WB - 16. kapitola

Překlad: Lenuszka

Překvapení. Nikdy jsem se o ně nestarala. Nic nenávidím víc, než ten náhlý nával adrenalinu. A po tom, co jsem byla uprostřed noci probuzena, aby mi řekli, že můj manžel utonul, je nenávidím přímo vášnivě. Takže si umíte představit, jak se cítím, když uprostřed nákupu potravin dostanu zprávu od mé matky, kde se píše, že se setkáme v nemocnici, protože byl můj otec převezen na příjem. Nechám svůj plný vozík v uličce s cereáliemi, popadnu Sama za ruku a spěchám do auta.

O deset minut později zastavím na parkovišti nemocnice, hodím klíče obsluze, a táhnu Sama na pohotovost. Sestra, která mě zkontroluje, mě nasměruje k vyšetřovací místnosti číslo dva, po tom, co jí sdělím, že jsem jeho dcera a Sam jeho vnuk – mrk, mrk.

Před vyšetřovnou pošlu Calvinovi textovku. Je někde s týmem, na setkání s trenérem a bude pryč po většinu dne. Nechci, aby se bál o Sama, když se vrátí do prázdného domu.

„Same, sedni si tu na chvilku, ano? Budu hned zpátky,“ řeknu, ukazuju přitom na židli hned vedle místnosti, kde jsou mí rodiče. Nemám tušení, co čekat, a jestli se věci zhorší, nechci, aby byl u toho. S očima zatíženýma obavami krátce přikývne. Je neskutečné, jak moc to dítě miluju.

Odhrnu závěs a najdu svého otce, jak sedí na posteli a je připojen na několik přístrojů. Tím nejdůležitějším je monitor srdeční činnosti. Tvář mojí matky vypadá vyčerpaně a ztrhaně. A můj hrudník chce začít kolabovat.

„Tati?“ Adrenalin, který mi kvapem proudí žilami, mě uvádí do nervózního zmatku. Ačkoli dělám, co můžu, abych se nesesypala.

 „Jsem v pořádku, tykvičko.“

„Ztratil vědomí,“ zaječí moje matka s obviněním v hlase.

„Měl jsem závrať,“ odpoví můj otec.

„Zákazník ho našel na zemi na toaletách – bez sebe.“

„Vyměňoval jsem umyvadlo.“

„Díky Bohu, že hned zavolali 911.“

„Nesnídal jsem.“

A hádají se pořád dokola.

„Kontrolují mu srdce, jestli funguje správně srdeční chlopeň. Před dvěma týdny jsem mu říkala, ať jde k doktorovi.“ Pak moje matka otočí svou plnou pozornost na muže, o kterém mluví. „Před dvěma týdny jsem ti říkala, že máš jít k doktorovi, ale poslechl jsi?“

Čas vmísit se do rozhovoru. „Kdy ti udělají testy?“

„Každou chvíli,“ odpoví otec. K čemuž moje matka dodá, „To znamená, že tu budeme celou noc.“

Ve dveřích se najednou objeví obrovský muž. Má na sobě černé tepláky a bílé tričko, a je zpocený – jako by sem běžel. „Dostal jsem se sem tak rychle, jak to šlo.“ Jeho šedé oči se dívají ze mě na mého otce a pak na matku. Nikdo z nás se ani nehne, nebo nic neřekne. My všichni jen zíráme.

V životě jsou momenty, které nemůžete zopakovat, kde se projeví pravá povaha vašeho charakteru. Buď pokročíte, nebo navždy ztratíte své šance. Tyhle momenty utvářejí život. Tyhle momenty vám dají právo říct si „alespoň ty nejdůležitější věci jsem udělal správně.“

Ten muž, stojící ve dveřích, mě možná nepovažuje za kamarádku, ale v této chvíli si získal mou věčnou oddanost. „Calvine?“ je všechno, co šokovaně řeknu, na úrovni, kterou nechci příliš zkoumat, šťastná jako blecha.

