WB - 28. kapitola

Překlad: Lenuszka

Ticho jako v kostele pokračuje celé další dva dny. Jedna moje část je nadšená, že uslyší zvuk Pondělní noci s fotbalem, tématem, které jsem si spojila s ním. Moje druhá část to nenávidí. Tenhle muž je světový šampion, pro Krista. Zatímco já jsem mistr…ničeho, jen sebe sama. V daný čas je bezpečné se domnívat, kdo by eventuálně vyhrál tuhle bitvu vůlí. Proto když napsal, že je na cestě k mým rodičům, protože si potřeboval „promluvit“, udělala jsem jedinou věc, kterou jsem mohla, sbalila jsem si věci a přijala Ambeřinu nabídku, že můžu zůstat u ní, než si najdu jinou práci. To bylo před deseti dny. Deset dní textovek a hlasových zpráv, na které jsem se neodvážila podívat, protože vím, že bych tomu propadla.

„Bolí mě prsa.“ Řeknu to velmi tichým hlasem. Hádám, že tak o deset let později konečně dostanu odpověď.

„To je pěkné,“ moje poradkyně nepřítomně zamumlá. Když má volné večery, sedí vždycky na gauči a sleduje svoje oblíbené show.

„Amber…Ambs?“ Pozornost sama. „Paging Amber Isabelle Jonesová. Jo ty, slečno Jonesová.“

Její blond hlava se ke mně otočí. „To je Skandál! Nemůžeš se mnou mluvit během Skandálu.“

„Říkala jsem--“ a řeknu to velmi pomalu a významně. „Bolí mě prsa. A jsou velké jako nafukovací člun – přesně dva nafukovací čluny.“

„Přestaň se chvástat,“ řekne kousavě, hodí po mně pohledem předstírajícím myšlení. „To máš kvůli menstruaci.“

„Ta měla přijít před dvěma týdny.“

V té chvíli konečně odlepí oči od televize a pomalu, přímo naprosto pomalu – jako ve Vymítači, když Linda Blairová otočila hlavu o 360 stupňů – no Ambeřina hlava se otočí o 90 stupňů, aby se na mě podívala.

„Obchod. Musíme jít okamžitě do obchodu.“

Dva týdny jsem si říkala, že to není možné. Výmluvy na škále od stresu, k rakovině dělohy, až po předčasnou menopauzu. A nikdy nepřišlo na přetřes to slov na T. Lži, všechno lži, co jsem si říkala, protože pravda je děsivější, než předčasná menopauza, ačkoli ne víc, než rakovina dělohy. Pohled do Ambeřiny tváře je jako pohlavek.

Sesbíráme se z gauče, skočíme do žabek, a vypadneme ze dveří. Já s vlasy jako krysí hnízdo z té vlhkosti a její na vršku hlavy v neupraveném drdolu, vypadáme jako naprosté a totální trosky, když běžíme do obchodu na rohu.

„Který mám koupit,“ ptám se, zmatená ze všech variant domácích těhotenských testů naskládaných v regálu. „Slova nebo symboly?“ Zvednu je pro její kontrolu.

„Všechny,“ odpoví s přikývnutím. „Potřebujeme je všechny.“

Nazvat trapným to, když postarší džentlmen u pokladny namarkuje skoro patnáct těhotenských testů, by bylo naprostým podceněním. „Jen si chceme být jistí,“ vyhrknu nahlas, pro něj a všechny ostatní, které by to mohlo zajímat. Jakmile se dostaneme zpátky do Ambeřina bytu, ta sračka do mě opravdu udeří – a naprosto mě naštve.

„Kontrolovala jsi datum spotřeby na tomhle?“ Obě jsme natěsnané v její malé koupelně, na jejím umyvadle vedle sebe deset pozitivních testů.

„Jsem si celkem jistá, že všechny prošlé nejsou,“ řekne ta chytračka, známá taky jako moje nejlepší kamarádka.

