Legacy - 4. kapitola

Překlad: Sinnel
Kor.: Jitka

„Johnathane!“

Při zvuku dědečkova unaveného, chraplavého zvuku se John otočil. Antony Marcello se doširoka usmíval.

„Dědečku,“ pozdravil ho John a vzal ho za ruku, kterou mu dědeček nabídl.

Antony měl navzdory svým osmdesáti sedmi rokům zničující velikost a sílu. Přitáhl si k sobě Johna do rychlého a pevného objetí, a pak ho stejně rychle pustil.

„Jak bylo?“

John se ani nemusel ptát, co má dědeček na mysli. „Příšerné, ale podařilo se. Prvních pár měsíců bylo peklo, protože...“ nechal John vyznít do ztracena a rozhlédl se místností po hostech, kteří ho přišli pozdravit. „Dobře, ty víš.“

Antony se zamračil. „Ano.“

Navzdory Johnovu veřejnému zhroucení, které před lety proběhlo, nebyly jeho problémy v jejich kruzích známy. Jednalo se o Johnovo rozhodnutí. Ne nikoho jiného. Nechtěl, aby se na něj lidé dívali spatra nebo si mysleli, že je kvůli svým problémům v Cosa Nostra méněcenným mafiánem.

Tak jednoduché.

Když za jeho dědečkem přišel s vážným výrazem jeho strýc, John se usmál.

„Papà,“ řekl Dante a jeho ruka přistála na Antonyho rameni.

Antony se zamračil, ale neotočil se. „ Sì?“

„Měl bys odpočívat. To proto ti máma dala křeslo, vzpomínáš si? Pak bys mohl s každým sedět a nestát na nohou.“

„Dante, zasraně, nejsem tak starý jak -“

„Tati, o tom, že jsi starý, jsem neřekl ani slovo.“

Antony nevypadal potěšeně. „To jsi nemusel. Slyším to v tvém hlase.“

John se rozhodl, že nebude zasahovat doprostřed hádky mezi otcem a synem.

„V mém hlase slyšíš co? Nic tam nebylo.“

„Chtěl jsem pozdravit svého nejstaršího vnuka. Všichni ostatní už to udělali,“ zamumlal Antony.

„Jsem si jistý, že John by si k tobě našel cestu,“ řekl Dante. „Že, Johne.“

„Ano, bossi.“

Dante sevřel rty a pak obrátil svou pozornost zpátky ke svému otci. „Myslím to vážně. Běž si sednout. Příští týden budeš mít s Johnem spoustu času. Postarám se o to. Lucian taky.“

Antony vypadal tak, že je připravený pokračovat dál v hádce, nicméně do místnosti vstoupila z vedlejší jídelny jeho žena, takže rychle poplácal Johna po rameni a odešel. Pomalu, samozřejmě. Antony se ve svém věku nepohyboval příliš rychle.

„Cecelia na něj dohlíží,“ řekl Dante, mnohem víc pro sebe, než pro Johna.

„Je dobře, že to někdo dělá.“

„Ona je tou jedinou osobou, se kterou se nebude hádat.“

John se zasmál. „Jo. To nikdy nedělal.“

Dante se v myšlenkách vrátil zpět a přejel Johna pohledem. „Gio se zmínil, že jsi v podmínce a musíš se hlásit.“

„Pár hodin týdně. Hlásím se v pátek.“

„To pro nás dělá věci o něco těžší, Johne.“

Johnathan se setkal s nevzrušeným pohledem strýce. „Já vím, bossi.“

„Očekávám, že budeš opatrný a v obchodě čistý.“

„Přiznej mi trochu rozumu, jo? Nejsem idiot. Všechno zvládnu.“

Dante si povzdechl. „Johne, stále jsi capo. Stále máš práci. Já jsem stále tvůj boss.“

„Jsem si toho vědom. Takže mě nech dělat svou práci.“

„Proč mám pocit, jako by za tím bylo mnohem víc, než říkáš?“

John se opřel o zeď. Ruce si založil na prsou. „Teď mám pár chův, že?“

Danteho ramena ztuhla. „Nedívej se na to tímhle způsobem.“

„Jak jinak chceš, abych se na to díval?“

„Tak, že se o tebe tvoje rodina stará a má obavy, Johne.“

„Odpykal jsem si to. Jsem teď čistý a mám jasnou hlavu. V rodině jsem třetí nejstarší capo, ale ani už nemám svůj vlastní gang. Nemyslíš, že je to trochu nespravedlivé?“

Dante otevřel ústa, aby promluvil, ale John zvedl ruku, aby ho zastavil. Bylo to hrubé a upřímně, od Johna bylo tohle chování vůči donovi Cosa Nostra příšerné.

„Neobtěžuj se,“ řekl John tiše. „Chápu to.“

„Všechno dostaneš zpátky,“ odpověděl Dante. „Prostě se chci ujistit, že tentokrát tu celou věc zvládneš. To je celé, Johne.“

Znovu, všechny zklamal a jednalo se o důvěru.

John z toho nemohl vinit nikoho jiného, než sebe.