WFI - 9. kapitola

Překlad: Liv
Kor.: 16terez

Když Josh vypustil ta slova z úst, zamrzla jsem na místě. Musela jsem se ohlédnout přes rameno, se lžící v ruce, abych mohla pozorovat jeho pusu a ujistit se, že jsem si jeho slova jen nepředstavovala. „Co jsi říkal?“

Ten skoro jedenáctiletý chlapec s hlavou v ledničce se narovnal s galonem pomerančového džusu v ruce. Znovu zopakoval ta slova, která jsem bohužel slyšela správně: „Mohlo by u nás přespat pár kamarádů?“

Moje první myšlenka byla ne, prosím, Ježíši jen to ne.

Nemusela jsem se moc snažit, abych si vzpomněla na poslední noc, kdy u nás spali jeho „kamarádi“. Kamarádi? Spíš démoni z devátého kruhu pekla.

Dušičku jsem měla pořád zjizvenou; ani na vteřinu jsem nezapomněla na tu zničenou poschoďovou postel, rozbité nádobí, ucpaný záchod a Bůh mi pomáhej, to řvaní a běhání po bytě. Bláhově jsem si myslela, že bude klučičí pyžamová party podobná jako ty, které jsme mívaly s Van skoro každý víkend: byly jsme v mém pokoji, prohlížely si časopisy, sledovaly filmy, lakovaly nehty, mluvily o klucích a jedly sladkosti. Jenže přespání kluků – aspoň v Joshově věku – to je zkurvené peklo. Dobré vychování Joshe a Louieho jsem brala jako samozřejmost. Vážně. Kromě všech těch sraček, které ztratili, věcí, které někde zapomněli, prkýnek od záchodů, které počůrali, jídla, které zašantročili někde v autě a nechali ho shnít a špinavých ponožek, které nechávali všude možně, jsou dost hodní.

Až dokud jsem neměla v blízkosti děti jiných lidí, zapomínala jsem – před Joshem a Louiem – že jsem dlouhou, dlouhou dobu vlastní děti neplánovala. Jestli vůbec.

A nějakým způsobem se mi poštěstilo mít víc než rok jen Joshe a Louieho. Trvalo mi rok, než jsem se vzpamatovala z těch zvířat, které Josh přivedl. Do háje, ještě teď nejsem úplně zotavená. Ale mám štěstí, že s tím nezačal dřív.

Bohužel, můj čas vypršel.

Jak bych mu mohla zakázat večer s kamarády, když má za chvíli narozeniny? Už mi předtím řekl, že oslavu nechce, ale slovy mé matky, jak by nemohl mít oslavu? Vždycky jsem si myslela, že jsou takové příležitosti spíš pro dospělé a teď se mi to potvrdilo. Joshovi by opravdu stačilo, kdyby dostal dvacet dolarů a zašel si do kina.

„Prosím?“ dodal ten chlapec s takovou nadějí v hlase, že mi to drtilo duši.

Prosím, nedělej mi to, pomyslela jsem si, ale z mé pusy vyšlo „jááááásně… ale ne víc než tři, dobře?“

Bylo by moc, kdybych si přála, aby řekl, že mu bude stačit jen jeden kamarád?

Ano.

Protože jeho odpověď zněla: „Tři stačí.“

Bože, pomoz mi. Teď platím za všechno, čemu jsem vystavila své rodiče.

**

„Tak zítra ráno ahoj!“ zavolala jsem za mámou, která nastupovala do svého auta a nadšeně na mě mávala.

No jasně, že je nadšená. Zrovna přiznala, že její jediné dítě bude trávit noc v mém domě. Pochopitelně je připravená užít si pátek podle svého. Dokonce se neobtěžovala ani nakouknout do domu, aby se ujistila, že tady nemám klece ani mučírnu. Prostě toho chlapce z týmu Tornádo odhodila na chodník: můj chodník.

Dva ze tří chlapců už poskakovali po domě a bylo to slyšet.

Panebože. Co jsem to provedla? Jak jsem s tím mohla souhlasit?

Nejsem připravená na přespávající děti.

Kdybych si prostě mohla lehnout na zem, začít tiše plakat a houpat se dopředu a dozadu, udělala bych to. Do pár hodin kluci něco zničí, to je jisté, jen ještě nevím co. Možná moje duševní zdraví. Bože, pomoz mi. Už jsem snědla dva balíčky Pop-Tart z toho, jak jsem ve stresu a pro případ nouze mám další balíček v zadní kapse.

Když se ozval zvuk náklaďáku, otevřela jsem oči, zhluboka se nadechla a sledovala, jak z černého náklaďáku Dodge vyskočil blonďatý chlapec s batohem v ruce. Zapomněla jsem, že je jedním z dětí, které budou trávit noc s Joshem. Usmála jsem se na něj, když zamířil po chodníku k domu a neobtěžoval se otočit a rozloučit se s Tripem, který vylezl z auta.

