WFI - 19. kapitola

Překlad: Liv
Kor.: 16terez

Ještě jsem ani neotevřela oči a bylo mi jasné, že stojí Louie vedle mé postele. Prostě jsem to kurva věděla, ale vyděsilo mě to stejně.

„Hoří,“ zašeptal okamžitě, ještě předtím, než jsem mu mohla připomenout, že mě musí přestat děsit uprostřed noci.

A po těch slovech jsem se posadila a rychle se nadechla. „Cože?“ zeptala jsem se a věděla, že by si něco takového nevymyslel.

„Hoří dům,“ sotva to dořekl, už jsem odhodila přikrývky a natahovala se po telefonu.

„Náš dům?“ vykřikla jsem a palcem už jsem vytáčela 9-1.

„Ne,“ odpověděl. Maličkýma ručičkama stiskl moji dlaň. „Dům té babičky.“

„Koho?“ zamrkala jsem.

„Té babičky. Té staré dámy, Tia, už víš? Paní Pearl?“

„Do prdele,“ vypadlo to z mých úst ještě předtím, než jsem to mohla cenzurovat.

Louie odstoupil a tahal mě za prsty. „Pojď.“

Tak jsem šla a odložila vytáčení tísňového volání, dokud se sama nepodívám. Chci říct, může hořet, ale to neznamená, že je celý dům v plamenech…ne? Ne že by snad existovalo nějaké vysvětlení, proč by mohla mít víc jak devadesátiletá žena doma táborák. Louie běžel chodbou k obýváku a když jsem došla za ním, zalapala jsem po dechu. Neměla jsem zatažené závěsy, takže jsem oknem viděla ty žluto, oranžovo červené plameny. Louie nepřeháněl.

Dům paní Pearl opravdu hořel.

Aspoň teda ta část domu, kterou jsem viděla. Veranda byla nedotčená, ale plameny olizovaly stranu domu, kde měla ložnici.

Kurva. Její ložnice!

Strčila jsem telefon do Louieho dlaně, když jsem sledovala domy vedle toho paní Pearl, ale nic jsem neviděla. Nikdo venku nestál. Nikdo nevěděl, co se děje a později se zamyslím nad tím, proč byl Louie vzhůru ve dvě ráno, když zjistil, že u naší sousedky hoří.

„Goo, znáš naši adresu, že?“ zeptala jsem se, když jsem udělala pár kroků ke dveřím a srdce mi bušilo tak hlasitě, že jsem nemohla popadnout dech.

„Znám,“ vypískl, oči široce otevřené a zíral na plameny.

„Zavolej na 911 a řekni, že hoří. Já musím jít pomoct paní Pearl, dobře?“ můj hlas byl rychlý a plný paniky a tak se ke mně Lou obrátil a oči vytřeštil ještě víc.

„Ty tam půjdeš?“ zněl vyděšeně.

A já ho chápala, opravdu, ale co jiného bych mohla dělat? Sedět tady a nic nedělat? „Musím. Je stará. Možná je pořád uvnitř,“ vysvětlila jsem a klesla na kolena, i když jsem věděla, že se počítá každá vteřina. „Musíme jí pomoct, ale potřebuju, abys zavolal na to číslo, ano? Udělám to co nejrychleji, ale ty se odtud nehni, Louie. Neopouštěj dům.“

Chtěla jsem mu slíbit, že se vrátím, ale nemohla jsem.

I když bylo vypnuté světlo, viděla jsem, jak se mu roztřásly rty a bylo cítit napětí a strach, který z něj proudí ve vlnách, když jeho pětiletý mozek přijal možnost, kterou jsem v hlavě měla i já. Chystám se jít do hořícího domu, ale jiná možnost není.

Postavila jsem se a stiskla mu ruku. „Hned tam zavolej—ale nevycházej z domu. Miluju tě!“

Ty modré oči, které jsem milovala, se zaplnily slzami a později budu moct ocenit, jak je vyzrálý, když mě neprosí, abych zůstala, i když jistě chtěl. Ale já musela jít.

Poslala jsem Louiemu vzdušný polibek a když jsem vrazila nohy do žabek u dveří, vyběhla jsem z domu.

A běžela.

Neobtěžovala jsem se za sebou zavřít dveře; prostě jsem sprintovala přes ulici tak rychle, jak jsem ještě nikdy předtím neběžela a věřila, že Louie udělá to, co jsem po něm potřebovala. Možná jsem měla probudit Joshe, který už byl starší, ale na to nebyl čas a… jaká je pravděpodobnost, že by se paní Pearl dostala z domu samotná? Možná stála někde, kde jsem ji neviděla.

Ale když jsem se rychle rozhlídla kolem, viděla jsem tu příšernou realitu: jsem jediná, kdo ví o ohni, navzdory tomu, že oblohu znečišťovalo šílené množství kouře. Strach mi naplnil žaludek a nechtěla jsem jít dovnitř, ale věděla jsem, že musím.

Musím. Prostě to jinak nejde. Nemůžu předstírat, že jsem si toho nevšimla.

Rychle jsem střelila pohledem na Dallasův dům, ale neměla jsem čas bušit na jeho dveře a snažit se ho probudit. Oheň se šíří rychle, ne? A jemu i Jacksonovi by určitě chvíli probuzení trvalo…

Ještě jsem zrychlila, když jsem dorazila k bílému plotu před jejím dvorem a široce otevřela bránu, abych vyběhla tři schody na její verandu, kterou jsem teď neměla čas obdivovat.

