WB - 13. kapitola

Překlad: Lenuszka

Sam je pěkný mladý muž oblečený ve svých šedých oblekových kalhotách a modré košili. Dá mi do ruky svého motýlka a já na něm rychle zapracuju. Po tom, co vklouzne do svých polobotek, jdeme najít Calvina.

Hosté stále přijíždějí. Hluk, který vychází z terasy, doléhá dobře i do velkého domu. Calvin vyjde z ložnice právě, když ji míjíme. Má na sobě třídílný, tmavě šedý oblek s lesklou šedou košilí a černým motýlkem.  Jestli mu to s fotbalem nevyjde, s konečnou platností má budoucnost jako model.

„Připraven?“ zeptám se. O jedno krátké přikývnutí později vezmu znovu Sama za ruku.

Na terase je to „kdo je kdo“ z profesionálních sportovců z různých sportovních odvětví, několik vlastníků týmu, a další průmysloví magnáti, kteří dělají, že se dobře znají. Z těchto lidí přímo cítíte peníze. Ta myšlenka mi znejistí krok. Přesně teď se cítím jako opravdový záskok.  Calovy bystré oči zachytí ten zdrženlivý pohled v mé tváři. Se zamračením mě vezme za ruku a proplouvá se mnou a Samem davem.

Prostor pro hosty představuje ohromující mříž s převislými vistáriemi, spolu s řadami a řadami bílých židlí. Směrem k pláži se rozléhají akry zeleného udržovaného trávníku. V pozadí hraje jemný jazz. Ne, že by každý detail nevykřikoval peníze a postavení, ale co je horší, taky romantiku. A ne ten přehnaný druh. Ten druh, ze kterého každá žena, i ta cynická, roztaje.

Když kráčíme davem, Calvinův výraz je napjatý, ostražitý… no, napjatější, než obvykle. Vypadá, že s každou minutou jeho stres roste.

„Jste v pořádku?“ Můj pohled následuje ten jeho a přistane na vysoké brunetě. Ona je elegantní, velmi krásná, ne, že byste vykulili oči, ale očividně krásná. Taky je starší, než já. Těsně před čtyřicítkou, troufám si hádat. Ne, že by neměla ve tváři žádnou vrásku, ale má určitou sebedůvěru, která přichází s věkem. Její široký úsměv je určen vysokému atraktivnímu muži s vlasy barvy soli a pepře, který stojí vedle ní. Tajně je sleduju. Vypadají velmi zamilovaně, a já jsem se rozhodla, že k sobě sedí. Můj pohled zamíří zpátky ke Calovi. Stále je sleduje. A pak mi to dojde.

„To je Vaše ex?“

„Pojďme se napít.“

Podezření potvrzeno. Odejde, než můžu utrousit jediné slovo. Jeho ex? A teď vím, proč mě tu chtěl. Sam mi dá ruku a následujeme Calvina k baru. Zatímco čekáme na naše pití, Phoebe přijde, aby vyzvedla Sama. V jeho velkých šedých očích je jiskra nadšení a zvědavosti, kterou jsem nikdy dřív neviděla.

„Ahoj, já jsem Phoebe,“ oznámí bez náznaku plachosti. Je tak roztomilá ve svých světle modrých květovaných šatech, že není divu, že je z ní Sam tak unešený.

„Ahoj, Phoebe.“

„Může si jít Sam s námi támhle hrát?“ řekne, otočí se, aby ukázala na skákací hrad u domu.

„Jistě, nebude ti vadit, když se připojím, že ne?“ Bez odpovědi vezme Sama za ruku a vede ho pryč.

Znovu vzhlédnu a najdu Calvina, jak zírá do prázdna. Vím, jak vypadá bezradnost a má to napsáno všude ve tváři. Nějak mě kvůli tomu pohledu píchne uvědomění. Každopádně tohle není doba ani místo na objevování toho, co se mu honí hlavou. Zamumlám ke Calvinovi, že jdu se Samem, a rozrušeně mi krátce přikývne v odpovědi. Zatímco stojím vedle skákacího hradu, s dvěmi dalšími chůvami v akci, všimnu si, že se blíží přátelská tvář.