„Ahoj, paní Diano.“ Ten blonďáček se usmál takovým úsměvem, který by na komkoli jiném vypadal jako plachý. Ale na něm vypadal… ani nevím. Bylo pravděpodobné, že to značilo problémy. Po tréninku za mnou přišel a představil se. Myslela jsem, že je Josh sebevědomý, ale na tohohle kluka neměl. Připomínal mi tím někoho, koho jsem znala: jeho tátu.

„Ahoj, Deane. Jak se máš?“

„Dobře.“ Pořád se usmíval.

Stejně jako já. Byl roztomilý. „Josh a další kluci jsou uvnitř. Chceš, abych tě za nimi dovedla?“ zeptala jsem se a podívala se na Tripa, který se postavil za něj a na pohledné tváři měl hravý úsměv. Ten jeho úsměv znamenal rozhodně potíže.

„Najdu je.“ Dean zamrkal těma modrýma očima, které má i Ginny. „Děkuju, že tady můžu přespat.“

„Není zač,“ řekla jsem a ustoupila, aby mohl projít do domu.

Trip pozoroval svého syna, který mu nevěnoval ani pohled. „Tak se měj, Deane!“ zvolal sarkastickým tónem a chlapcova odpověď zněla „měj se!“

Prostě „měj se“. Žádné „měj se, tati“. Nic takového. A ublížilo to dokonce i mě.

Oba jsme s Tripem zavrtěli hlavou. Já se zašklebila a on vypadal rezignovaně. „Tohle je začátek konce, že?“ zeptala jsem se blonďatého muže na chodníku.

Měl na sobě džíny, obvyklé boty na motorku a bílé tričko, akorát tentokrát bez kožené vesty. Vypadal čerstvě osprchovaný a až moc hezký, když mu spodní polovinu obličeje zdobilo tmavě blond strniště. „Začátek konce nastal v době, kdy se naučil mluvit. Pykám s ním za všechny ty hovadiny, které jsem v životě udělal.“

Zasmála jsem se, protože v tomhle případě šlo poznat, že jaký otec, takový syn. A nemyslela jsem si to stejné o Joshovi?

Mrknul na mě, když se postavil na verandu. Jeho výraz byl hravý a oči měl jasné.

„Čau, Tripe,“ pozdravila jsem ho a široce se usmála.

„Čau, miláčku.“

Cítila jsem se trochu plaše, když jsem k němu natáhla ruku a on se naklonil, dal mi paži přes rameno a objal mě. Ten široký úsměv, který měl na obličeji, když se odtáhl, mi připomněl, jak moc ho mám ráda. Částečně je to kvůli toho, že mi připomíná Ginny, ale opravdu mám pocit, že už ho znám roky a je mi s ním příjemně.

„Díky, že si tady dneska Deana necháš,“ řekl a založil si ruce v bok.

Ten smích, který mi unikl, byl plný strachu, nervů a paniky. Asi to muselo být jasné, protože ten starší muž vybuchl smíchy.

„Zrovna sis uvědomila, že jsi dneska v prdeli, co?“ zeptal se Trip.

Ach bože, všechno ve mně vřelo, ale tentokrát jsem se zasmála upřímně. „Opravdu v prdeli jsem, že?“ zatřásla jsem se. „Bojím se jít dovnitř. Upřímně.“

A on se zasmál ještě víc.

„Prostě je všechny zamknu v jednom pokoji a uvidím, co se stane,“ žertovala jsem, protože jinak bych se asi rozbrečela. „Máma Jace ho prakticky vykopla z auta, zamávala a ujela. Klineova máma mi ho přišla předat ke dveřím a myslím, že si spálila pneumatiky, jak odtud spěchala,“ řekla jsem.

„Je tady Jace a Kline?“

Ach bože. „Posrala jsem to, že?“

„Máš Benadryl?“

„Jo…“

„Jsem si jistý, že já ani Klineova máma se nebudeme zlobit, když jim později dáš trochu Bennyho do pití.“ A pak dodal, „kdyby náhodou.“

Co jsem to udělala? Než jsem to schválila, měla jsem požádat o nějaké informace. Zeptat se na ně rodičů. Udělat s nimi pohovor. Něco takového.

Zasténala jsem. A pak znovu. Nemůžu se rozbrečet tak brzo.

V žertu jsem se zeptala, „máš dneska večer nějaké plány? Mám v ledničce pár steaků na zítřejší večeři. Snadno bych se dala přemluvit ke grilování…“ odmlčela jsem se a zasmála se.

Podíval se na mě jedním modrým okem a jeden koutek úst zvedl v úsměvu. „Měl jsem v plánu jet do Mayhemu, když si dneska necháváš Deana.“ Vyšpulil rty. „Ale můžu zajet do obchodu, koupit pivo a pak se vrátit sem.“

No… nemyslela jsem to pozvání vážně, ale teď, když to nezamítl… prohlížela jsem si ho a doufala, že to nepochopil špatně.

„Pokud slíbíš, že na mě nebudeš nic zkoušet.“ Jen to dořekl, už mu z krku vybublal smích.

