WB - 21. kapitola

Překlad: Lenuszka

Amber dostala hlavní roli v malé hře. Jako daleko daleko daaaaaleko od Broadwaye. Ale je to něco, co si může dát do svého životopisu, takže mířím do města na její premiérové večerní představení. Měla jsem tyhle hedvábné šaty tělové barvy, které jsem chtěla nosit navždycky a neměla jsem kam. Teď když mám tak rozkošné opálení ze sportu, je čas je znovu vytáhnout. Nanesu si trochu řasenky, lesku na rty, načechrám si vlasy a zamířím do pokojíku, kde Sam s Mercedes sledují nový film Star Wars. Vejdu a obě jejich hlavy se otočí mým směrem.

„Vypadáš překrásně,“ oznámí Mercedes. „Co myslíš, Same?“

Ukáže mi palec nahoru a stydlivě se usměje. Bože, miluju to dítě.

„Máš holá záda,“ řekne nevrlý hlas přímo za mnou. Zatímco předek šatů je zakrytý, zadní část má hluboký výstřih kromě tenkého proužku pro všitou podprsenku.

„Jo, šampione, tohle je styl, který nosí všechny skvělé děti.“

Podívám se přes rameno a najdu Calvina, jak mě zkoumá zblízka. Nikde nevidím úsměv. Při pohledu na jeho tvář můžu říct, že je popuzený. Taky musel právě vylézt ze sprchy, protože jeho tmavé vlasy jsou ulíznuté a jeho dlouhé řasy pokryté kapičkami vody. Má na sobě tepláky. Díky nebesům za tu malou laskavost, protože jinak je úplně nahý.

Testosteron, který z něj čiší, mě nakopne přímo do dělohy… najednou je mi všude horko. Jsem si celkem jistá, že tenhle muž by mohl zvrátit menopauzu. Musím odtud vypadnout, než to bude tak očividné; každou minutu kolem něj skrývám hůře a hůře tuhle opravdu nevhodnou přitažlivost.

Očima pomalu prozkoumá mé holé nohy až k chodidlům. Pak se přesune výš, projede mé šaty. Ve chvíli, kdy dojde k mé rudé tváři, se jeho zamračení prohloubí do vyloženě bouřlivého.

„Nachladíš se.“

„Hmm. Je jenom dvacet osm stupňů se stoprocentní vlhkostí, ale já to risknu.“ Nazuju si stříbrné sandály od Jimmyho Chooa, které mi koupil na svatbu, a rozloučím se se Samem a Mercedes. Aniž bych čekala na další Calovy „módní tipy“, zamířím k hlavním dveřím a předstírám, že ho neslyším za zadkem.

„Jak se tam dostaneš?“

„Vezmu si Uber, tati. A neboj se, neporuším večerku.“

„To sakra ani náhodou. Zavezu tě.“

„Zase jsme u toho? No tak, šampione, to je v pohodě. Miliony lidí všude na světě používají denně Uber. Myslím, že budu v pořádku.“

„Jdu s tebou.“

Zastavím se, otočím a podívám se mu do tváře. „Calvine – co se děje? Zítra brzy ráno máš tréninkový kemp. Poslední věc, kterou potřebuješ, je táhnout se do centra a protrpět něco, co bude pravděpodobně přinejlepším průměrná hra,“ řeknu svým nejjemnějším tónem. Vypadá…naštvaně? Rozpolceně? Ale nedám za to ruku do ohně. Procesy v hlavě tohoto muže jsou pro mě naprostou záhadou.

„Dej mi pět minut na obléknutí.“

Protočím oči. Ale on to nevidí, protože už bere schody nahoru po třech. O patnáct minut později, Cal, který jen tak mimochodem vypadá jako chodící ztělesnění sexu v precizně na míru ušitém světle šedém obleku, který přímo křičí Tom Ford, sedí za volantem a veze nás do města. Chci si z něj udělat legraci kvůli té zženštilé lásce k módě, dokud nezachytím ty tmavé kruhy pod jeho očima a obranný štít, který mám já rezervovaný obvykle pro lidi, kteří chtějí udělat rozruch.

„Omlouvám se, že jsem tě do toho zatáhla. Můžeme o přestávce odejít, jestli to bude špatné.“

„Pokud jsi opravdu nechtěla, abych šel s tebou, měla jsi to prostě říct.“

„Tak to není, vůbec,“ řeknu více empaticky, než jsem měla v úmyslu. „Samozřejmě, že chci, abys šel se mnou. Jsem ráda, že jsi šel, ale--“

„Ty jsi?“ přeruší mě.