„Uzdravilo se Vaše ucho?“

„Ne. Můžete mě na něj políbit a zlepšit to?“

„Nevarovala jsem vás, že si to máte schovat pro mou matku?“

Vaughnův úsměv je široký a ultra bílý. Jednu ruku má zastrčenou v kapse kalhot tmavě modrého obleku, druhou drží pití. Je až absurdně krásný. Ačkoli teď, když jsem se dostala přes ten počáteční šok ze vší té krásy, vnímám to stejně, jako bych vnímala někoho, kdo má každou botu jinou – jako zajímavou a zvláštní novinku.

„Na útěku z Vašeho fan klubu?“

Mé oči jsou stále na Samovi, který vypadá, že se baví jako nikdy. Drží Phoebe za obě ruce, když skáčou nahoru a dolů, nesladění, oba se chichotají a hystericky piští.

„Potřeboval jsem zvýšit ego, takže jsem myslel, že Vás půjdu najít.“

Prohledávám narůstající dav, a ptám se, „Viděl jste Calvina?“

„Mluví s Hendricksem.“ Podívá se přes rameno, a naznačí ke dvěma věžím poblíž baru. Jedna, tmavovlasá a zadumaná. Druhá, světlovlasá a usměvavá.

„Jak dlouho ho znáte? Vypadá to, že je v tom víc, než pracovní vztah.“

„Jsme přátelé od vysoké.“ Víčka napůl zavřená, řasy vrhají stín, hledí na mě zamyšleně hlubokýma hnědýma očima. „Jak jste ho přemluvila, aby přišel?“

„Přimět ho sem přijít? Děláte si srandu? Ani ho nemůžu přimět, aby nosil spodní prádlo--“ Slova se ve mně zadrhnou, když Ethanovo obočí vyšplhá až k jeho čelu. „Škrtněte to ze záznamu, rádče. Měl byste znát svého klienta natolik dobře, že víte, že udělá, cokoli chce. Poprosil mě—to taky vyškrtněte. Nepoprosil, informoval mě, že jsem byla vybrána jako jeho doprovod.“

Ethanova ústa se krátce spojí. „To zní jako on.“

Než se ticho stane trapným, dodá, „V posledních třech letech moc nebýval mimo dům – kromě cvičení a hry.“ Jeho pronikavé oči na mě zůstávají jako reflektory, měří mou reakci. Tři roky? Moment…cože?

„Jeho ex je tady,“ dodá.

„Viděli jsme ji s doprovodem.“

Kývne. „Jo – její manžel je nový generální manažer newyorských Gladiátorů. To je další důvod, proč jsem rád, že přišel s Vámi. Teď to nebude tak zasraně trapné, když ji uvidíme s týmovými funkcionáři.“

Nemůžu udělat nic, co by skrylo mé překvapení. „Proč by ji měl vidět u týmových funkcionářů?“

„Ona je ředitelkou personálního oddělení Titánů.“

Wow, tak to jsem nečekala. „Takže je celou dobu musí vídat?“

„Celou dobu,“ zopakuje Ethan s rozhořčeným povzdechem.

„Všude jsem Vás hledal,“ zabručí nízký hlas, který už jistě poznám. Ve chvíli, kdy se ohlédnu přes rameno, je přímo za mnou. Otočím se a vezmu ho mezi nás. Kdybych ho neznala, myslela bych si, že je naprosto hrůzu nahánějící. Ale já ho znám a to tikání v čelisti jen prozrazuje smrt.

„Říkala jsem Vám,“ vysvětluju velmi jemně, „že půjdu se Samem, a odkýval jste mi to.“

Tuhle novou informaci chvilku zpracovává. Vidím, jak se mu v hlavě točí kolečka a vím, že si to přehrává, protože má zvednutou bradu a čelist je klidná. Podívá se jinam a zamumlá, „Neslyšel jsem Vás.“

Svým periferním zrakem vidím, že Ethan Calvina pečlivě sleduje, v očích má otázku – ačkoli ji nevyslovil.

„Potřebujete mě? Protože vezmu Sama ven. Nenechám ho tu bez dozoru.“ Calvinův ostrý pohled směřuje ke dvěma chůvám, které klábosí, a nedívají se, co se děje kolem nich. „Neopustím ho,“ zopakuju a dostanu jedno z jeho přikývnutí.