Zatracená práce. Nemohla jsem tomu uvěřit. Dallas mu to řekl. Rozhodila jsem ruce do vzduchu a zírala na blonďáka. „Jako můj kamarád, Ježíši Kriste! Nejmenší je tady taky. Budeme pod dozorem.“

„Dělám si z tebe prdel, miláčku,“ zachechtal se. „Potřebuješ něco z obchodu?“

Zásoby jsem nekoupila už ráno, vzhledem k tomu, že jsem měla volno. „Není třeba, děkuju.“

Trip na mě mrknul. „Dobře. Vrátím se.“

Byla jsem nad míru spokojená, že budu mít na své straně ještě někoho, když budu hlídat děti, i když to byl Trip. Když se moje nová posila vydala k autu, vrátila jsem se do domu. Obývák byl prázdný, ale z Joshova pokoje se ozýval hluk. Louie nebyl k vidění, tak jsem nakoukla do jeho pokoje a našla ho rozvaleného na posteli s tabletem v ruce, na kterém hrál hru.

Dokonce jsem se odvážila nahlédnout i do Joshova pokoje, kde jsem našla čtyři chlapce. Josh už se předtím zeptal, jestli by si mohl na noc vzít Xbox do svého pokoje a já souhlasila. Na loňské narozeniny dostal menší televizi od své jiné tety, a pokud dneska kluci něco rozbijí, aspoň to nebude ta velká televize v obýváku. Než mě mohli nachytat, zavřela jsem potichu dveře a zamířila do kuchyně.

Stihla jsem zabalit brambory do fólie a naložit čtyři steaky, které jsem koupila s úmyslem pozvat na večeři své rodiče, když zazvonil zvonek u dveří. Skrz kukátko jsem viděla zadní stranu Tripovy hlavy a u ucha držel telefon.

„Už jsem ti říkal, kde jsem. Naproti přes ulici. Dean je dneska u Diany.“ Když jsem otevřela dveře, Trip se otočil v polovině věty. Zvedl balíček piv, které koupil. „Vzal jsem jich šest. Počkej.“ Odtáhl telefon od obličeje a zeptal se, „vadilo by, kdyby přišel Dallas a dal si pivo?“

Hm. Pokrčila jsem rameny a zavrtěla hlavou. Zakopali jsme válečnou sekeru. Tak trochu. „V pohodě.“ Mám dost jídla. Později mám v plánu Joshovi a jeho kamarádům objednat pizzu.

„Diana říká, že se máš stavit. Bojí se Jace a Klinea,“ řekl svému bratranci do telefonu.

„Drž hubu,“ zasyčela jsem a vysloužila si tím mrknutí.

„Fajn, zatím čau,“ řekl Trip, když sklonil ruku s telefonem. „Staví se.“

Sotva to vyslovil, začali křičet kluci v pokoji tak nahlas, že to bylo slyšet i na chodbě. „Zabij ho! Zabij ho! ZABIJ HO!“

A přesně tak se stalo, že jsem se v pátek večer ocitla v domě se sedmi chlapy.

**

„Řekla jsem Ginny, aby přišla,“ oznámila jsem dvěma mužům, kteří se opírali o můj kuchyňský pult, a každý z nich měl láhev piva v ruce.

„Dojde přímo ze salónu?“

Zavrtěla jsem hlavu a otočila jsem steaky vidličkou. „Ne. Jde na večeři s Wheelsem, přijde potom.“

Bylo nemožné si nevšimnout toho mírného úšklebku, který se ukázal na blonďákově tváři a to i přesto, že jsem mu nevěnovala pozornost. Snažila jsem se osmažit steaky rovnoměrně.

„Nemáš rád Wheelse?“ zeptala jsem se a měla na mysli snoubence Ginny.

To Dallas, který si v reakci odfrknul, mě přiměl otočit hlavu k nim. Když se před pár minutami ukázal čerstvě osprchovaný s Jackem v jedné ruce a čtyřmi lahvemi Coly ve druhé, neřekl toho moc, ale já začala uvažovat, jestli jsem mu celou dobu nekřivdila. Když jsem si prohlížela jeho excelentní volbu ve výběru nápoje, řekl mi jen, „čau, Diano“ a já odpověděla „čau, Dallasi. Pojď dál. Trip je v kuchyni.“ A to bylo všechno.

Zrovna jsme se dohodli, že budeme přátelé – nebo alespoň přátelští – takže by nemělo jít o nic velkého. Nechtěla jsem se chovat divně a byla jsem ráda, že on je na tom stejně. Vyřešíme to. Naštěstí Trip mluvil dost na to, abychom se vyhnuli nepříjemnému tichu.

Takže když se rozhodl reagovat zrovna při zmínce Ginnyho snoubence i potom, co jsme se s Tripem hádali o tom, jak správně udělat steak, mě překvapilo. A když potom pokrčil rameny a snažil se chovat lhostejně, to mě rozhodilo ještě víc. „Je v pohodě…“ zamumlal Trip.

