Legacy - 5. kapitola

Překlad: Sinnel
Kor.: Jitka

„Musím si začít hledat byt,“ řekl John.

Andino popotáhl ze své cigarety a díval se na svého společníka v Lexusu. „Říkal jsem ti, že je v pohodě, když u mě na chvíli zůstaneš.“

„Jsem rád sám, Andi. Tohle není o tobě.“

„Dobře. Jsi venku jen pár dní, Johne. Dej si načas. Máš spoustu zařizování. Začni pomalu. Nemusíš dělat všechno najednou.“

S tím John nesouhlasil. Chtěl se vrátit ke své staré rutině tak rychle, jak jen mohl. Součástí toho bylo i to, nebýt celou zasranou dobu pod dohledem svého bratrance. Nebyla to Andinova chyba, protože ten jen plnil své rozkazy. Ale John se tím vším dusil.

„I tak si musím najít svoje vlastní místo.“

Andino odhodil téměř dokouřenou cigaretu z okénka. „Zvládneme to.“

„Dobře.“

„Takže, musím vyřešit nějaký obchod v jedné z mých restaurací. Chceš jít se mnou nebo máš něco na práci?“

John pokrčil rameny. „Mám nějaké sračky.“

„Nedám ti své auto.“

John se smíchem odvětil. „Já ho nepotřebuji, kreténe.“

Ale potřeboval si pořídit své vlastní. A to brzo. Bylo v pořadí.

„Pojedu autobusem,“ dodal John. „Sklad je odtud jen pár bloků.“

„Opatrně a čistě, jo?“

John se zamračil. „Nasaď zpátečku.“

„Jen jsem se chtěl ujistit.“

„Je to v pohodě. Jsou to tví zasraní chlapi, se kterými pracuji.“

„Já vím,“ řekl Andino. „Ale ne všichni z těch bláznů jsou dobří. Uvidíme se později.“

John bez dalšího slova z Lexusu vystoupil. Jakmile Andino odjel, John přešel po chodníku na autobusovou zastávku a čekal. Ani ne za deset minut přijel autobus, který mířil přímo do srdce Pekelné Kuchyně, kde John nastoupil.

Vytáhl z kapsy telefon, a když s očima sklopenýma k zemi procházel autobusem směrem dozadu, vytočil číslo otcova mobilního telefonu.

„Ciao,“ řekl Lucian, když přijal Johnův hovor.

„Ahoj, tati.“

„Johne.“

„Nedorazím na večeři. Vyřiď, prosím, mámě, mojí omluvu.“

Lucian si ztěžka povzdechl. „Proč ne?“

„Práce v Kuchyni.“

Technicky vzato to byla lež. Kdyby nechtěl, nemusel dneska do práce, ale potřeboval dělat něco, díky čemuž by se dostal z bratrancova dohledu. John jednoduše nechtěl podstoupit další kolo se svými rodiči a jejich obavami. Potřeboval prostor a čas, aby se mohl nadechnout. Potřeboval být sám sebou, aniž by ho ovlivňovaly obavy všech ostatních.

Jeho rodiče to nechápali.

„V tom případě zítra ráno snídaně,“ řekl Lucian.

„Já -“

„To není prosba, Johne,“ přerušil ho otec drsně. „Pokud tě omluvím před tvou matkou, očekávám, že to zítra vyžehlíš.“

„Dobře. Zítra.“

„Dobře.“

Dřív, než stihl John cokoli říct, Lucian hovor zavěsil.

John schoval svůj telefon zpátky do kapsy a usadil se na prvním místě, které bylo volné. Když zvedl oči od svých zaťatých rukou na klíně, setkal se tváří v tvář se safírovýma očima.

John zamrkal.

Žena se usmála.

V rukou měla tablet a v uchu jednu pecičku. Pod nohama měla tašku. John sklouzl pohledem ke koženým botám, které nosila. Úzké džíny dávaly na obdiv délku jejích nohou a křivky boků. Nepoznával ji, ale něco na ní mu připadalo důvěrně povědomé.

Žena si zastrčila pramen karamelově hnědých kadeří za ucho a pak se znovu setkala s jeho pohledem.

Vyschlo mu v ústech, i když neměl ponětí, proč. Možná proto, že strávil tři roky ve vězení a jediné ženy, se kterými se od té doby dostal do kontaktu, byly z jeho rodiny. Nebo možná proto, že ta dívka byla zatraceně nádherná.

Každá jeho část to věděla.

„Ahoj,“ řekla, stále s úsměvem.

„Ahoj,“ oplatil ji John úsměv. „Johnathan Marcello.“

„Johnathan Marcello?“

John se zasmál. „Pokud vím, tak v tomhle městě jsem tohoto jména jediný.“

Úsměv ženy se ještě rozšířil. „Siena.“

„Jako to město v Itálii?“

„Jako to,“ odpověděla.

„A příjmení?“ zeptal se John.

„Calabrese. Velice ráda tě poznávám, Johne.“

Do prdele.

Kdo je tou tajemnou dívkou a kdo jsou její rodiče? Proč jen mám matné tušení, že se kdysi v příběhu některého z bratrů příjmení Calabrese zmínilo a že se jednalo o další mafiánskou rodinu? Je možné, že jde o dceru významného bosse? A jak se na to budou tvářit obě rodiny? To vše ví zatím jen autorka příběhu, protože tady Johnathanův příběh prozatím končí a příště se už dotkneme dalšího z vnoučat Antonyho Marcella. Časem by měla vyjít knížka (knížky) o celém Johnathanově příběhu...