„Potřebuju další, jestli to tu mám vydržet dalších několik hodin,“ prohlásí Ethan s kamennou tváří, a zatřese ledem ve své prázdné sklenici.

„Později, rádče. Zkuste nezpůsobit útěk svobodných žen.“ Ethan odejde po tom, co se na mě vražedně zakření. Vzhlédnu a vidím Calvina, jak se mračí, jeho rty v tenké čárce. Nevypadá to, že by shledával můj humor legračním, nebo cokoli jiného. „Řekla Vám někdy matka, že takhle Vaše tvář zmrzne?“

„Moje matka byla příliš zaneprázdněná opíjením se, než tím, jak vypadá moje tvář.“

Nemám slov. Trvá mi věčnost, než se z téhle pecky dám dohromady. Spadne mi brada, slova uvíznou v krku, všechno, co zvládnu je chabé, „Cale…“

Jeho znepokojený šedý pohled se přesune za má záda, stiskne své plné rty. „Neměl jsem to říkat. Omlouvám se.“ Zhluboka vydechne a projede si rukou vlasy. Můj pohled na něm zůstává, nutí ho, aby se na mě podíval – ale on to neudělá.

„Půjdu pro Sama.“

Sam a Phoebe právě lezou dolů ze skákacího hradu. Samova tvář je zpocená, vlasy se mu lepí k čelu a z kalhot mu čouhá košile. V jeho velkých očích vidím divoký, nadšený pohled, který jsem nikdy neviděla. „Pojď se umýt, než začne oslava,“ řeknu, vezmu ho za ruku. Calvin nás následuje, když se prodíráme davem směrem ke koupelně.

O patnáct minut později se usadíme a svatba začíná. Je to překrásné. Pár je obklopen kopou dětí, některé z předešlých manželství, některé společné. Oni tvoří neskutečný pár. Oba vysocí a štíhlí. On, černoch a vážný, ona běloška a veselá. Jejich vzájemná láska spolu s láskou k dětem se šíří všude kolem nich, táhne se davem jako teplá přikrývka ze střapců, která mě nutí začít plakat. Tento celý den přinesl zpátky mé vzpomínky a pocity, které jsem dobře zvládala držet si od těla.

Calvinovo zamračené ticho pokračuje přes obřad a večeři. Náš stůl je nejčastěji tvořen hráči Titánů a jeho ženami a přítelkyněmi. On se nezapojuje, dokud za ním někdo nepřijde – ačkoli se zdá, že zná všechny. Zatímco pokračuje v ignorování celého světa, sleduju nevěstu a ženicha, jak pomalu tančí, jako by nikdo jiný neexistoval a jsem z toho smutná jak blázen.

Phoebe přijde pro Sama hned, jakmile je po jídle. Nechají mě a Cala, aniž by se ohlédli. Svádí mě to zatleskat ve stoje, když je vidím odcházet ruku v ruce. Myslím, že jen potřeboval tu správnou osobu, která změnila jeho názor na to, že si nechá všechno pro sebe.

Čekám v řadě na dezert, připravená utopit svou depresi ve třech kopečcích zmrzliny, když mi někdo poklepe na rameno.

„Co si zatančit, drahoušku?“ Justin stojí za mnou, zvláštně zamlklý a nosící oblek.

„Co máš v plánu, Ďolíčku?“ zamumlám podezíravě.

„No tak. Vypadáš, že bys ocenila tanec.“ Než můžu vznést námitku, vezme mě za ruku a táhne mě na taneční parket.

Nikdy jsem nebyla dobrá tanečnice. Vlastně v tom stojím za houby. Ale jestli se v této fázi ničím nezabavím, mé stíny mě brzy dostanou ke dnu.

Justin svírá mou ruku, jako bych byla osmdesátiletá babička a dvou druhou ruku umístí s respektem na moje záda. Pak začneme dělat to, co ten běloch, pohybujeme se tam a zpátky, z nohy na nohu.

Calvin, který pořád sedí našeho stolu, zírá na nějaký nedefinovatelný bod v dáli, který jak se zdá, ho nějak pohoršuje. Při pohledu na jeho tvář je neupoutání jeho pozornost nejlepším řešením. V téhle náladě je schopný čehokoli.

