Je naštvaný a netrpělivý, a obecně ve špatné náladě. A tomu se musím usmát. Směju se jako vesnická nána, protože ačkoli to stálo dvacet a něco stehů na jeho levé ruce, ta zářivá maska je pryč.

Po tom, co doktor dokončí obvazování zlomeného krocaního křidélka, a dá mu recept na léky proti bolesti, vezmeme si taxi na cestu domů, během které je smrtelně tichý a po celou dobu hluboce přemýšlí.

„Půjdu uklidit to roztříštěné sklo,“ oznámím, jakmile jsme zpátky v domě.

Vaughn kolem mě projde do obýváku, jediné místnosti v domě, která už je skoro hotová s renovací, a padne svým velkým tělem na gauč.

„Sakra ne,“ vyštěkne, podívá se na mě rozzuřeným pohledem. „Ten debil to zítra udělá. Pak tu jeho prdel vyhodím. Může být rád, že ho nezažaluju.“

„No já zírám, poradče. Nemůžete ho vyhodit teď, když máte něco, čím mu můžete vyhrožovat. Jsem si jistá, že teď bude pracovat dvakrát déle. Navíc by trvalo věčnost, než byste našel někoho jiného. Víte, že ano. A s tím sklem musím něco udělat – je to jediná fungující koupelna, kterou máme, jestli chápete, kam tím mířím.“ Zamumlá si něco, co nerozluštím, jeho pozornost je upřená za mě. „Tak mu to natřete.“

Jeho pozornost přejde zpátky ke mně. Ačkoli má ve tváři odhodlané zamračení, nic v jeho očích neprozrazuje, že slyšel, jak ho provokuju.

„Nemůžu přestat myslet na to, že jste to mohla být Vy. Mohla jste se vážně zranit.“

Uhne očima.

Je to stálý zdroj překvapení a pobavení, že se má nejlepší snaha dráždit hada bosou nohou od něj odrazí. Každopádně v té chvíli necítím ani pobavení ani překvapení. To, co cítím, je zvláštní pálení na hrudi. „Nechápu, jak je lepší to, že jste se zranil Vy. Takže jsme domluveni. Dal jste mi zelenou, abych ho seřvala.“

Cukne rty, a pak je pomalu zvedne. „Dobře, ale ničeho se nedotýkejte,“ nařídí, jeho tón nepřipouští námitky. „Vezmu jeden z těch starých kusů sádrokartonu a položím je na podlahu přes to sklo. Přinejmenším můžeme dnes večer použít toaletu.“

Je neděle, což znamená, že mám obvykle večer volno. Naneštěstí jsem se dobrovolně upsala práci na soukromé párty, takže zavolám do One Maple a vyměním si to s barmanem, který mi dluží. Je jasné, že musím pomoct tomu pacientovi se připravit na zítřejší výlet, na kterém ten tvrdohlavý mezek trvá.

„Dnes večer bude párty. Kde Vám můžu vyzvednout ty léky na recept?“ Když se moje otázka setká s tichem, otočím se od ledničky, abych ho našla, jak se utápí v myšlenkách. Sedí u ostrůvku v kuchyni a zírá na sklenici vody, která stojí před ním.

Znovu, už po několikáté mu zazvoní telefon. Nepřestává zvonit od doby, co jsme opustili nemocnici. Jsem vlastně překvapená, že nechal většinu telefonátů spadnout do hlasové schránky.

„Nebudu brát ty sračky.“ Zní zvláštně osaměle, nebo smutně, nebo něco takového. Což mi vadí. Zmocní se mě urgentní potřeba ho rozveselit. Před deseti dny jsem byla připravená ho vykleštit a teď ho chci vidět se smát. Ten muž ze mě udělal Sybilu.

„Vypadá to, jako byste opravdu trpěl, Vaughne. Nechci, aby se to zhoršilo. A jelikož Vaši bolest vnímám tak akutně, jako by byla mou vlastní, dám Vám několik těchhle prcků – samozřejmě jen ze solidarity – a pak, jen ze srandy, můžeme udělat maraton Pozůstalých.“

„Nechci žádnou pilulkovou párty.“

„Žerty stranou, nechte mě vyplnit ten recept, pro případ, že byste jeden prášek potřeboval, abyste mohl spát. Vaše humří klepeto bude později pulzovat bolestí.“ Způsobem, jakým mu doktor zabandážoval jeho levou ruku, to v podstatě připomíná humří klepeto, jak jsem na to láskyplně upozornila. Je tedy naprosto nepoužitelná.