Jako úplný blbeček jsem popadla rukojeť dveří, a zapomněla na všechno, co mě učili na základní škole o tom, co by člověk neměl dělat během požáru.

To „do zkurvené prdele“ vyšlo z mých úst, když jsem si spálila dlaň o kovovou rukojeť. Přitiskla jsem si ruku na hruď a chvíli zvažovala, že vykopnu dveře. Ale kdo si myslím, že jsem? Leonidas z Bitvy u Thermopylu? Mám žabky a není šance, abych měla v nohou takovou sílu.

A potom se všechno rozmazalo.

Po zbytek života si budu pamatovat, jak jsem rozbila okno paní Pearl jedním zahradním trpaslíkem a jak jsem šplhala dovnitř tak opatrně, abych se nepořezala. Nikdy nezapomenu, jak silný byl kouř. Jak zaplnil úplně všechno, každý centimetr mojí pokožky, každou mezeru mezi zuby, zadní část krku, moje zkurvené srdce a ubohé plíce. Není šance, že bych někdy mohla zapomenout na to, jak moc mě štípaly oči a jak jsem litovala, že na sobě mám jen kalhotky a tílko, které není dost dlouhé na to, abych si látkou mohla zakrýt ústa.

A budu si pamatovat taky to, jak jsem našla paní Pearl na podlaze v kuchyni, kde jsem ji v minulosti stříhala. Už nikdy z hlavy nedostanu, jak vyděšeně se tvářila, když jsem jí pomohla a křičela slova, kterým jsme ani jedna nerozuměla.

Nezapomenu na to, jak jsem kašlala. Jak jsem nemohla dýchat a nechápala, že to paní Pearl pořád dělá, i když byla v domě mnohem delší dobu. Měla jsem na sobě většinu její váhy, protože jsem věděla, že se neumí dost rychle pohybovat. Viděla jsem ji chodit a nebyla šance, že by mohla běžet. Ale potřebovala jsem se z domu dostat dřív, než se oheň rozšíří nebo se stane něco jiného. Jako malá jsem viděla film Oheň. Nejsou tady trámy, které by nás mohly spadnout, ale nehodlám nic riskovat.

„Moje kočka,“ podařilo se nějak říct té ženě. „Je uvnitř.“

Nemohla jsem myslet. Nemohla jsem zpracovat to, co mi říkala. Dělala jsem si starosti o to, abych ji dostala ven, zvlášť když nedokázala chodit rychleji. Zapomněla jsem na popálenou ruku, uvolnila zámek, otevřela přední dveře a cítila obrovskou úlevu, protože jsme byly skoro venku.

Přešly jsme trávník a mohly jsme si vykašlat plíce. Moje záda, krk i tváře mě pálily. Ale obě jsme přešly ulici a já viděla oba kluky u dveří a Josh držel telefon u ucha.

Přiběhli, když jsem pomohla paní Pearl na trávník. Řekla jsem Louiemu, aby nevycházel z domu, ale teď mu to připomínat nebudu.

„Jsi v pořádku?“ zeptal se Josh, když na mě oba s Louim skočili jako opičky a ženy u mých nohou si nevšímali.

„Hasiči přijedou,“ řekl rychle Louie.

„Diano, moje kočka je pořád uvnitř,“ prosil hlas paní Pearl, když její ruka dopadla na mé stehno.

Kašlala jsem, objímala svoje kluky a konečně pochopila její slova.

„Diano, moje Mildred je pořád uvnitř,“ zopakovala. „Má špatné oči a moc dobře nevidí.“

Přes hlavy chlapců jsem se podívala na dům a všimla si, že jej ještě nezachvátily plameny, i když bylo uvnitř plno kouře.

„Prosím,“ zaplakala paní Pearl.

Když jsem se postavila, chtěla jsem akorát tak brečet a tisknout k sobě svoje kluky. Chtěla jsem se vrátit dovnitř pro její kočku? Ne. Ale jak bych ji tam mohla nechat. Kdyby to byl Mac…

Podívala jsem se do Joshových očí, protože nebyla šance, abych se podívala na Louieho. „Budu hned zpátky. Hned, opravdu hned zpátky. Nikam nechoďte.“

A pak jsem se znovu rozběhla a nečekala jsem na to, až to někdo z nich okomentuje. Spálenou dlaň jsem tiskla k hrudi, když jsem přeběhla přes ulici a pak přes bílý plot, který už si budu napořád spojovat s možnou smrtí. Přední dveře byly otevřené, když jsem vklouzla dovnitř a snažila se držet u podlahy, protože už jsem se poučila a kouře tady bylo ještě víc, než před pár minutami.

„Mildred!“ zařvala jsem, skláněla se a rozhlížela se po obývacím pokoji. „Mildred!“ Kouř byl příšerný, měla jsem pocit, že jsem vykašlala celou plíci, když jsem odsunula nábytek a snažila se najít tu zatracenou starou kočku.

Nehodlám kvůli ní umřít. To bych klukům udělat nemohla, ale taky bych už se nemohla na paní Pearl podívat, kdybych to aspoň nezkusila.

„Mildred!“ zavřískala jsem.

Sotva jsem slyšela tiché mňouknutí. Sotva. Byl to zázrak. Oči mě pálily, kůže mě pálila, ruka mě pálila a nemohla jsem uvěřit tomu, že jsem našla tu starou, skoro slepou kočku v rohu u dveří. Popadla jsem ji do náruče a plakala, protože mě příšerně štípaly oči. Ten žár byl hrozný, a vím jistě, že v blízké době si horkou sprchu nedám.

