WFI - 10. kapitola

Překlad: Liv
Kor.: 16terez

„Joshi, přísahám Bohu—”

„Už jdu!“

Jednou rukou jsem se pokřižovala a s bručením jsem si prohlížela obrazovku telefonu. Máme patnáct minut zpoždění, a i přesto, že v práci začínám až ve tři čtvrtě na devět, pořád jsem nesnášela, že Josh a Louie přijdou do školy až po prvním zvonění. Ze spěchání šílím a to se zdá, že mám zpoždění v polovině případů. Vlastně spíš ještě víc, než v polovině. A pokud mám být úplně upřímná, tohle nedostavit-se-na-místo-včas začalo až potom, co jsem dostala na starost kluky.

„Joshuo!“ zařvala jsem, zrovna když si Louie zvedl okraj svého červeného trička a ukázal mi prázdné místo, kde byl měl být jeho opasek. „Goo, vždyť ty nemáš pásek.“

Podíval se dolů, jako by mi nevěřil a pak se okamžitě vydal na cestu ke svému pokoji. Ramena měl svěšené. A to mi mělo říct, jaký nás čeká den. Louie obvykle nikam nechodil jako na vlastní popravu.

„Joshuo Ernesto Casillasi,“ zopakovala jsem hlasitě a byla jsem dvě vteřiny od toho, abych ztratila nervy. Vzbudila jsem ho ve stejný čas, jako vždycky. Dokonce se postavil a začal si natahovat kalhoty přede mnou. Jenže když uplynulo patnáct minut a on se neukázal, šla jsem ho zkontrolovat a našla jsem ho, jak v sedě spí na posteli, s kalhotami u kolenou.

„Říkám, že už jdu!“

„Před týdnem jsi řekl, že přestaneš ‚na chvíli zavírat oči‘, ale zdá se, že to taky neplatí,“ vyštěkla jsem a ztrácela trpělivost.

Následovala krátká pauza a pak, „mrzí mě to!“ No jasně.

Mělo by ho to mrzet, ale vím, že musím jeho omluvy přijímat, dokud mi je dává. Bála jsem se, že pokud budu na jeho city hrát moc často, přestane to fungovat. „Odpouštím ti, ale už pojď, chlape! Šup šup!“

O dvě vteřiny později se starší bratr táhl za mladším po chodbě a měl dva batohy, dvě bundy a mezi nimi tašku na baseball. Dneska ho na trénink berou Larsenovi. Popohnala jsem je do auta, zamkla za námi dveře, a když jsme došli k autu… zvedl Josh ruce a zastavil se. „Zapomněl jsem helmu!“

Ach můj bože.

„Ty sis nezkontroloval seznam?“ zeptala jsem se.

„Spěchal jsem!“ tak tohle byla jeho omluva.

Můj pohled ignoroval, ale když jsem mu hodila klíče, chytil je a běžel zpátky do domu. Otočila jsem se na Louieho, abych mu řekla, že si může během čekání na bráchu rovnou vlézt do auta, ale zastavila jsem se a pozorovala chlapečka kousek od sebe. Byl bledý, nebo se mi to zdálo? A měl kruhy pod očima, nebo to si taky jen představuju?

„Lou, je ti dobře?“ zeptala jsem se a mračila se.

Zaletěl ke mně modrýma očima a kývl hlavou, což mě vůbec nepřesvědčilo.

„Víš to jistě? Špatně ses vyspal?“ Čím dýl jsem ho pozorovala, tím hůř vypadal.

„Jo,“ odpověděl a na chvíli skrčil rozkošný nos. „Bolí mě hlava.“

Tu výmluvu už jsem slyšela od Joshe. „Jak moc?“

Pokrčil rameny.

No, nemůže to být tak špatné, když si nestěžuje. „Vydržíš ve školce?“

Přikývl.

V duchu jsem věděla, že takhle on obvykle neodpovídá. To Josh byl víc na řeč těla; Lou většinou řekl, co si myslí. Ale stejně jsem si k němu klekla, objala ho a přejela rukou po jeho chladném čele a ještě chladnějším líčku. Jeho barva byla divná, ale horečku neměl. Obtočil ruce kolem mého krku a stiskl mě.

Když se Josh vrátil, byl už Lou v dětském podsedáku, který nenáviděl. Josh mi hodil klíče a já se musela zeptat, „ujistil ses, že jsou dveře opravdu zavřené?“

Když otevřel dveře auta, střelil po mě pohledem. „Ano.“

„Dobře. Chování.“ Vždyť dělá, jako by snad nikdy předtím otevřené dveře nenechal. Ježiši.

„Tia, nemáš kabelku,“ ozval se Louie tiše, když jsem otevřela dveře řidiče.

Moje-

Zatraceně. Nechala jsem ji uvnitř.

Ignorovala jsem Joshův samolibý výraz a šla pro kabelku. O dvě minuty později jsem zamykala dveře a na cestě k autu jsem zahlédla velký pickup Ford, který vyjížděl z příjezdové cesty mého souseda. Zamávala jsem, ale nebyla jsem si jistá, jestli mě Dallas zahlídl.

Když jsme dorazili o patnáct minut později do školy, musela jsem vystoupit s nimi a jít do ředitelny, kde jsem si vysloužila nepříjemnou poznámku sekretářky o tom, jak „důležité je, aby děti chodily do školy včas“. Jako by snad nikdy neměla zpoždění. Pf.

A když jsem se dostala do práce, nic se nezlepšilo.