„Nemůžeš říct, že je v pohodě a nezmínit, co se ti na něm nelíbí,“ řekla jsem.

Ti dva se na sebe podívali pohledem, který mi nic neříkal.

„Opravdu? Vy mi to neřeknete?“ přemýšlela jsem nad tím a pak napřímila páteř. Byla jsem jedno slovo od vybuchnutí vzteky. „Je to tak špatné? Ublížil nějak Ginny?“

Trip nesouhlasně zahučel. „To by neudělal, pokud chce zůstat naživu.“

Ach. „Tak co teda?“

„Setkala ses s ním?“

„Jo, už několikrát. Vždycky se zdál jako dobrý chlap.“

Trip a Dallas si vyměnili další pohled.

„Co je?“ zeptala jsem se znovu. „Vždycky se ke mně choval mile.“

Tentokrát si Trip odfrknul. „Proč by se k tobě neměl chovat mile?“

„Protože vůbec nikdo se nemusí chovat mile. Poznala jsem už spoustu debilů.“

Dallas se zachechtal a Trip se zasmál.

Zpátky k snoubenci Ginny. „To je jako všechno? Vy dva ho prostě jen tak nemáte rádi?“

Blonďák sklonil hlavu, jako by přemýšlel. „Kdyby byla Ginny součástí tvojí rodiny a ty bys věděla, co všechno ten chlap udělal a s kolika ženskýma… blbnul, taky bys neměla radost, že se kolem ní motá,“ vysvětlil konečně. „Ale je to chlap, se kterým chce být, ví o všech jeho sračkách a tak nemůžeme nic říct.“

Blbé kecy jsem vycítila na míle daleko, a proto vím, že mi vykládá kraviny. Ginny miluje Wheelse. Viděla jsem je spolu. Slyšela jsem jejich konverzace po telefonu. A Wheels se k Gin vždycky choval krásně. Donesl jí květiny, sem tam jí donese oběd a pravidelně jí píše i volá. Bez ohledu na to, co udělal předtím, k ní se choval mile a navíc je to dospělá žena. Pokud o jeho minulosti ví, pak se s tím může vyrovnat. Kdybych byla na jejím místě, asi bych to nedokázala.

„Určitě oceňuje, že pro ni chcete jen to nejlepší, ale sama dobře ví, co dělá,“ řekla jsem jim.

„Já neříkám, že to neví.“

„Jo, ale říkáš, že ho nemáš rád kvůli toho, co udělal v minulosti, že?“ podívala jsem se na Tripa přes rameno a snažila se zmírnit to, co řeknu dál. „Představ si, že si najdeš ženu, se kterou chceš být, a její rodina tě nebude mít ráda kvůli věcem, které jsi udělal před deseti lety. To přece není fér. Já nejsem stejná jako v dvaceti nebo dokonce… šestadvaceti. Někteří lidi zůstávají stejní, ale jiní se mění. Dospívají.“

„To je něco jiného,“ začal namítat Trip.

„Jak to může být něco jiného? Takže mi chcete tvrdit, že jste měli sex jen s dlouhodobými partnerkami?“ ani jeden neodpověděl, i když jsem se na ně dívala se samolibým úsměvem, protože jsem moc dobře znala odpověď. No jasně že to tak nebylo. „Ne. Přesně. Každý jsme udělali blbosti, kterých litujeme. A pokud Gin o jeho minulosti ví a stejně s ním chce být, pak jí nechte. To je všechno.“

„Takže ty by sis vzala někoho, kdo se zapletl s polovinou bab, které potkáš na rodinném setkání?“ zeptal se Trip s úsměvem.

„Já?“ odfrkla jsem si. „Ani náhodou. Ale pokud ona to zvládne, tak jim to přejte.“

A to Tripa rozesmálo. „To je ale pokrytecká sračka!“

„Není!“ zasmála jsem se. „Já jsem majetnická a žárlivá. Vím to o sobě. Akceptuju to. Řídím se tím. Představovala bych si svého imaginárního přítele, jak má s-e-x,“ jen pro jistotu jsem to zašeptala, „s jakoukoliv ženou, se kterou byl ve vztahu, a každou z nich bych chtěla zabít. Ale ne každý je takový. To je taky trochu důvod, proč nemám chlapa. Vím, že jsem šílená. Už teď je mi líto toho chudáka, který se mnou skončí, ale bude vědět, do čeho jde. Netajím to.“

Trip zavrtěl hlavou a široce se usmíval. „Sama jsi to řekla. Jsi kurva praštěná.“

A co s tím mám dělat? Popírat to?