„Ty jsi můj přítel. Všechno je lepší, když jsi se mnou. A nemrzí mě, že se z toho cítíš nesvůj. Vzmuž se.“

V tom tichu se podívám znovu jeho směrem a zjistím, že mě Calvin pozoruje. Na tváři se mi rozšíří slabý úsměv a on se usměje zpátky. Než si uvědomím, co se děje, vezme mě za ruku, dá si ji na stehno a přikryje ji svou. Zbytek cesty strávím manévrováním mezi zmatenou nevírou a nadšením.

Je rušný čtvrteční večer, chodníky v centru jsou ucpané lidmi. Samozřejmě neprojdeme nepovšimnuti. Vypadá to, jako by nás sledoval každý pár očí, které mineme. Nebo konkrétněji sledují ten úžasný exemplář, který kráčí vedle mě.

Calvin mě drží za ruku od doby, co jsme vystoupili z auta. Nevím, co si myslet. Ještě pořád hrajeme? Jsem ještě pořád dočasná přítelkyně? Mám pocit, že je to víc, než to… začíná to být skutečné.

Není překvapením, že u vchodu do divadla jsou seřazení fotografové. Což není zas tak daleko od Broadwaye, jak jsem si původně myslela. Vidí čerstvé maso a začnou divoce štěkat. Cal mi dá paži kolem krku, jako by to dělal celý život a přitáhne mě blíž. Dotek jeho jemných rtů na mých způsobí tsunami pocitů, zatímco mě světla blesků, vycházející z fotoaparátů, skoro okamžitě oslepí – ne vážně, málem vejdu přímo do skla od dveří divadla.

V době, kdy se dostaneme dovnitř, hra zrovna začíná. Jsem překvapená, když zjistím, že nejen, že to divadlo není malé, ale je nacpané. Pro velkého chlapa s šílenou koordinací. Mrštně míjí stěnu těl, která se postaví, aby nás pustila na naše sedadla. Uf, jeho přesnost hodu míče na padesát stop je legendární, proč by tohle mělo být jiné.

Po hodině hry, moderním přepracování Červené Karkulky zasazené do Aleppa v Sýrii – ne, to jsem si nevymyslela – se podívám na muže, sedícího vedle mě a moje srdce se bolestně sevře. Těžká víčka, bojuje zuby nehty, aby zůstal vzhůru. Můj pohled cestuje dolů k jeho klínu, kde mám svou ruku od toho, co si ji před hodinou vzal jako rukojmí. Když ho pohladím po hřbetu jeho ruky, zamrká a podívá se na mě.

„Tak a odcházíme.“

„Jsem v pohodě.“

„Ne, nejsi. Pohni se, nebo tě odtud odnesu.“

Nad mou hrozbou se mu zvedne jeden koutek úst a můj žaludek udělá salto. Zatraceně! Tohle je extrémně nerozumné. Světla se rozsvítí. Zachráněna v hodině poslední.

Trvá mi jen pět minut, abych ho přesvědčila nechat mě řídit. V tu chvíli pochopím, jak unavený opravdu je. Dvě minuty na to v autě usne. Neprobudí se, dokud nedorazíme domů a já neotevřu dveře na jeho straně.

„Pojď, šampióne. Nemůžu tě zanést do postele.“

Bez váhání mi přehodí ruku kolem ramen a opře se o mě. Společně vejdeme do domu a po schodech nahoru. V době, kdy ho pokládám na postel, se cítím hodně nesvá. Je to příliš intimní. Nechápu, jak v tom může být tak přirozený. Ale takoví muži jsou. Sedí na své posteli, ani se nehne, aby se svlékl. Jeho oči se s třepotáním zavřou.

„Šampióne, pravděpodobně by ses měl svléct a jít spát.

„Pomoz mi.“ Pak vzhlédne… a ani za Boha se nemůžu odvrátit.

„Mluvíš vážně?“

„Dobře, tak ne.“ Padne na znak, oči zavřené, jeho oblek od Toma Forda v nebezpečí, že padne za oběť mojí neschopnosti se ho dotknout bez toho, že bych se spálila.

„Proč? Proč je tohle můj život? Snažím se ze všech sil nezamilovat se do tohoto muže, protože Bůh ví, že to pro mě neskončí dobře – zcela jasně prohlásil, že nemá zájem o vztah – a teď se život s úšklebkem baví na můj účet.

