WB - 19. kapitola

Překlad: Lenuszka

Ze všech svátků byl čtvrtý červenec vždy mým nejoblíbenějším. Horké letní noci, třpytivé ohňostroje, smysl pro soudržnost, pro společný základ. Slyšeli jste někdy někoho říct „Nesnáším čtvrtý červenec“? Ne, neslyšeli. Víte, proč? Protože čtvrtého se nikdy nic špatného nestalo. Všichni jsou příliš zaměstnaní, aby se bavili.

Je těsně po poledni, když zamíříme k domu mých rodičů. Dívám se na muže sedícího na sedadle řidiče. Má na sobě jednoduché bílé pólo tričko a dlouhé khaki kraťasy. Vlasy má zase trochu delší. Sam je na zadním sedadle a má na uších sluchátka, která mu domů přinesl Cal, sleduje Tajný život mazlíčků a každé dvě vteřiny se hihňá.

To všechno vypadá tak přirozeně. Jako bychom byli opravdová rodina, která jede na grilovačku. Moje odvaha klesne až na dno, když si uvědomím, že Amanda tu bude každým dnem, aby si vyzvedla Sama a já budu… kdo kruci ví, kde budu.

„Proč se tak díváš?“ Jeho hlas je jemný, mající starost.

„Budete mi chybět.“

Prostě jen tak to ze mě vypadne. Sleduju, jak mu z nosu srší jiskry a jeho ústa ztvrdnou. Skvělé – uvedla jsem ho do rozpaků. Neví, jak odpovědět na mé nebohé přiznání. Ticho roste do mučivého nepohodlí. Ačkoli, díky Bohu, to nemusím snášet dlouho, protože jsme jen blok od cíle. Zaparkuje Range Rover na ulici a zamíříme dovnitř, procházíme kolem malého domečku, kde jsem vyrůstala.

Naopak zadní terasa mých rodičů je docela velká, první důvod, proč jsou hostiteli čtvrtého července oni. Druhý důvod je, že je odtud skvělý výhled na ohňostrojové oslavy města, které se konají každoročně, a třetí důvod je, že je můj otec skvělý zahradník.

„Páni,“ řekne Calvin, když vstoupíme na terasu. Můj otec by mohl konkurovat Martě Stewartové. Zahrada je pečlivě udržovaná, všechny květiny v plném rozkvětu. Všimnu si, že tento rok jsou bílé. Pak si přestanu všímat kytek, protože každá hlava v dohledu, podle mého odhadu padesát nebo tak, se otočí naším směrem. Mám tvář v jednom ohni, zatímco muž, který stojí vedle mě, zůstává naprosto klidným hostem.

Cal mi dá svou extra svalnatou ruku kolem ramen, přitiskne si mě blíž, a ve vteřině je moje červeň ze stupně tmavě růžová na stupni rudá jako rajče. A ta ruka… sladký Ježíši, ta ruka. Má ji kolem mě jako bezpečnou přikrývku, teplo, které z ní vyzařuje, mi proudí až do kostí. Chci se o ni tak moc opřít, až to bolí. Chci mu dát ruku kolem pasu, zabalit se do jeho velkého těžkého těla, a vychutnávat si to pohodlí. Ale neudělám to. Nemůžu. Protože jsem jen dočasná přítelkyně. Nemám právo se opírat, dotýkat, myslet, zvažovat, nebo k němu chovat jakýkoli druh citů. Ta pravda se mi musí dostat přímo do hlavy.

S mým otcem a několika dalšími muži, které nepoznám – některými mladými, jinými starými – stojí Amber. Její tvář přechází z radosti do překvapení a ve vteřině do zmatení. Pak to graduje do podezření. Její jemné rysy se zkřiví do opravdu roztomilého zamračení. V pozdravu na nás pozvedne lahev piva.

Moje matka k nám dorazí se zářivým úsměvem, a tím myslím zářivým.  „Camillo Avo Mario, tys mi neřekla, že přivedeš svého…“ Tohle je zbytečné. Ange vypadá v tuhle chvíli vyvedená z míry, jak má nazvat Calvina.

„Přítele,“ doplní on, přijde jí s úsměvem na pomoc. Ano, upřímný až dobrosrdečný úsměv, ten opravdový. A jak tak na to zírám, srdce mi začne v hrudi dělat podivné věci, které by nemělo. Ange mu na oplátku věnuje svůj nejširší úsměv. Kruci, prakticky ji v hlavě slyším, jak sepisuje naše svatební oznámení.

