WFI - 8. kapitola

Překlad: Liv
Kor.: 16terez

Moje dobrá nálada vydržela jen do dalšího rána. Pokud vaše první ranní myšlenka zahrnuje slovní spojení „debilní kecy“, není překvapením, že jste celý zbytek dne protivní. I přestože jsem si byla vědoma svého nevhodného chování k baseballové matce, pořád jsem výsledek považovala za neskutečnou kravinu. Čím víc jsem nad tím přemýšlela, tím jsem byla vzteklejší. Co jsem jako měla dělat? Stát tam a nechat se obviňovat z toho, že je všechno moje chyba? Bála jsem se zavolat panu Larsenovi s tím, že Joshe na další zápas nebudu moct odvézt a nechtěl se mi vysvětlovat důvod. Měla jsem kvůli toho pocit, jako bych byla děcko, které nachytali při opisování.

Josh byl moc unavený, aby si všiml mojí špatné nálady a Louie… no, kdo má sakra vědět, co se mu honí hlavou. Když jsem se ho ptala posledně, nad čím přemýšlí, řekl „zadečky.“ A od té doby už se ho radši neptám. Ale Ginny, která se mnou ráno otevírala salón, vzala moji náladu na vědomí okamžitě.

„Co se děje?“ zeptala se a už se šklebila.

„Jak poznáš, že se něco děje?“ zeptala jsem se, když jsem si do pusy hodila poslední kousek sladké sušenky Pop-Tart.

„Protože když jsi naštvaná nebo podrážděná, dáváš si Pop-Tart.“ Zazubila se. „A znám tě. Tvoji náladu umím vycítit.“

Měla pravdu. Pop-Tart bylo moje uklidňující jídlo. Kluci už si zvykli, že když mě nachytají s balíčkem, je něco špatně. Střelila jsem po ní pohledem, když jsem si dala oběd do ledničky a žvýkala zbytek své provizorní snídaně. Abych to něčím vyvážila, dala jsem si banán. „Když si vyměníš názory s jinou matkou na baseballu, nesmíš potom přijít na trénink.“

Nemusela jsem se na ni dívat, abych věděla, že se začala smát. Zaprvé jsem ji slyšela, za druhé jsem ji dobře znala. A ten její smích mě přiměl k širokému úsměvu. Znělo to prostě vtipně.

„To udělal Trip?“ zeptala se a otřela si slzy.

„Ne, tvůj druhý bratranec. Trip tam prostě stál a dovolil to.“ Nejsme kamarádi, s tím jsem se smířila na cestě do práce, ale pořád jsem cítila zradu.

Znovu se zasmála. „Co se teda stalo?“

Tak jsem jí dopodrobna řekla, co se událo a když na mě v reakci kývla, s jistotou jsem věděla, že jsem včera neudělala nic šíleného ani neslýchaného. Navíc měla Ginny první dítě v devatenácti. Je jasné, že by ji to taky trochu urazilo. Naštěstí nenabídla, že zavolá Tripovi a přimluví se za mě. Nikdy bych to po ní nežádala a navíc ví, že si bitvy vybojuju sama… ledaže bych výslovně požádala o pomoc. Když mě poplácala po zádech a podělila se se mnou o mandarinku, znovu jsem si řekla, že o moc nejde a neměla bych to tak řešit.

Chovala jsem se špatně, ale stejně bych to nevzala zpátky. Jsem dospělá a zodpovědnost za své činy přijmu. Když jsem si to uvědomila, zlepšila se mi nálada.

Dokud jsem nezašla do lahůdkářství naproti, když jsem měla menší přestávku.

Nepřekvapila mě ta dlouhá řada u pokladny. Pití, pro které jsem šla, mají za pultem. Když přede mnou byli dva další lidé, otevřely se dveře, ale já se neotočila. Dívala jsem se na letenky v telefonu, abych mohla navštívit mou nejlepší kamarádku.

„Jak to jde?“ zeptal se mužský hlas za mnou.

Neuvědomila jsem si, že mluví se mnou, tak jsem hlavu nezvedla.