Sean se ukázal o hodinu později a stěžoval si, že mu není dobře a není si jistý, jestli v práci vydrží celý den. Když mi v poledne začal vibrovat telefon, zrovna jsem zákaznici umývala vlasy a nemohla jsem hovor přijmout. Až o hodinu později, když jsem čekala na další zákaznici, mi zase začal vibrovat telefon. Na obrazovce svítilo Máma. Koutkem oka jsem se podívala na svého kolegu a jeho zákazníka, když jsem zamířila ven.

„Bueno?“

„Diano, volám ti potřetí,“ zasyčela máma a překvapila mě.

„Jsem v práci, mamá. Nemůžu kecat po telefonu, když mám zákazníka,“ odpověděla jsem, mračila se a přemýšlela, co to do ní vjelo. Věděla, že jsem v práci. Já bych jí do práce taky nevolala a pak se neurážela, že mi to nezvedá.

„Si, pues možná by sis mohla najít práci, kde to půjde,“ řekla španělsky, její tón rozčílený a brutální.

„Nejsem si jistá, jestli taková práce existuje,“ odpověděla jsem a přemýšlela, čím jsem si její chování zasloužila.

Očividně si pravdy v mých slovech nevšimla a tak pokračovala stejným tónem. „Možná kdybys šla na vysokou, jak jsme chtěli—”

Do hajzlu s celým mým životem. Už uběhl skoro měsíc od doby, co jsme měly podobný rozhovor. Nezáleželo na tom, že jsem dělala práci, která mi šla a která mě bavila. Taky nezáleželo na tom, že jsem rodiče poprosila o půjčku jen jednou, chvíli potom, co jsem se odstěhovala. Záleželo jen na tom, že nemám vysokoškolský titul. Co jsem si myslela? Když jsem měla štěstí, vyčítala mi to jen třikrát do roka. Když jsem štěstí neměla, začínala s tím minimálně jednou měsíčně.

„Jsem v práci. Potřebuješ něco?“ přerušila jsem ji a bylo mi jedno, že začínám být stejně nepříjemná, jako je ona. Prostě jsem nechtěla vést tenhle rozhovor, hlavně před salónem, když mám chuť přejít ulici, aby Sean ani jeho klient nemohli vidět nebo slyšet něco, co řeknu. Bylo to moc osobní.

„Kdybys zvedala telefon, už bys věděla, že je Louie se enfermó. Museli zavolat mě, když jsi to nebrala. Už jsem ho vyzvedla a vzala jsem na kliniku. Říkal, že mu není dobře už několik dní—”

Srdce mi vynechalo. Vím, že dneska nevypadal dobře, ale přece jsem se ho ptala. Začala jsem pochodovat sem a tam po chodníku.

„Má angínu. Víš aspoň, jestli je zdravý Josh?“

Poškrábala jsem se na čele a řekla jí pravdu. „Neřekl mi, že je nemocný. Myslím, že je v pohodě.“

„Ay, Diana. Ty se jich neptáš, jestli jim je dobře?“

Skoro jsem jí řekla, že ona se mě taky každý den neptala, jestli náhodou nejsem nemocná, ale držela jsem pusu zavřenou. „Ne, Mamá. Kdyby jim nebylo dobře, řekli by mi to.“

„Josh je možná nemocný taky. Možná by ses od teď měla ptát. Měla by sis uvědomit, že se nestaráš jen o sebe. Musíš se starat i o ně. Věnovat jim pozornost.“

Nestávalo se často, aby máma kritizovala moje rodičovské dovednosti, ale když už se do toho dala, nebrala si slitování. A tohle je jedna z těch chvil. Cítila jsem se špatně, že jsem netrvala na tom, aby mi Louie řekl, co s ním je, ale mámina slova oddělila všechny žíly a tepny, které spojovaly mé srdce se zbytkem těla. Měla jsem se ptát víc, když jsem si všimla, jak je bledý. Měla pravdu. Byla to moje chyba a já se cítila hrozně.

Tiše jsem řekla, „dobře. Chápu. Díky, že jsi vyzvedla Louieho. Řekni mi, kolik ti dlužím za toho doktora a já ti ty peníze vrát—”

„Nemusíš mi je vracet.“

Rozhodně jí nechci dlužit ani cent, když se po mě teď tak vozí. „Ne, zaplatím ti za doktora i léky. Hned zavolám do Joshovy školy a zjistím, jak na tom je. Ještě jednou díky, že jsi vyzvedla Loua.“

„Nemusíš mi děkovat,“ řekla máma, jako by si uvědomovala, jak se odtahuju. To byl prostě vztah mezi námi: štěkala po mě a následky neřešila, dokud nebylo moc pozdě. Ani nechci přemýšlet nad tím, jak jsme si někdy podobné.

„Jenže já chci. Pokud mu nebude dobře, zavolám Larsenovým, abys ho nemusela vyzvedávat. Ty už jsi udělala dost. Děkuju.“

„Diano—”

„Musím se vrátit do práce. Dala jsem škole i číslo do salonu, kdyby nastala naléhavá situace, ale asi si ho nezapsali. Ujistím se, že tvoje číslo smažou ze seznamu kontaktů—”

„No seas asi.“ Nebuď taková, řekla.

Ale jaká mám být, když teď během pár vteřin znevážila všechnu tu lásku, čas a úsilí, které jsem do Joshe a Loua investovala? No jak? Nedala jsem jim úplně všechno, ale dala jsem jim dost a nikdo nemůže říct, že nejsou na prvním místě. Ale přesně na to máma narážela a to bolelo víc, než by mělo. Myslím si, že kdyby bratr žil a nemohl by je jednou vyzvednout ze školy, nikdy by mu nic takového neřekla.