„Okay,“ zabručím, když se natáhnu pro jeho ruku. Snažím se ho dostat do sedu, ale je to marné. Asi jako vyšplhat na Mount Rushmore. „Cale? Můžeš se prosím posadit?“ Se zavřenýma očima se s mou pomocí posadí. Chvála Bohu, že si dole vyzul boty. Ani si to nepředstavuju.  Já, jak si klekám, abych mu vyzula boty, oči přímo v úrovni jeho rozkroku… ne, prostě ne.

Sundám mu sako z jeho širokých ramen a on si povzdechne. Odepnu mu košili a vytáhnu mu ji z kalhot, a on uvolněně vydechne. Zatímco ze mě je jedna velká kapka potu. Jedna velká kapka potu. Každý chutný kousek jeho kůže, kterou odhaluju, mě rozehřívá víc a víc. Je to, jako bych byla pomalu opékaná na rožni tohoto žhavého muže. Když mu sundám košili, jeho oči se pomalu otevřou. V jeho pohledu není horko. Jen…vděk.

Ježíši, jsem to ale idiot.

Opravdu ho nepřitahuju. Je unavený a já jsem jeho kamarádka, někdo, komu věří, že ho nepodkopne. A já se tu dostávám do varu a soužím se tu.

„Díky, Cam. Zbytek už zvládnu,“ zamumlá.

Samozřejmě, že zvládne. Protože ta přitažlivost je jednostranná – slepá ulička.

***

Pomalý pohyb houpací sítě a klenba blikajících hvězd na jasné noční obloze tvoří směšně romantickou scenérii – samozřejmě bez té romance. Mé myšlenky směřují k Mattovi a jsem překvapená, když zjistím, že necítím to známé píchnutí bolesti, které obvykle sevřelo mou hruď, ale jen nepatrnou bolest. Ten dopis definitivně posunul věci do odlišného prostoru, jak v mé hlavě, tak v srdci. O krok blíž k uzavření.

„Co děláš tady venku?“

„Aaahh! Vyděsil jsi mě k smrti!“ vyskočím a houpací síť mě skoro vymrští na zem.

Ve tmě ho sleduju, jak si lehne do druhé sítě jen v kraťasech  - mám podezření, že pod nimi nic nemá, ačkoli to si nechám pro sebe, protože opravdu, jaký rozdíl by v tom právě teď byl. Plácne sebou dolů, dřevo nahlas zanaříká.

„Je zázrak, že ten dub stále ještě nepadl,“ řeknu a podívám se vzhůru na ten masivní strom.

Za tohle dostanu jeden z jeho líných úsměvů. Pak si složí ruce za hlavu a jeho bicepsy vyskočí. Je tak zatraceně pohledný, že je to zločin proti každé normální ženě, která na něm může oči nechat a přesto se ho nemůže dotknout. A náhle se obávám, že možná udělám nebo řeknu něco vysoce nevhodného, takže tu myšlenku nenechám dlouho se rozvíjet.

„Neměl bys spát?“

Proč jsem zmínila spánek? Protože jsem idiot, tak proto. Moje mysl neustále kouzlí obrázky jeho a mě propletených v mé posteli, jeho nos zabořený v mých vlasech, jeho rozkrok přitisknutý k mému zadku… a teď se potím. Venku je chladno a já se zase neskutečně potím.

Poznámka pro mě: Investovat do silného deodorantu.

„Zítra toho moc nemám. Proč jsi ty pořád ještě vzhůru?“ Z blízka pozoruje mou tvář. „Ten dopis?“

„Ten a ještě fakt, že musím přijít s plánem na zbytek mého života…Amanda se brzy vrátí.“

Zadumaně mě sleduje. Ticho se zvětšuje. Oba se kolébáme, vrzání dřeva mě uklidňuje. Tohle jednoduché pohodlí mezi námi je návykové. Nemůžu se uvolnit. Nemůžu, protože mě to stáhne dolů jako mouchu na exkrement. A jestli nebudu opatrná, pokud nechám svoje obranné hradby dole, může se mi to rychle vymknout z rukou.

„Pořád ho miluješ?“

Skoro vypadnu z houpací sítě. Páni. Právě na mě hodil tu bombu, tu otázku za milion, na kterou nemá odvahu se mě zeptat ani Amber.

