DATB - 9. kapitola 1/2

Překlad: Wikča 
Kor.: Klára

Neslyšela jsem Cooperovu motorku předtím, než zaklepal na dveře. Když jsem otevřela, věnoval mi jemný, možná dokonce i nervózní úsměv. Vrátila jsem mu ho cítíc se znepokojeně, když jsem za sebou zavřela dveře.

Prohlížel si moje džíny a růžové tričko, přitom tvrdě polknul. „Vypadáš krásně.“

„Děkuji. Taky vypadáš opravdu dobře,“ řekla jsem všímajíc si, že byl oblečený celý v černém, od bot až po tričko.

Jak jsme šli k přední části budovy, Cooper najednou zastavil. „Tohle je opravdové, že?“

„Co?“

„Tohle rande. Opravdu mi dáváš šanci, že? Potřebuji od tebe, abys byla k věcem otevřená a ne jen to hrát, protože jsem řekl, že tě budu stále lovit. Potřebuji opravdovou šanci, protože jsi mě zevnitř celého posrala.“

Dívala jsem se upřeně na Coopera, držela jeho pohled a vynutila úsměv. „Hodně se mi líbíš. Nemyslím si, že dáváme nějaký smysl, ale přála bych si, aby ano.“

„Přesto můžeme,“ řekl a bral mě za ruku, „jsi vystrašená ze všech vnějších věcí. Z tetování a způsobu, jakým odpovídám, ale to je zevnějšek. Uvnitř vím, že jsi speciální. To proto potřebuji šanci.“

„Jdu na rande.“

Cooper si povzdychl a zamračil se. „Protože jsem řekl, že bych tě v podstatě stalkoval, dokud bys neřekla ano.“

„Nic od dnešního večera neočekávám. Dobré nebo zlé. Jen chci vidět, co se stane. Dávám ti šanci.“

Cooper se rozhlédl okolo teplé noci. „To místo má skvělé těstoviny. Máš ráda italské jídlo? Jestli ne, můžeme jít někam jinam.“

„Miluji italské jídlo.“

Dával mi svůj nafoukaný úsměv, když otevřel dveře od velkého černého auta. „Jsou tu vzácné chvíle, kdy Harley není ten nejlepší způsob dopravy. Tohle je jedna z těch chvílí.“

Nastoupila jsem do Fordu F-350 a připoutala se. Cooper se ke mně přidal a jeho pohled byl něžný způsobem, který mě donutil ho chtít tak moc, že jsem se téměř rozplakala nad zbytečností jen doufat. Přesto jsem neplakala. Plánovala jsem si dnešek užít. Také jsem plánovala být jinou Farah.

Jak nastartoval auto, odpásala jsem se. Cooper okamžitě vypadal polekaně, jako bych mohla zdrhnout. Místo toho jsem se naklonila a jemně ho políbila. Nepokusil se polibek prohloubit. Nechával mě vést, Cooper se na mě díval s těma zakouřenýma očima, když jsem se odtáhla a vrátila se na mou stranu auta.

„Do pekla…“ zamumlal Cooper plný žáru, jak odjížděl od bytového komplexu.

„Jak jde škola?“ zeptala jsem se nenuceně.

„Je to škola. Chodím tam, abych udělal rodiče šťastné. Nezajímám se.“

„Co bys dělal, kdybys nechodil na vysokou?“

„Cestoval, hádám. Moje rodina jezdí na výlety v létě. Miluju cestování na motorkách kolem země a do Kanady. Je tu spousta míst k zhlédnutí. Kempujeme, děláme turistiku, lyžujeme, probádáváme. Některé z mých nejlepších vzpomínek jsou právě z cesty.“

Když Cooper mluvil o své rodině, vypadal přístupně a ne tak rozdílně ode mne.

„Pokud bys mohl jít kamkoliv zrovna v tuto chvíli, kam bys šel?“

Cooper se na mě podíval, pak se soustředil na cestu. „Chceš šťastnou odpověď nebo opravdovou?“

„Obě, hádám.“

„Šťastná odpověď je, že bych šel ke Grand Kaňonu. Miluji to místo, mohl bych tam jít milionkrát a stále si všímat nových věcí.“

Když přestal mluvit, zeptala jsem se, „Co je opravdová odpověď?“

„Šel bych kamkoliv, kde je tvá sestra a přivedl ji sem, abys nebyla sama.“

Odvrátila jsem se a zírala z okna, bojovala jsem s potřebou plakat. Cooper nic neřekl po zbytek jízdy do restaurace. Když jsme dorazili, vypl auto a vydechl.