„V práci končím v sedm. Pak vyzvednu Loua…“ na jednu krátkou, bolestivou vteřinu jsem uvažovala, že matce neřeknu, jak ji miluju. Říkala jsem to vždycky. Všem mým milovaným. Ale když se ta krátká myšlenka objevila v mé hlavě, rychle jsem ji zahnala, i když jsem byla naštvaná. Tak jsem rychle řekla „miluju tě, ahoj.“

A pak jí zavěsila a necítila výčitky.

Udělala jsem během let spoustu hloupých a sobeckých věcí, ale nechci, aby taková rozhodnutí ovlivnila Joshe nebo Louieho. Nikdy. Ale máma nastoupila a já se teď cítila jako největší blbeček na světě a to i přesto, že jsem se Louieho ráno ptala, jestli je mu dobře.

Dělala jsem to nejlepší, co jsem mohla, pomyslela jsem si. A většinu času jsem si vedla docela dobře.

Pon más atención.

Člověče, měla jsem pocit, jako by mě praštila. Že prý jim nevěnuju pozornost. Jak to může říct?

Všechna ta tíha se usadila na mé hrudi a moje srdce se topilo v máminých slovech. Zrovna jsem se roztřeseně nadechla, když jsem slyšela, „Diano!“

Doslova metr ode mě, na druhé straně ulice stál Trip a Dallas před tím tetovacím salónem vedle lahůdkářství. Super. Zaslechli mě? „Ahoj,“ pozdravila jsem trochu slabě Tripa, protože to on zavolal moje jméno.

Ani se nepokusil předstírat, že neslyšel, co jsem říkala do telefonu. „Jsi v pohodě, miláčku?“

Být souzena a následně kritizována někým, kdo by mě měl milovat, ve mně rozhodně nezanechalo pocit, který by byl ‚v pohodě‘ a neviděla jsem smysl něco předstírat, když mě dost jasně slyšel. Nesnažila jsem se ohromit jeho, natož Dallase. „Zklamal jsi někdy svoje rodiče?“ zeptala jsem se blonďáka, nasadila nucený úsměv a snažila se zlehčit něco, co se pravděpodobně stalo každému dítěti bez ohledu na věk – něco, co nechci, aby zažil Lou nebo Josh.

Trip se zachechtal tak jasně a upřímně, že mi bylo jasné, jak dobře jsem udělala, když jsem řekla pravdu. „Jen sedmkrát do týdne.“

Nemohla jsem si pomoct a usmála se. I když lhal.

Mrknul na mě, než dodal, „jdeš na oběd?“ Nasadil ten koketní úsměv, který se mnou v tu chvíli nic neudělal.

„Jen jsem vyšla ze salonu, abych vyřešila tohle,“ řekla jsem a mávla rukou s telefonem, když jsem se dívala na Tripa a ne na toho druhého muže, který v mém domě před dvěma dny večeřel. „Vy jste se šli místo oběda potetovat?“ snažila jsem se žertovat.

Odpověděl můj soused a donutil mě se podívat jeho směrem. „Jen já,“ vysvětlil prostě.

„Aha.“ Přikývla jsem a odvrátila pohled, protože si nejsem jistá, jak dlouho na něj můžu zírat, dokud nepřekročím tu hranici našeho přátelství, nebo co to mezi námi vůbec je. „Můj nejmladší je nemocný a já si nejsem jistá, jestli se nakazil i Josh.“

„Co je Louiemu?“ zeptal se Dallas okamžitě na toho malého chlapečka, který seděl vedle něj – a několikrát i na jeho klíně – když spolu několik hodin hráli střílečku.

Bezmocně jsem pokrčila rameny. „Má angínu.“

Oba muži sebou trhli a já přikývla.

„Musím zavolat Joshovi a zkontrolovat ho. Má dneska trénink na odpalování a nevím, jestli je nemocný.“ Bože, ať je v pohodě. „Uvidíme se později.“

„Dobře, měj se, miláčku,“ řekl Trip.

Zrovna když jsem se na něj usmála, ozval se Dallas, „snad bude Lou brzo v pohodě.“

Na něj jsem se taky usmála, a když se otočili, aby šli na parkoviště nebo do autoservisu, pozorovala jsem je.

Ze svého místa na chodníku jsem zavolala do Joshovy školy, nejdřív jsem se zeptala a pak trvala na tom, aby mi dali Joshe k telefonu, abych se sama ujistila, že je v pohodě. Čekala jsem před lahůdkářstvím, kdy se ozval na druhém konci linky.

„Ahoj?“

„J, tady Di. Je ti dobře?“

„Uhh, jo, proč?“ rychle dodal, „tobě je dobře? Je všechno v pohodě?“

A teď jsem cítila další tunu viny. Jsem takový idiot. „Všechno je v pohodě. Nedělej si starosti. Promiň. Louie je nemocný a tvoje abuelita ho musela vyzvednout. Jen jsem se chtěla ujistit, že taky nejsi nemocný.“

Vypustil dlouhý povzdech a já cítila bolest na srdci. „Myslel jsem…,“ zašeptal a jeho úleva byla jasně znát. „Nejsem nemocný, ale kdybys chtěla, tak mě můžeš vyzvednout.“

To dítě je číslo. Musela jsem se zasmát. „Jdi zpátky do třídy. Dneska tě ve škole vyzvedne děda,“ řekla jsem, i když jsem si byla jistá, že nezapomněl. Za poslední dva roky se tyhle plány moc nezměnily.