„Přinesu vám něco k pití. Co si dáte, Calvine?“ řekne a vede nás dál do zahrady.

„To je v pořádku, paní DeSantisová. Obsloužíme se sami,“ odpoví Krásný princ.

Cože? Kdo je ten chlap? Otočím se a věnuju mu „ten pohled“.  Ten, který říká, „Co to sakra děláš?“ Už ho doteď viděl mnohokrát, takže ví, co to znamená.

„V prvním mrazáku je pivo a ve druhém nealko. Dejte Tomovi vědět, co máte rád k jídlu a jak to chcete připravit.“

„Pochopili jsme, mami, díky,“ řeknu, abych ji přerušila. Táhnu Calvina směrem ke grilu a sleduju jeho břišáky. Obávám se, že kdybych ho nechala samotného s Angelinou ještě jednu jedinou vteřinu, možná by mu začala brát míry na oblek. Dav, který se nakupil okolo grilu naprosto ztichne, jakmile dorazíme. Jo, Tom má na sobě svou Pan-Horké-Zboží-zástěru.

„No, jestlipak to není Persefona a její rande,“ prohlásí Amber s úšklebkem.

Moje obočí dosáhne skoro k vlasům. „Amber,“ zamumlám. Musím dát Calvinovi plus, že všechno, co udělá, je jen zvednuté obočí a úsměv.

„Jak se cítíš, tati?“

„Tvoje matka nahradila moje francouzské hranolky kapustou. Jak myslíš, že se cítím?“

„Pane,“ řekne a podá mému otci ruku.

Tom si nejdřív utře ruce, než ji přijme. „Rád tě znovu vidím. Co ti můžu nabídnout? Vepřovou panenku? Hamburgery? Mimochodem, tohle jsou mí přátelé.“ Vybuchne exploze hlasů, jak všichni vystoupí, aby si mohli potřást s Calem. Až do této chvíle všichni muži kolem nás potichu tlachali, teď už jsou zanícenými fanoušky.

O dvacet minut později Tom nějak přiměl Cala k asistenci u grilu, zatímco se hádají o významu nového pravidla nesportovního chování. Muži, kteří se kolem nich shlukli, visí na každém Calově slovu, jako by právě byli svědky příchodu Spasitele.

„Zamilovala ses do něj.“ Není to otázka, je to konstatování faktu. Nebo při nejmenším si to Amber myslí. Zvedne ke rtům svou lahev piva, napije se a propichuje mě svým pohledem supermana. Zpříma se jí podívám do očí (s Amber nemůžete ukázat strach). Pak se obě otočíme, abychom toho zmiňovaného muže sledovali z našeho místečka na terase.

„Nebuď směšná. Nemiluju ho.“

„Tak co to potom je? Nemoc šílených krav? Léky? Protože máš ten prázdný lesklý pohled na tváři pokaždé, když na něm tvoje oči přistanou.“

„Opravdu?“ Nad tím Amber přehnaně protočí oči. Na oplátku se ošiju. „Myslíš, že si všimnul?“

Pokrčí rameny a řekne, „Pravděpodobně. Není hloupý.“

Ne, není, sakra. „Nejspíš je to jen mladistvá zamilovanost. Dostanu se z toho.“

„Hmm.“

„Políbil mě.“

„Políbil?“ pomalu to převaluje na jazyku s povýšeneckým pokrčením svého blonďatého obočí.

„Držel mi tvář v dlaních.“

„Kruci, to miluju.“

„Já taky.“

„Dívá se sem. Usmívá se – nesměj se na něj.“ Ambeřiny oříškové oči mě nenápadně kontrolují.

„Řekla jsem, aby ses na něj nesmála.“

„Pozdě.“ Calvinův vřelý pohled drží ten můj a já se nemůžu odvrátit. Nemůžu zastavit to teplo, které se mi šíří v hrudi, takže se mi zvednou koutky úst v úsměvu.

Její rezignovaný povzdech získá mou pozornost. „Co chceš dělat?“

„Užít si to, dokud můžu. Za pár týdnů ho tak či tak už nikdy neuvidím.“

Přikývne.

„Chceš, abychom tě odvezli zpátky do města?“ nabídnu.

„Ne, zavolala jsem Uber.“ Její upřený pohled padne na nálepku, kterou najednou musí hrozně oždibovat. Pak se odvrátí a dodá, „Mám rande.“

Zapíchnu do ní své oči. Ona se odvrátí jako první. Tohle je poprvé za celé roky, kdy jde Amber na rande. V hrudi mi vybuchne radost. „Chceš mi o tom říct?“

„Ještě ne… dám ti vědět, jestli se bude konat druhé.“

„Dobře,“ řeknu a koušu si rty. Nutkání se usmát hrozí, že přeroste do takové míry, že budu mít obličej na dva kusy.