„Teď není čas na sarkasmus!“ Moje emoce zuřivě kolísají od nadšených po vyděšené, jako by si někdo hrál agresivní hru ping pongu s mým srdcem. Nemůžu se rozhodnout jen pro jednu. „Co budu dělat?“ Amber odvrátí obličej bez výrazu. Pro jednou nemá slov. „Teď není čas na to, abys byla ticho!“

„Myslím, že bys to měla říct otci svého dítěte.“

Ughhhh, jen zvuk toho mě nutí vrhnout. Vyjdu z její koupelny do ložnice a padnu tváří na postel. Je hned za mnou, jemně naléhá. „Nechápu, proč z toho děláš kovbojku. Není to poprvé, kdy profesionální sportovec zbouchnul svou přítelkyni… a ty jsi několik měsíců vyplašená z jednoho takového. Ne, že byste vy dva byli příliš mladí.“

„Ty tomu nerozumíš,“ zaúpím. Jak jí mám vysvětlit, že má Cal vasektomii, speciálně proto, aby se vyhnul něčemu takovému? Dobrý Bože, ten muž má jaderné sperma. Jak může být kruci holka zbouchnutá chlapem, který má vasektomii?!! Udělám si v hlavě poznámku, že si tenhle zázrak musím co nejdříve vygooglit. Nemůžu se rozhodnout, jestli jsem tou nejšťastnější ženou na zemi, nebo zřejmě ta nejnešťastnější. Matt a já jsme to posledních několik let dělali bez ochrany a nic se nestalo… najednou si uvědomím, že myšlenka na Matta už nebolí. Jeho vzpomínka se usadila na takovém mém vnitřním místě, že se na to můžu dívat bez pocitu viny, bolesti nebo hněvu. Všechno, co cítím, je teplo a láska.

Moje nadšení z toho objevu trvá celou nanosekundu. Jakmile se moje mysl vrátí ke Calovi, moje vnitřnosti naplní strach. Nemám tušení, jak mu to řeknu, a je celkem očividné, že tuhle novinku nebude slavit, jak by měl.

***

Je podvečer a já jsem zaneprázdněná projížděním stránek s nabídkami práce na Ambeřině počítači, když z její ložnice vyjde Justin, popadne lahev s vodou z lednice a kývne mi na rozloučenou. Tohle je záhada, kterou ještě budu muset vyřešit. Justin se tu stavil minimálně několikrát v týdnu za poslední měsíc. Nikdy nevyjdou. On přijde, zmizí v její ložnici, a pak – nic. Naprosté ticho. Ani pípnutí, až na šepot. Chci říct, co tam sakra dělají? Hrají scrabble? Protože jestli tam dělají něco sexuálního, je to bez jakékoli jiskry. Ještě jsem to se svou blonďatou kamarádkou nenakousla, ačkoli ten čas se už rychle blíží.

Ozve se těžké zaklepání na dveře a Amber vyletí z pokoje, naprosto oblečená. „Je tady.“

To netrvalo dlouho. Musel zjistit, že už u rodičů nejsem. Jestli nepřestane klepat na ty železné dveře, jsem si celkem jistá, že některý z Ambeřiných vlezlých sousedů zavolá poldy. Už teď vidím ty zprávy…

Nejužitečnější hráč Super Bowlu zatčen za pronásledování matky svého dítěte. Dostal úder do koulí od její smělé nejlepší kamarádky.

„Chceš, abych se ho za tebe zbavila?“ řekne s příšerným škodolibým pohledem v očích. Nnnnneeeee. Definitivně na něj nemůžu poslat Amber – ještě ne.

„Musím to vyřešit. Je čas. Ten tvrdohlavec nepřestane, dokud to neudělám.“

„Musíš mu to říct, než se to dozví jinak.“

Jen z té myšlenky mám zástavu. „Jsem vyděšená.“

„Já vím.“ Chytí mě za ruku a zmáčkne. „Jsem tady pro tebe.“

S trhnutím otevřu dveře a najdu ho tam stát s rukou visící ve vzduchu. On je tak zatraceně krásný – prostě je to tak nefér. Jak jsem si mohla někdy myslet, že je jen pěkný? Nebo chladný? To ta láska.