„Dobře, tak čau.“

„Čau, miluju tě.“

„Taky tě miluju,“ zašeptal, než telefon ohluchnul. Tak mě miluje aspoň někdo.

Hřbetem ruky jsem si musela otřít slzy a až v tu chvíli mi došlo, že jsem se rozbrečela. Ježíši. Nejsem si jistá, proč se dovolím mámou tak rozhodit; nebylo to poprvé, co mi vyčítala, že se o kluky dostatečně nestarám. A nebylo to ani naposledy.

**

„Takže se mi snažíš říct, že jsi dosáhla velikosti modré velryby?“

Vanessa se na druhém konci telefonu zasmála a přiměla mě tím k úsměvu, když jsem jela k mému domu. „Drž hubu.“

„To ty nosíš v břiše dítě velikosti batolete. Já ti jen říkám jak to je.“

„Doktor říká, že je z hlediska velikosti na největším percentilu—”

„Nekecej.“

„Ale není tak velký—”

„V porovnání s čím přesně? Se slůnětem?“ jsou dny, kdy si stačí promluvit s nejlepší kámoškou a den se hned zlepší. Už dlouho jsem přemýšlela nad tím, co mi řekla máma. Už jsem se tím nechtěla zabývat, a když se mi na obrazovce telefonu rozsvítilo Vanessino jméno, cítila jsem velkou úlevu.

Zasténala. „Ani jsem moc nepřibrala,“ namítla. „Mám jen velké břicho.“

„Dokud to velké břicho nesežere i zbytek tvého těla,“ vtipkovala jsem a ona vybuchla smíchy. „Slibuju, že se pokusím naplánovat výlet za tebou. Poslední dobou je všechno hektické. Sotva mám čas si dojít na záchod a i v těch chvilkách mi někdo buší na dveře a něco chce.“

„Já vím, Di. Je to v pohodě. Jen jsem ti chtěla říct, že jsem včera odeslala narozeninový dárek pro Joshe. Už máš všechno nachystané na oslavu?“

Skoro jsem zasténala. Ta oslava. Ach jo. „Skoro,“ odpověděla jsem neurčitě.

„To zní velmi přesvědčivě. Dobře, nebudu se ptát. Jak to jde s jeho baseballovým týmem?“

Otočila jsem volantem, abych vjela na příjezdovou cestu. „Zatím se mu tam moc líbí.“ To já tam mám problémy. „Už jsem dostala zákaz na jeden trénink, protože jsem si vyměnila názor s jednou mámou v týmu.“

„Diano! Co udělala? Řekla něco o Joshovi?“

Za normálních okolností mě až moc dobře znala. „Nazvala mě náctiletou maminou.“

Následovala pauza. Vanessa měla náctiletou matku. „Mrcha.“

„No jo. Ale je to fajn. Líbí se mu tam, nedělám si o to starosti a trenéři jsou…“ zahvízdala jsem. „Můj typ ne, ale hezky se na ně dívá.“

Zasmála se. „Začali tvoji rodiče znovu o tom, že by měl dělat fotbal?“

Skoro jsem zabručela. V mé rodině je fotbal citlivé téma. Nezáleží na tom, kolikrát jsem rodičům vysvětlila, že i když máme dva profesionální hráče v rodině, neznamená to, že je v tom dobrý každý s příjmením Casillas. „Ne.“

„A Louie?“

„Taky ne. Zmínil, že by chtěl vyzkoušet karate, ale zatím je spokojený u skateboardu.“

„Jsem si jistá, že—sakra. Musím na záchod, ale potřebuju obě ruce, abych se zvedla z pohovky—“

Zrovna jsem se začala smát, když jsem si představovala, jak se snaží vyškrábat z gauče.

„Drž hubu. Zavolám ti později, jo?“

„Dobře.“ Uchechtla jsem se. „Miluju tě.“

„Taky tě miluju,“ odpověděla.

„Nazdar,“ řekly jsme současně.

Hodila jsem telefon do kabelky a znovu se rozesmála. Ta představa, jak se Vanessa pokouší zvednout z pohovky, mi připadala čím dál vtipnější a pomalu jsem zapomínala na rozhovor s mámou. Když jsem vylezla z auta, otevřela jsem dveře spolujezdce a popadla několik tašek s potravinami. Máma mi poslala zprávu, že Louieho přiveze později a když Larsenovi odvezli Joshe na trénink a nechají si ho přes noc, rozhodla jsem se zajet z práce do obchodu. Jsem teď zásobená věcmi, které se budou hodit, až budou kluci nemocní.

„Diano?“

Zamrzla jsem na místě. Z každého zápěstí mi visely čtyři tašky. Telefon jsem měla v kabelce.

Srdce mi začalo bušit tak rychle, že rozhodně nechci vědět, jaký mám v tuhle chvíli tlak. Ten hlas už jsem předtím slyšela. Stačilo jen další „Diano“ a já si ten hlas spojila s tou části mozku, která ji nechtěla znát.

Byla to Anita.

Našla můj dům.

Je tady.

Snažila jsem si namluvit, že není důvod, proč vyšilovat, ale nešlo to. Víc než naštvání jsem cítila strach a to mě sralo. V hrudníku jsem cítila uzel a hrdlo se mi sevřelo. Ta část mě, která tohle nechtěla řešit – nikdy – mi říkala, abych nasedla do auta, zavřela dveře, a co nejrychleji odjela.