On zmíněné klepeto zvedne a zírá na něj s našpulenou pusou, což se změní na grimasu. Bolest, která se objeví v jeho kultivovaných rysech, mě štve. Otočím se zpátky ke sporáku a popadnu pánev.

„Ale opatrně, nevařila jsem už hodně dlouho, takže…víte…“ řeknu s pokrčením ramen. Seškrábnu míchaná vajíčka z pánve na talíř s dvěma plátky cizrnového chleba, který má rád a chutná jako bláto. „Jen říkám.“ Položím ten talíř před něj. „Taky byste měl vědět, že můj kuchařský repertoár je extrémně omezený. Budeme muset vyrazit ven, až se vrátíte. A vím, jaký jste nadšenec zdravé stravy, takže mi řekněte, kde se dá sehnat ta bašta, co máte rád.“

Setkám se s jeho pohledem. Je v něm něco nepochopitelného. Ať už je to cokoli, vtáhne mě to dovnitř a nechce pustit. Znovu se rozezní znělka z Pondělní noci s fotbalem a on se na chvíli odvrátí. Zachráněná v pravou chvíli. Ačkoli asi dostanu kopřivku, jestli ten vyzváněcí tón ještě jednou uslyším.

Nesměle ochutná svoji porci. „Není to špatné. Chtělo by to trošku víc okořenit, ale jinak opravdu dobré.“ S úsměvem do nich zaboří vidličku.

Protočím nad tím oči. „Byla jsem jako na trní. Takže jsem ráda, že jste to schválil, Fajnový zadku.“

„Co dalšího umíte udělat?“

„Co dalšího? Mmmm, tak se podíváme--“ Popravdě: neumím uvařit ani tak, abych zachránila vlastní život. Moje jídlo je vždycky hrozné: příliš slané, příliš bez chuti, nebo příliš převařené. „Zvládnu asi margaritu.“

Usměje se a já jsem šťastná, šťastná, že jsem udělala něco proto, abych ho dostala z toho zvláštního strachu, který se ho držel od nemocnice.

„Tohle bych nenazval výživou.“

 „Byl byste překvapený tím, kolik lidí by s Vámi nesouhlasilo.“ Zatímco dojídá vajíčka, otočím se, abych umyla pánev.

„Když jsem byl dítě, měl jsem hodně alergií.“

Ta změna tónu v jeho hlase upoutá mou pozornost, to váhavé přiznání, jako by předhodil návnadu, aby viděl, jestli se chytím. Se vší upřímností se chytit chci. Ačkoli se snažím sama sebe zastavit, myslím si, že je zajímavý, a táhne mě to k němu způsoby, nad kterými nechci uvažovat. Otočím se, a čekám, že bude pokračovat.

„Nějakou dobu jsem byl nemocný.“ Vzhlédne, aby poměřil mou reakci. Ať už našel cokoliv, přiměje ho to pokračovat. „Už jste slyšela o celiakii?“

„Slyšela jsem o ní, ale není mi moc známo, co to je.“

„Je to intolerance pšeničné bílkoviny, a pokud se neléčí, může způsobit spoustu dalších problémů – včetně rakoviny. Musím jíst zdravě, abych se cítil dobře, a dělám to už tak dlouho, že se to stalo mým druhým já.“

„Proto nepijete pivo.“

„Jo. A ani žádný ječmen nebo žito.“

Zazvoní zvonek.

„Jestli je to jedna z Vašich pronásledovatelek, budu--“

„To je Andi,“ řekne, přeruší mou malou tirádu hned na začátku. Jeho rty se zformují do úzké linky. „Přišla za mnou.“

„Nerozumím. Vy lidem říkáte, že jste homosexuální?“

Se svou fajnovou našpulenou pusou hýbá Andi ze strany na stranu, zatímco zvažuje svou odpověď. Mezitím jí dám sklenici minerálky a ona se lehce napije.