Miluju pořád Matta? Jsem překvapená, jak rychle mi ta odpověď vyskočí v hlavě. Dělala jsem, co jsem mohla, abych o tom moc nepřemýšlela. Nejvíc proto, že jsem o něm tak dlouho nemohla přemýšlet, aniž bych nechala všechny ty polehčující okolnosti poznamenat moje city. A teď je pravda to, co se říká a čase a pohledu s odstupem. Poprvé od doby, co mi policie zaklepala na dveře, není myšlenka na Matta zahalená bolestí z jeho podvodu.

„Už ne,“ řeknu tomu muži, který měl odvahu se zeptat. Vánoční světélka, která jsou omotaná kolem toho dubu, nabízí jen malinko světla. I tak vidím, že je jeho pozorný pohled upřený na mě. Někdy mi to připadá, jako by ze mě tyhle oči dokázaly vytáhnout každou pravdu, kdyby si to vzal do hlavy. „Jsem jiná… a měla jsem dost času, abych se smířila s faktem, že nebyl mužem, kterého jsem si myslela, že znám. Ten muž, kterého jsem milovala, neexistoval…ačkoli to všechno není jen jeho vina. Vybrala jsem si ignorovat ty jeho části, které se mi nehodily do krámu.“ Kývne v porozumění. On, víc než kdokoli jiný, ví, co myslím. „Chybí ti to? Být ženatý?“

Odvrátí ode mě svůj pečlivý dohled. „Je mi dobře tak, jak jsem.“

„Neříkej.“ Ani se nesnažím skrýt to protočení očí.

„Co ty?“

„Ano…chci děti. Chci rodinu. Ale příště chci něco jiného. A jistojistě budu mít svoje peníze.“ Jeho tvář se zkroutí do nejsměšnějšího zamračení. „Co to má být?“ řeknu, napůl s úsměvem nad jeho divnou reakcí.

„Každý muž hodný sňatku s tebou bude sdílet všechno, co má.“

Jeho slova mi proniknou do duše, zasáhnou mě v místě tak citlivém a zranitelném, že mě to děsí k smrti. Chci tomu věřit, opravdu chci. A teď jsem si skoro stoprocentně jistá, že jsem ztratila schopnost bezvýhradně věřit.

„Amber říká, že každá žena by měla mít „naser si“ peníze.“

Cal nakrčí obočí. „Jediná věc, kde je Amber kvalifikovaná radit, je, jak nechat zcvrknout mužské koule.“

Sleduju ho, jak se pohupuje, svá dlouhá dlouhatánská svalnatá stehna přehozená přes okraj houpací sítě. Toho atraktivního muže mám potěšení nazývat svým přítelem. Ne příliš hrdá, abych přiznala, že má chyby. V porovnání s odpovědností ostatních lidí beze slova stížnosti. On je opravdu džentlmen.

„Nemyslím si, že už takhle znovu někdy mužům uvěřím,“ zabrblám. Na to nedostanu odpověď. Drží se svého ticha, a to se rozpíná, a oba jsme v něm klidní.

„Mně věříš, nebo ne?“

Jeho dotaz mě zachytí nepřipravenou. Otočím se, a najdu ho, jak si mě zblízka prohlíží. Jako by pro něj moje odpověď byla důležitá. Nebo mě možná ten kolotoč, ve kterém jsem byla poslední tři roky, konečně poslala za hranici šílenství. Možná si to jen všechno představuju… nevím, čemu ještě věřit. Fakt, že nemůžu věřit svému vlastnímu úsudku, je neskutečně depresivní.

„Svým životem,“ řeknu bez váhání. „To je jiné, i když – jsme přátelé.“

Jeho oči mě hypnotizují o sekundu déle, dost déle na to, abychom vešli do zvláštní zóny. Na rukou mám husí kůži.

„Uvažuješ o tom, že bych byl tvým přítelem?“ V jeho tváři je nedefinovatelný pohled.

„Jistě, že no… nevím, jestli ten pohled znamená, že ty nechceš, ale tudle nudle, šampione, už je to hotová věc. Tak se s tím smiř.“

„Já to chci,“ konečně řekne, jeho tón je tichý.

Nejsem schopná se odvrátit. Aaaa jsme zpátky v divné zóně. Způsobem, jakým mě sleduje, jsem přesvědčená, že vidí, co si myslím. A co si myslím, jsem k smrti vyděšená přiznat, že měla možná Amber pravdu. Tohle je víc, než přátelská náklonnost. Cítím, že to malé zamilování, které jsem skrývala, přerostlo v monstrum. Už to nemám pod kontrolou.