Ale pomyslela jsem na Joshe a věděla, že to udělat nemůžu.

Anita ví, kde bydlíme. Ví, kde kurva bydlíme. Pravděpodobně ta největší chyba bratrova života zjistila naši adresu.

Ruce mi znecitlivěly a pak se začaly třást. Zatnula jsem je do pěstí. Taky jsem zavřela oči a doufala, že je to jen špatný sen.

Pomalu jsem se nadechla, a váhavě jsem se narovnala. Kdybych nad tím přemýšlela, byla by to ta poslední reakce, kterou bych udělala. A jako špatný sen tam pořád stála.

Joshova matka.

Joshova biologická matka.

Neviděla jsem ji od Rodrigova pohřbu, kde udělala scénu na parkovišti, když zahlédla Mandy, manželku mého bratra – Louieho mámu a Joshovu nevlastní mámu, která pro něj byla víc než to… když ona nebyla.

„Ahoj,“ řekla klidným tónem. Zněla úplně jinak, než když jsem ji viděla posledně. Tehdy po mě řvala, že jsem blbá mrcha a byla opilá jako doga. To bych jí dokázala odpustit. Všichni jsme zažívali temné chvíle. Co bych jí ale odpustit nedokázala, byla její snaha pohádat se s Mandy, která truchlila a to, jak tahala Joshe za ruku, i když s ní nikam jít nechtěl. Proč taky? Před pohřbem, o kterém se dozvěděla bůhví jak, ho neviděla tři roky. Na jedné ruce bych dokázala spočítat, kolikrát toho chlapce viděla od chvíle, co se narodil, a v devatenácti letech se vzdala rodičovských práv.

Nemusím vyšilovat. Vůbec. Ale to se snadno řeklo.

„Jak ses měla?“ zeptala se skoro normálně.

„Dobře a ty snad taky, ale musíš jít,“ podařilo se mi říct klidně, opatrně a bez ohledu na to, že se mi ruce nepříjemně třásly. Cítila jsem asi osmdesát různých emocí a nebyla jsem připravena jim čelit.

„Chci si jen promluvit,“ snažila se vysvětlit Anita, když zvedla jednu ruku, aby se chytila za loket druhé paže. Vypadala hubeněji než posledně. Bělmo jejich očí vypadalo spíš žlutě a já přemýšlela, co je s ní špatně.

Když jsem ji tehdy odtáhla od Mandy a Joshe, postrkovala jsem ji směrem k autu a velmi jasně jsem jí řekla, „pokud chceš ještě někdy vidět Joshe, musíš si dát život do pořádku.“ A z té žluté místo bílé a hrozných vlasů soudím, že to neudělala.

Anitu jsem znala. Aspoň tu osobu, kterou bývala. Byla to holka, která se zamilovala do mého bratra, kterého potkala v klubu ve Fort Worth. Byla moc milá, ráda se bavila a hlasitě smála. Myslím, že jsme si byly podobné. Anita s mým bratrem chodila jen dva měsíce, než přišla s tím, že čeká jeho dítě. Byla jen o rok starší než já, ale při pohledu na ni jsem viděla člověka, který fyzicky stárne mnohem rychleji. Začalo to větou „nejsem připravená vychovávat dítě“ a končilo to tou osobou, která stála přede mnou a dělala jedno špatné rozhodnutí za druhým.

Byla to Joshova biologická matka, ale ve všech směrech, na kterých opravdu záleží, byl Josh můj a dělila jsem se o něj jen v případě, když to sám chtěl. Byl můj ještě před Mandy a byl můj i po Mandy. Já jsem ho pomáhala krmit z lahvičky, když ho propustili z nemocnice. To já se střídala s bratrem, když jsme k němu uprostřed noci vstávali, když plakal. Já mu utírala zadek, kupovala mu oblečení a rozmixovala mu jídlo, když přestal pít mléko. To já brečela, když můj bratr poznal Mandy a oznámil mě i mojí nejlepší kamarádce, že se budou stěhovat do společného bytu. To mně chyběl Josh všechny ty roky, když spolu bydleli.

Ne Anita.

„Jdi. Hned. Pořád platí ten zákaz přibližování. Nemůžeš tady být,“ řekla jsem tím hlasem, který nepřipouštěl námitky. Používám ho často na kluky.

Na jejich tvářích se ukázala růžová a tím mi připomněla výraz, který měla poprvé, když chtěla vidět Joshe. To mu byl rok a půl. Začal plakat, přímo vzlykal, a ona se cítila tak rozpačitě, že mi jí bylo líto. Ale na druhou stranu ji nikdo nenutil, aby zmizela z jeho života. Nikdo ji nedonutil udělat a říct ty věci, které vedly mého bratra k tomu, aby vyplnil zákaz přibližování k Joshovi.

„Diano, prosím. Už je to tak dlouho—”

„Pokud chceš vidět Joshe, takhle to nebude. Nemůžeš se tady prostě jen tak ukázat. Musíš jít. Hned.“

Ta růžová barva byla znatelnější a sklopila pohled. „Diano—”

„Anito, hned teď,“ trvala jsem na svém, i když jsem dobře věděla, že má Josh trénink ještě hodinu.