Vyběhla jsem z předních dveří a kašlala, kašlala, kašlala. Sotva jsem viděla, když jsem šla po schodech dolů a když jsem minula poslední, dopadla jsem tvrdě koleny na chodník. Ta kočka utekla ode mě i od ohně, když jsem si vykašlávala plíce, panikařila a věděla, že musím pryč. Věděla jsem, že musí pryč i sousedi, kteří mají domy vedle paní Pearl.

Jenže nohy mi nefungovaly. Ani můj mozek. Měla jsem plno práce s tím, abych se mohla znovu nadechnout.

„Ty zkurvený idiote,“ vybuchl hlas – naštvaný, hrozně naštvaný – někde poblíž.       

O vteřinu později mě popadly dvě silné paže, jedna byla pod mými koleny, druhá na mých zádech a pak jsem byla ve vzduchu a vyrazila kašel tak mocný, že mě z něj bolelo břicho.

„Ty pitomý, pitomý idiote,“ zasyčel ten hlas, když mě nesl dál.

Neměla jsem dost energie na to, abych se snažila rozpomenout, komu patří ten hlas, natož abych namítala něco proti tomu, že jsem idiot.

Moje plíce nefungovaly a namáhavě jsem kašlala dál.

Ten mužský hlas nadával, nejdřív „kurva“ pak „do prdele“ a nakonec „zatraceně“, ten tón byl hořký a drsný, stejně jako dým v domě. Nemohla jsem se soustředit. A bylo mi to jedno. Ruka mi neúnavně pulzovala bolestí a nemohla jsem popadnout dech.

Cítila jsem, jak mě pokládá dolů. Cítila jsem trávu pod nohama – kdy jsem ztratila boty, to nemám tušení. Slyšela jsem hlasy Joshe, Louieho a několik dalších. Slyšela jsem sirénu hasičů a hlavně taky možná sanitku.

Ale pořád jsem kašlala a snažila se chránit svou ruku.

Něco jemného na chvíli překrylo oči a moji pusu – tričko. A dál jsem kašlala.

„Joshi, dojdi pro sklenici vody,“ nařídil mužský hlas, drsný a chraplavý u mého ucha. Byl to Dallas. Trvalo mi vteřinu, než mi došlo, že si ke mně dřepl a dal mi ruku kolem zad, aby mě držel v sedě. To on mě nesl. Samozřejmě. Kdo jiný?

„Mohl bys říct…“ nemohla jsem popadnout dech. Stranou obličeje jsem tiskla k něčemu tvrdému, teplému a nehybnému. Zavřela jsem oči a snažila se nadechnout. „Paní Pearl… že jsem našla její kočku, ale… vyskočila mi z náruče?“

„Do hajzlu s tou zkurvenou kočkou,“ vyštěkl ten hlas u mého ucha. Jeho ruka kolem mých zad se pohybovala dolů a objal mě kolem boků. Přitáhl mě blíž ke svému tělu. Něco se mi přitisklo na tvář a jeho slova byla tlumená. „Jsi zkurveně pitomá. Ty hloupý idiote—”

„Musela jsem,“ šeptala jsem a zvedla hlavu. To mi k tváři tiskl rty?

„Musela? Ty jsi musela?“

To Louie, můj ubohý a úžasný Louie, to vysvětlil za mě. „Táta spadl, praštil se do hlavy a nikdo nezastavil, aby mu pomohl,“ řekl mu, slovo od slova stejně, jako jsem mu to v minulosti řekla já. „To proto musíš pomáhat lidem, kteří to potřebujou,“ dořekl, jeho maličký hrudníček se chvěl emocemi kvůli té vzpomínce, kterou teď zažíval znovu, kvůli mně.

Dallas těkal očima z Louieho na mě, jeho tělo se otřáslo tak, jak to původně dělalo mé. Jsem si jistá, že zamumlal, „kurva, Ježíši Kriste,“ ale nejsem si jistá.

„Dallasi?“ ozval se jemný hlas paní Pearl.

„Nehýbej se, Diano,“ vyštěkl Dallas. Něco se přitisklo na můj spánek a tvář. Hádám, že to nos se mi tiskl ze strany u oka a jeho rty na mou tvář. „Sanitka tady bude za chvíli. Ať tě ani nenapadne se kurva hnout,“ řekl mi, než odešel.

Za méně než dvě vteřiny ho nahradilo mnohem menší tělíčko. To, které jsem znala skoro stejně jako svoje. Vyšplhal mi do klína, plakal a třásl se stejně jako Mildred, ta kočka, když jsem ji našla.

„Umíráš?“ zeptal se Louie u mého ucha, když se snažil zabořit tvář do mého ucha a když se ke mně tiskl, tlačil na mou ruku, která bolela víc.

Ale nemohla jsem mu říct, aby se posunul.

Zavrtěla jsem hlavou a zatínala zuby bolestí. „Jen jsem se nadýchala… spousty kouře, Goo.“ Znovu jsem zakašlala a sklonila hlavu tak, abych se ze strany dotýkala jeho měkkých vlasů.

„Budeš dál žít?“ hlas se mu zlomil tak, že mi z toho puklo srdce a cítila jsem se jako sobecký kretén.