„Jsi naštvaná?“

„Naštvaná, že jsi řekl tu nejhezčí věc, co mi kdy kdo řekl?“ zeptala jsem se, dívala jsem se na něho s mírně mokrýma očima, „tak moc mi chybí a zmínila jsem to jednou a pamatuješ si to. Takže ne, nejsem naštvaná.“

Cooper mi dal mírný úsměv. „Pojďme jíst a ty mi o ní můžeš říct víc.“

„Opravdu?“

„Chci tě poznat a cítím, že předstíráš věci, abys vypadala jako všichni ostatní. Tvoje sestra je pro tebe opravdová a já chci opravdovost.“

Když se pohnul, aby vystoupil z auta, dotkla jsem se jeho ruky. Jeho pohled se setkal s tím mým, pak se naše rty znovu setkaly. Byla to krátká pusa a nachytala jsem se, že chci víc, namísto chtění, aby to skončilo.

Brzy jsme vešli do malé italské restaurace na okraji města. Posazujíc se rychle, jsme se koukli na menu a já byla nadšená z toho, že můžu jíst, cokoliv chci, protože jsem vždycky milovala italské jídlo. Ale můj táta říkal, že to bylo moc drahé. Na základě cen jídlo nebylo levné, ale nepřemýšlela jsem nad tím, když jsem byla s Cooperem. Věděla jsem, že byl jako Skye, využívat je takto byl jen pouhý papír, se kterým se hází kolem.

„Řekni mi o Tawny,“ řekl Cooper, seděl naproti a sledoval mě s tak vřelým pohledem, že jsem se cítila nervózně kvůli zničení jeho nálady.

„Je opravdu vnímavá. Jestli já jsem trochu knížkově chytrá, ona je chytrá zdravě rozumově. Skvělá na čtení lidí. Taky je dříč. Nicméně je ostýchavá a nenávidí školu.“

Cooper se natáhl přes stůl a otřel slzu z mé tváře.

„Omlouvám se, ale nikdy jsem ji takhle dlouho neviděla. Je to, jakoby část mě chyběla.“

„Proč se sem nemůže přestěhovat?“

„Můj táta ji nenechá. Máma ji tady taky nechce. Ale spořím si a najdu pro nás byt. Tawny si může najít práci a budeme spolu, ale to se pravděpodobně nemůže stát, dokud jí nebude osmnáct.“

„Kde je teď?“

„Nejsem si jistá. Můj táta má potíže s nějakými lidmi a schovává se. Jsou někde v Texasu.“

„To je kravina,“ řekl Cooper tiše, když tvrdě poklepal na stůl, „vychovávat děti tímto způsobem je blbost. Někteří přátelé mého táty jsou takový kreténi a jejich děcka vyrostou jako hovna. Ty a tvá sestra jste neměly vyrůst skvěle, ale jsi tady.“

„Nelíbí se mi přemýšlet o mém tátovi jako o kreténovi.“

„Ale víš, že je, a to je, proč o tom nerada přemýšlíš.“

„Staral se o mě a Tawny. Má dobré vlastnosti.“

„To měl Hitler taky. To mají všichni. Nikdo není čisté hovno. Všichni mohou být skvělí malými způsoby.  Omlouvám se, Farah, ale to, jaká jsi ohledně věcí, mi říká, že tvůj táta neudělal skvělou práci.“

Mračila jsem se, cítila jsem se trapně, jakoby mě právě nazval ztroskotancem. Cooper se znovu natáhl přes stůl a tentokrát mě vzal za ruku.

„Tak moc chceš zapadnout. Vidím tu potřebu v tvých očích být jako všichni ostatní a nevidíš, jak moc úžasná jsi prostě jen ty. Navíc tu je ten způsob, jakým jsi se vyděsila v neděli, když začala ta bitka. Zlato, to nebylo normální holčičí chování. Byla jsi vyděšená způsobem, kterým by bylo jen pár jiných holek. Měl jsem okolo sebe bohaté mrchy, když bitka začala. Většinou křičely a schovaly se pod stůl. Ty jsi zdrhla, jakoby na tom závisel tvůj život. Nevyděsíš se takovým způsobem, když vyrůstáš s pocitem bezpečí.“