Následoval krátký smích. „Diano, ty mě budeš ignorovat?“

Přemýšlela jsem, kdo to na mě sakra mluví, tak jsem se podívala přes rameno a můj zmatený pocit rychle vystřídalo podráždění. Byl to Trip, můj ne-kamarád. „Čau. Neuvědomila jsem si, že mluvíš na mě.“

Na tváři se mu ukázal obvyklý jasný úsměv. Můj tón ani nálada ho nerozhodila. „Na koho jiného bych mluvil?“ zeptal se pořád s úsměvem.

Pokrčila jsem rameny a na jazyku jsem cítila nelibost. „Jak to mám vědět?“

Nevzrušeně pokračoval dál, „přišla jsi pro oběd?“

„Ne, jen pro pití.“ Odmlčela jsem se a nevěděla, jestli být hrubá nebo spíš zdvořilá. Vyhrálo to druhé. „Co ty?“

„Oběd.“ Jestli věděl, že ho právě teď nemám moc ráda, nenechal se tím poznamenat. „Jaký máš den?“

„Dobrý.“ Neusmála jsem se. „Co ty?“

„Nestěžuju si.“ Koutky jeho pěkných úst sebou škubly, pak zvedl obočí a zazubil se. „Ty jsi nasraná i na mě?“

Moje nálada byla jako balón, který někdo propíchl jehlou. Povzdechla jsem si a udělala pár kroků dopředu, když se řada zkrátila. „Možná jsem.“

Prostě se zasmál. „Miláčku, nebuď taková. Musíme být féroví. Kluci se musí naučit, že když se dostanou do hádky, budou čelit důsledkům.“

Otevřela jsem pusu, abych řekla, že jsme se nehádaly, ale rychle jsem ji zavřela. Být dospělým někdy stálo fakt za hovno. Nerada jsem přiznávala, že jsem se chovala špatně, i když jsem Joshovi včera řekla, že jsem se na tom podílela. A Trip měl pravdu.

„Pokud na tom záleží, fandil jsem ti.“

Jak bych po téhle větě mohla zůstat naštvaná, hlavně když se na mě dívá s tím zářivým úsměvem? „Aspoň něco. Jen nevím, co jsem udělala hlavnímu trenérovi. Dívá se na mě, jako bych měla blechy. Pokaždé, když s ním mluvím, chová se, jako bych byla na obtíž. Pokud v týmu nechtěl mě nebo Joshe, měl něco říct, nebo ho vůbec nebrat.“

„Cože?“ Trip se zasmál a jeho čelo se zmateně nakrčilo. Začínala jsem si uvědomovat, že se tenhle chlap směje víc, než dělá cokoliv jiného. Bylo to roztomilé. „Dallas?“

„Jo.“ Neřeknu mu o tom prvním dnu, kdy jsem se s ním setkala. Co se děje s Dallasovým bratrem ho nemusí zajímat, i když je rodina. Nevím, co by mu Dallas o té noci řekl. Možná už všechno ví. Ale já nemám právo o tom nikomu vykládat. Mně by se rozhodně nelíbilo, kdyby někdo mluvil o mně.

Čelo blonďáka se nakrčilo ještě víc a nevěřícně potřásl hlavou. „Vždyť to byl on, kdo na tvého kluka upozornil.“ Odmlčel se a znovu zavrtěl hlavou. „Fakt se tak chová?“

Kývla jsem.

„Ne. To nedává smysl. Znám ho celý život a nezažil jsem, že by se na někoho nasral. Je to zkurveně pohodový chlap.“

Mluvíme o stejné osobě? Já ho znala teprve chvíli, ale za tu dobu se nasral už kvůli dvěma lidem.

Zdálo se, že nad tím Trip uvažuje a pak udělal zvuk v zadní části krku. Jedno z očí přimhouřil. „Zkusila jsi to na něj?“

Okamžitě jsem vybuchla smíchy, což bylo dost urážlivé a nebylo možné, aby to pochopil jinak. Ani náhodou. „Ne.“ Nemusela jsem nad tím ani uvažovat. Nic jsem na něj nezkoušela. Ani trochu. Možná jsem si ho trochu prohlížela, ale nejsem světec a já nestála o to, aby z pokoje vyšel jen v trenkách. Ale když jsem se dozvěděla, že je ženatý, zakázala jsem se dívat od krku dolů.

