TWC - 3. kapitola

Překlad: Dráža
Kor.: Evička

Ryder

Princezna mě držela za koule. Pokaždé, když jsem se dostal dovnitř její kundičky, jen mě přinutila toužit po ní více. Nemohl jsem jí nabažit.

            Bezpochyby jsem věděl, že se nedokážu spokojit s ničím menším. U Jade bylo něco tak odlišného, tahajíc mi za srdce a duši, což jsem nikdy necítil. Byl jsem v zasraném neznámém území. Obvykle by mě to vzrušilo jako peklo – vyžíval jsem se ve výzvách a zkoumal nové příležitosti. Ale tohle bylo úplně na jiné úrovni.

            Nebyl jsem si jistý, že chci pochopit, co se se mnou děje.

            „Rydere, musím jít,“ zašeptala s tváří pohřbenou na mém krku.

            „Ne.“ zasyčel jsem. „Zůstáváš.“

            „Moje rodina-“

            Nemohl jsem ji nechat odejít. „Ještě s tebou nejsem hotový, bejby. To byl jen začátek.“

            „Jo? A co pak, Rydere? A co zítra a další den? Čím víc to budem dělat, tím víc to bude těžší.“

            Podíval jsem se jí do očí. Byly smutné.

            „Noc ještě neskončila, princezno. Říkala jsi, že máme jednu noc. Dokud nevyjde slunce, zůstaneš moje.“

            „Rydere,“ zalapala po dechu.

            „Zavolej rodině. Na to jsou telefony. Řekni jim, že jsi v bezpečí a že dnes večer nepříjdeš domů.“

            Dlouhou dobu se na mě dívala. V očích jí přešly různé emoce. S úžasem jsem se díval, když bojovala se svým vnitřním já. Zůstane? Rozumí, jak moc ji chci?

            Po tom, co bylo cítit jako věčnost, se konce jejích úst tak trochu zakřivily.

            Vyhrál jsem.

            „OK. Jenom dnešní noc. Až vyjde slunce, je po všem. Platí?“

            Ušklíbl jsem se. Nebyla to přesně ta odpověď, kterou jsem chtěl, ale souhlasím. Pro teď. Zítra můžu udělat další plány.

            „Platí.“ Přikývl jsem.

            Posadila se a otevřela kabelku, aby našla telefon. Rychle vytočila číslo a promluvila s otcem. Z jejich rozhovoru jsem pochopil, že jejímu starému muži se ulevilo, že je v pořádku, ale nebyl šťastný, že se nevrací domů. Jade se vyhnula otázkám o tom, kde je, a co se stalo, a řekla mu, že si o tom promluví, až bude zpátky.

            Bude to prdel-nakopávající advokátka.

            Popadl jsem dvě piva z mini-barové lednice ve svém pokoji. Jo, přesně tak. Tento pokoj byl spíš jako hotelový apartmán. Má velký stůl, stejně jako posezení s dvěma lehátky. Koupelna měla tak pět hvězdiček - ne, že bych to opravdu věděl, protože jsem nikdy neviděl nic tak fantastického. Měla obrovskou vanu - dost velkou na orgie - masážní trysky a zlaté kohouty. Posraní bohatí lidé vynakládali peníze...

             

            Jade musela být žíznivá, protože se opírala o čelo postele a pila pivo. Nebo použila alkohol, aby si uklidnila nervy?

            Pohledem jsem jí měřil tělo. Chtěl jsem vidět, co bylo pod šaty. Chtěl jsem ruce na jejích čilých prsou. S Miou a dětmi v domě jsem s ní nemohl dělat to, co jsem opravdu chtěl, ale věděl jsem, že se k tomu za čas dostaneme.

            Péro mi ještě napůl stálo, připravené na další akci, ale tentokrát pomalejší. Přinejmenším se budu snažit jít na to pomaleji. Když moje potřeba mít jí, nade mnou převzala kontrolu, stal jsem se divoký a šílený, skoro lido-oop, když jsem po ní toužil.

            Není divu, že mi říkala neandertálec...