„Viděl jsem právě odcházet Harpera?“ ptá se se zmateným zamračením.

„Ano.“ Otočím se a jdu do obýváku. Pak si založím ruce na hrudi pod svými teď obřími prsy. Už jsem si musela vzít větší podprsenku. Těhotenství má na mé tělo okamžitý a viditelný efekt. Nejvíc na moje prsa. Ačkoli se cítím nafouklá všude. I ve volném tričku a ustřihnutých džínových kraťasech si myslím, že vypadám jinak. Sedne si na gauč a roztržitě se rozhlédne. Je neklidný, plný nervózní energie. Vrátí se ke mně očima plnýma rozmanitých citů: úleva, zalíbení, radost…láska. Je tam tak moc lásky. Jeho pohled po mně přejíždí, narazí do všech nejvýraznějších částí mého těla a tváře.

„Proč se mi vyhýbáš?“

„Víš, proč.“

„Vypadáš…skvěle,“ řekne tesklivě. Jeho slova proniknou dovnitř a chytí mě za srdce. Může to říct? Možná to půjde lépe, než jsem čekala… možná. To, že mi chybí, se stalo tak velkou součástí mě, že teď, když je tady, chci jen hltat jeho obraz. S nakrátko ostříhanými vlasy a strništěm, které mu pokrývá pevnou čelist, jsou viditelné změny. Za méně než měsíc to vypadá, že ztratil tolik váhy, kolik já jsem přibrala. Jeho oči jsou mdlé. Pod očima má pořád tmavé kruhy.

„Vypadáš děsně.“ Jsem si jistá, že mám vepsáno všude ve tváři, jak mi vadí, že ho takhle vidím. Přikývne a smutně se usměje, což mi způsobí napětí v hrudi a mé hrdlo se stáhne.

Nebudu brečet. Nebudu brečet. Nebudu brečet.

Tak moc ho miluju. Víc, než jsem si někdy mohla představit po tom, čím jsem si prošla. A je to upřímná láska. Vidím ho, jaký doopravdy je, a miluju ho ještě víc pro všechny jeho znaménka a bradavice, venku na veřejnosti se neskrývá za fasádou svého vzhledu nebo slávy, nebo jakékoli jiné hovadiny, která by mě možná kdysi fascinovala, ale teď  mi nemůže být ukradenější.

„Cítím se hrozně.“

„Sledovala jsem zápasy. Hrál jsi moc dobře.“ Ztracený v myšlenkách nepřítomně přikývne. „Vypadá to, jako byste měli vy kluci letos tým pro play off,“ zvládnu říct přes hustou pořádnou porci emocí, které mi klokotají v krku.

Jeho teplé oči zajedou k mému břichu. Nastoupí jeho odhodlaný výraz, když vstane. Schová si ruce do kapes jeho černých tepláků, a pokrčí svými velkými rameny. Pak je vytáhne a překříží si je vepředu na jeho široké hrudi. Nakonec je pustí volně podél těla. Všechno tohle v intervalu několik vteřin.

„Nemůžu spát. Nemůžu se soustředit. Ani nemůžu jíst.“ Pomalu jde ke mně, pokračuje v jemné promluvě. „Potřebuju, aby ses vrátila.“ Zvednu ruku, abych ho zastavila. Jestli se ho dotknu, jestli ho nechám mě držet, budu ztracená. A právě teď nemůžu dovolit, aby se to stalo – v sázce je příliš. „Budu žebrat, jestli chceš.“

„Nic se nezměnilo, Cale. Nechceš děti a věc se má tak – že jsem to pochopila. A rozumím, proč nechceš. Neumím si představit, jak těžké to všechno muselo být – ta odpovědnost, která ti padla na ramena. Ale děti jsou pro mě extrémně důležité. Nejdůležitější. Vstoupilo by to mezi nás později, a nechci to udělat ani jednomu z nás. Nebylo by to fér.“

Přejede si po čele a promne si kořen nosu. „Co kdybych… ustoupil? Co kdybych řekl, že s tebou jedno chci?“

„Oba víme, že bys souhlasil pod nátlakem.“ Zhluboka vydechne a přišpendlí mě rozčileným pohledem.