„Děláš to, jen abys ho vytočil.“

„Je to vůl.“

Zasměju se tomu, jak jsou v tomhle věku věci jednoduché. „Obvykle ne,“ přistihnu se, jak popravdě odpovím. „Musíš ho donutit, aby ti hodil míč, Ďolíčku. Zkus si ho neznepřátelit.“

Mé oči se setkají s Calvinovýma a pobavení mi zmizí z tváře. Mírně řečeno, vypadá, jako by chtěl spáchat krvavý zločin. Samozřejmě to vypadá, jako by o tom snil s otevřenýma očima. Náhle po jeho levici zahlédnu problémy v podobě dokonalé blondýny v barevných koktejlkách. Obalí své drápy kolem Calvinova předloktí, jak vyskočí z křesla. Jeho výraz se okamžitě přemění v zamrzlý pohled děsu a právě tak rychle se mi zježí chlupy na zátylku ve zvláštním náznaku ochranitelství.

„Díky za tanec, Justine, ale musím jít zachránit svého… um… přítele.“ To poslední slovo si zamumlám pro sebe.

„Přítele?“

Ta otázka mezi námi visí, ale neodvažuju se to vysvětlovat. Místo toho opustím parket a mířím přímo ke stolu, kde si ta agresivní blondýna udělala svůj domov na mé židli. Bez okolků dělám nejlepší dojem majetnické přítelkyně. Tipuju, že možná bude legrace.

„Medvídku--“ Dám si ruce v bok a přespříliš zakňučím. „Slíbil jsi mi příští tanec.“

Veškerá konverzace u stolu utichne, na všech tvářích zvědavý pohled. Oba, ta blondýna i Calvin pohlédnou vzhůru. Blondýna uvolní své sevření, zatímco mě její oči sjíždějí. Vím, že propočítává své šance, že by ho ukradla a vidím přesně, kdy se rozhodla, že jsem nedůstojnou soupeřkou.

Ten blazeovaný výraz, který Calvin má, na moment vzroste. Něco zamumlá směrem k té blondýně a vystřelí ze své židle. Když jdeme na taneční parket, skloní se a zašeptá mi do ucha, „Medvídek?“

Z pocitu jeho široké dlaně na mé dolní části zad se mi zadrhne dech. Tak cizí a zároveň tak známý, příjemný…huh.

„Chtěl jste, abych od Vás držela dál štětky. Zvažuju, že ji zmlátím.“ V tichosti se podívám na něj. Jsem si skoro jistá, že vidím v jeho očích smích… možná. Ten oční kontakt mě znervózňuje, takže svůj pohled přesměruju na jeho ramena.

Vezme mou ruku do své, druhou mě chytí kolem pasu a začneme se pomalu pohybovat po tanečním parketu. Zrovna, když dozpívá Frank Sinatra, je na řadě Etta James a její At Last. Chce se mi protočit oči. Mohl by tam být nějaký víc romantický song? Rozhodně ne.

Najednou jsem vzrušená a rozpačitá, nejistá, zatímco mě Cal odhodlaně drží. Ten muž zaujme odborníky. Vůbec není v rozpacích tak, jako jsem já. Ani nemám koule na to, abych se na něj znovu podívala.

Každá část jeho těla, která se dotýká mé, hřeje. Má prsa jsou natlačená na žulovou zeď, obalenou hedvábnou vlnou. A to teplo… holka zlatá, to teplo, co z něj vyzařuje, je nukleární. Začínají se mi potit stehna. Cítím, jak se mi mezi holými stehny shromažďuje vlhkost. Tohle není dobré.

On je skvělý tanečník. Ani se neodvažuju předstírat, že vím, co dělám; jen se nechávám vést. A můžu bez pochyby říct, že to není vůbec podle pohybů toho bělocha. Je to jako… no, je to jako dobrá předehra.

„Jsem hrozná tanečnice.“

„Já vím.“

Po jeho odpovědi pohlédnu nahoru a najdu jeho ústa v lehkém úsměvu. „Opravdu nešetříte mé city.“

„Byla byste radši, kdybych lhal?“

Tato slova mě zasáhnou rychle a tvrdě. „Ne,“ řeknu a potřesu hlavou. „Cokoli se stane, prosím, nelžete mi. Je to jediná věc, kterou nesnesu.“ Ten pohled v mé tváři musí být protkaný mou panikou, protože se ten jeho taky rychle změní.