„Diano, nerad ti to říkám, ale neznám nikoho takového.“

Zamračila jsem se. „To nevadí. Jsem si jistá, že se po světě potlouká nějaký milý, rozvedený katolík, který čekal se svou nevinností až do svatby a teď znovu čeká na tu pravou.“

„To pochybuju.“

Střelila jsem po Tripovi pohledem, než jsem se vrátila ke steakům. „Přestaň mi ničit sny.“

„Jen ti říkám, jak to je, miláčku.“

„No dobře, tak možná, že když ke mně bude opravdu milý a hodný, já do něj budu zamilovaná a bude mi pravidelně psát sladké vzkazy, jakože jsem světlo jeho života a nemůže beze mě žít, dovolím mu maximálně deset žen. Maximálně.“ Vydechla jsem. „Jsem nasraná, jen na to pomyslím.“

Oba muži zaúpěli, než se začal Trip smát. „Deset žen a ty už jsi na toho chudáka nasraná.“

„Život je moc krátký na to, abych nedostala to, co chci,“ namítla jsem a usmívala se tak široce, že mě bolel obličej. Když jsem byla zády k nim, skoro jsem zapomněla, že je v místnosti i Dallas. Během naší výměny názorů neřekl ani slovo, tak jsem se na něj ohlídla přes rameno. Opíral se o pult a vypadal unaveně.

Zvládneme to. Dokážeme se chovat jako kamarádi.

„Co si o tom myslíš ty?“ zeptala jsem se.

Tak trochu zavřel oči, když se zeptal, „kolik ti je?“

„Devětadvacet.“

Zvedl koutek úst a přimhouřil jedno oko. „Jsi mladá, ale ne až tak mladá.“

Vyštěkla jsem smíchy a přísahala bych, že se díky tomu Dallas trochu usmál.

A pak dodal, „pokud nechceš kluka ze střední školy, pak si myslím, že máš kurva smůlu.“

Věnovala jsem mu naštvaný pohled, ale ten věk jsem nechala stranou. „Co? Tak teda jedenáct žen?“

Trip zavřel oči a jemně zavrtěl hlavou. „Nechápu, proč mi tě Ginny do života nepřivedla dřív, miláčku.“

„Protože nechtěla, abys mi zničil sny a abych nezačala plánovat, že zůstanu po zbytek života sama?“

„Myslím, že kdyby ses trochu snažila, mohla bys ze mě udělat chlapa pro rodinu,“ vtipkoval Trip.

Zvedla jsem obočí na Dallase, připomněla si, že to mezi námi nebude divné a zavrtěla jsem hlavou, když jsem vystrčila rty. „Ne, díky.“

Ten blonďák se rozesmál, ale já pozorovala Dallase a jeho rychlý úsměv mi neunikl.

Aspoň něco.

„Buttercup!“ vykřikl Louie z jiného pokoje.

Ani jsem se nehnula, když se můj pětiletý vrhl do obýváku a obličej měl růžový směsí bolesti a trucování. V modrých plaveckých kraťasech a oranžovém dresu Německého národního fotbalové týmu, které mu dal můj strýc na narozeniny před pár měsíci, vypadal už tak dost hrozně. Teď k tomu přidal i slzy v modrých očích, kterými přešel z Dallase k Tripovi a nakonec ke mně.

„Copak je, Goo?“ zeptala jsem se.

Louie se dal na cestu ke mně a popotahoval. „Nedovolí mi, abych s nimi hrál.“

Dřepla jsem si, abych měla oči v úrovni jako Lou, který se neodvážil přiblížit ke sporáku. „Videohry?“

Přikývl, rychle překonal vzdálenost mezi námi a přitiskl čelo na mou klíční kost. Objala jsem ho. „Nechce si se mnou hrát, když je s kámoši,“ zašeptal.

Povzdechla jsem si a minutu ho držela. „Rád si s tebou hraje. Ale brzy bude mít narozeniny a chce strávit čas s kamarády, Goo. I tak tě má rád.“

„Jenomže já si s nimi chci hrát,“ zakňučel.

„Půjdu jim říct, ať tě k tomu taky pustí,“ navrhl Trip.

Louie jen potřásl hlavou.

„Dovolí ti hrát,“ pokračoval Trip. „Slibuju.“

„Nechci,“ změnil náhle názor chlapeček. Dal ruce kolem mého krku a rezignovaně spustil ramena.

„Mám doma Xbox. Můžu ho přinést a zahrajeme si spolu.“ Dallasova nabídka přiměla mě i Loua zvednou hlavu, abychom se podívali na muže, který se pořád opíral o pult.

„Jo?

„Jasně, kámo.“

Vzpomínám si, že jsem herní konzoli viděla v jeho domě u masivní televize, ale nemohla jsem si představit Dallase – tu horu svalů, který byl vždycky tak vážný – jak sedí na pohovce a hraje videohry.

Lou ode mě odstoupil. „Jaké máš hry?“

„Louie,“ zasyčela jsem na něj.

Dallas se usmál, celá jeho tvář byla jasná a vřelá. Přimhouřila jsem oči a uvědomila si, že když použil svaly kolem úst, nevypadal už dobře, vypadal přímo nádherně. Co je to za trik? „Mám jich spoustu,“ odpověděl mu. „Co rád hraješ?“

Malý chlapec řekl jméno hry, kterou jsem neznala, ale Dallas přikývl. „Tu mám.“

To Louieho nadchlo a tak se na mě podíval, abych mu dala svolení a já se na něj usmála.