Znovu jsem přikývla, když se mé plíce snažily zbavit kouře. „Budu žít.“

Pořád se třásl. „Slibuješ?“

„Slibuju,“ řekla jsem a objala ho zdravou rukou kolem zad.

Sirény byly hlasitější a koutkem oka jsem viděla jasné blikající světla, která zastavila před domem paní Pearl. Hasiči obkroužili dům a než jsem se nadála, stáli na ulici sousedi z celé čtvrti. Josh se vrátil, dal mi sklenici s vodou do ruky a obešel mě. Klekl si a okamžitě obalil paže kolem mého krku, hlavu dal z opačné strany než Louie. Pevně mě držel.

Napila jsem se vody a sledovala, jak o pár domů dál zastavila sanitka. Záchranáři šli přímo k paní Pearl, která byla pořád tam, kde jsem ji položila. Vedle ní ji držel Dallas za ruku, Jackson byl kousek dál. Trvalo pár minut, než jí dali na nosítka s maskou na obličeji a pak na ulici přijela další sanitka.

„Strašně jsem se bál,“ přiznal Josh do mého ucha, když paní Pearl naložili do sanitky.

Ale není šance, že bych mu někdy řekla, že jsem se bála stejně jako on.

**

Věděla jsem, že bylo pozdě, když jsem se konečně probudila. Záclonami pronikalo jasné světlo, když jsem konečně otevřela oči a v mojí ruce pulzovala bolest, když jsem byla dost bdělá, abych ji začala vnímat. Moc mě nepřekvapilo, že jsem v posteli sama, i když si vzpomínám, že jsme všichni tři usínali spolu. Zdravotníci mě zkontrolovali, aby se ujistili, že budu v pořádku – dali mi masku na dýchání a kluci plakali takovým způsobem, že už to nechci nikdy znovu zažít – a ošetřili mi ruku, když jsem jim řekla, že v žádném případě nepojedu do nemocnice.

Bylo víc jak čtyři hodiny ráno, když jsem konečně vlezla do sprchy a když jsem vylezla, čekal na mě Josh a Louie v posteli. Už uběhly roky od chvíle, co se mnou Josh naposledy spal. Roky. Ale teď… no, chápala jsem to a upřímně jsem za to byla moc vděčná. Včera v noci jsem šla do postele zmatená Dallasovou reakcí na moji bednu s nářadím a pak běžím do hořícího domu jeho babičky.

Kurevsky jsem vyšilovala. Celá předchozí noc mě vyděsila k smrti. Dokážu to přiznat.

Kdybych to mohla vrátit, udělala bych to znovu… ale přála bych si, aby to nebylo nutné. Co by si beze mě kluci počali?

Když jsem opouštěla postel, ramena mi křičela na protest a jsem si jistá, že to bylo kvůli toho, jak jsem podpírala paní Pearl. Popálená dlaň mě začala bolet ještě víc. Kolena mě jen trochu štípala, když se o ně otřela látka deky. Neobtěžovala jsem se s náplastí. Jsou na nich strupy, ale už jsem zažila horší.

Trochu mi trvalo použít koupelnu, pak jsem si na škrábance dala trochu medu a levou rukou jsem si vyčistila zuby. Hlava a krk mě boleli.

A přesně v tu chvíli, kdy jsem si zuby čistila špatnou rukou, jsem si uvědomila, co jsem to do hajzlu udělala.

Popálila jsem si tu ruku, kterou stříhám.

Otočila jsem dlaň, abych se podívala na tu oblast, která je zakrytá gázou. „Kurva. Kurva!“ Moje prsty byly v pohodě, ale… „do hajzlu!“

V hlavě mi bušilo. Cítila jsem slzy v očích. Popálila jsem se. Co mám teď dělat, do prdele? Pravou ruku jsme používala ke všemu. Úplně ke všemu. Takhle nemůžu stříhat ani nanášet barvu. Měla jsem pocit, že jakákoliv aktivita, která vyžaduje natáhnout ruku, způsobí neskutečnou bolest.

„Do prdele!“ znovu jsem zanadávala, zatínala zuby a pak jsem si vzpomněla na paní Pearl, a co by se mohlo stát, kdybych nezasáhla. Moje ruka za lidský život. Moje ruka za život člověka a kočky. Nebylo to pro nic za nic.

Ale nemůžu uvěřit, že jsem byla tak pitomá, abych na kliku sahala pravou rukou. Kurva.

„Teto Di?“ ozval se Joshův hlas ze dveří.

Pečlivě jsem polkla a nasadila úsměv, který nebyl úplně falešný. Měl pořád pyžamo, ale vypadalo to, že už je nějakou chvilku vzhůru. „Zrovna jsem se vzbudila.“

Josh se podíval z mé ruky do mého obličeje. „Jsi v pořádku?“

Přikývla jsem, a nevěřila svým slovům.

„Bolí to?“

Nechtěla jsem lhát, tak jsem přikývla.

„Hodně?“

„Už jsem zažila horší bolest,“ řekla jsem tiše a nelhala. Byla to pravda. Zažila jsem horší bolest. Nebyla sice fyzická, ale na tom nesešlo.

Netvářil se, jako by mi úplně věřil, ale nechal to být.

„Už jsi snídal?“

„Uh-huh.“

„Louie taky?“

„Uh-huh.“

„Co jste měli?“

„Cereálie a banány.“

„Dobře.“ Mávla jsem na něj a nadávala si za to, co jsem udělala. „Já už mám taky celkem hlad,“ řekla jsem.