„Udělal to nejlepší, co mohl.“

„Ochránit své vlastní,“ řekl a odtáhl pomalu ruku, „chápu to. Podívej se na Tuckera. Je to kokot v každém způsobu, ale je to můj malý bratr. Zabil bych, abych ho ochránil. Taky bych pro něj zemřel, ale vím, že je břídil. Zbouchnout Maddy bylo směšné. No, vlastně zbouchnout ji bylo od něj pěkně geniální, ale pak všem řekl, že to udělal. To proto je kokot. Ten debil pak vypadal spolu s Maddy hloupě. Oni jsou hloupí, ale mohl to udržet v tichosti.“

„Geniální?“

„Maddy je potrhlá a on si myslel, že skončí se školou a půjde domů. Chtěl, aby zůstala a vymyslel plán. Byl to hloupý plán, ale to, že to vymyslel a dal ho do pohybu, bylo pěkně geniální na Tucka. Ve skutečnosti by zůstala ze stejného důvodu, pro který nepřiznala, že věděla, že to nebyly její tabletky. Chtěla si ho udržet. Maddy je jako ty v hodně směrech. Chudobná a bojující. Viděla šanci být s chlapem s penězi a skočila po ní. Nejdivnější kravina je, že ho vlastně miluje. Neumím si představit, proč by někdo miloval toho idiota, kdyby měli na výběr, ale ona si myslí, že je to ten nejvtipnější, nejsladší chlap vůbec. Je to na zvedání žaludku, ale oni jsou šťastní a já musím být šťastný pro ně.“

„Měl jsi dobré dětství.“

„Sakra jo,“ řekl, usmíval se způsobem, který mě nutil mu věřit, „mí rodiče jsou skvělí. Moje máma byla mladá, když mě měla, takže když jsme šli na túry a lezli po skalách, byla přímo tam s námi jako jedno z dětí. Taky je drsňák. To proto jsem se neodstěhoval z domu. Proč bych měl? Mám svoje soukromí a moji sousedi jsou fajn a perou mi a vaří pro mě.“ 

Usmála jsem se na něho, jak dorazily naše saláty. Cooper vybral rajčata, krutonky a okurky ven, ale zbytek nechal.

„Kdy má Tawny narozeniny?“ zeptal se Cooper.

„V listopadu.“

„A tvoje jsou v lednu?“ mračíc se na něho jsem neodpověděla. Cooper se nakonec zakřenil nad mou podrážděností, „udělal jsem si o tobě svůj domácí úkol. Doufal jsem, že tvé narozeniny přicházejí, abych mohl udělat něco velkého a romantického. Vy holky milujete taková hovna.“

„Oh, to opravdu milujeme,“ řekla jsem, teď jsem se usmívala, jak jsem jedla svůj salát, „kdy máš ty narozeniny?“

„Začátkem prosince. Jsem střelec,“ řekl jako bych měla být ohromená, „co mi dáš k narozeninám?“

„Pravděpodobně něco se mnou nahou. No, za předpokladu, že z tebe nebudu znuděná.“

Opíral se o židli a usmál se. „Líbí se mi, jakým způsobem říkáš nahá. Nutí mě to myslet na tebe nahou.“

„Šokující.“

„Opravdu to chci vidět.“

„No, první uvidíme, jak půjde večeře.“

Cooper se trochu zasmál, pak se upravil na židli, jakoby mu bylo nepohodlně. Věděla jsem, proč mu bylo nepohodlně, ale v žádném případě jsem to nebrala na vědomí. Jeho úsměv se rozšířil, když jsem ignorovala jeho nepohodlí.

„Řekni mi o tvém dětství,“ řekl trochu příliš důrazně, pak se nadechl, „prosím.“

„Mojí mámě bylo sotva osmnáct, když se vdala za mého tátu a měla mě. Byla chudá holka, on byl okouzlující. Museli začít dost dobře, protože když jsem byla miminko, žili jsme v domě. V mých prvních vzpomínkách, jsme byli v bytě. V čase, když jsem byla ve škole, jsme žili v motelech.“

Jakýkoliv náznak pobavení opustil Cooperovu tvář. „Kdo zkurveně žije v motelu?“

„Chudí lidé, kteří si nemůžou dovolit zálohu za byt nebo mají špatný úvěr nebo si nejsou jisti, že můžou platit nájemné z jednoho měsíce na další. V podstatě lidé jako moje rodina.“

„Takže od doby, co ti bylo kolik? Pět?“

„Jo. Párkrát nám babička zaplatila na chvíli byt. Ale nikdy to nebylo na dlouho a nakonec nám přestala pomáhat.“

„Jak chodíš do školy, když žiješ v motelu?“

„Stejně jako když žiješ v bytě nebo v domě. Zapsali jsme se na zdejší škole, pak nás vyzvedl autobus. Když jsme se přestěhovali do nového motelu, někdy jsme začali novou školu.“

„Sakra, Farah. Není divu, že jsi takový šprt.“

Protočila jsem oči a usmála se na něho.