Trip vypadal víc než jen trochu pobaveně. „Jen se ptám. Je na ty sračky dost háklivý.“ Protože je ženatý, nebo odloučený, nebo co to sakra vůbec je? „Neřekl mi o tobě ani slovo.“

Nevěděla jsem co si myslet, ani říct, tak jsem si nervózně přejela dlaní po kalhotách. „Jen nechci, aby to mezi námi bylo nepříjemné, když se budeme nějakou dobu vídat. Přísahám, že jsem neudělala nic, co by ho přimělo mě nesnášet. Byla jsem dost milá—” a v tu chvíli mi došlo, že si tady stěžuju dospělému muži na jeho bratrance. Musím přestat. Je spousta nesmyslných věcí, které můžete v životě udělat a stěžovat si jednomu muži na druhého, to je na vrcholku seznamu. „Prostě nevím, co jsem mu udělala a nechci, aby to bylo trapné.“

„Zeptám se ho. Nevím, co do něj vjelo,“ vysvětlil Trip v klidu a tak otevřeně, že mě to trochu překvapilo, protože se zase tak dobře neznáme. „Hezky se na tebe dívá, miláčku. Mně by rozhodně nevadilo, kdybys se mnou flirtovala.“

„Neflirtovala jsem s ním,“ prakticky jsem to zabručela a v duchu si přehrávala každý rozhovor, který jsem s tím chlapem vedla. Nic. Žádný flirt neproběhl.

Trip zvedl rameno a pořád se zubil, což mohlo znamenat „věřím ti“ nebo „nevím, co ti na to říct“.

Paráda. Odsunula jsem jeho slova na později, a místo toho se zaměřila na jeho výraz. „Přestaň se na mě tak smát,“ řekla jsem a pozorovala ho.

A díky tomu se usmál ještě víc. „Jak?“

Moc dobře věděl, co dělá. Nebyla jsem blbá. A on taky ne. „Takhle. Já jsem ztracený případ. Neplýtvej tím—” mávla jsem rukou k němu „—na mě.“

Jeho smích mi v tu chvíli připomněl Ginny a já měla pocit, jako bych Tripa znala polovinu života. „Nemám tušení, o čem mluvíš.“

„Jsi zatracený lhář.“ Odfrkla jsem si a usmál se.

Čím víc se smál, tím víc jsem zapomínala na to, že se navzájem moc neznáme. Měla jsem pocit, že už jsme přátelé. „Gin už mi řekla, abych předstíral, že jsi vdaná a máš na obličeji bradavice.“ Zvedl ruku, aby se poplácal na bílém tričku. Něco mi říkalo, že nebyla jediná. „Říkala, že kdybych něco zkusil, tak by jí mohla ujet ruka s nůžkami nebo tak něco.“

Ach, Ginny. Nevím, čím jsem si zasloužila dvě skvělé kamarádky, ale brala jsem to jako požehnání. „S holkou a jejími nůžkami si není radno zahrávat.“ Zvedla jsem ruku a ukazováčkem s prostředníčkem jsem udělala stříhací gesto.

„Umím se chovat.“

Prohlížela jsem si ho. „Nevěřím ti.“

Ten úsměv na jeho hezkém obličeji, se žlutými vlasy a strništěm mi řekl, že kecá. Ale aspoň už se nebude o nic snažit. A teď, když jsme si stanovili hranice, se v jeho blízkosti cítím ještě líp.

 „Jak se Joshovi líbí v týmu?“ zeptal se, jako by sám poznal, na čem jsme.

Řekla jsem mu pravdu. „Hodně. Je připravený na zápasy.“ A já se začala psychicky připravovat na sezení v hledišti. Zápas za zápasem, hodinu za hodinou, po obrovskou část svého života. Konkurenční baseball byl pravděpodobně ta nejtěžší věc, které jsem se musela přizpůsobit, když jsem dostala Joshe do péče.

„Jak dlouho už hraje?“

„Od tří let.“ To už je osm let. Bylo mi sotva dvaadvacet, když začal. Pokud jsem kvůli toho neměla pocit, jako by život utíkal, pak už nevím.