Josh se mnou šel do kuchyně a pozoroval, jak si k břichu tisknu ruku. Nic na to neřekl. Louie seděl v obýváku na pohovce před televizí, hrál videohry a usmál se na mě. Pokud se chce chovat, jako by se včerejšek nestal, tak ať. Než jsem včera usnula, přemýšlela jsem, co řeknu rodičům a Larsenovým, až uvidí moji ruku. Napadlo mě, že jim prostě nic neřeknu, ale mám doma dvě kecky, které vykecají všechno.

Už teď jsem se bála jejich komentářů.

„Ránko, Goo,“ pozdravila jsem ho, udělala dva kroky dopředu a zastavila jsem před televizí, když jsem ho pozorovala.

Seděl dost vysoko, ale až když jsem mu věnovala druhý pohled, mi došlo proč. To ta jeho Iron Man deka mě nenutila věnovat pozornost předtím, ale teď… uvědomila jsem si, že na něčem sedí.

Na někom.

Byl to velký muž s krátkými, tmavými vlasy, který ležel na břiše a bicepsem si zakrýval obličej. A Louie seděl pravděpodobně na jeho zadku a hrál si videohry.

„Ty sedíš na Dallasovi?“

Ten pětiletý se usmál, přikývl a zašeptal, „pššš. Spinká.“

To vidím. Kdy sakra přišel? Bylo mi jedno, že je v domě – pochopitelně – ale byla jsem zmatená. Chtěla jsem se zeptat Joshe, ale nakonec jsem Louovi řekla, „slez z něj, Lou. Vždyť spí.“

„Řekl mi, že můžu,“ namítl. „Nemluv tak nahlas.“

Ach Bože. Opravdu mi tohle dítě říká, abych se ztišila? Otevřela jsem pusu, pak ji zavřela a prohlídla si muže pod ním. Střelila jsem pohledem po Louiem, jenže ten už obrátil pozornost zpátky ke hře a tak jsem šla za Joshem do kuchyně.

Už na mě čekal, okamžitě mi předal krabici mých oblíbených jahodových cereálií a oloupaný banán. Když jsem vytahovala mléko, pozoroval mě těma hnědýma očima, které jsem měla já i Rodrigo.

„Kdy přišel Dallas?“ zeptala jsem se tiše.

Josh na chvíli zaváhal, vzal mi z ruky mléko a sám ho nalil do mé misky. „Asi v osm. Louie mě přišel vzbudit, když slyšel klepání.“

„Podíval ses kukátkem, než jsi otevřel?“

Zamračil se na mě, když zavřel mléko. „Jo. Nejsem malé děcko.“

„Jen jsem se zeptala,“ zamumlala jsem. „Co říkal?“

„Přišel dovnitř a ptal se, jestli jsi v pořádku. Pak řekl, že je unavený a zdřímne si na gauči.“ Byl zády ke mně, když dával mléko zpátky do ledničky, když se zeptal, „zlobíš se, že je tady?“

Vytáhla jsem lžičku z šuplíku, dala ji do pusy a posunula misku k sobě. „Cože? Ne. Jen jsem překvapená… že je tady. Řekl něco o paní Pearl?“

„Ne.“ Změnil se Joshův tón, nebo jsem si to představovala. Zdálo se, že chvíli přemýšlí a pak divným hlasem dodal, „včera v noci ti říkal, že jsi hloupá.“

Se lžičkou v puse jsem si uvědomila, že měl pravdu. Několikrát mi řekl, že jsem hloupá a idiot. Zkurveně hloupý idiot, nebo tak něco.

„Byla jsi hloupá,“ zašeptal Josh a já k němu trhla hlavou, abych mu řekla, že mi tak říkat nemá. Ale výraz na jeho tváři mě přiměl, nechat si komentář pro sebe. Pokud by zlost a zármutek mohli mít dítě, byl by to výraz na obličeji mého synovce. Měla jsem chuť brečet, hlavně když se jeho oči rozšířily, když bojoval s emocemi. „Mohla jsi umřít,“ obvinil mě a v očích se mu zableskly slzy.

Ten strach z minulé noci se ve mně probudil znovu. Ta možnost byla pořád čerstvá a děsivá. Vlastní oči se mi zalily slzami, když jsem vzala misku z pultu a čelila Joshovi. Nemělo smysl lhát nebo se to snažit zlehčovat. Někdy bylo snadné zapomínat na to, jak je chytrý, zralý a citlivý, i když je mu jen jedenáct.

Tak jsem řekla pravdu a dívala se mu přitom do očí. „Já vím, J. Omlouvám se za to, že jsem vás vyděsila. Taky jsem se bála, ale nebyl tam nikdo jiný—”

„Máme sousedy,“ prohlásil, jeho hlas byl tichý, takže jsem věděla, že nechce, aby ho slyšel Louie. „Mohli tam jít oni.“

„Joshi.“ Natáhla jsem se, abych ho vzala za ruku, ale on je dal za záda a já si povzdychla. „Nikdo tam nebyl. Nechtěla jsem to udělat, ale stejně tak jsem nemohla nechat paní Pearl uvnitř a ty to víš.“

Hrdlo se mu pohnulo, zavřel oči a mě zabolelo srdce.