„Já se tu snažím kruci. Dej mi něco, s čím můžu pracovat.“ Jeho huhňání je zpátky, což znamená, že ho jeho emoce ždímají. Fakt, že nepopřel to, co jsem právě řekla, mi sevře vnitřnosti, zatímco mi oči naplní slzy, příval hormonů, které mi kolují v krvi, ze mě dělá plačtivou trosku. S tímhle rozhodnutím mu nemůžu pomoct. Vím, co musím udělat – pro nás oba. Je to jediný způsob, jak odhalit jeho pravé city.

„Jsem těhotná.“

„Cože?“ Přesune ke mně svůj intenzivní pohled bez mrknutí.

„Řekla jsem, že jsem těhotná.“ Dělám, co můžu, abych udržela oční kontakt co nejdéle, což ale nakonec není moc dlouho.

„Kurva…“ zamumlá. Znovu mě sjede očima, hledá důkazy. A pak se pomalu, ještě pomaleji vrátí k mým… a změní se na dva kusy ledu.

„Čí je to?“

Jeho hlas klesnul do nelidského zavrčení. Žíla na jeho spánku pulzuje. Všechno, čeho jsem se strachovala celé týdny, se mi plní před očima. Už nemůžu déle zadržet slzy. Nekontrolovatelně mi stékají po tvářích. Snažím se jako peklo, aby byl můj hlas klidný, když promluvím.

„Jestli se ptáš, jestli čekám naše dítě, odpověď je ano.“

„Tohle se mi nemůže stát znovu,“ mumlá si pro sebe. „Je to Harperovo, že?“ Jeho hlas je drsný, odsekávající. Jeho oči vypadají divoce. Pořád musím vlastnit svoje srdce, protože sázka, kterou právě projel, by tolik nebolela, kdybych ho neměla. Dýchá divoce, ruce má na bocích, otočí se ke mně zády.

„Je tvoje,“ řeknu klidněji, než jak se cítím, a rychle si setřu slzy. Jeho hlava se otočí mým směrem.

„A tomu mám věřit? Nevím, co je horší, že tě odkopnul a ty se ze mě snažíš vytáhnout prachy, nebo že si myslíš, že jsem dostatečně hloupý na to, abych ti věřil.“

Stojí mě to všechnu silnou vůli, kterou mám, abych ukočírovala svůj hlas, snažím se zůstat při smyslech. Po hlubokém nádechu řeknu, „Vím, že jsi právě teď v šoku, Cale. Taky jsem byla v šoku, věř mi, byl jsem šokovaná. Ale neříkej nic dalšího – později toho budeš litovat.“

„Já nejsem ten, který bude něčeho litovat.“ Zuří. „To ty.“

O chvilku později vypadne z místnosti i z hlavních dveří. Hlasité třísknutí, které se ozývá celým bytem, se mnou škubne. Bolest, kterou cítím, mi klesne až do kostí. Cítím, jak mi z tváře mizí krev a vlévá se mi do nohou. Stojím jako přibitá na zemi uprostřed místnosti plných patnáct minut, každý sval v mém těle se třese.

„Jsi v pořádku?“ Ambeřin hlas je jemný. Otočím se a najdu ji stát v otevřených dveřích. Vše, co můžu udělat, je zatřást hlavou, cokoli navíc a rozpadnu se. Tiše přijde ke mně a pevně mě obejme. „Projdeme si tím spolu. Nejsi sama.“

Tahle slova zní pravdivě a známě. A po chvilce si vzpomenu, proč. Tohle byla přesně ta samá slova, která řekla tu noc, kdy vjel Matt se svým autem do vodního hrobu.