„Jde to vidět. Teď se cítím trochu jako blbeček, že jsem Gin nevěnoval pozornost, když zmiňovala kolegyni, která má malého baseballistu.“

Pokrčila jsem rameny. Je dobře, že si to uvědomil. „Říkala, že máš v týmu syna. Který to je?“ Snažila jsem se to zjistit sama, ale nešlo to. Oba trenéři byli neustále obklopeni nejméně dvěma kluky a možná jsem tomu jen nevěnovala pozornost, ale nepřišlo mi, jako by Trip někoho upřednostňoval.

„Dean. Blonďák. Hyperaktivní. Nevydrží potichu.“

Byl to ten kluk, který měl tmavě blond vlasy a dělal ze sebe klauna i během zkoušek. Na tréninku den předtím zpíval různé písničky pokaždé, když šel někdo na odpal. „A máš ještě jednoho, ne?“

Trip udělal zvuk v krku. „Má dva roky. Moc ho nevídám,“ přiznal tak snadno, že jsem nevěděla, jak to brát. Jeho tón se nezměnil, ale… neznám ho dost na to, abych věděla, jestli se za tím ještě něco skrývá. Trip nevěděl, že já vím o těch různých matkách jeho dětí a nebyla jsem si jistá, jestli by ocenil skutečnost, že mi tu informaci poskytla Ginny, bez ohledu na to, že to nemyslela špatně. Jen na mě dávala pozor.

Řada se pohnula a já už před sebou měla jen jednoho dalšího člověka.

„Máš jen dva kluky?“ zeptal se.

„Jo,“ odpověděla jsem, „Ve skutečnosti jsou to moji—”

Začal zvonit jeho telefon a než ho vylovil z kapsy, mrknul na mě. „Dej mi vteřinku,“ řekl a přiložil si mobil k uchu.

Otočila jsem se, aby měl trochu soukromí a slíbila si, že mu o klucích řeknu jindy.

**

„Která je ta, kterou nemáme rádi?“

Skoro jsem vyplivla vodu, kterou jsem pila.

„Zaskočilo ti, Di?“ zasmál se ten starší muž, když jsem kašlala a on mě plácal po zádech.

Louie, který seděl na druhé straně svého dědečka, se teď naklonil a v obličeji měl strach. „Tia, je ti dobře?“

Kašlala jsem ještě chvíli a v ruce, kterou jsem měla před pusou, abych nepoprskala lidi před sebou, jsem měla vlhko. Koutkem oka jsem se podívala na pana Larsena a snažila se nesmát. Pak jsem kývla na Loua. „Myslím, že mi do pusy vletěla moucha, Goo. Nic mi není.“

Ušklíbl se. „To nemám rád. Vůbec nechutnají jako kuřátka.“

Cože, sakra?

Než jsem se mohla zeptat, proč předpokládal, že chutnají mouchy jako kuřata, věnoval mi pan Larsen zděšený výraz, který jsem opětovala. Pak pokrčil rameny a já udělala to stejné. Z tohohle budu obviňovat jeho část rodiny. Pak jsem zašeptala, „není tady. Nesmí na dva tréninky. Já dostala zákaz jen na jeden.“

Když jsem mu předtím řekla, proč nemůžu vzít Joshe na trénink, dělal „ooo“ a „ach“ ve správných chvílích. Nezaváhal a rovnou se zeptal, „kdy tam má být?“ Moje láska pro Larsenovy neznala mezí. Měla jsem velkou rodinu, ale někdy potkáte lidi, kteří se do vašeho života hodí tak perfektně, že už si to bez nich nedokážete představit. A tihle dva lidi tam patřili. Jejich schopnost milovat neměla hranice.

Další hodina utekla rychle a my jsme komentovali Joshův trénink a shodli se, že se hodně zlepšil, když začal před rokem chodit k dalším trenérům. Z práce jsem jela přímo na hřiště, i když jsem věděla, že dnešní noc budou kluci spát u Larsenových, kteří je zítra odvezou i do školy. Když Trip a Dallas zavolali kluky před sebe a chystali se je propustit, vstali jsme a šli počkat k plotu u hřiště.