„Ugh, nemůžeš vypadat tak zatraceně šťastně. Je to jedno rande.“

Postaví se a vypije zbytek, co jí zůstal v pivní lahvi. Vezme mou tvář a vlepí mi pusu na líčko.

„Uvidíme se. Musím se jít rozloučit s Ange a Tomem.“

„Bav se!“ zním úplně bez sebe radostí. Na oplátku mi věnuje svůj nejmrzutější pohled.

Calvin stále mluví s muži kolem sebe. O hlavu vyšší, než ostatní, je nemožné ho minout. Nemůžu rozvíjet nějakou zamilovanost k muži, který mě používá jako svou ochránkyni před ostatními ženami. Abych se zaměstnala, začnu uklízet terasu. Musím zůstat zaneprázdněná. Ale co je důležitější, musím udržet oči pryč od toho neuvěřitelně žhavého chlapa, se kterým žiju.

O hodinu později už padla tma a za chvíli vypukne ohňostroj. Zmínila jsem už, že miluju ohňostroje? Existuje vůbec více romantická scéna z filmu, než Heath Ledger, který tiše touží po lásce svého života – jednom velmi sexy jezdci rodea – zatímco v pozadí vybuchuje ohňostroj? To byla řečnická otázka, neexistuje. Ale zpátky ke mně.

S vyhlídkou na celou zahradu, daleko od všech ostatních, se posadím do prázdné židle a sleduju svého otce, jak se Samem hrají italskou verzi pétanque. Oba se něčemu smějí, ten široký úšklebek, který má Sam na své roztomilé tváři, je tak nakažlivý, že mě nutí se taky usmát.

„Ahoj.“ Moje pozornost se upře na jednoho velmi vysokého muže, který jde mým směrem. „Schováváš se?“ Má ruce v kapsách, krok má klidný, stejně jako výraz. Z úsměvu, který vidím na těch rtech, o nichž vím, že jsou jemné a sladké, jsem nemocná. Ano, slyšeli jste správně. Řekla jsem nemocná. Protože po nich prahnu. Chci to všechno pro sebe, a to se nikdy nestane. Nedokážu složit pořádnou větu, když mám objekt své touhy tak blízko, takže se rozhodnu pro potřesení hlavou.

„Myslím, že Tom dneska večer zbohatnul. Kolik autogramů jsi musel podepsat?“

Tvář mu rozzáří upřímný a laskavý úsměv. Poslední dobou to dělá často. „Zarazil je u třicítky.“

„Definitivně si z tebe udělal kuplířské zboží.“

Pokrčí rameny a řekne, „Nevadí mi to. Dva byli majitelé permanentek.“ Pak poskládá své tělo, vyhrávající mistrovství, na tu plastovou židli vedle mě. Je zázrak, že se nerozpadne na dva kusy – ačkoli hlasitým vrzáním zaprotestuje.

Jako by tomu štěstí přálo, je jasná noc, obloha je naprosto prázdným plátnem pro show, která každou chvíli začne. O minutu později všechno ztmavne a najednou mám zostřené smysly jako ze steroidů. Cítím kapičku potu, která mi steče mezi prsy. Cítím sladkou vůni zimolezu, zavěšeného hned za námi. Tak slyším klidný dech toho velkého chlapa vedle mě.

Pak začne ohňostroj. Nad námi vybuchnou červené jiskry. Podívám se do strany, a zachytím jeho profil, osvětlený červenou září na noční obloze. Je vážně pohledný… o tom není sporu. Ještě lepší je, že je báječný.

„Jsi dobrý chlap.“ Ta slova mi vypadnou z úst. Dobrý Bože, stává se ze mě láskou praštěný teenager. Calvin se otočí a podívá na mě, jeho výraz je neutrální, jeho myšlenky nečitelné. „Nikdy nevěř ničemu jinému.“

Jeho ruka zakryje tu mou na područce židle. Když na ni padne můj pohled, očekávám, že ji sundá, ale neudělá to. Vydrží tak, dokud nezačne být obloha mlhavá od končícího ohňostroje. A já si nemůžu pomoct, ale myslím, že tohle, tohle je ta nejromantičtější scéna, které jsem kdy byla svědkem.