Vejde do místnosti a natáhne ruku k mé matce. „Calvin Shaw, jsem rád, že Vás poznávám, madam.“

Moje matka vypadá tak ohromeně, jako já se cítím. Pak se její tvář rozzáří širokým úsměvem, když přijme jeho podanou ruku. „Je skvělé, že Vás konečně poznávám,“ zavrká. Dobrý Bože. „Slyšeli jsme o Vás tolik úžasných věcí. Je škoda, že to musí být za těchto okolností.“

 Calvinova pozornost se přesune ke stejně ohromenému výrazu mého otce. „Pane.“ Potřesou si rukama. „Jak se cítíte?“

Když můj otec zůstane zticha, moje matka promluví, „Tome.“

„Jsem v pořádku, díky za optání,“ konečně otec odpoví.

Kdo mohl tušit, že jsou mí rodiče takoví vášniví fanoušci.

„Můžu s Vámi na moment mluvit,“ řeknu s rozšířenýma očima a ukážu ke dveřím. Následuje mě na chodbu, kde stále a trpělivě sedí Sam.

„Je pan D v pořádku?“ ptá se Sam.

Kývnu a odpovím, „Můžeš dovnitř a pozdravit ho, jestli chceš.“ Vstane a nechá mě a Cala stát na chodbě. Právě v tu chvíli, za jeho velkými zády, zjistím, že nejsme sami. U sesterny, kde předtím nebyl nikdo, náhle postává velká skupina sestřiček a ošetřovatelek. Cítím, jak se začínám mračit.

„Jste tady, abyste vzal Sama domů?“ zeptám se toho velkého muže.

Má ruce na bocích. Shlíží na mě zamyšleně ze své impozantní výšky. Hned neodpoví, pořád uprostřed svého zkoumání mé osoby. Začnu být trošku nervózní z důvodu, který neumím vysvětlit.

„Chcete, abych to udělal?“

„Myslím, že to bude nejlepší. Omlouvám se, že jsem vás dva do toho zatáhla. Netušila jsem, co čekat, když jsem sem přišla.“

„Neomlouvejte se. Jsem rád, že je v pořádku.“ Zírá na mě o trošku déle. „Vrátím se později. Mercedes Sama pohlídá.“

„Ne, ne,“ řeknu a zatřesu hlavou. „Vypadá to na dlouhou noc. Vy chlapi se potřebujete navečeřet.“

„Něco Vám přinesu, než půjdu. Kávu?“

Už už chci odpovědět, když k nám dorazí pěkná mladá sestřička. Oba se k ní otočíme, když očekáváme novinky ohledně testů mého otce.

„Pane Shawe, jsem Vaše největší fanynka,“ rozplývá se. Jistě, že jsi, zlato – chtěla jsi říct jeho tváře. „Dáte mi autogram?“

Calvinův výraz se mi změní před očima. Svraští čelo, pak ještě. Oči zúží do studených šedých škvírek a zatne čelist. Chci udělat krok zpátky a to se ani nedívá na mě.

„Tohle není vyražení s přáteli. Jsem tady, protože otec mé přítelkyně byl hospitalizován pro srdeční problémy. Pakliže nemáte žádné informace ohledně pana DeSantise, navrhuju, abyste nás nechala o samotě.“

Těžký důraz na tom slově na P – těžký zatracený důraz. Žaludek mi dělá kotrmelce, zatímco ta chudák holka zbledne. Čelist se jí hýbe v pokusu odpovědět, ale nevydá ani hlásku. V té chvíli se do toho vložím, „Pan Shaw chtěl říct, že jsme teď všichni trochu znepokojení – možná později.“

„Ou… dobře,“ vykoktá, otočí se na podpatku a opustí místo činu.

„Proč jste to udělala?“ Cal prakticky zavrčí.

„Máte smlouvu k vyjednávání, šampione. Špatná pověst Vám v tomhle případě nepomůže.“

Jeho rozmrzelý výraz říká všechno, co on neříká nahlas. „Kávu?“ zabručí.

„Mléko navíc a dva cukry.“

„Já vím.“

Než mám šanci, zeptat se jak, jeho rozložitá záda už mizí v chodbě.

***

Krátce na to Sam s Calvinem odcházejí. Čekáme celou věčnost na sestru, která má přijít a nachystat mého otce na testy. V mezičase vysedáváme s matkou v jídelně.

„Vypadá jako milý muž.“

Vzhlédnu od svých emailů, abych viděla, že je matčina pozornost stále ponořená do knížky, kterou nosí vždycky v kabelce.

