HOD - 6. kapitola

Autor: Tsukiko Haruka

Zdravím, až do Vánoc jsem dělala projekt, takže jsem začala pracovat na knížkách a překladu až před dvěma dny. Se zpožděním přeji pěkné svátky… hlavně Nový rok, který jsem ještě nestihla prošvihnout. :D 

Hned jak začal víkend, jsem se rozhodla dát si pauzu od veškerých konspiračních teorií a zkrátka se věnovat pouze sestře. Vlastně jsem ani nechtěla myslet na tu příjemnější stránku mé práce – pomoc lidem. Sice jsem tím mohla ohrozit Caina, ale byla jsem přesvědčená, že mu Bill s největší pravděpodobností nijak neublíží. Jak jsem to věděla? Trochu složitější úvahou, nebo spíš diagnózou, co jsem vytvořila z různých náznaků u většiny osob, se kterými jsem spolupracovala.

Bill. Musí se jednat o gaye plného vzteku, který drží pod povrchem, protože svoji orientaci tají; a nejen před běžným okolím; nějaká autorita z jeho rodiny by jinou orientaci nepřijala, takže v něm vypěstovala stud a nenávist k něčemu takovému; sebe samého nevyjímaje.

Neustále se snaží svoje choutky schovat za přehnaný zájem o ženy, které ho ve skutečnosti nechávají chladným, což je pro něj frustrující. Jeho potlačovaná touha po stejném pohlaví mezitím roste, až ji musí nechat projevit, pak se za sebe dlouhou dobu stydí, pohlcuje ho sebe-nenávist, ale než uvolní prostor vzteku vůči Cainovi, ještě to chvíli potrvá. V té době už se Caina budu snažit chránit.

Ředitel. Musí vědět, že tu dochází ke špatným věcem, protože není hloupý. Když jsem já dokázala prokouknout Billa během pár týdnů, on musel také. Takového zaměstnance trpí jen z jediného důvodu – něco od něj potřebuje. Nejspíš ne konkrétně od něj, ale zkrátka potřeboval někoho, kdo by za něj dělal věci, které on sám nemůže, nebo je nezvládá. Možná si tu na pacientech snaží vydělat i prodejem drog a Bill mu dělá dealera, což by korespondovalo s Adamovými řečmi. Možná jde ještě o něco většího. Kdo ví.

Peterson. Další ředitelův pěšák trochu jiného druhu. Nepracuje zadarmo, ale dostává svůj podíl. Ředitel si ho musel něčím získat, buď vydíráním, nebo mu něco zajímavého poskytuje. Jen kvůli penězům s ním Peterson spolupracovat nemůže, protože ty by si se svým vzděláním vydělal i jinde a bez rizika. Každopádně si na něj musím dávat pozor, protože mě hlídá.

V této fázi jsem své úvahy utnula kvůli obsluze, přestože můj mozek protestoval; na sestru jsem totiž čekala v cukrárně. Naštěstí se ještě nedostala do fáze puberty, ve které by jí takové místo setkání připadalo trapné, protože já mám cukrárny ráda, i když nejsem dítě ani maminka. Mohu tady v klidu relaxovat a obalit si nervy sladkým (naprosto zbožňuji zmrzlinu), nebo nanečisto pracovat a hrát hru "Poznej špatného rodiče". I když jsem si slíbila, že nebudu pracovat, neodolala jsem a začala hrát, jelikož práci na nečisto považuji spíš za zábavu.

Špatná máma číslo jedna, seřezala svého dvouletého chlapečka za to, že nějakému cizímu pánovi sáhl do talíře. Jakoby snad ten chlapeček mohl tušit, že dělá něco špatně. Jakoby si snad mohl pamatovat, že dostal nařezáno a proč, když mu zatím pořádně nepracuje dlouhodobá paměť. Nehledě na to, že v něm může vypěstovat podmíněnou reakci strachu. Už jsem se takhle setkala s holčičkou, která brečela v přítomnosti dortů, protože ji matka opakovaně mlátila, když při narozeninách do dortu sahala před focením.

Další špatná máma. Holčička si přes maminčin zákaz vyžádala třetí porci. Mezitím proběhlo nějaké divadlo a křik. I když je maminka naštvaná na tu holčičku, měla by být naštvaná na sebe. Očividně nevěděla, že děti v určitém věku zkouší, co si mohou dovolit. Tehdy je důležité jim stanovit jasné limity, pak nikdy nebudete mít ostudu v hračkářství a podobně. Hned vzápětí si ještě maminka podryla autoritu při odchodu, ve chvíli kdy holčičce řekla, že když s ní nepůjde domů, zavolá na ni tatínka.