***

„To šlo lépe, než jsem čekala,“ zmíním, jakmile jdeme my tři kolem domu, abychom se dostali k autu. „Bob mě stihl tentokrát osahat jen jednou.“

Calvinova hlava prudce vylétne, jeho výraz je směsicí překvapení a hněvu. „Doufám, že žertuješ.“

„Camillo.“

Ten úsměv, který jsem před vteřinou měla, hned zmizí. Po příjezdové cestě mých rodičů několik metrů ode mě vlevo, kráčí Barbara Blakeová – Mattova matka. Má v ruce obálku z konopného papíru. Její široké modré oči se zúží, když její pohled přistane na Calvinovi. Mé tělo je chladné jako kámen. Tomu vnímavému muži, stojícímu vedle mě, nic neunikne. Jeho silné, teplé prsty se propletou s mými, ten pocit je tak neuvěřitelně dobrý, že na vteřinu zapomenu, že bych měla být nervózní.

„Musím s tebou mluvit.“

Barbara a já jsme nikdy neměly nejvroucnější vztah, ale nikdy to nebylo nepřátelství. Jako mnoho matek, i ona měla nesmyslné vysoké požadavky na ženu, která bude mít tu čest, stát se synovou ženou. Kvůli Mattovi obvykle udržovala věci na neutrální úrovni. A nevídávali jsme ji často – jeden z důvodů, proč mi nevadilo stěhování do Connecticutu. Po Mattově smrti jsme naprosto ztratily kontakt. Naneštěstí z pohledu v její tváři, si nejsem jistá, jestli neutrální úroveň je něco, co má právě teď na mysli.

„Same, proč nejdeš se strýčkem napřed. Setkáme se za pět minut u auta.“ Calvin se ani nehne. Postranní pohled prozrazuje, že… oh kruci, má ten svůj herní výraz. Lehké šťouchnutí do něj mi vynese jen tvrdý pohled. „Budu tam za minutku,“ zamumlám. Chce se hádat – má to vepsáno na tváři – ačkoli na díky Bohu neudělá. Po významné pauze dá Samovi ruku na rameno a zdráhavě ho doprovází po příjezdovce, zatímco po mě hází kradmé pohledy.

„Nevěřila jsem tomu,“ oznámí Barbara, její oči přilepené ke Calvinovým širokým zádům. „Ani když jsem to četla na předních stránkách těch bulvárních časopisů v supermarketu. Ani když jsem to viděla v televizi,“ dodá, její tón čpí nesouhlasem.

Její slova jsou šípy, které trefují myšlený cíl. Udeří mě chvilková bolest hanby. Ten její opovrženíhodný pohled mi způsobuje, že se přikrčím a začnu potit. Až na to, že už nejsem tou ženou před třemi lety. Není pochyb o tom, že mě ta tuna sraček, které jsem přetrpěla, poučila. Všechno zlé je k něčemu dobré.

Muset se jí ospravedlňovat, ospravedlňovat se všem lidem, mě rozzuří. Ani jednou nepřišla na návštěvu, nebo nezavolala, neposlala e-mail, ani jediné slovo podpory. Ani jednou se neomluvila za peklo, kterým mě protáhnul její syn. V její rozpolcené hlavě zůstal její syn tím bílým rytířem, který byl křivě obviněn. A teď jsem já ta běhna, kterou si její muž vzal? Ne. Neexistuje.

„Matthew je mrtvý tři roky, Barbaro. Myslela sis, že se sama položím na jeho pohřební hranici? Potěšila by tě krvavá oběť? Nebo možná jsem měla jít do vězení za zločin, který spáchal Matt.“

„Byl obviněn neprávem.“

„Ne podle americké federální vlády.“

„Nepřišla jsem sem, abych se s tebou hádala. Přišla jsem, abych ti dala tohle.“ Podá mi tu obálku, a já si ji opatrně vezmu, jako by přišla z mísy pekelné. „Chtěla jsem ti ušetřit bolest, ale asi znáš taky pravdu.“

Důsledek toho, co tu naznačuje, mi vezme vítr z plachet. Přímo před námi zastaví Range Rover a vystoupí Calvin, jeho znepokojený pohled těká kolem mě. Když se mi nepovede pohnout, přijde k nám a dá mi svou velkou paži kolem ramen, jeho uklidnění mě vytáhne z mého strnulého postoje.

„Odcházíme,“ oznámí a doprovodí to zamračeným pohledem namířeným na Barbaru. Ani ona, ani já se nerozloučíme.