„Za pár minut jsem zpátky,“ řekl starší muž.

„Můžu jít taky?“ vyhrkl Louie.

„Louie, no tak, nemůžeš sám sebe zvát k někomu domů,“ řekla jsem něžně. Navíc toho chlapa přece vůbec neznal. Co to krucinál dělá?

Dallas se na mě podíval a pokrčil rameny. Na obličeji měl pozůstatek toho úsměvu, který věnoval pětiletému dítěti. „Nevadí mi to. Bude to jen minuta.“

Věřím tomu člověku, který je prakticky cizí, aby si sebou domů odvedl mého Louieho?

„Prosím, prosím, prosím, prosím, prosím.“ To řekl Louie.

Náš soused se setkal s mým pohledem a sklonil bradu. „Nechám otevřené hlavní dveře.“

„Jenom chvilinku, Tia,“ prosil Lou.

Zaváhala jsem. Ten chlap je přece s dětmi pořád. A Lou vypadal tak nadšeně… zatraceně. Podívala jsem se do očí svého souseda. „Pokud ho budeš držet za ruku.“

„V pohodě.“ Zase se usmíval na Louieho a vypadal jako jiný člověk. To se opravdu choval tak vážně a odtažitě, protože si myslel, že na něj něco zkouším? Jako fakt?

„Dobře. Tak jdi s panem Dallasem a nic neukradni.“

Louie zčervenal. „Já nekradu!“

Nemohla jsem si pomoct a na druhého muže jsem se zazubila. Byla jsem vděčná za jeho laskavost, ale pořád jsem si nebyla jistá, jestli se mi líbí představa, že Louieho někam odvede. Ale připomněla jsem si, že toho muže nechávám s Joshem často, stejně jako spousta jiných rodičů. „Má šikovné prstíky. Dávej si na něj pozor.“

„Než odejdeme z domu, donutím ho vysypat kapsy,“ řekl suše, když natáhl jednu z velkých dlaní k malému chlapci. „Můžeš mi pomoct přejít ulici.“

Sledovala jsem, jak Lou s Dallasem odcházejí ruku v ruce a pocítila jsem příšerný hořkosladký žal. Dokázala jsem myslet jen na svého bratra, a jak už ho nikdy neuvidím s Louiem. Jak už tohle Louie nikdy nezažije se svým tátou, který ho velmi, velmi milovat. Polykala jsem, ale uzel v mém krku nezmizel. Pořád jsem se dívala ke dveřím, i když už z domu vyšli.

Než jsem si to uvědomila, zvedla jsem ruku, abych si otřela slzu.

Jak je to vůbec možné, že žiju ve světě, ve kterém už můj bratr neexistuje?

„Jsi v pohodě?“ zeptal se Trip a připomněl mi, že v pokoji nejsem sama.

Přikývla jsem, rozptýlená a současně smutná. „Jo, já jen…“ odkašlala jsem si. „Jen jsem myslela na jeho tátu. Má děti?“ zeptala jsem se a odmítla přemýšlet nad tím, jak mě mohl takhle rozrušit. Nepřekvapilo mě, kdyby zjistil, že kluci nejsou mými biologickými dětmi, ale teď jsem to zmiňovat nechtěla.

„Dallas?“

„Uh-huh.“

Trip zavrtěl hlavou a poprvé od doby, co jsem ho poznala, měl rty pevně u sebe. „Ne.“ Napil se piva a zůstal chvíli ticho. „Proč, máš o něj zájem?“

„Ne.“ Bože, proč si všichni myslí, že se snažím—

„Dělám si prdel.“

Znovu jsem se nasrala a myslela na to, jak Dallas přiznal tu věc s tím, že s ním flirtuju. A to všechno kvůli polvoronům a pár telefonním hovorům. Musela jsem se vzpamatovat a připomenou si, že už si svou hloupost uvědomil. A byl opravdu hloupý, když si myslel něco takového.

„Neber si to osobně, miláčku. Jeho ex, brzo-ex, nebo kdo to kurva je, se na něm fakt vyřádila. Nemá to nic společného s tebou,“ vysvětlil.

Byla jsem sarkastická, když jsem se zeptala, „co? To byla taky svobodná matka?“

„No jo, byla,“ najednou jsem se cítila jako hrozná kráva. Krucinál. Tak ho nakonec asi nemůžu vinit z toho, jak se ke mně choval. „Ale nedělej si starosti. Už ví, že ‚není tvůj typ‘.“ Zachechtal se a já se zamračila. „Fakt máš svůj typ?“

„Jo, vypadá to, že teď už mám,“ řekla jsem a otočila jsem se zpátky k pánvičce. „Středoškolské panice.“

Trip a já jsme dostali záchvat smíchu a smáli jsme se, až dokud se Dallas a Louie nevrátili s dvěma plastovými taškami s hrami, konzolí a dvěma joysticky. Ještě jsem Joshovi a jeho kamarádům neobjednala pizzu. Pokud vím, měli dva balíčky chipsů, sušenky a šest sladkých limonád. Jídlo dostanou později. Když jsem udělala první dva steaky, zmizel Trip v obýváku.