„Kdo – Calvin?“ Nakrčí tmavé, pečlivě-vytrhané obočí v pohledu „nebuď hloupá“, který znám až příliš dobře. „Jo, to je.“

„Co k němu cítíš?“

„Necítím nic. Je to můj šéf. Minimálně pro příštího jeden a půl měsíce.“ Tahle myšlenka mi kroutí střeva jako had.

„Hmm,“ řekne, očima se vrátí ke své knize.

„Co to mělo znamenat?“

„Camillo, jsi mladá žena. Co se ti stalo, byla tragédie. Ale v určitém bodě se ve svém životě musíš pohnout dál.“

„Co to má společného s Calvinem?“ řeknu ostře. Okay, to znělo trochu defenzivně.

Podívá se na mě dlouhým tvrdým pohledem a řekne, „Nic.“

„A co má být tohle?“ tlačím dál. „Kdo rozhoduje o tom, jaká je dostatečná doba na truchlení?“

„Tak sarkastická,“ hubuje, krátké vlasy se jí poskakují, jak třese hlavou. „Neříkám, že to bude jednoduché… Matt by souhlasil.“

Z toho mě chytá amok. Vždycky jsem měla podezření, že moje matka nebyla Mattovou fanynkou, takže mě to, že ho do toho zatáhla, nadmíru rozčílí.

„Matta do toho netahej. A přestaň předstírat – nikdy jsi z něj nebyla nadšená.“

„Nic jsem proti Mattovi neměla.“

„Oh, opravdu?“

„Mohla jsi se svým životem udělat tolik věcí. Jsi chytrá, jsi talentovaná. Vzdala ses softbalu. Vzdala ses získání titulu. Proč? Abys mu pomohla uskutečnit jeho sny. A podívej, co se stalo.“

Konečně – pravda vyšla najevo.

„Mami, Matt mě k ničemu nenutil. To všechno byla moje volba. A i když byla ta rozhodnutí špatná, byla moje.“ Pravda těchto slov na mě najednou dopadne. Dopustila jsem, aby se Matt tak zachoval. Osten, který se do mě poslední tři roky zapichoval, je teď tak jasný.

„Já jenom říkám, že bys neměla nechat odejít dobré věci. Matt je pryč. Neztrať své mládí truchlením.“

Slzy se mi tlačí do očí. Část mě ví, že má pravdu. Ten zbytek chce jako vždy ječet a křičet a postavit se celému světu. Jak to, že mají všichni odpovědi, když oni nejsou ti, které to bolí?

Moje matka pohlédne na další dva lidi v jídelně. „Tady není vhodné místo a ani doba na to, abychom to probírali.“ Nezmůžu se na slovo, ztracená v myšlence, že jsem možná stejně vinná, jako byl Matt, že jsem možná neměla jeho chování tolerovat.

***

Krátce na to je můj otec přijat a přestěhován na pokoj v oddělení pro kardiaky. Když má matka informovala sestry, že nepřipadá v úvahu, že by odešla, připravily pro ni přistýlku. Spíš v mém zájmu, než v jejich se rozhodnu vysedávat tu trochu déle, dokud to oba neodkývou. V krku mi uvízne horká koule strachu dost velká na to, aby pohltila buvola, když vidím svého otce ve spánku. Je tak těžké vidět muže, kterého jsem znala jen jako nezdolného, vypadat najednou tak zranitelně.

Přemůžu slzy, vyjdu na chodbu, kterou dojdu do haly. Hodiny na zdi ukazují půlnoc. Poprvé za dnešek mám šanci se zastavit a přemýšlet, a uvědomit si, že navzdory strachu až do morku kostí, který jsem cítila, když jsem dostala tu zprávu, jsem neměla záchvat paniky. Asi je to něco, co bych z toho nepořádku měla vyzdvihnout. Jsem tak ztracená v myšlenkách, vychutnávám si úlevu tohoto nového objevu, že sotva vnímám, co říkají sestry, které stojí za dveřmi v chodbě.

„Je taaaaak žhavý,“ mumlá sestra číslo jedna.

„Je ženatý?“ sestra číslo dvě zažehne diskusi.

„Rozvedený, bezdětný.“

„Porodila bych mu děti, nějaké pěkné, čokoládové děti,“ připojí se sestra číslo tři, následovaná zvukem ženského smíchu.

„Shhh. Jde sem.“ Smích náhle ustane.