Zasténala a zvedla ruce po stranách hlavy, když hlasitě polkla. „Mohla bys mě chvíli poslouchat? To je všechno, co potřebuju.“

„Ne. Chci, abys odešla. Hned teď. Dám ti e-mailovou adresu. Můžeš se se mnou spojit. Nechci s tebou mluvit, nechci tě ani vidět, ale můžeme si napsat.“ Člověk by řekl, že jí to došlo z toho, jak jsem jí dvakrát předtím zavěsila telefon. To, co mi chce říct, chci písemně.

Její pusa – ta, která nejednou nazvala mého milovaného synovce chybou – se otevřela, ale nic z ní nevyšlo.

„Jsem si dost jistý, že ti říká, abys šla do prdele.“

Cítila jsem něco v zadní části krku. Úlevu? Otočila jsem se přes rameno a viděla, jak jde Dallas po chodníku k mému domu. A navzdory tomu, že jsem chtěla křičet na Anitu a vyčíst jí všechny ty způsoby, jakými ublížila mému Joshovi, nemohla jsem si pomoct a sledovala svého souseda.

A nebylo to proto, že byl špinavý, zpocený a tričko se mu lepilo k hrudi.

Možná trochu.

Protože, Ježíši Kriste, můj mozek snad na patnáct nebo třicet vteřin zapomněl, kdo to u mě stojí a místo toho jsem sledovala toho skoro cizince. Pokud nebyla Anita slepá, určitě viděla to, co já. Ten jeho „táhni kurva do hajzlu“ obličej. Silnou horní polovinu těla. Staré, opotřebované džíny, které na sobě měly skvrny a odřené, špinavé, černé pracovní boty. To tričko, které měl na sobě, se snad srazilo, protože mu rukávy sotva pokrývaly ramena a díky tomu zdůrazňovaly tetování na jeho bicepsech. Než mě mohl nachytat, rychle jsem se mu podívala do obličeje.

„Půjdeš sama, nebo tě budu muset doprovodit k autu?“ zeptal se Dallas, když se zastavil vedle mě. Jeho rameno bylo jen pár centimetrů od mé hlavy a úplně mě překvapil. Nebudu odmítat dárek, když mi ho někdo dá, i kdyby to bylo od někoho, komu nevím, jak se odvděčit.

„Chci si jen promluvit,“ řekla ta žena, která nadělala mému bráchovi spoustu problémů.

„Jsem si dost jistý, že ona s tebou mluvit nechce. Mám pravdu?“

Pořád jsem zírala na Dallase, když jsem rozptýleně řekla, „ano.“

Můj soused pokrčil rameny a pozornost měl zaměřenou na ženu před námi. „Slyšelas. Dej se na cestu.“

„Potřebuju jen minutu, Diano—”

Když řekla mé jméno, přiměla mě konečně odtrhnout oči od Dallase a podívala jsem se pro změnu na ni. „Nenuť mě volat policii. Prosím. Už jsem ti řekla, aby sis dala život do pořádku, Anito. Neukazuj se neočekávaně. Tohle to nefunguje.“

Když jsem zmínila tu policii, můj soused konečně obrátil hlavu, aby se poprvé pomalu, pomalu, pomaličku podíval na mě. Koutkem oka jsem viděla, jak zamrkal. Jeho ostrá lícní kost sebou škubla. Nozdry rozšířil tak, že to šlo vidět.

„Policii?“ zeptal se ten muž, který žil naproti přes ulici, klidným, ale chladným hlasem. A Dallas – mohla bych ho v tu chvíli samou vděčností obejmout, dokonce i políbit – zvedl jednu velkou, vytvarovanou ruku a ukázal palcem za sebe. „Vypadni.“ Jedno slovo, stačilo jen jedno slovo. „Hned.“ A tím dalším slovem ten drsný příkaz ještě podtrhnul.

Jako by si konečně uvědomila, že jsem ochotná uvědomit orgány o tom, že tady porušuje zákon, udělala krátký a ostrý zvuk. „Fajn. Už jedu.“

Už jsem jí nevěnovala pozornost já, ani Dallas; ten měl moc práce, když mi zíral do očí. Trošku jsem litovala, že jsem začala s tou zírací hrou, ale na to už je pozdě. Pokud chce zírat, budeme na sebe zírat.

Až nastartování auta nás přimělo upustit zdi, které jsme si kolem sebe postavili. Dallas se podíval přes mé rameno. Výraz mu potemněl a na čele se mu ukázaly vrásky, když sledoval Anitino auto. Byl to černý Chevy, na to bych nezapomněla.

A stejně tak rychle ty jeho oči sklouzly k mému obličeji a výraz mého obličeje se ze znepokojeného změnil na ustaraný. „Jsi v pohodě?“

Dokázala jsem jen přikývnout, až moc rychle, ale neměla jsem pochyb, že mám úzkost vepsanou ve tváři. Anita neměla na Joshe žádné legální právo. Nemohla by si ho prostě jen tak vzít. A já byla ochotná se podělit. Opravdu. Ale neměla jsem žádnou jistotu, že by mu neublížila tak, jako to udělala už několikrát předtím. A podělila bych se jen v případě, že by o to Josh stál.

Dlouze jsem vydechla, pak znovu a nakonec jsem konečně znovu přikývla. Už vím, že jsem v pořádku. A kdybych nebyla, tak nakonec budu. „Jsem v pohodě.

„Dobře.“ Na ústech mého souseda se ukázalo menší zamračení. „Ukaž, vezmu to,“ řekl a natáhl ke mně ruce.