Když nás Josh viděl, zazubil se, ale neběžel k nám s nadšeným křikem. Snažila jsem si říct, že nás vidí rád, jen už prostě vyrostl. Ty dny, kdy křičel „Diano!“ z plných plic vždycky, když mě spatřil, jsou dávno pryč. Nechal se od nás poplácat po zádech, než řekl, „mám hlad.“

Tripovi jsem mávala už předtím, když na mě kývl hlavou z druhé strany plotu. Pořád jsem si pamatovala náš rozhovor. Pořád mě trochu znepokojovala ta poznámka, že se Dallasovi nelíbí, když s ním ženy flirtují. Bylo to proto, že je pořád technicky ženatý nebo co? To mi vůbec nevadilo – upřímně právě naopak – a vím, že se budeme vídat velmi často. Neměla jsem ráda drama ani rozpačitost a rozhodně jsem to nechtěla zažívat minimálně dvakrát týdně jen proto, že nabyl špatný dojem.

Tak se mi zdál atraktivní – měl skvělé tělo a to by potvrdil každý s očima – ale atraktivních se mi zdálo spousta mužů a nemám potřebu s nimi flirtovat.

Vždyť jsem nevěděla, že bude v domě, když jsme pomohla jeho bratrovi. A pak jsem rozdala sušenky všem sousedům v okolí, ne jen jemu. A když jsme se viděli podruhé, přišel on za mnou.

A potom… no, dá se pochopit, proč si myslel, že flirtuju. Kdyby byl idiot. Že jsem za ním šla v baru, že jsem mu zavolala a šla k jeho domu, i když to bylo spojené jen a pouze s baseballem… dá se to pochopit. Trochu.

Ale pořád bych mu nejradši nakopala.

Takže když jsem byla na parkovišti a čekala, až Larsenovi naloží kluky do minivanu a odjedou, pozorovala jsem ostatní dospělé a hledala konkrétní osobu, abych za ním nemusela chodit domů a riskovat, že mu bude zase nepříjemně. Zrovna jsem se smířila s tím, že odjel, aniž bych si toho všimla, když jsem ho zahlídla u černého náklaďáku s Tripem.

„Diano,“ zavolal na mě Trip přes rameno jeho bratrance, když si všiml, jak k nim mířím.

„Dlouho jsme se neviděli.“ Sklouzla jsem pohledem k Dallasovi a napjatě se usmála. „Ahoj, Dallasi.“

Než mohl můj soused něco říct, zvedl Trip ruce do vzduchu. „Musím jít. Čeká na mě Dean. Dallas Texas, uvidíme se zítra. Miláčku, doufám, že zítra uvidím i tebe.“ Trip na mě mrkl, když odcházel. Bylo na něm něco jiného a díky toho se můj úsměv stal skutečným.

Když Trip nastoupil do svého náklaďáku a odjel, bylo to přesně tak trapné, jak jsem si představovala. Na parkovišti už nebylo moc rodičů, ale bylo jich dost, abych na sobě cítila jejich pohledy. Neměla jsem radost, když na mě lidi civěli, ale asi to bylo nevyhnutelné, co?

Zrovna když Dallas otevřel pusu a chystal se něco říct, předběhla jsem ho. „Hele, musíme si něco ujasnit. Pokud jsem udělala něco, díky čemu se cítíš nepříjemně“ – že jsem za tebou šla v baru nebo byla agresivní ohledně změny rozvrhu, obě varianty jsem byla schopná akceptovat – „tak se omlouvám. Nic jsem tím nemyslela. Někdy se snažím být nápomocná, i když bych si možná měla radši hledět svého, ale opravdu, nemyslela jsem tím nic špatného.“

Ten pohled, který mi věnoval, mě vůbec neodradil. Vůbec.

„A jenom aby bylo jasno, ano, myslím, že jsi atraktivní, ale rozhodně nejsi můj typ. Přísahám, že se ti nesnažím dostat do kalhot nebo tak něco. Vidím tvůj snubní prsten a takové věci prostě nedělám.“

Pořád se nevyjádřil a já pokračovala, abych se ujistila, že mi rozumí. „Ty a Trip jste si Joshe do týmu vybrali sami. Nesnažila jsem se přes něj dostat na tréninky, abych tě tady svedla.“ Tak jsem použila slovo ‚svedla‘. No dobře. Ještě nikdy předtím jsem to neudělala, ale vždycky je něco poprvé. Následovalo další trapné ticho, než jsme zase začala mlít pantem. „Ráda bych, abychom byli přátelé, vzhledem k tomu, že jsme sousedi, ale pokud to odmítáš, nic se neděje. Nebudu brečet.“

Byla obrovská šance, že ta poslední věta byla zbytečná, ale co jiného jsem měla říct? Co dělat, když se s vámi nechce někdo kamarádit a odmítá být přátelský i přesto, že se snažíte? Měla jsem pocit, že jsem celkem dobrý člověk. Celkem dobrá sousedka. Úmyslně jsem neudělala nic pro to, aby se cítil nepříjemně.