„Nikdy Vám nebudu lhát, Cam. Slibuju.“ Bezelstný a otevřený, vidím mu na očích, že to myslí vážně. Jeho slib se dotkne vnitřku mého srdce a zabydlí se tam.

„Calvine,“ volá jemný ženský hlas. Přestaneme se hýbat. Jeho exmanželka stojí před námi s jemným úsměvem, její výraz je poklidný. „Chtěla jsem tě pozdravit.“ Natáhne ruku směrem ke mně. „Kim Holtzmanová.“

Je elegantní, sebejistá něčím, co nemá nic společného s jejím vzezřením. Calvin se vedle mě pohne. Stojí ještě blíž – napjatý, jako by měl jít na rektální vyšetření. Bez váhání si s ní potřesu rukou, „Camilla DeSantisová.“

Její soustředění se přesune ke Calovi a má oči ji sledují. „Nečekala jsem, že tě tu uvidím.“ Usměje se láskyplně. „Ale zase jsi měl vždycky talent mě překvapit.“

„Mám dobrý důvod, častěji si vyjít.“ Můj pohled klesne, abych se vyhnula jejímu podrobnému zkoumání v obavě, že možná uvidí ten provinilý výraz mé tváře.

„No, vypadáš dobře,“ prohlásí. A z nějakého absurdního důvodu mi vadí způsob, jakým ho zkoumá.

Bez váhání si s ním propletu prsty a řeknu, „Měli bychom najít Sama.“

Calvin přikývne a usměje se na mě. Ano, usměje. Žádné zuby, ale je to úsměv. Je to jako zahlédnout Yettiho. Momentálně jsem v šoku. Opravdu jsem toho byla svědkem? Nebo už blázním? Pravděpodobně kousek od obojího. Rychle se dám dohromady, a řeknu, „Ráda jsem Vás poznala, Kim. Jsem si jistá, že budeme mít ještě příležitost si promluvit,“ a táhnu Calvina pryč.

***

Ten zmíněný mladý muž je naprosto zaneprázdněný hraním videoher s dalšími čtyřmi dětmi různého věku. Po zjištění, že ta hra není příliš dospělácká, mu dovolím hrát o chvilku déle. Je úžasné vidět ho se smát a usmívat jako všechny ostatní děti, takže nechci udělat nic, co by jeho radost pokazilo.

Zpátky v našem pokoji se svléknu a šaty pověsím. Neumím si představit, kdy znovu bych měla možnost si je obléknout. Jen tahle zábavná chvilková myšlenka pošle mou náladu ještě víc k ledu.

Jakmile jsem zachumlaná, vleklým pohybem vejde Cal, a škubne svým motýlkem.  Je zticha – což není žádná novinka. Absolutně bez ohledu na soukromí se přede mnou začne svlékat, tak nenuceně, jako by to už dělal milionkrát. Jen Bůh ví, s kolika ženami to takhle udělal. Nečekám, až si všimne nesouhlasného zamračení na mé tváři, protože by ho to nakonec vůbec nezajímalo. Namísto toho sešplhám z postele, jakmile si začne sundávat pásek. A tady to je, můj signál jít zkontrolovat Sama. Přehodím si mikinu a vymáznu ze dveří, jako by mi za patami hořelo.

Sam už je sám zachumlaný v posteli a má zhasnutá svět.  Vypadá to, jako by se o sebe chvíli staral sám; je příliš soběstačný na kluka jeho věku. Není to poprvé, co přemýšlím, jestli jeho rodiče ví, jaké úžasné dítě mají, jak neuvěřitelně šťastní jsou. Ale podle toho, jak to vypadá, musím říct, že nevědí. Což mě samozřejmě vytáčí do vrtule.

Po napočítání do deseti znovu vstoupím do pokoje. Calvin je natažený na přikrývkách, bez trička, skoro žádné spodní prádlo – žádné překvapení. Oh Bože, zírá na strop. Při pohledu do jeho tváře vím, že to není dobrá doba na hádku o pyžamu, takže si sundám mikinu a vyšplhám na postel. Jeho tělem proudí vlny úzkosti. Můžu předstírat, že je necítím, jak mě dusí… můžu. Pravděpodobně bych měla…ale nemůžu.