Zavrtěla jsem hlavou. „Není třeba.“

Ty koutky jeho zamračených úst se napjaly. Dallas zamrkal, oči sunul z jednoho mého oka na druhé, jako by něco měřil. A možná opravdu měřil. Moji tvrdohlavost. „Vezmu to,“ řekl nakonec pomalu a opatrně vzal tašky, které jsem měla na zápěstí, a pořád mě pozoroval.

Nenašla jsem v sobě dost síly, abych protestovala, abych mu řekla, že ty tašky unesu sama nebo že už udělal dost a já jeho pomoc nepotřebuju. Nestála jsem o to, aby šel do mého domu a choval se divně, nebo si v hlavě vymýšlel další blbosti, jako že ho třeba pronásleduju. Ale neměla jsem dost síly. A tak jsem šla ztuhle, ztuhle, ztuhle za ním. Odemkla jsem dveře a sledovala, jak jde dovnitř, zatímco jsem z auta vzala zbytek tašek a šla za ním.

Byla jsem v pohodě. Anita už k mému domu nepřijde, a kdyby ano, tak až za několik let. Tak to funguje. Ukáže se a pak uběhne několik let, než ji člověk zase vidí.

Dallase jsem našla v kuchyni, kde zrovna vyndával věci z tašky. Moje srdce se trochu zatřáslo a žaludek jsem měla pořád neklidný. „Opravdu to nemusíš dělat. Zvládnu to.“

„Dobře,“ tak zněla jedno jednoduchá odpověď, ale pokračoval dál v tom, co dělal.

Povzdychla jsem si. „Opravdu. Nemusíš to dělat. Nechci, aby ses tady cítil divně. Přísahám, že se o nic nesnažím.“

Ty velké, mozolnaté ruce se zastavily v pohybu. Vypustil pomalý a hluboký povzdech. „Vím, že se o nic nesnažíš.“

Byla jsem tak soustředěná na Joshovu mámu, že jsem nemohla přijít s vhodnou odpovědí a nevšímala jsem si ani napjatého ticha mezi námi. Hanbu jsem cítila od břicha až po bradu, ale bylo mi jasné, že mu budu muset o dnešku něco říct. „Díky za to, co jsi udělal tam venku.“ Jo, bála jsem se, že to bude znít trapně a jak vidno, ten strach byl oprávněný.

Podíval se na mě přes dlouhé řasy, kterých jsem si předtím nikdy nevšimla. „Parkovala před tvým domem už nějakou dobu,“ oznámil klidně. „Přišlo mi to divné.“

Jeho poznámka mě přiměla cítit se trochu provinile kvůli toho, že jsem předtím poslouchala, jak se hádá s ženou z červeného auta, možná jeho odloučenou, možná-skoro-bývalou manželkou. Nic mi po ní nebylo a rozhodně jsem na ni neměla myslet teď, když jsem se měla soustředit na důležitější věci. Jako třeba na zkurvenou Anitu.

Nemůže si vzít Joshe. Nemůže. To prostě nejde, připomněla jsem si, když jsem cítila uzel v žaludku.

Možná bych měla zítra zajít do jeho školy a promluvit si s učitelkou o téhle situaci, aby dávali větší pozor, kdo ho vyzvedává.

„Měl bych o něčem vědět?“ zeptal se tiše a něžněji, než řekl jakoukoliv větu od doby, co ho znám.

Měl by? Přitiskla jsem si dlaň na čelo, zavřela oči a snažila se zklidnit srdce.

Něco kovového se ozvalo při střetu s kuchyňskou deskou. Dokážu si představit, jak zvedá plechovky s polévkou a pokládá je, aby zaměstnal ruce. „Když mi řekneš, co potřebuješ, mohl bych ti pomoct.“

Teď mi nabízí pomoc, přestože to nebylo tak dávno, co mu i vteřina v mé blízkosti dělala problém. Kdo by si to pomyslel? Kdo by si to kurva pomyslel?

Mé zavřené oči se zaplnily slzami a já je otřela, když jsem si přejela dlaní přes obličej. Kdy se ze mě stala taková fňukna? Když jsem oči otevřela, sledovala jsem skříňku před sebou. A řekla jsem pravdu. Protože lži a já nejsme přátelé. „Byla to Joshova biologická matka,“ zamumlala jsem.

A on nic neřekl.

Otočila jsem se čelem k němu a viděla jsem, že má jednu ruku na plechovce, kterou jsem ho předtím slyšela vytahovat ze sáčku. Podívala jsem se mu do očí, když jsem do ruky vzala jednu z tašek a začala vytahovat další věci. „Neměl by se s ní vídat. Když mu byli tři, snažila se ho odvést ze školky a došlo to až k zákazu přiblížení. Od té doby se o nic podobného nepokusila, ale ukáže se vždycky až po letech.“ Pokrčila jsem rameny a zmuchlala tašku, když jsem všechno vytáhla. Stiskla jsem ji v pěsti, podívala se na něj přes rameno a znovu pokrčila rameny. Co na to mám ještě říct?