***

O dva dny později se cítím jen nepatrně zase jako člověk. Strávila jsem posledních čtyřicet osm hodin souběžně se cpát čímkoli, co popadnu do ruky, a vyplakáváním si oči. Toto a mimo jiné jsem se odhodlávala, že je čas zasvětit mé rodiče do celé té zábavy.

„Co je to?“ moje matka zaječí, když mě vidí vejít do kuchyně s pohledem čirého zničení na mé tváři.

„Kde je táta?“ Jsem vyrovnaná s velkým V. Musím se držet, ačkoli každý hormon v mém těle dělá výtržnosti.

„V obchodě. Co to má znamenat, Camillo? Jsem z tebe nervózní.“

„Chtěla jsem to říct vám oběma dohromady...asi to nemůže počkat.“ Angelina si přitiskne ruku na hruď. Teď už vypadá opravdu zděšeně, tak to vysypu rychle, než dostane infarkt. „Jsem těhotná.“

Její tvář je kolotočem emocí. Šok, zvědavost, podezření, radost, nadšení. Každý si přijde na své – je tam od všeho něco. Ona si vybere naději.

„Jsi si jistá?“

„Dnes ráno jsem byla u gynekologa a potvrdil to.“

Na tváři mojí matky se pomalu, velmi pomalu začne rozlévat úsměv, až ji skoro rozpůlí. „Miminko… budeme mít miminko. Bůh vyslyšel mé modlitby.“

Ještě její nadšení nesdílím.

„Nejsi…šílená?“

Její modré oči se zapíchnou do mých. „Proč bych byla šílená?“

„Nevím… nejsem vdaná. Nemám práci. Tohle není zrovna správná doba na to mít dítě.“

„Camillo, jsi má dcera. Miluju tě víc, než svůj další nádech. Ale musíš přestat s očekáváním toho nejhoršího, že tě každý zklame. Jsi šťastná, že budeš mít dítě?“

Tato slova zasáhnou její zamýšlený cíl. Necítím je jen ve své hlavě, ale taky v srdci. Očekávala jsem od ní to nejhorší… a od Cala, přesně kvůli tomu.

„Velmi šťastná.“

„Tak to je vše, na čem záleží. Už jsem na světě dost dlouho, abych věděla, že zbytek se nějak vyvrbí.“

„Než začneš být příliš šťastná, mami, měla bys vědět, že Cal toho nechce být součástí. Řekl mi mnohokrát, že nikdy nechtěl děti, takže ho nemůžu vinit. Tohle byl… určitý druh zázraku.“

„Jakého zázraku?“ Ptá se můj otec, když vchází do kuchyně s dvěma nákupními taškami.

„Odlož to, Tome. Tohle je důležité.“

Můj otec zpozorní a jeho všetečný pohled mě najde. „Co je to?“

„Jsem těhotná.“

Mému otci to chvilku trvá. „Tohle je skvělá novinka,“ oznámí se širokým bílým úsměvem.

„Calvin dostal strach,“ dodá má matka.

„Nedostal strach, mami. On naplno řekl, že nechce děti. Řekl to milionkrát.“

„Na to měl myslet dřív, než--“

„Thomasi,“ vloží se do toho matka.

„Není to jeho vina tati. Víš…uhhh…no, Calvin má vasektomii. Oba jsme v šoku z toho, že se to stalo.“

Na tváři mého otce se mísí zmatek. „Je to nějaký žert? Je to nějaký druh výzvy z Youtube?“

„Není to žert, tati. Ani to není žádná záležitost z Youtube. Někdy po vasektomii může otvor v… umm…cévce dovolit spermatu uniknout.“

Sakra, tohle je trapné.

„Takže budeme mít dítě?“ Táta zopakuje.

„Ano.“

„Calvin změní názor. Uvidíš.“

„S tím nepočítej, mami. Je velmi tvrdohlavý a velmi oddaný tomu, co chce. Nebere to na lehkou váhu. Nechci, abys ho vinila, pokud ho nikdy nezmění.“

„Camillo, někdy lidé nevědí, co chtějí, dokud to nemají.“

„Doufám, že máš pravdu, mami. Opravdu v to doufám.“