Ughhh. Zamilovala jsem se do přítele, takového, který byl na mě hodný, toho z méně než hrstky přátel, kteří mi zbyli, a kterého přinejmenším vůbec nezajímají vztahy. Nebo nic s tím spojené, protože jsem ho docela na rovinu od doby, co jsme se poznali, neviděla podívat se na nějakou ženu. Takže vůbec nepřeháněl, když říkal, že je rád sám.

„Co ti chybí nejvíc?“ Jeho hlas se zařízne do mého idiotského vnitřního monologu.

„Z čeho?“

„Z toho být vdaná.“

Můj vnitřní hlas ihned začne ječet, Sex! Seeeexxxx! Plamen studu se mi rozhoří přímo na krku a stoupá mi do tváří. Chytne se mojí sítě a oba se přestaneme pohupovat. Zúží svoje světlé oči, ze kterých čiší trochu rošťáctví a hodně zvědavosti.

„Na to nemusíš být vdaná.“

Myšlenka na to, mít sex s cizím mužem, mě nervuje. Nechávám pravidelně pracovat svou divokou představivost, to ano, kdo ostatně ne. Ale jsou to jen fantazie – to je všechno. Vím, že nemám to ono (ať už je to cokoli), kdy dokážu oddělit city od sexu. Možná je to mou minulostí, faktem, že jsem vždycky byla zamilovaná, když jsem to měla. Možná je to proto, že jsem měla sex jen s jednou osobou. Mým limitem je, že si neumím představit spát s někým, o koho se nestarám.

„Nesuď mě, ale nedokážu mít náhodný sex. A znovu se zamilovat je běh na dlouhou trať, což docela dost eliminuje sex s jinou osobou.“

Zase na mě zírá velmi upřeně. Cítím tu plnou tíhu a nějak mě to trochu děsí.

„Nesoudím tě.“ Jeho hlas je nízký a jemný a dělá s mým tělem divné věci. Najednou mi srdce prudce buší a moje spodní část je bolavá a prázdná. Sleduju, jak vysune jazyk a olízne si spodní ret a ó můj Bože, jestli si právě nepředstavuju, jak ten jazyk saju. Musím to zarazit, než se ztrapním.

„Ty jsi…uh,“ zamumlám napůl souvisle. Nemůžu odtrhnout oči od jeho úst. Kruci! Toto je můj přítel, můj dobrý přítel, a já ho tu skoro šukám očima. „Ty jsi…uhh… připravený randit? Co ta dívka v oddělení PR?“

„Ne.“

„Proč ne?“

Pustí mou houpací síť a já se zase začnu houpat. „Není můj typ.“ Jeho zamračený pohled se vrátí k hvězdám nad hlavou, šikovně se mi vyhýbá.

„Atraktivní a sladká není tvůj typ?“

„Prostě není,“ zopakuje.

„Dobře, buď tajemný.“

Jeho rty se zachvějí a vím, že jsme zpátky na bezpečné půdě. Čas odejít se ctí, než na něj skočím. Vstanu, abych se vrátila do svého pokoje.

„Přijdeš se zítra podívat na zápas?“ Tahle skoro-otázka mě rozesměje.

„Tolik nežadoň. K muži tvého vzrůstu to nesedí.“ Ten malým úsměv, který mu unikne, mě nutí se cítit, jako bych vyhrála zlatou medaili.

„Nechám propustky do klubovny a lístky na svém stole.“ Jakmile jsou ta slova venku z jeho úst, zamrznu. Skenuje mou tvář, jeho výraz nadmíru ostražitý. „Proč se tak divně díváš?“

„Nedívám se divně.“

„Ano, díváš. Vždycky, když ti něco vadí, máš ten pohled – jako bys spolkla citron.“

„Opravdu?“

„Hmm.“

„Obávám se, že některé z manželek nebo přítelkyň mě tam nebudou chtít – a vím, že zním jako prvačka na vysoké, já jen, že už jsem si tím prošla dříve.“

Jeho výraz se rychle změní. Jeho tvář se změní v masku čisté zloby. „Nikdo to neudělá, nebo ti nebude říkat sračky. Slibuju.“

Vypadá, že na to jde psychologicky. Pravděpodobně teď není správná doba se s ním o tom hádat. „Když to říkáš, šampione.“

„Bude to v pořádku,“ oznámí bez servítek. Pak se jeho pohled setká znovu s mým. „Uvidíš.“