Špatný táta. Zahrkal se svým synem, když dostal záchvat vzteku a křičel na něj. Absolutně nemá ponětí, že v něm rozvíjí poruchu pozornosti s hyperaktivitou pokaždé, když mu záchvat vzteku násilně přeruší. Záchvaty totiž mívají děti, dokud se nezačnou vyrovnávat se stresem jako dospělí. Záchvat vzteku jim pomáhá ho ze sebe dostat, protože si se stresem nedokáží poradit a nezvládají ho v sobě držet.

Čtvrtého rodiče už jsem nestihla, jelikož sestra konečně dorazila. Za tu dobu, co jsem ji neviděla, ohromně dospěla. Navíc se očividně začala víc zajímat o oblečení a líčení. Neuvěřitelné, co s námi dokáže dělat opačné pohlaví.

I když jsme se dlouho neviděly, protože jsme nejely domů na Den díkůvzdání, a naše vztahy nebyly tak dobré jako kdysi, dlouze jsme se na přivítanou objaly.

„Ty máš novou voňavku?“ Podivila jsem se, když už jsem se od sestry odtáhla. Nikdy ještě na sobě neměla tak sladkou vůni.

„Jo, je to prý svůdné,“ odpověděla stručně s pohledem, který říkal, abych se nevyptávala.

„To jo, hlavně pro hmyz,“ poznamenala jsem sarkasticky.

Udělala na mě obličej a pak se rozhlédla po okolí. „Že ty jsi zase hodnotila rodiče?“ Zatvářila jsem se provinile. „Koukám, že ses vůbec nezměnila.“

„Chceš mi tím naznačit, že nestárnu do krásy a moudrosti?“ Zahrála jsem uražený obličej i podobný tón.

„Jo, jen jsi čím dál otravnější,“ řekla a vyplázla na mě jazyk, jako když bývala malá.

Zakroutila jsem hlavou a zahlédla děvče z cukrárny, které jsem před chvílí poslala pryč, protože tu sestra nebyla. „Hele, co zavolat obsluhu? Musela jsem ji předtím odbýt, když jsi ještě nedorazila.“

„Jsem pro. Mám hlad,“ souhlasila a posadila se na židli, co stála naproti mojí.

„Tak to jsme se měly sejít spíš v restauraci,“ poznamenala jsem, mezitímco jsem si také sedala. Dneska jsem snědla jen jedno jablko a lokla si džusu, takže bych pozdní oběd rozhodně neodmítla.

„To je v pohodě, dám si palačinky nebo tak,“ pověděla, vzala si menu a začala v něm narychlo listovat. Trochu jsem se uklidnila, protože sestra zněla i působila mnohem lépe než v telefonu.

„Dělají tu i dobré panniny, jestli nemáš chuť na sladké,“ upozornila jsem ji a snažila jsem se upoutat obsluhu, která kolem nás jenom prošla a nevšímala si nás. Skoro jsem nezaregistrovala, co sestra řekla dál.

„Asi nebudou mít vegetariánské, nebo ano?“

„Netuším,“ odpověděla jsem automaticky, a až potom jsem si uvědomila, co vlastně řekl, „ale počkat, ty jsi vegetariánka?“

Pokrčila rameny. „Už nějakou dobu.“

„Aha,“ řekla jsem překvapeně a pak jsem se krátce zamyslela, „už vím, proč jsi tak ochotně odmítla jet na Den díkůvzdání. Máma by byla nešťastná, kdybys nejedla jejího krocana.“

„Snažím se jí to nějak postupně vysvětlit. Plánuju přejít na veganství, možná v budoucnosti i na vitariánství,“ začala vysvětlovat, ale pak se zarazila a nečekaně změnila téma, „co měla znamenat ta smska, jestli neznám nějakého hackera?“

„A znáš?“  Zeptala jsem se, jakoby mě ta odpověď vlastně nezajímala a jako bych ji žádnou smsku nenapsala.

Úplně jsem na tu zprávu zapomněla. Napsala jsem ji chvíli po našem telefonním hovoru, protože jsem měla slabou chvilku a napadlo mě, že by mi ten hacker mohl pomoci se dostat do nějakých tajných souborů v práci, i když jsem ani netušila, jestli je to možné. Technika a počítače jsou moje obrovská slabina.

„Vlastně znám dva. Jeden se dokonce živí testováním zabezpečení různých systémů,“ pověděla mi sestra a pak se na mě pozorně zadívala, „vypadáš, že jde o něco vážného a vlastně jsem tě nikdy neviděla tak… nevím, nedokážu to popsat. Co se s tebou děje?“

Mohly jsme si být na hony vzdálené, stejně mě dokázala prokouknout. Navíc jí na mně záleželo natolik, že se nezajímala o svoje vlastní problémy, i když sem kvůli nim jela.