„Chceš být učitelka, správně?“ zeptal se.

„Ano.“

„Proč?“

Bez odpovědi jsem se rozhlédla kolem. Byla jsem uzavřená osoba. Nikdo kromě Tawny neznal všechna má tajemství. Byla jsem hrdá na tento fakt, protože jsem byla vychována k tajnůstkářství. I kdybych necítila zvláštní pocit hrdosti ohledně držení všeho v tajnosti, věděla jsem, že Cooper byl moje slabina. Chtěla jsem ho způsobem, který byl nebezpečný. Horší bylo, že jsem opravdu chtěla, aby mě chtěl také.

Tak dlouho, jak si udržíme všechny naše čtyři zdi a budeme mluvit o mě nahé a o něm jako o děsivém zvířeti, tak jsme měli zábavu. Zábava byla dočasná. Tak dlouho, jak jsem přemýšlela o Cooprovi jako o krátkodobém, tím méně by to bolelo, až mě odhodí a nikdy se neohlédne zpět.

„Chceš zbytek mého salátu?“ zeptal se Cooper, když jsem nic neřekla.

Chtěla jsem jeho salát, ale jíst něčí zbytky byl tah chudé holky. I když jsem technicky vzato byla chudá, chtěla jsem předstírat. Ale Cooper chtěl mé skutečné já. Nebyla jsem si jistá, co dělat.

Cooper vzal mou prázdnou misku a dal ji bokem, než položil tu jeho přede mně. Opřený o židli pokrčil rameny. „Dělím se se svými sestrami celou dobu. Nemůžu pomoct tomu, že jsem měkkota.“

„Děkuji. Jsem hladová.“

„Ale nesnědla bys to, že?“ zeptal se znovu mě zkoumaje, „protože si myslíš, že to je správná věc, co udělat. No, nasrat na správnou věc. Jen dělej, co chceš.“

„Mluví bohatý žhavý kluk, který vždy dostane, co chce.“

„Pravda, ale to neznamená, že to, co jsem řekl, je špatně.“

Přikývla jsem a jedla hlávkový salát, který Cooper nechtěl. „Neměla jsem dnes oběd.“

„Proč?“ zeptá se, temně se zamračí, „myslel jsem, že vyděláváš dostatečně na to, aby ses aspoň nakrmila.“

„Co to má znamenat?“

„Nechci, aby moje holka hladověla.“

„Opravdu si myslíš, že jsem tvoje holka?“

„Sakra jo.“

Znovu s úsměvem jsem snědla víc hlávkového salátu. „Mívám obědy se Skye. Obvykle platí, takže jsem neměla peníze. Normálně bych si udělala sendvič jako zálohu, ale nemůže mít okolo sebe arašídy.“

„Proč? Viděl jsem ji sníst celý kontejner oříšku jedno léto.“

„Myslí si, že může být alergická.“

„Není alergická,“ zamumlal Cooper, „proč by to vůbec říkala?“

Vrátila jsem se ke dnu, kdy mě poprvé vzala Skye na oběd. Její výmluva byla, že nemůžu jíst sendvič. Znovu jsem si uvědomila, že o mě nezakopla, ale byla pravděpodobně ke mně přidělena, aby byla má kamarádka. Nevinně mě pozoroval a neuvědomoval si, jak Skye lhala pro jeho prospěch.

„Kdo ví?“ řekla jsem a pokrčila rameny, „každopádně jsem neměla, co jíst.“

Cooper studoval mou tvář a já věděla, že jsme věděli o lžích toho druhého. Divná chvíle pominula, pak mi věnoval vědoucí úsměv. „Nevysvětlila jsi, proč chceš být učitelkou.“

„Právě jsem to udělala.“

„Ne, cítím, že je za tím příběh. Řekni mi ho a já se podělím o dezert.“

„Jaký druh dezertů tu servírují?“

„Úžasné smažené rolky,“ jen jsem zírala na Coopera, který se zamračil, „neříkej mi, že jsi nikdy neměla smaženou rolku.“

Když jsem zavrtěla hlavou, povzdechl si. „Kriste, můžeme se bavit, Farah. Ukázal bych ti milion věcí. Ne nutně vybrané věci, ale nicméně skvělé kraviny. Do pekla, vsadím se, že jsi ani neviděla Grand Kanoň.“

„Jednou jsme jeli kolem.“

Cooper se jemně usmál, pak se natáhl přes stůl a pohladil můj spodní ret. Když se odtáhl, otřela jsem si rozpačitě rty.