            „Řekni mi o tvém bratrovi?“ Postel se prohnula, když jsem si vedle ní sedl na svůj nahý zadek.

            „Co chceš vědět?“ zeptala se a vrhla oči dolů. Jo, chystá se na mě vytáhnout ty právnický triky. Chystala se vyhnout mé otázce.

            „Říkala jsi, že je to drsný policajt.“ Dlouze jsem se napil z piva. Sakra chutnalo dobře. „Řekni mi více?“

            „Ach, je ve speciální jednotce. Moc toho nevím. Harrison je v tomto docela mlčenlivý. Vím, že to má co do činění s ochranou naší země před teroristy a odstraněním nezákonných zbraní. Víc mi neřekl. Pro mou vlastní ochranu, jak mi řekl.“ Skopila pohled a v koutcích úst se jí táhl smutek, když o něm mluvila.

            Těžce povzdechla. Uvědomil jsem si, že v tom příběhu je více, ale mlčel jsem a povzbuzoval ji, aby mluvila dál. Na chvilku zmlkla a když jsem se chystal vzdát se více informací, znovu promluvila.

            „Před deseti lety se stalo něco strašného, co ho navždy změnilo. A mě taky.“ Zavřela oči, jako by skrývala bolest.

            Trhl jsem hlavou nahoru. Teď jsem musel vědět víc. Zúžil jsem oči a pozoroval ji, stále mlčejíc, přestože mi v hlavě běželo sto otázek.

            „Co se stalo?“ zeptal jsem se tiše, když se odmčela. Byla tak hluboko ve svých myšlenkách, že jsem se obával, že usnula.

            „Byla to moje chyba. Co se stalo Amy. A ostatním.“ Kousala si spodní ret a třásla se jí brada. Kurva, bude plakat. Nenávidel jsem, když ženy plakaly. Nikdy jsem nevěděl, co mám kurva dělat.

            „Princezno, je to v pořádku.“ Vytáhl jsem si její nohu do klína, hladil ji a masíroval palcem chodidlo. Ramena se jí mírně uvolnily a vyfoukla dlouhý těžký dech.

            „Nemluvila jsem o tom už roky. Ve skutečnosti více než sedm. Po mé terapii jsem to zamknula v souboru v mozku a snažila se zapomenout, že se to někdy stalo. Snažím se jednoduše pokračovat v životě. Bez viny.“

            Co se to jen zasraně mohlo stát? A kdo byla Amy? A co to mělo co společného s Harrisonem? Mnoho otravných otázek, ale nechtěl jsem ji obtěžovat svou zvědavostí. Alespoň ne teď.

            Je zřejmé, že to byl velký problém. Na Jadeiných tvářích proudily slzy. Kurva, nechtěl jsem jí přivést k bolesti. Věděl jsem všechno o pohřbívání bolesti tak hluboko, že se ztratila v tmavém rohu mé duše.

            „Bejby. Je to v pořádku.“ Na stůl jsem položil prázdné pivní lahve a přitiskl ji k sobě, abych ji držel. Vidět mou ženu méně než šťastnou, mělo na mne zvláštní účinek, kroutilo a stahovalo mi to kurva srdce.

            Jade si třela hruď a pak se na mě podívala velkýma modrýma očima. Kurva, topil jsem se v těch očích. Na celou minutu se svět zastavil.

            Pak se začala smát. Jo. Smála se.

            „Bejby. Jsi v pořádku?“ Ztratila děj?

            „Vypadáš tak legračně, když máš pouze tričko a ponožky.“

            Měla pravdu. Nebyl to můj nejlepší vzhled. Nikdy jsem se nestaral o to, co si dřív myslela. Proč jsem se teď náhle staral? Naklonil jsem se, stáhl si ponožky a hodil je do rohu.

            „Lepší?“ Usmál jsem se.

            Vytáhla obočí. „A triko?“

            Přetáhl jsem si ho přes hlavu a poslal ho, aby se připojilo k ponožkám.

            Ta žena se stane tím nejlepším právníkem ve státě.

            Vypilovala, vyhýbání se otázek až do umění.