Zatímco jsem sledovala maso a kontrolovala brambory v troubě, přemýšlela jsem o Dallasovi, jeho bývalé, která je svobodná matka a začala jsem dávat dohromady seznam věcí, které budu muset koupit na Joshovu oficiální narozeninovou oslavu. Zrovna jsem otáčela steaky, když jsem slyšela rozbíjení skla z obýváku.

„Omlouvám se!“ to byl Louie.

Odpověď byla tak tichá, že jsem ji neslyšela. Vypla jsem plamen na sporáku a chystala se jít do obýváku, abych se ujistila, že jsou všichni v pohodě. Sotva jsem se otočila, objevil se v kuchyni Trip. „Louie je v pohodě, ale máš vysavač? Na stolku byla sklenička…“

A někdo jí převrhnul.

Otevřela jsem skříňku pod dřezem, abych vytáhla malý ruční vysavač, který mi rodiče koupili už před lety a zrovna když jsem šla k Tripovi, objevil se za ním Dallas a díval se dolů. Jeho rukou jsem si všimla, až když obešel blonďáka. Mezi nimi měl střepy sklenice spolu s důstojným množstvím krve.

„Postarám se o to,“ řekl Trip když si ode mě vzal vysavač a já sledovala Dallase, který šel ke koši.

„Proboha. Ukaž mi tu ruku.“ Šla jsem za ním.

„Jsem v pohodě. Je to jen říznutí,“ odpověděl zády ke mně.

„Vždyť jsi celý od krve. Nejsi v pohodě.“ Zastavila jsem za ním, až moc blízko, když se otočil ke mně a jednou rukou pořád držel druhou.

„Jsem v pohodě,“ trval tvrdohlavě na svém. „Snažil jsem se to zachránit, ale rozbila se mi v ruce.“

Možná opravdu v pohodě byl a možná už měl během života horší zranění, ale nemohla jsem si pomoct.

„Ukaž mi to. Slibuju, že tě nebudu osahávat,“ řekla jsem a dělala si srandu jen trochu.

Podíval se na mě takovým pohledem, že jsem měla pocit, jako bych musela do kanceláře ředitele školy, ale svoje slova jsem zpátky nevzala. To má za to, že si o mě myslel takovou blbost. Musel to pochopit, protože už nic neřekl.

Neptala jsem se na svolení, prostě jsem ho vzala kolem zápěstí a vedla ho ke dřezu.

Dovolil mi to.

Když jsem strčila jeho ruku pod kohoutek, stál bokem těsně za mnou, a když studená voda zasáhla jeho ránu, pořád se nehnul ani nic neřekl. Zvedla jsem jeho ruku ke svému obličeji, abych se podívala na jeho pořezaný palec. „Potřebuju se ujistit, že tam nemáš sklo,“ řekla jsem. „Možná to zabolí.“

„Jsem v—“ když jsem stlačila jeho ránu k sobě, současně zasténal a zabručel.

To se vsadím, že je v pohodě.

„Promiň,“ zašeptala jsem, když jsem to udělala znovu a sledovala, jak mu z rány vytéká červená krev, která pak dopadla do prázdného kovového dřezu a zředila se s vodou.

Dallas hluboko v krku znovu zaúpěl.

„Promiň, budu to muset udělat znovu.“

„Ne, je to—” když jsem to udělala potřetí, odkašlal si a já se kousla do jazyku, abych se neusmívala. Pak jsem nechala na ránu téct vodu, přidala kapku mýdla a jemně opláchla. Znovu si odkašlal, ale tentokrát jsem se na něj podívala. Obličej měl možná deset centimetrů od mého; paže měl tak daleko od těla, že to vypadalo, jako bych ho nutila, aby mě z jedné strany objímal. Když byl tak blízko, viděla jsem vrásky kolem jeho očí a jeho perfektní opálenou tvář. Jak starý je?

„Směješ se mi?“ zeptal se suše, když jsem vypnula vodu a popadla papírovou utěrku.

Ani jsem se nepokusila lhát. „Řekla jsem, že to bude bolet,“ vysvětlila jsem, když jsem utěrkou klepala po kůži kolem jeho palce. „Máš mozoly.“ Znovu jsem vzhlédla. Díkybohu se díval na svou ruku. „Jsi automechanik jako Trip?“ když má na autě žebřík a v kufru všechno to nářadí, dost jsem o tom pochybovala.

Těkl očima k mému obličeji a já viděla ten zlatý prsten kolem jeho zorniček. Obrátila jsem pozornost znovu k jeho ruce. Když promluvil, zněl chraplavě. „Ne. Dělám rekonstrukce domů. Hlavně malování a podlahy.“

To vysvětluje jeho oblečení potřísněné barvou. „To je hezké. Sám?“

„Většinou,“ zaúpěl, když jsem se dotkla jeho rány.