„Tebe a tvého bratra miluju víc, než cokoli jiného, J. Nikdy bych vás úmyslně neopustila,“ zašeptala jsem, když jsem sledovala jeho obličej a přitiskla si zdravou dlaň na stehno. „Mrzí mě, že jsem tě vyděsila, ale neměla jsem jinou možnost. Nemůžeš vždycky čekat, až za tebe někdo jiný udělá správnou věc, když to můžeš udělat sám.“

Josh dlouhou dobu nic neříkal. Oči měl pořád zavřené. Dlaně měl po bocích zatnuté do pěstí.

A pak, snad po celé věčnosti, oči konečně otevřel. A nebyly v nich slzy. Nebyla v nich bolest ani vztek. Byla to spíš rezignace a já si nejsem jistá, jak se cítit.

„Špatné věci se dějí pořád a my s tím nic nezmůžeme. Ani netušíš, jak moc mě mrzí, že ses to musel naučit tím tvrdým způsobem. Ale miluju tě a nemůžeme se bát těch sraček, které neovlivníme. Můžeme se jen radovat z toho, že jsme naživu a užívat si to, co máme. Může se mi něco stát teď nebo za padesát let, ale udělám cokoliv, abych zůstala s vámi dvěma.“ Dotkla jsem se jeho tváře a sledovala, jak se nadechl. „Jak říkala moje babička, ďábel mě z pekla stejně vykopne. A já odtud neodejdu bez boje.“

Tiše mě pozoroval a pak se zeptal, „přísaháš?“

„Přísahám.“ Pohladila jsem ho po hlavě a tentokrát se neodtáhl. „Omlouvám se, dobře?“

„Já taky. Nejsi hloupá.“

„Když jsou lidi naštvaní, někdy říkají věci, které nemyslí vážně. Chápu to.“

Sklonil hlavu, ale pořád se mi díval do očí. „Ty to děláš.“

„Kdy?“

„Když máš… ty víš…“ tváře mu zrůžověly. „Jednou za měsíc.“

Nikdy si neodpustím, že jsem mu o ženské menstruaci musela říct tak brzy, ale nemohla jsem dělat nic jiného. Byly tři možnosti; buď by si myslel, že umírám, že jsem upír anebo pravda. Tak jsem vybrala pravdu. Už jsem se v koupelně zamykala, ale jednou tam vběhl, zrovna když jsem balila použitou noční vložku. Trvalo dva týdny, než jsme se mohli podívat do očí tomu druhému.

„Starej se o sebe. Já jsem vždycky milá.“

Zasmál se.

„No co? Jsem.“ Usmála jsem se.

„Jasně, Tia.“

Vyplázla jsem na něj jazyk, ale užívala jsem si, že mi řekl Tia, protože to v poslední době moc nedělá a on vyplázl svůj.

„Dobré ráno.“ Dallasův hlas, který byl padesátkrát chraplavější, než normálně, nás překvapil.

Otočila jsem se na něj, vzpomněla si, jak byl před pár hodinami naštvaný a cítila se nejistě. Ten výraz na jeho obličeji, když vešel do kuchyně a opřel se bokem o pult, moc nepomáhal. Dallas vlastně vypadal nasranější, než kdy předtím. Jak se někdo může probudit protivný? Ty jasné oči se podívaly na Joshe a přes ústa mu přejel úsměv. „Čau, Joshi.“

„Zrovna se probudila,“ vysvětlil můj synovec rychle.

Dallas přesunul oči na mě a ten mírný úsměv rychle zmizel, když se podíval na moje paže, které jsem měla zkřížené na hrudi. Převlékla jsem se a teď jsem měla velké tričko, které všechno zakrývalo. „Vypadá tak.“ Podíval se do mého obličeje a na krku mu začaly vystupovat šlachy. Byla jeho čelist výraznější, nebo jsem si to jen představovala? „J, mohl bych si s tvou tetou promluvit o samotě?“

Ten malý zrádce přikývl. „Tak jo. Zajdu vyvenčit Maca.“

„Nechoď daleko,“ řekli jsme s Dallasem současně.

Zděšeně se na nás podíval, ale odešel.

Můj soused naklonil hlavu ke dveřím na zahradu a já ho následovala ven. Snažila jsem se rozhodnout, jestli bych měla lem trička stáhnout víc dolů. Včera mě stejně viděl jen v kalhotách a tílku. A díkybohu za to, že do postele nenosím tanga.

Dallas si stoupl na poslední schod, já nad něj a pak mě pozoroval tím intenzivním pohledem a rty tiskl k sobě. I když stál pode mnou, pořád byl vyšší.

Zvedla jsem na něj obočí a vzpomněla si, že mi včera řekl pár věcí, které nebyly v pohodě. „Jak je paní Pearl?“ zeptala jsem se nejdřív.

„Je v pohodě,“ odpověděl klidným hlasem. Opatrně dodal, „zachránila jsi jí život.“

A riskovala přitom svůj. Jen ta myšlenka mě přiměla se zatřást. „Nemohla jsem ji tam nechat. Udělal by to každý.“

Dallas se kousnul do rtu a ten růžový kousek se změnil na bílý. „Ne, neudělal.“

„Každý slušný člověk by to udělal.“

„Ne, neudělal,“ zabručel a ohryzek se mu pohnul. „Nikdy ti to nebudu moct splatit.“

Zamračila jsem se. „To ani nemusíš.“

Rty se mu pohnuly, ale nic neřekl a podíval se na něco nad mou hlavou. „Šel jsem do postele a neslyšel nic, dokud Josh nezačal bušit na dveře.“

To Josh udělal?