„Chcete si o tom promluvit?“ Nedostanu vůbec žádnou odpověď. „Jsem dobrý posluchač…a nezapomeňte, že jsem podepsala dohodu o mlčenlivosti.“ Pořád nic. „Myslím, že Vám pomůže, když o tom budete mluvit.“ O věčnost později to zkusím naposledy. „Pořád ji ještě milujete?“

„Ne.“

Proč se kvůli tomu jedinému slovu cítím, jako bych vyhrála v loterii? Trapná, jsem naprosto trapná. Otočím se na svou stranu a dám si ruku pod hlavu. On pořád prázdně zírá na strop.

„Vadí Vám, že je šťastná?“

„Ne.“

Věřím mu. Calvin je mnoho věcí, ale není lhář. „Co se stalo mezi vámi dvěma?“

„Podvedla mě. Pak mě kvůli tomu chlapovi, se kterým mě podvedla, nechala.“ Můžu si jen představovat, co to udělalo s tak hrdým mužem, jako je Calvin.

„Jak jste na to přišel?“

„Otěhotněla.“

„Oni mají dítě?“ ptám se, můj hlas skoro šeptá.

„Hmm.“

„Řekla Vám to? Že není Vaše.“

„Trvala na testu otcovství… ale nemohl jsem to být já.“

Nemůžu zastavit protočení očí nad jeho naivitou. „Spousta žen lže o antikoncepci Cale. Ani nezmiňuju tu zatracenou tunu důvodů, proč to selže.“

Pohlédne mi z boku přímo do očí, měří si mě, zvažuje svá slova. To ticho se roztahuje víc a víc. Zazívám. Hodlám to pro dnešek vzdát a jít spát.

„První věc, kterou jsem po draftu udělal, byla vasektomie.“

Huh. Co říkal?

Jeho tmavovlasá hlava se pomalu otočí mým směrem, jeho oči pátrají po nějaké reakci. Šok. To je má reakce. Naprostý. Šílený. Šok.

„Řekl jste va-sek-to-mi-e?“

„Jo.“

„Proč?“ Malinký, malinkatý kousíček rozhořčení za všechny ženy udělá z mého hlasu kapku pronikavější.

„Protože nechci děti,“ vyhrkne ostře a rychle. Zpracování jeho slov mi trvá neobvykle dlouho. Má mysl brázdí uličku za uličkou všech myslitelných důvodů a pořád jsou všechny slepé.

„V tom musí být víc, než jen tohle.“

V jeho hlubokém výdechu se ozývá rezignace. „Jsem nejstarší z osmi dětí. Vyměnil jsem více plen a ohřál více lahví, než by se pro jednoho člověka hodilo. Nechci to už do konce života zažít znovu.“ Jeho huhňání je zpátky s mimořádnou intenzitou. A teď mám na jazyku milion dalších otázek.

„Co Vaši rodiče?“

„Víc je zajímalo se ožírat, než se starat o děti, které plodili jako králíky.“

Ježíši. Převrátí se mi žaludek. Šedé oči se setkají s hnědýma a já jsem zasažená jistotou, která mu plane v očích, a naprosto ohromená. Takhle vypadá odhodlání. Rozumím mu, opravdu ano. A zároveň jako žena, která chce děti, se mě to dotýká na osobní úrovni.

„Ale…ale…ale…“ Udělal ze mě koktajícího idiota. „Vaše žena nechtěla děti?“

„Ne, když jsme se brali. Byla celá žhavá do své kariéry. Tisíckrát jsem jí to vysvětlil a ona přísahala, že tomu rozumí. Ale když mi bylo jen dvaadvacet, ona je o pět let starší, pravděpodobně si myslela, že můj názor může změnit.“

„Jak přijala tu vasektomii?“ Jeho chladný pohled se do mě zabodne. „No do prdele, ona to nevěděla?“

„Řekl jsem jí, že nechci děti.“ Jeho plné rty jsou stažené do úzké linky, jeho tmavé strniště zakrývá zatnutou čelist.

Skrýt můj šok není na pořadu dne. Jak si s tím poradit? Rozumím mu, ale vynechat takovou atomovku? Mluvíme tu o důvěře.