Přejela jsem rukou po stehnu a zhluboka se nadechla, když mi spadla velká tíha z ramen. Podívala jsem se mu do očí, aby sám viděl, že se na něj nedívám se srdíčky místo duhovek. Máma vždycky říkala, že jsem nenápadná jako slon. „Tak co? Měla bych jít do hajzlu, nebo co?“

Víčka mého souseda překryla ty hnědo-zeleno-zlaté duhovky. „Už ti někdo řekl, že máš problém se zíráním?“

Ujistila jsem se, že nezavřu oči, i když jsem chtěla. „Řekl ti někdo, že máš velkou představivost?“

Ani jeden z nás nemrknul. Nehodlám tuhle bitvu prohrát. A on se zjevně snažil o to stejné. A to dokážu respektovat.

Ten jemný úsměv, který se usadil na jeho ústech, nebyla první, druhá, třetí, nebo dokonce ani čtvrtá věc, kterou bych od něj čekala. A taky bych přísahala na svůj život, že měl v očích jiskry – ale to se v nich pravděpodobně odráželo pouliční světlo. Pak zamrkal.

A díkybohu za to. Taky jsem zamrkala.

Dallas Nejsem-Si-Jistá-Jestli-Je-To-Jeho-Pravé-Jméno udělal nějaký zvuk nosem. Jeho oční víčka se vrátila do normální polohy a jemně zvedl obočí. „Není mi ‚nepříjemně‘,“ prohlásil. Jeho ústa zůstala v tom pobaveném částečném úsměvu. Byl to smutný sourozenec toho úsměvu, který dává klukům v týmu nebo tomu svému kamarádovi v baru, ale stačí mi to. Víc nepotřebuju. „Necítím se kvůli tobě ‚nepříjemně‘.“

Aha. Jasně. To proto si stěžoval na oční kontakt a snažil se vyhrát soutěž v nemrkání.

A taky proto používal prsty jako uvozovky. Jasně.

Jazykem se dloubnul do tváře, když mě pozorně sledoval. „Dělalas do mě—”

Vybuchla jsem. „Cože?“ pravděpodobnost, že jsem měla nakrčený nos, byla velmi vysoká. Velmi vysoká. „Kdy?“ tušila jsem, že si to myslel, ale když to přiznal, byl to úplně jiný příběh a to jsem si uvědomila z toho, jak jsem zněla.

„Přinesla jsi ty sušenky—”

„Které udělala moje máma osmi nejbližším sousedům. Jdi se jich zeptat.“ Copak jsem mu to neřekla? Vypadal dobře, ale ne až tak. Můj čas je moc drahocenný na to, abych mu něco pekla. Co si kurva myslí? Je to jeden z těch idiotů, kteří si myslí, že je chce každá ženská na světě? Jasně, měl boží tělo, ale kdyby to bylo nutné, stačilo by zajít na internet, zadat do vyhledávače ‚fitness model‘ a našla bych stejné.

Upozornila jsem samu sebe, že se z toho nemám zbláznit a pomalu jsem se nadechla nosem a pak kontrolovaně vydechla. V podstatě jsem zněla jako drak. „Bez urážky, kámo. Jsem milá, umím se chovat a do značné míry jsem zachránila prdel tvého bratra. Nesnažila jsem se ti dostat do kalhot potom, co jsem tě viděla jen jednou.“ Možná to znělo drsněji, než by mělo, ale urazil mě.

Ty zlato-hnědé oči se na mě přimhouřily, když zpracovával to, co jsem řekla. Dokonce se rozplynul i ten skoro-úsměv na jeho tváři.