„Nevím, co bych si počal, kdyby se jí něco stalo…“ Dallas pokračoval, ale pořád se na mě nepodíval. „Dlužím ti všechno.“

Ach Bože. Začíná mi být nepříjemně. „Je to v pohodě.“

A pak obrátil ty oči konečně na mě a zamrkal. Ale nebylo to normální zamrkání. Bylo to zamrkání, které člověku změní život. To zamrkání, kterého si všimnete natolik, aby to už navždycky znamenalo významný moment ve vašem životě. Byla to příprava. Proces. Znamenalo to všechno. A pak radikálně mávl rukou a byl nasraný. „Ale pokud znovu uděláš něco tak zkurveně debilního—”

„Ou, ou, ou,“ přerušila jsem ho a byla překvapená tou zuřivostí v jeho hlase.

Zvedl prst, aby mě umlčel. „To, co jsi udělala včera večer, je ta nejzkurvenější hovadina, kterou kdy kdo udělal, rozumíš mi? Chápu, že jsi tam šla pro ni, ale jsi zatracený idiot a ještě větší idiot jsi kvůli toho, že ses tam vracela pro zkurvenou kočku.“

Samovolně mi spadla brada a sebrala jsem se až po chvíli. „Byl bys radši, kdybych tam tu kočku nechala umřít?“ zeptala jsem se pobouřeně.

Podíval se na mě tak nasraně, že se mi zvedly chloupky na zadní straně krku. „Ta kočka má šestnáct let a ty máš dva chlapce a celý život před sebou. Děláš si ze mě kurva prdel? Riskuješ život kvůli Mildred?“

Zatímco jsem chápala, že na tom něco je – a přesně to jsem si pomyslela, když mě paní Pearl prosila, abych zachránila její milovanou kočku – nelíbila se mi jeho brutální upřímnost. Nelíbilo se mi ani to obvinění a hlavně ta možnost, nad kterou jsem zase začala uvažovat. Mám dva chlapce. Ne že by beze mě nebyli v pohodě, ale… no, nemohla bych jim to udělat. Nemůžu být třetí člověk v jejich životě, který nečekaně odejde. Nikdy jsem neměla sociologii ani psychologii, ale vnitřně vím, že dva takhle malí chlapci by se z takových ztrát nemuseli dostat.

Skutečnost je taková, že i když se mi nic nestalo, mohlo to skončit jinak. A pak co?

Ale na druhou stranu… pro Maca bych do hořící budovy skočila. Chápala jsem, proč paní Pearl hledala hrdinu.

Bez ohledu na to jsem znovu pociťovala provinilost a cítila jsem, že se mi zahřívá obličej. Josh už si mě podal, jsem vzhůru jen pár minut a mám to poslouchat znovu? Vinu jsem nebrala dobře. „Jsem v pohodě. Mildred je v pohodě. Tvoje babička je v pohodě. Kdybych to mohla udělat znovu—” no, nejsem si jistá, jestli bych se znovu vracela pro Mildred. „Nezáleží na tom. Nakonec všechno dopadlo dobře. Paní Pearl je v pohodě. Všechno je v pohodě.“

Moje slova nezmírnila hněv v jeho očích ani ústech. Dallas zavrtěl hlavou a zvedl ruce k obličeji, jako to udělal ten večer, když viděl moji bednu na nářadí. Byl červený v obličeji? „Kdyby se něco stalo…“ odmlčel se a udělal zmučený zvuk v krku.

Natáhla jsem ruku k jeho předloktí. „Říkal jsi, že je Nana v pohodě. Nemůžeš myslet na to, co by se mohlo stát—”

„Nana teď není ta, na koho myslím, Diano!“ vybuchl a natočil celé tělo ke mně. „Nemusíš zachránit celý posraný svět!“

Dech mi z plic unikl při ostrém vydechnutí, když jsem zamrkala na muže, ze kterého vyzařovala taková zkurvená zlost, že jsem nevěděla jak reagovat.

„Kdyby se ti něco stalo—”

Dusila jsem se. Mně? Dělal si starost o mně?

Ta ruka, které jsem se dotýkala, se natáhla ke mně. Prsty dal na mou bradu a podíval se mi do očí. „Kdyby se ti něco stalo, nebyl bych v pohodě. Už nikdy bych nebyl v pohodě,“ zasyčel prakticky.

Věděla jsem, že jsem idiot, který si tady koleduje o další bolest, ale stejně jsem se naklonila blíž k jeho dotyku. Ale do očí jsem se mu podívat nemohla. Místo toho jsem se soustředila na jeho nos, i když jsem cítila jeho pohled. „Tak je dobře, že budeš v pohodě, protože mně nic není.“

„Nic ti není?“ jeho odfrknutí mě přimělo zvednout pohled. Chytráckým způsobem zvedal obočí, které bylo v rozporu s tím klidným mužem, kterého jsem znala. „Ukaž mi ruku.“

Do háje.

Dala jsem ruku za záda, jako by snad neviděl, že ji mám zavázanou. „To se uzdraví,“ namítla jsem.

A on začínal být znovu nasraný. Cítila jsem to z jeho těla. „Stalo se to, když jsi šla pro tu kočku?“

Co s tou zkurvenou kočkou pořád má? Ježíši. „Proč tu kočku tak nesnášíš? A ne, Dr. Zloune, nestalo se to tehdy.“ Během záchrany Mildred jsem málem umřela kvůli nadýchání se tolika kouře, nebo mi to tak aspoň přišlo. „Stalo se to, když jsem chtěla otevřít hlavní dveře. Klika byla horká.“ To je slabé slovo. Mám z toho spáleninu druhého stupně a nechci ani přemýšlet nad tím, jak s tím budu pracovat. Jak dlouho se to hojí? Jak dlouho nebudu moct pracovat? Budu moct stříhat, až se to trochu zlepší?