„Dobře,“ řekl jemně. Díval se mi do očí. A mezi obočím měl malou vrásku. „Dobře,“ zopakoval, když vydal téměř bolestný výdech. „Budu dávat pozor.“

Ústa se mi zformovala do úsměvu, který moc nevyšel. „Děkuju. Nemůžu—” Bože, celá ta situace mi přišla trapná. Pořád jsem se nedokázala vyrovnat s tím, že se po takové době zase ukázala. Proč by to dělala? Když se ukázala v minulosti, vždycky to bylo kvůli tomu, aby otravovala Rodriga. Upřímně jsem si nemyslela, že by jí na Joshovi záleželo. Ale co já o tom vím? Kdybych byla na jejím místě, udělala bych to stejné. Všichni děláme chyby, kterých nakonec litujeme. „Opravdu si toho vážím.“

„Nemusíš mi děkovat. Nenechal bych tě v tom samotnou.“ Zvedl ruku, aby se dotkl zadní části krku v gestu, které vůbec nevypadalo klidně. Pravděpodobně se mu nelíbilo, že se dostává do takových situací. A já ho nemohla vinit. Ale jeho další věta to vysvětlila. „Dlužím ti.“

„Ty mi nic nedlužíš,“ řekla jsem pomalu a setkala se s jeho pohledem.

Jeho obezřetná tvář se nepohnula. „K mojí rodině ses celou dobu chovala mile. Dlužím ti,“ zopakoval.

Asi mluvil o Deanovi a Tripovi, tak jsem se soustředila na jeho další slova. Co si s tímhle chlapem krucinál počnu? Mám být nevděčná jen proto, že byl hlavně morální podporou? Moc dobře vím, že bych měla přijmout jakoukoliv pomoc, kterou je někdo ochotný poskytnout.

Několik dalších minut jsme pracovali mlčky. On vytahoval věci z tašek, pokládal je na pult a já je ukládala tam, kde patřily. Párkrát jsem ho přistihla, jak se rozhlížel po kuchyni a sledoval ty opotřebované skříňky a malbu, která by potřebovala přetřít… a ty podlahy, které už zažily lepší časy. Ale nic neřekl. A já se nehodlala nechat rozhodit tím, že mám v domě skoro úplného cizince.

„Pokud chceš zavolat policajty, můžu být tvůj svědek, že tady opravdu byla,“ nabídl můj soused tak snadno, že mi tím připomněl, že nerad tráví čas s ženami, které s ním flirtují, protože je ženatý a taky učí malé kluky baseball.

Přemýšlela jsem nad tím, když jsem ukládala potraviny. Pravda byla, že jsem do toho policii zatahovat nechtěla a to hlavně kvůli toho, že nechci, aby se o tom dozvěděli rodiče, protože by si začali dělat starosti a nechtěla jsem, aby se do toho zapojili kluci. Noc po pohřbu mě Josh donutil slíbit něco, co nebudu nikdy brát na lehkou váhu. Pokud nebudeš chtít, už ji nikdy nemusíš vidět, J. Nedovolím jí, aby tě vzala. Přísahám.

„Nebudu je volat,“ řekla jsem. „Nemyslím, že se vrátí.“

Ten zvuk, který mu zachrčel v krku, mi neřekl, jestli mé rozhodnutí schvaluje, nebo naopak.

Uvažovala jsem, že mu řeknu o Rodrigovi, ale nakonec jsem to zavrhla. Nejdřív se musím vzpamatovat z toho, že jsem viděla Anitu. Konverzace o bratrovi byla hora, kterou jsem nechtěla vyjít. Ne s tímhle mužem, který se pomalu stává mým kamarádem.

Když jsme o pár minut později skončili, věnoval mi Joshův trenér vážný pohled. „Už půjdu, ale budu doma celý zbytek dne. Pokud budeš něco potřebovat, houkni na mě, ale stejně budu dávat pozor a přesvědčím se, že už dneska nebudeš mít další nezvané návštěvníky.“

„Opravdu to nemusíš dělat,“ snažila jsem se namítnout.

Dallas naklonil hlavu na stranu a pozoroval mě. Otevřel pusu dost na to, abych viděla, jak tiskne špičku jazyka do koutku. „Jsi přítelkyně mé rodiny. My dva jsme sousedé.“ Víčka měl nízko, skoro jako by mhouřil oči. „Pokud budeš něco potřebovat, zavolej mi.“

Ten pohled, kterým jsem se na něj podívala, musel dost jasně říct „a seš si jistej, že nebudeš vyšilovat, když ti zavolám?“ protože se na mě zamračil.

„Houkni na mě,“ zopakoval umíněně.

Přikývla jsem, ale nebyla jsem si jistá, jestli si to kamarádství nevezme zpátky, když se mu opravdu pokusím zavolat. „Ještě jednou díky.“

Dallas pokrčil jedním svalnatým ramenem. „Ujisti se, že za mnou zamkneš, jasné?“

Moje kývnutí bylo mírné. Ta hrdá část mě chtěla říct, že se o sebe umím postarat. Protože je to pravda. Umím to. Starám se o sebe a dva malé kluky. Ale nechala jsem klapačku zavřenou. Vím, kdy pomoct přijmout a kdy ne. Ne že bych tady měla někoho jiného.

„Hej!“ zavolala jsem na něj najednou. „Josh má příští víkend narozeninovou oslavu. Pokud nebudeš mít plány, klidně se stav. Bude tady jídlo a pozvu i pár dalších sousedů.“ Nechci, aby si myslel, že se ho pokouším svést.

Dallas chvíli zaváhal, ale pak šel dál. Byl zády ke mně. „Dobře.“ Na chvíli se nepohnul. „Až se příště vrátíš domů, dávej větší pozor.“

V hrudníku jsem cítila nelibost z toho, že se mnou jedná jako s děckem. Co to s ním je a proč mě tak komanduje?

Ty zlato-hnědé oči se na mě podívaly přes rameno. Mezi obočím se mu ukázala povědomá vráska. „Nebuď nasraná,“ řekl a znovu se otočil, než dodal, „chci jen pomoct. Uvidíme se později.“