Vzhledem k tomu, že jsem byla rozčílenější, než bych měla být, rozhodla jsem se, že bych měla vysvětlit další příklady, které by mohl použít k mému dalšímu podráždění. Zvedla jsem prst. „Šla jsem do baru, Mayhemu, s mou kamarádkou a šéfovou Ginny, která je tvoje i Tripova sestřenice. Pracuju na stejné ulici. Zeptej se kohokoli, kdo zná Ginny.“

Zvedla jsem další prst. „Pozdravila jsem tě jen proto, že jsi byl jediný, koho jsem tam znala a nechtěla jsem být hrubá.“

Třetí prst nahoru. „A než jsem ti zavolala ohledně rozvrhu týmu, zkoušela jsem Tripa. Jediný důvod, proč jsem si nešla stěžovat k němu domů, je ten, že nevím, kde bydlí.“

V hlavě jsem dodala „ty debile“. V realitě jsem to neudělala. Někdy překvapím sama sebe.

Ticho mezi námi bylo husté. A pak, když se konečně odhodlal něco říct, měl ostrý pohled a přísně stažené rty, „jsem ženatý.“

Už jsem nemohla. „To se máš. Řekla jsem snad, že nejsi?“ Ježiši Kriste. Vždyť už jsem zmínila, že o jeho snubním prstenu vím a nechci s tím mít nic společného. „Mám ženaté kamarády a nějakým zázrakem jsem schopná si v jejich přítomnosti nechat ruce pro sebe, věř tomu nebo ne.“

Zírali jsme na sebe dlouhou dobu, z očí do očí, jeden chytrý pohled hledící do druhého a až po chvíli mi došlo, že se naše rysy v obličeji postupně uvolnily. On se mýlil a já… ne. Blbeček.

Když zvedl obočí, lekla jsem se, že mi čte myšlenky.

Tak jsem obočí taky zvedla a znovu v duchu zopakovala to slovo. Blbeček.

Jeho obočí zůstalo na místě, stejně jako moje.

Jakmile si před někým kleknete, jste jejich děvka. A pokud jsem se v průběhu několika posledních let něco naučila, tak skutečnost, že mi ten titul moc neseděl a nikdy už ho ochotně znovu nepřijmu. Rozhodně ne od muže, který nenosil jídlo na můj stůl a oblečení do mé skříně. Obvykle jsem k lidem mnohem milejší, ale takhle zacházím s lidmi, které už nějakou dobu znám. Že to na něj vytahuju tak brzo, za to si může sám.

Znovu jsem zopakovala to slovo a doufala, že ty myšlenky číst umí: blbeček.

Dallasova ústa sebou cukla a ten pohyb zdůraznil, že má spodní ret plnější než horní. Vrásky na jeho čele se po chvíli vyhladily a pak dokonce natáhl ruku mým směrem a pořád se mi díval do očí. A on si myslel, že já mám problém se zíráním? On ho měl taky. „Jsme v pohodě,“ oznámil klidně světu.

Pf, jako bych s ním snad ještě chtěla kamarádit.

Trip, toho jsem měla ráda. Ale o Dallasovi jsem nevěděla, co si sakra myslet. Možná bych mohla připustit, že ho žena v červeném autě podráždila, ale k čemu. Jeho bratr se zdál jako pitomec. Jouda Jackson. Ale…

Budu se chovat jako dospělá a přijmu skutečnost, že všichni chybujeme. Copak to nevím?

Kašlu na to. Ani jeden z nás si neplivl do dlaně, abychom vytvořili nějaké nekonečné přátelství, jako jsem to udělala před lety s Vanessou. Klidně můžeme z téhle situace vytěžit to nejlepší. Život byl mnohem jednodušší, když ho člověk žije vedle borovice než vedle kaktusu. Navíc, tohle je pro Joshe. A pro něj udělám všechno.

A já se s Dallasem budu vídat často. Doslova.

Vzala jsem jeho ruku do své. Ta mnohem větší část těla, která se skládala z dlaně a prstů, pohltila mou. Aspoň že měl stisk jako chlap. „Dobře. Jsme v pohodě.“ Potřásli jsme si rukama a než mě pustil, bez výrazu jsem se zeptala, „změnil se teda ten rozvrh?“