„Neříkám lidem, že jsem homosexuální. Řekla jsem novému klientovi, který byl velmi ambiciózní v tom mě dostat, že nejsem fanynkou mužů a nějak si to přeložil jako moje přiznání k homosexualitě. Novinky se rozptýlí rychleji, než nohy sportovců v šatnách.“

Jakmile vešla do hlavních dveří, začala Andi vypouštět osobní informace z vodovodního kohoutku, který má místo pusy, jako by měla pokažený ventil. Což se změnilo na nejvíc zábavnou a zároveň bizarní konverzaci, kterou jsem měla za hodně dlouhou dobu.

„Nevadí Vám to – muset lhát?“

„Ethan pracuje exkluzivně s fotbalovými hráči. Neříkám, že neví, jak se mají chovat, ale tohle utne konverzaci dřív, než vůbec začne, a upřímně mi to velmi zjednodušuje práci.“

„Fajnovka to ví? Chci říct Ethan.“

„Fajnovka?“ Zakření se. „Roztomilé – to sedí. A ano, nemá s tím problém. Každopádně pokud hraju se svými kartami správně, s Ethanovou pomocí se stanu plnohodnotnou manažerkou, a budu mít své vlastní klienty. Možná nějaké ženské atletky. Takže až svůj byznys prodá, budu mít nějaký vliv na kohokoli, kdo to koupí.“

Nastražím uši, to téma je najednou zajímavé. „Ethan prodává svůj byznys?“

„Jestli dostane práci jako hlavní právní zástupce Titánů, bude muset.“

„Řekl Ethan, že by Vám pomohl?“

Ona přikývne a lokne si minerálky. „Jo. On je tak velkorysý. Naučila jsem se s ním za rok tolik, jako když jsem tři roky pracovala pro personální oddělení Titánů.“

„Když mluvíme o pacientovi,“ řeknu. Zlehka našlapujeme, obě zamíříme z kuchyně do obýváku. Fajnovka je rozplácnutý na velmi nepohodlném moderním gauči a chrápe. Minutu ho sledujeme, pak se na sebe podíváme a usmějeme se. Ona naznačí ke dveřím a já ji následuju.

„Můžete se vrhnout na smlouvy, které jsem mu přinesla v kufříku,“ oznámí Andi s jednou nohou ze dveří. „Budu tady zítra v osm a auto kolem 8:30.“

„Rozumím. Bude připraven.“

„Amber, vím, že jsme se právě seznámily, ale cítím, jako bych Vám mohla říct cokoli.“

Očividně – ona mluví nonstop. Ale proč je mi to najednou nepříjemné? Zavrčení. Ta odpověď mě zasáhne do vnitřností. Protože jestli mi prozradí, že je celý život zamilovaná do svého šéfa, bude mi zle od žaludku. Podívám se na její nedočkavý a otevřený výraz, a připravím se na nejhorší.

„Jsem opravdu ráda, že Vás potkal. Nemohla jsem pochopit, jak tak skvělý chlap nemůže mít přítelkyni.“

Umm. Okay. Tohle jsem nečekala. Ačkoli, co je důležitější, že ji nemůžu nechat pobíhat tu s myšlenkou nebo šířením klepu, že jsme Ethan a já jedno tělo. Ne s možností, že by byl Ethan vyloučen z právní komory. Kdy jsem o něm začala přemýšlet jako o Ethanovi? Huh, divné.

„My spolu nemáme žádný vztah. Je to dlouhý příběh, na který nemáte čas, ale já budu za pár měsíců pryč.“

Její radost opadne. „To je otrava.“

„V žádném případě. Navíc já nic nehledám, a ani on.“

Její výraz kolísá mezi podezřením a pochybností, a o chvíli později se rozjasní. Vidím, že mi nevěří. Je mi to jedno, svůj názor si nechá pro sebe.

„Uvidíme se zítra.“ V kočičích podpatcích uhlazeně sejde z vápencových schodů.