„Měla jsem na nich sajrajt?“

Úsměv se roztáhl přes jeho rty a on zavrtěl hlavou. „Jsi nádherná.“

„Moje rty?“

„A ty oči. Sakra, každý palec tebe dělá mé džíny příliš těsné.“

„Teď se cítím jako princezna.“

Cooper se na minutu zasmál, pak se s trhnutím vzpřímil. Luskaje prsty na mě ukázal. „Víš, na co jsem se zapomněl zeptat?“

Když jsem potřásla hlavou, pokračoval. „Proč chceš být učitelkou?“

Smějící se, jsem dojedla salát, pak se to pokusila vysvětlit. „Měla jsem v třetí třídě takovou učitelku. Její jméno byla paní Prescottová a byla nejlepší. Veselá a zábavná, chytrá a silná. Ten rok, co jsem ji měla, taky měla dceru ve třetí třídě.“

Cítila jsem se trapně, abych pokračovat, tak jsem nic neřekla, když si Cooper založil ruce. „Chtěla jsi být tou holčičkou.“

„Jak to můžeš vědět?“ požadovala jsem, přemýšlela jsem, jakou stalkerskou kravinu to vytahoval.

„Vždycky chceš být někdo jiný.“

V rozpacích z toho, že měl pravdu, jsem si taky překřížila ruce, zakrývala jsem tak to, co jsem věděla, na co chtěl dostat ruce.

„Jo, chtěla jsem být ona. Viděla jsem fotky Díkuvzdání a Vánoc, a jakou měli velkou šťastnou rodinu. Viděla jsem jejich stromek a pěkný dům. Ne bohatý druh domu. Ne jako ten dům, ve kterém jsi vyrostl, ale střední třída. Pro mě to bylo mimo dosah. Viděla jsem Emily ve škole a přála si být jí. Přála si, abych měla její rodiče a její dům. Dokonce i jejího psa. Chtěla jsem být jí tak hrozně, protože její život vypadal perfektně.“ Zastavila jsem se, abych si otřela oči a zamračila se na něj, „proč chceš, abych ti říkala věci, co mě rozesmutní?“

„Protože tě potřebuji poznat.“

„Proč?“

„Abych tě lépe mohl zmanipulovat do vyspání se se mnou,“ smějící se, jsem zavrtěla hlavou a on se na mě usmál, „ty a já si nejsme podobní. Potřebuji tě poznat, protože tě neznám. Chápeš to? Nemůžu prostě všechno hádat. Potřebuji, abys mi pomohla.“

„Dostat se do mých kalhotek? Víš, to se může stát jen za večeři zdarma.“

„Hovadina,“ zavrčel, daroval mi malý úsměv, „a naser si za tu falešnou naději. Nemůžeš vědět, jak hrozně chci do těch kalhotek.“

„Můžu to uhádnout.“

„Jako holka, o tom vážně pochybuji.“

„Protože holky nemůžou být nadržené?“

„Ne holky jako ty. Vsadím se, že jsi nikdy v životě nebyla nadržená.“

„Sklapni, debile.“

„Pokračuj ve vyprávění, šprtko.“

S povzdechem jsem se rozhlédla kolem a doufala, že dojde naše jídlo. „Očividně, nikdy nebudu Emily, protože má rodina nikdy nebude jako ta její. Někdy jsem snila, že nás stát vezme pryč od rodičů a pošle mě a Tawny do pěkného pěstounského domu. Ve skutečnosti bychom skončili s naší babičkou, která by nás vrátila rodičům. Nebyl tam žádný únik, takže jsem nemohla být Emily. Ale můžu být paní Prescottová. Nemohla jsem mít dětství jako Emily, ale stále můžu mít ty hezké fotky Díkuvzdání a Vánoc. Můžu mít pěkný dům a pěkného manžela jako paní Prescottová. Donesl sladkosti na třídní oslavy. Byl milý jako ona. Taky zábavný. Začala jsem si představovat život mojí učitelky namísto toho Emilynyho. Chtěla jsem to tak moc, ale bála jsme se, že budu vždy chudá.“