„Nikdy se nestane, že si během práce omylem ublížíš?“

„Ne. Vím, co dělám.“ Zněl uraženě.

Znovu jsem sklopila pohled na jeho ránu a zasmála se. „Dokud nedojde na ostré předměty. Počkej ještě chvíli, ať ti dám náplast.“

„Nepotřebuju náplast,“ namítl chraplavým hlasem, když jsem ho pustila. Když se ozval zvuk ručního vysavače, oba jsme se podívali tím směrem.

„Potřebuješ,“ vytáhla jsem z kuchyňské zásuvky jednu z pomůcek první pomoci, které jsem měla v případě nouze schované po celém domě. „Pořád ti teče krev. Nech si tu náplast aspoň dneska, jo? Cítím se fakt špatně. Vím, že jsem měla tu skleničku uklidit dřív.“

Následoval jeho dlouhý povzdech, a když jsem se na něj podívala, díval se na mě nesouhlasně. Neměl ze mě radost. Ale nakonec neochotně řekl „do toho“, i když jeho výraz křičel úplně jiné slovo.

Nechtěla jsem mu dávat prostor k tomu, aby si to rozmyslel, tak jsem si pospíšila. Byl tak vysoký, že se o pult opíral spodní částí zadku. Položila jsem lékárničku vedle a vytáhla ze skříňky med. Pokud to Dallasovi přišlo divné, nic neřekl.

Prsty měl drsné a mozolnaté, když jsem si přitáhla jeho ruku k sobě. Dlaň položil na mou. Byla mnohem širší než moje, ale opálený byl skoro stejně jako já; sotva jsem pod jeho dlaní viděla svou. Rychle jsem se na něj podívala, klidně se na něj usmála, což mi neopětoval a nožem na máslo jsem na jeho ránu namazala med.

„Louie má alergii na krém první pomoci. Má z něj vyrážku a puchýře, takže už to nekupuju,“ vysvětlila jsem. Mám praxi z toho, jak často ošetřuju kluky, takže jsem rychle rozbalila náplast a pečlivě ji obalila kolem jeho palce, zatímco jsem ostatními prsty pořád projížděla po jeho tvrdé pokožce.

Z ničeho nic se zeptal, „co se stalo s tvým prstem?“

Zamrkala jsem a podívala se na vlastní ruku. Trvalo jen vteřinu, než jsem se zaměřila na prst, o kterém mluvil, a ohnula jsem ho. Na ukazováčku levé ruky jsem měla dlouhou ránu z toho, jak jsem se před dvěma dny poranila v salónu. „Střihla jsem se v práci.“ A krve bylo jak z prasete.

„Co sis na to dala?“ zeptal se a mluvil o té divné zaschlé látce kolem rány.

„Vteřinové lepidlo. Funguje to perfektně, ale tvoje rána není tak hluboká, abys to potřeboval,“ vysvětlila jsem a pozorovala jeho prst. „Opravdu mě to mrzí.“

„Byla to nehoda,“ odpověděl a zněl opravdu blízko.

Zvedla jsem hlavu a zašklebila se. „I tak mě to mrzí.“

Ty světle hnědé oči barvy lískového oříšku se dívaly do mých nudných hnědých. Byl ode mě na vzdálenost maximálně patnácti centimetrů. Odtáhl ruku z mého sevření a ustoupil. „Nemáš se za co omlouvat.“

Ten úsměv, který jsem mu ukázala, byl tak napjatý, že mě bolely tváře. „No fajn. Pokud na tom trváš.“ Naklonila jsem hlavu ke sporáku. Některé přátelské vztahy jsou postavené na dětských krůčcích, ne? Mohl říct, že nepřijde, když ho Trip zval, stejně jako mohl předstírat, že nemá Xbox, na kterém by si mohl Lou zahrát. Snažil se a ať se propadnu, jestli do toho nedám i vlastní úsilí. Zvládnu to. „Jak chceš steak? Spálený, propečený nebo růžový?“

Zvedl koutek úst a zamrkal. „Spálený.“

„Tak ho teda spálím,“ řekla jsem a otočila se ke sporáku.

Následovala chvíle ticha, než se zeptal, „jsme v pohodě?“

Podívala jsem se na něj přes rameno. „Jasně, jsme v pohodě.“ Zamrkala jsem. „Pokud udělám něco, z čeho ti bude nepříjemně, prostě to řekni. Nemám žádný filtr.“ Chvíli jsem přemýšlela a pak dodala, „a hodně se lidí dotýkám, ale nic tím nemyslím. O nic nejde, prostě mi řekni. Nebudu kvůli toho brečet. Až budu mít s něčím problém, taky ti to řeknu.“

Dallas udělal zvuk, který bych si mohla vyložit jako uchechtnutí. „To si začínám uvědomovat.“

Trapně jsem se usmála, možná až moc, tak jsem se radši obrátila zpátky k pánvičce. Pak přišla jeho další otázka.

„Když jsme v pohodě, můžu se zeptat, proč máš v zadní kapse Pop-Tart?“