„Můžete mi říct, ve kterém pokoji je Tom DeSantis?“ řekne muž s hedvábným barytonem.

„Calvine?“ vyjeknu podivně vysokým hlasem. Jeho hlava vyskočí k hale a jeho ostražité oči se setkají s těma mýma zvědavýma. Na pomíjivý moment se ke mně vplíží nával čisté radosti. Takhle to není správné. Absolutně není v mém zájmu k němu něco cítit.

Posadí se vedle mě, natáhne svoje dlouhé nohy a překříží je v kotnících. Samozřejmě, že má pěkné kotníky. Tohle si definitivně zaslouží protočení očí. Prsty bubnuje na opěrku židle, zatímco jeho oči cestují po ošuntělé místnosti.

Možná je to proto, že jsem vyčerpaná a mé obranné zdi jsou dole, možná je to proto, že jsem v srdci povrchní kreatura… vše, co vím, je, že se nemůžu přestat hltat jeho obrázek, jako by byl oáza a já jsem třicet dní procházela pouští.

Jeho vlasy jsou stále uhlazené z nedávné sprchy, skoro černé. A ty řasy… ach, ty řasy jsou ukrutné. Jak může dostat chlap takové řasy, když zbytek nás je nucen nosit řasenku? Osvětlení ze stropního světla vrhá stíny na jeho lícní kosti, hodné modela. Několik dní se neholil. Jeho spodní část tváře pokrývá strniště, tmavé a husté, lemuje mu jeho plné růžové rty.

Myslím, že ví, že se na něj dívám. A legrační je – myslím, že mě nechává. Okouzleně zamumlám, „Co tu děláte?“

„Když jste nepřišla domů, myslel jsem, že půjdu zkontrolovat, jak se daří Vašemu otci.“ Naprosto uvolněný, jeho pozornost otočí zpátky k televizi na zdi, kde dávají The golden girls. „Jak je mu?“

„Udělali mu testy. Nebudeme vědět víc, dokud si nepromluvíme zítra s doktorem.“ Ztěžka vydechnu, leží na mě úzkost. „Teď spí.“ Po téhle informaci přikývne. „Jsou Vaši rodiče pořád na Floridě?“ Ta slova jsou venku z mých úst dřív, než je stihnu zastavit. Vím, jak přísně si střeží své soukromí, ale nemůžu odolat. Chci vědět víc o tom, co ho motivuje. Chci vědět o mnoho víc.

Otočí se a podívá na mě. Následuje dlouhá pauza. „Oba zemřeli. Moje matka, když jsem byl na vysoké, a můj otec před několika lety.“

„To je mi líto… vadilo by, kdybych se zeptala, jak?“

„Moje matka měla cirhózu jater. Můj otec měl autonehodu… jsem překvapený, že vydržel tak dlouho, jak vydržel.“ Pocítím zdrcující potřebu chytit ho za ruku a utěšit ho. Očividně to není na místě, takže si vložím obě ruce pod stehna. Doslova si musím sedět na rukou, abych se zastavila před ztrapněním. „Připravena jít domů?“

Po mém přikývnutí vstane a podá mi ruku. Jakmile se jí chytím, projede mi až nahoru k rameni teplo. Vytáhne mě na nohy a já cítím krátký stisk, než mě pustí.

„Co bude s Yukonem?“ vzpomenu si, když opouštíme budovu.

„Vyzvednu ho zítra ráno.“

„Nemusíte to dělat. Vezmu si Uber.“

„To určitě.“ Otevře dveře Range Roveru na straně spolujezdce a čeká, až vklouznu dovnitř.

„Prosím?“ Na jeho tváři najdu jednoznačně vzdorovitý výraz. Hmm. Zakývám na něj obočím. Cokoliv, abych se zbavila jeho hry, protože ten pohled pro mě nevěstí nic dobrého. Bůh odpusť Calvinu Shawovi, když si něco vezme do hlavy. Za svou snahu nic nezískám. Ani škubnutí rtů.

„Nedovolím, aby Vás vezl naprostý cizinec.“

Nedovolí to? To je… ani nevím, co to je. „Jak se to liší od řidiče taxíku?“

„Jedete se mnou.“ Nastartuje auto a pustí hudbu. George Strait začne zpívat Give it all we got tonight. Konec diskuze. Možná mi to taky ušetřilo dech.