„Calvine,“ řeknu co nejjemněji. „Máte mé naprosté sympatie, co se té situace týká, ale nemůžete si myslet, že manželství založené na vynechání něčeho tak důležitého by mohlo přežít následky.“

Jeho ztěžklý pohled zachytí ten můj, naprosto neoblomně. Někdy opravdu obdivuji jeho aroganci, jak samostatný ve všem je. Kdyby na mě utkvěla jen mikroskopická částečka, možná bych mohla začít dávat svůj život dohromady. V jeho očích vidím, jak se mu protáčí kolečka, minulost bolí a staré křivdy vyplouvají na povrch a odcházejí. Kouše se zevnitř do tváře, jasná známka znepokojení.

„Byl jsem mladý. Kdybych to měl udělat znovu… nevím.“

„Já Vám věřím. Myslím, že byste jí to řekl. Ve skutečnosti si myslím, že by Vám to odlehčilo tu zátěž, kterou s sebou vláčíte, kdybyste jí řekl, že toho litujete.“

„To se nestane.“

„Přizpůsobte se,“ odpovím s pokrčením ramen a zavřu oči.

O celý věk později ho slyším říct, „Proč?“

Se zamrkáním otevřu obě oči a na jeho tváři vidím další rozkošné zamračení – ačkoli to tentokrát vypadá spíš jako frustrace.

„Proč Vám věřím?“ Odpoví na mou otázku krátkým přikývnutím. „Protože jsem se naučila posuzovat muže podle jejich charakteru, ne jejich slov.“ Dívá se mi do očí déle, než je mi příjemné. Otočím se k němu zády a dám si přikrývky až ke krku. „Teď si přestaňte ukusovat příliš velké sousto a nechte mě spát.“

Příští ráno se vzbudím sladkou vůní čistého muže, která mi plní plíce a na zátylku cítím jemný dech. Po tom, co si na několik vteřin libuju ve zmatení, dopadne na mě, že jsem schoulená v koutku mezi Calvinovým krkem a podpažím. Dříve, než nastoupí ponížení, zachytím lehké chrápání. Nemůžu odolat pokušení na chvilku to poslouchat, ten pocit je hořkosladký. Ten zvuk se mi obaluje kolem srdce a bolestivě jej tiskne. V koutcích očí mám slzy.

Vzpomínka na to, co jsem měla a co jsem ztratila, vědomí, že už to možná nikdy nebudu mít, mě přejede jako vlak. Tohle je ta věc se smutkem. Je to vrtkavé a sobecké. Neřídí se to pravidly, a ukáže se to, když to nejmíň čekáte. Jedna končetina po druhé, pomalu se odtáhnu, zamířím do koupelny a rozpláču se v soukromí.

***

Na cestě zpátky domů zůstává Calvin po většinu jízdy v tichém rozjímání. Myslím, že to musí být výsledek všech odhalení včerejší noci. Možná lituje, že mi to řekl. Možná je jeho druhá myšlenka o tom, jestli mi v tak osobní věci může důvěřovat. Ať už je to cokoli, cítím potřebu vyčistit mezi námi vzduch. Nesnesla bych jeho obavu, že jsem někdo, kdo potřebuje ochranu sám před sebou. Ačkoli nakonec nemůžu posbírat kuráž, abych to nakousla.

V době, kdy vjíždíme do garáže, skoro padá tma, a jsme k smrti unavení. Vyklouznu z Roveru a jdu si vzít své tašky, ale on mě předběhne.

„To je v pořádku. Mám je.“

„Nechte mě,“ zamumlá, namíří ta slova někam do nezřetelného bodu v dáli. Když dojde ke dveřím, zastaví se a otočí, jeho oči najdou ty mé přímo. „Děkuju, že jste šla.“

Slova „k čemu jsou přátelé“ mám na jazyku, ale odumřou mi na rtech. Nejsme přátelé. Jen jsme dva lidé hození spolu do vody okolnostmi. Než můžu udělat něco opravdu stupidního jako přesvědčit ho, aby mluvil o tom, co mu vadí, připomenu si, že za dva měsíce budu pryč a jeho život bude pokračovat, jako bychom se nikdy nesetkali.

„Nic to nebylo,“ odpovím. Načež zmizí uvnitř, a vezme s sebou své těžké myšlenky a zasmušilou náladu.