Nechtěla jsem být sobecká, tak jsem se jako první starala o ni: „Nejdřív mi řekni, co se stalo tobě a pak si popovídáme o mně.“

Během následující půlhodiny si mi vylévala srdíčko, protože našla svého kluka v posteli se svojí nejlepší kamarádkou. Já se jí snažila uklidnit a poradit jí, aby v sobě neživila nenávist. Na tomhle světě existuje spousta jiných kluků, se kterými může chodit a tenhle jí usnadnil výběr. Časem ji to přebolí, i když to byl její první.

Nakonec jsme se dostaly i k mému příběhu. Povyprávěla jsem jí všechno, co se stalo od doby, co mám novou práci. Můj současný život ji natolik zaujal, že se přestala starat o sebe. Mě se mezitím začalo dělat špatně jako tenkrát ve společenské místnosti, ale tentokrát to nešlo tak rychle. Postupně se mi dělalo hůř a hůř.

„Uvědomuješ si, jak byl tvůj život nudný a teď jsi uprostřed něčeho takového!“ Zvolala nadšeně. Oči jí svítily, jakoby si se mnou chtěla vyměnit místo.

„Já tak nadšená nejsem, vzhledem k tomu, kolik lidí zemřelo, nebo se jim stalo něco hrozného,“ namítla jsem, mezitímco se mi v pohledu objevily známé, černé okraje.

„Právě proto jim musíš pomoc,“ zdůraznila, aniž by si všimla, že se mi něco děje, „měla bys vyzpovídat Caina.“

„Ale jak, když je většinu času tak trochu mimo a má dozor?“ Zeptala jsem se. Pořád jsem se držela našeho hovoru, abych se odpoutala od černoty, ale moc se mi to nedařilo. Už jsem skoro nic neviděla ani jsem pořádně nedokázala vnímat.

„Nemůžeš se nějak přimluvit, aby byl tvůj pacient a dostával míň léků?“ Její slova jsem slyšela velmi tlumeně, jakoby nás dělila minimálně jedna místnost.

„Možná… ale nebu-de to… lusknutím…“ Začala jsem pomalu upadat do mdlob.

„Co se děje?“ Slyšela jsem ji ještě říkat, pak nastala naprostá černota. Cítila jsem jen lehké vjemy a zvláštním způsobem jsem si připadala spokojená a dalo by se říct i šťastná.

Sestra podle všeho vyskočila ze židle a zatřásla se mnou, abych se vzpamatovala. Jenže já zřejmě nereagovala, tak mi vlepila pár nešetrných facek, které mě konečně probraly a zbytek dne mě z nich bolely tváře.

„Jen se mi udělalo trochu špatně…“ zašeptala jsem, ještě napůl omámeně, „kde je ta obsluha, potřebovala bych se najíst a napít. Ještě jsem pořádně nejedla.“

„Blázne! S tím vším stresem se ještě pořádně nenajíš,“ napomenula mě už napůl za chůze. „Zajdu do kuchyňky, když sem obsluha není schopná dostat svůj pomalý zadek.“

Naštěstí mi nějaká paní naproti nabídla svoji sodovku, takže jsem se dala dohromady dřív, než můj pohled začal zase černat. Zvláštní, že nějaká moje část si přála upadnout do bezvědomí, protože tam neexistoval žádný stres ani starosti. Tu chvilku, co jsem byla mimo, jsem se cítila mírumilovněji, než za celý svůj život. Děsilo mě to.

Sestra se vrátila i s obsluhou, dvěma talíři naplněnými lívanečky a jedním hrnkem kakaa. „Říkala jsem si, že potřebuješ pořádnou dávku cukru.“

„No, páni!“ Zírala jsem na tu hromadu kalorií s otevřenou pusou. Moje lívanečky na sobě měly kávovou zmrzlinu, kterou jsem naprosto zbožňovala. Nemohla jsem se dočkat, až se do jídla pustím.

Skončila jsem s boulemi až za ušima, mezitímco jsme se sestrou diskutovaly o možnostech, jak vyřešit situaci v zařízení, kde pracuji. Dala mi kontakt na jednoho z hackerů, které zná, ale plánovala jsem ho použít, až když nezbude jiná možnost. Nechtěla jsem do toho zatahovat někoho dalšího.

Zbytek našeho společného času se sestrou jsme si moc užily. Šly jsme spolu do kina, do muzea, nakupovat a hlavně už jsme nemluvily o ničem vážném. A co je nejdůležitější, při loučení jsme si slíbily, že si budeme častěji volat.