„Andi.“ Ona se na mě s úsměvem otočí. „Vy a Ethan?“

Nakrčí svůj pěkný nos, zatímco se zbytek její tváře zkroutí do nechutného úšklebku. „Nechutné. On je jako můj bratr. Incesty nejsou nic pro mě.“

Po její svérázné poznámce zvedne ruku a ve vteřině před ní stojí taxi. Tohle se mi nikdy nestalo. Ani jednou, zatraceně. A to v tomhle městě žiju devět let. Očividně je mávání na taxi aktem smyslnosti. Tahle zpráva se ke mně nikdy nedostala.

„Ježíši, co je to?“

S předstíranou nevinností zvednu lahvičku s vlasovým přípravkem. Ethan vyjde ze své šatny, přes jeho zdravou ruku visí dva obleky. Jakmile jeho oči zaostří na to, co mám v ruce, změní se jeho výraz na nasupený. Já se místo toho vyžívám ve svém vítězství. „Jen to dám do Vašeho fajnového kosmetického kufříku.“

„Je to sada na holení.“

„Cokoli, je to Louis Vuitton.“

On nakrčí čelo a odvrátí se. „Mám rád kvalitní věci,“ jsem si celkem jistá, že jsem ho přistihla, jak si to mumlá pod vousy. Následuje rozpínající se ticho. Popíchne mě to, abych vzhlédla. Najdu jeho těžký pohled znovu na sobě. Tentokrát je jeho výraz kajícný.

„Co?“

„Musím se omluvit.“ Položí kufry na postel.

Nechám tu věc na holení spolu se zbytkem jeho věcí v kufru na podlaze a postavím se. „Reagovala jsem přehnaně,“ řeknu, nabízím svou olivovou ratolest.

„Ne, nereagovala.“ Přijde blíž a sedne si na kraj postele. „Neměl jsem to říkat.“ Jeho oči plné výčitek svědomí, najdou moje. „Neměl jsem to o Vás naznačovat.“

„Setkáváte se s tím při své práci často. Já to chápu.“

„Na tom nezáleží.“ Projede si frustrovaně rukou vlasy. „Nechci, abyste si myslela, že si takhle dělám o lidech úsudek. Takový nejsem.“ S očekáváním mě sleduje. Tenhle očekávající pohled se s ním stává zvykem.

Proč, to netuším. Úsudek? Odpuštění? Nebudu to obracet proti němu. Moc toho nevím, ale vím, že když s sebou nosíte zášť, těžce za to platíte. Tuhle lekci jsem se naučila tím nehorším způsobem.

„Vím, že jste jedním z dobrých chlapů.“ Po všem, co pro mě udělal, je tenhle fakt nesporný. Kdyby mě někdo požádal, abych u sebe nechala bydlet prakticky úplného cizince, nasměrovala bych ho okamžitě na psychiatrické oddělení nemocnice Bellevue.

Díváme se na sebe o trochu déle. Cokoli to mezi námi proudí, cítím se z toho nesvá. Schovám si ruce do zadních kapes svých džínů, abych si s nimi přestala pohrávat.

„To si myslíte?“ zamumlá.

„Jo. Myslím.“

S každou uběhnutou vteřinou se nálada stává vážnější. On trhá volný konec své bandáže. „Nevím, co bych dělal, kdybyste tu nebyla.“

„Podívejte, na něco jsem dobrá,“ vysypu, doufám, že mu můj žert zvedne náladu. Ačkoli on se nechytne. Znovu se rozhostí ticho. Už se chystám odejít, když si odkašle.

„Ne, Jonesová. Jste prostě moc dobrá.“

Žaludek mi ztěžkne. Co si k čertu s tímhle počnu?

„Takže přátelé?“ navrhnu v dalším pokuse nasměrovat nás do méně trapné konverzace.