Nemám ani tušení a to mě přimělo trochu panikařit.

Dobře, tak jsem nepanikařila jen trochu.

Neměla jsem našetřenou hromadu peněz; sotva jsem se začínala stavět na nohy potom, co jsem byla navštívit Vanessu, a prosit rodiče nebo Van o půjčku se mi zdálo jako zkurveně hrozný nápad. Pravděpodobně si můžu dovolit pár týdnů bez práce, ale to je maximum – a budu muset počítat každý cent. Na účtu jsou odložené peníze z Rodrigovy životní pojistky, ale to jsou peníze kluků, takže se toho ani za nic nedotknu.

Oční víčka mu klesla a chvíli se kousal do vnitřní strany tváře. Když neokomentoval toho Dr. Zlouna, věděla jsem, že se opravdu zlobí. Vypadalo to, že v duchu přemýšlí o mých slovech… nebo se snaží uklidnit, aby po mě neřval. Z vražedného výrazu na jeho obličeji mohlo jít o obojí. Pak polknul. „Byla to blbost, Diano. Bylo to zasraně hloupé a nemyslím si, že si uvědomuješ—”

„Uvědomuju,“ namítla jsem.

Nevěřícně se na mě podíval. „Máš dva chlapce, Diano—”

V hrudi mě pálil pocit viny a polkla jsem, když jsem v očích cítila slzy. „Já vím, Dallasi. Já vím. Josh už-” hlas se mi zlomil, tak jsem sklonila pohled na lem jeho trička. Bylo jiné, než měl ten den, kdy jsme byli v kině. „Byl na mě tak naštvaný. Cítím se hrozně, že jsem mu udělala něco takového.“

Ten povzdech, který vyšel z jeho hrdla, mě vůbec nevaroval před tím, že dal dlaně na má ramena a zmáčkl je. Nebyla jsem připravená na to, jak ty paže potom obtočil kolem mě ani na to, že si moje čelo přitiskl k jeho hrudi. Objal mě už včera, že? Nepředstavovala jsem si to? Jeho hlas byl pořád drsný, když řekl, „vyděsila jsi nás všechny.“

Opravdu?

„Myslela jsem, že se na mě zlobíš, když jsi předtím večer odešel,“ řekla jsem.

Jeho povzdech byl hluboký a roztřesený. Ty ruce kolem mě utáhl, ale zbytek těla uvolnil. „Nezlobil jsem se na tebe. Přísahám. Šlo o něco jiného.“ Polkl a jednou rukou mě pohladil po vlasech. „Hele, zítra musím na pár dní odjet.“

Proč mi to říká? „Je všechno v pohodě?“

„Bude. Musím jet. Nemůžu to odložit,“ vysvětlil a jeho dech byl hluboký. „Diano—”

Přes zadní část nohou mi přejel vítr, když se otevřely dveře kuchyně a něco mě šťouchlo do nohy, když jsem byla v Dallasově objetí. „Můžeš mi udělat sendvič?“ zeptal se za mnou Louie. „Prosím?“

Nevadilo mi, že nás nachystal. „Jasně, dej mi vteřinku,“ odpověděla jsem rychle.

Lou nic neřekl; prostě tam stál a nepohnul se.

Povzdychla jsem si a měla ústa pár centimetrů od Dallasovy hrudní kosti. „Goo, přestaň být zvědavý a dej mi vteřinku, prosím.“

Zabroukal a potom, „můžu se taky objímat?“

Dallas napjal ruce a přísahala bych, že se lehce zasmál, když mě pustil a ustoupil. „Je celá tvoje, kámo.“

A pak jsem se konečně podívala na Louieho, který se postavil vedle mého boku. To dítě zamrkalo a postavilo se mezi nás. „Ne, i s tebou,“ řekl tak lehce, že jsem měla blízko k slzám. „Jako sendvič.“

A Dallas se prostě sklonil a vzal Louieho do náruče. Jedna z malých paží mě objala kolem krku a vsadila bych se, že druhou paži měl kolem krku Dallase. A pak se mi kolem pasu obtočila ruka, která nebyla pětiletého chlapečka. Stranu hlavy jsem měla na jeho rameni a polovina mé hrudi se tiskla k mnohem tvrdšímu tělu.

„Tohle je hezké,“ zamumlal mi Louie u ucha.

Nemohla jsem si pomoct. Rozesmála jsem se a byla jsem si jistá, že ta druhá ruka, která patřila k té, kterou jsem měla na zádech, se teď natáhla a špičky dlouhých prstů se dotkly mého břicha. Zalapala jsem po dechu.

„Budeme to dělat častěji?“ pokračoval Lou.

„Budeme,“ souhlasil hlas nade mnou.

A co bych na to měla říct? Jako třeba „ne, děkuji“? Ani náhodou, tohle budu ráda dělat častěji. Klidně několikrát denně.

Ale Dallas je ženatý a my jsme jen kamarádi. Na to bych neměla zapomínat.

A taky bych neměla zapomínat na to, že nebude ženatý věčně.

A to pro mě nutně nemuselo znamenat nic dobrého.