Nato zvedne hlavu. „Chcete být přáteli?“

Pokrčím rameny, snažím se jednat klidně, i když nejsem. „Tohle přátelství bude epické. Vy jste mě viděl nahou. Já jsem Vás viděla nahého--“

Ačkoli se výraz jeho tváře nezmění, v očích mu vidím úsměv. „Věděl jsem, že Vás přistihnu, jak si prohlížíte moje nádobíčko. Nemohla jste si pomoct, že?“

„Málem jste mě tou věcí praštil, když jsem Vám pomáhala s obouváním.“

„Nedostal se nikam do Vaší blízkosti.“

„Ta špička byla takhle blízko mých očí.“

„To není pravda,“ řekne nekompromisně, ačkoli si kouše spodní ret v ubohém pokusu skrýt své pobavení. „Ani zdaleka.“

„Jak jste čekal, že vysvětlím tu modřinu? Na to neodpovídejte. Věc se má tak, že jsme viděli navzájem svoje soukromí a máme nevzrušeně odejít.“ Jeho úsměv opadne. „Vidím zamračení. Říkáte, že nechcete být můj přítel? Protože jsem připravená udělat Vám stejné klepeto na Vaší pravé ruce, jestli odpovíte něco jiného, než empatické ANO.“

„Já už Vás považuju za svou kamarádku.“ Jeho upřený pohled je znovu všude okolo mě a já jsem okamžitě znovu nervózní. Nevím, co na to říct. Zírám zpátky bez výrazu, několikrát zamrkám, poškrábu se na krku. Tahle konverzace trvala možná patnáct minut, a já jsem vyčerpaná z toho kolotoče emocí, jako bych pracovala dvojitou směnu.

„Ano?“ Možná taky vyjdu s pravdou ven. A pravdou je, že jsem obojí – překvapená a zmatená.

„Hmm.“

„Pak ujednáno. Přátelé. Objetí na to.“

Nakloním se, omotám mu ruce kolem krku, snažím se, abych mezi svými prsy a jeho hrudí udržela slušnou vzdálenost, protože jsem samozřejmě slušná holka. Až na to, že ve chvíli, kdy se dotkneme, si uvědomím, že je to chyba.

Příliš pozdě. Příliš zatraceně pozdě. V jedné minutě stojím a v druhé si mě přitáhne a já mu sedím na klíně. Obejme mě rukama v pase, těsně mě sevře, zatímco z boku nacpe svůj nos do mého krku a nadechne se.

Sladký Ježíši Kriste Superstar.

Každý sval, který mám, se napne, můj dech se stane rukojmím mého staženého hrdla. Říct, že jsem v šoku, je slabé slovo. Sedím tam jako hrouda, přemožená jeho teplem, vůní prádla po pracím prášku smíchanou s něčím jemným a unikátně jeho, těžkým bušením jeho srdce, tlakem jeho doteku. Prosákne to do mě a odemkne něco z mé bolesti.

Se zvyšující se intenzitou se začnu uvolňovat, a když cítí, že jsem klidná, je klidný také. Je tak příjemné být objímaná, a současně chci utéct s křikem z místnosti, a připoutat ho a využít ho jako to dělám se svými sexuálními hračkami. Nic z toho se nestane. Nejen, že je to zakázáno s velkým Z, ale ani nesplňuju podmínky pro šukačku. Nezapomínejme na tu perlu.

Má zrovna citlivou chvilku. To je všechno. Každý občas potřebuje obejmout. I mužské šlapky. On si pravděpodobně nevybral žádnou z té přehlídky žen. Proto ho dvakrát poplácám po zádech, to gesto je toporné a neohrabané, a sesednu mu z klína.

„Dobře,“ řeknu, najednou zcela zaneprázdněná. „Skvěle. Jsem ráda, že jsme si promluvili.“

Přísahám, že se na mě dívá, jako bych nakopla jeho třínohé štěně. Teď už chci definitivně z pokoje vyběhnout s křikem. „Máte sbaleno.“ Jsem si jistá, že můj úsměv vypadá děsivě. Vlastně pozitivně. Vynaložím všechnu sílu vůle, abych ho udržela.

„Máte na noc připravený svůj Tylenol?“ On v odpovědi přikývne. „Vaše obleky sbalím zítra ráno. Dobrou noc.“ Zamávám, což nakonec vypadá jako nacistický pozdrav. Co to se mnou kruci je? Všechno, to je to.

On mě soustředěně pozoruje, jak couvám z jeho ložnice. Jakmile zavřu dveře, vypustím dech, který jsem zadržovala, a spolu s ním mi klesnou ramena. Tenhle výlet nemohl přijít v lepší chvíli. Nic než malý odstup, který uhasí ty zvláštní vibrace, které se mezi námi objevují.