TT - 4. kapitola

Překlad: Mirus
Kor.: Evudar

OKAMŽITĚ JSEM ZAMÍŘILA DO GUMOVÉ CELY ve sklepě, kterou pro mě Vlad nechal zařídit. Uvnitř jsem si strhla pravou rukavici. A už z ní tryskaly elektrické výboje. Emoce, které jsem se snažila potlačit, se manifestovaly v drobných elektrických blescích. Spojila jsem je do jediného pulsujícího proudu a práskla s ním do kamenné sochy, která stála v cele.

Její hlava uletěla a spadla na podstavec, na kterém byla upevněna. Další úder a přišla o ruku. Poté o druhou. Jako další přišlo na řadu vše nad pasem, ale pálivá bolest, zklamání a ponížení, které jsem cítila, nepolevovalo. Dokonce jsem měla pocit, že každým okamžikem vybuchnu jako atomová bomba.

Až když jsem celou sochu kompletně rozsekala, tak jsem na ni přestala útočit. Než jsem potkala Vlada, tak jsem se vždy snažila své schopnosti potlačovat, stejně jako svou samotu, protože jsem se nemohla nikoho dotknout bez následků.

S Vladem se všechno změnilo. Naučil mě, jak ze svých schopností vytěžit co nejvíc a vzbudil ve mně pocity, o kterých jsem se dřív neodvážila ani snít.

Byl víc než jen můj první milenec. Také byl mojí první láskou, a jak hluboko jsem spadla! Přes všechna varování jsem doufala, že Vlad bude jednoho dne mé city opětovat. A skončila jsem tady: ve sklepě, kde si vybíjím svou frustraci z mých zničených snů na nějakém neživém objektu.

Hleděla jsem na úplně roztříštěnou sochu a cítila jsem se smutným způsobem podobně. Tak jako já byla kdysi celá a stabilní, a jako já byla nyní díky destruktivním emocím zničená tak, že už nikdy nebude jako dřív.

„Zatraceně“, zašeptala jsem a nevěděla, jestli jsem myslela na sebe nebo na upíra, kterého jsem zbožňovala jako zlaté telátko.

Mé nádherné večerní šaty byly mezitím úplně propocené, ale to mi nevadilo. Do jídelního sálu se nevrátím. Každý věděl, proč jsem utekla, takže má nepřítomnost nepotřebovala žádné vysvětlování. A pokud přece jenom panovaly nějaké nejasnosti, tak ať. Dnes už jako zábavní program nikomu sloužit nebudu.

Unaveně jsem vystoupala nespočet schodů ke svým pokojům, ráda, že jsem nikoho nepotkala. S trochou štěstí se bude Vlad dnes věnovat svým hostům dlouho do noci, takže ho do rána neuvidím. To mi dopřeje tolik potřebný čas na rozmyšlenou.

Proto mi uniklo zasténání, když jsem zjistila, že nejsem ve své ložnici sama. Před lůžkem stál Vlad, ruce zkřížené za zády, ta prokletá krabička naštěstí nebyla nikde k vidění. Pohledem sjel můj propocený, vyčerpaný stav.

„Je ti teď líp?“, zeptal se klidně jako vždy.

Naopak. Samotný jeho pohled otřásl křehkou rovnováhou, kterou jsem získala svým elektrickým maratonem.

„Je mi skvěle“, odpověděla jsem úsečně.

„Sice bych se nejraději opila do kómatu, ale jinak mi nikdy nebylo lépe.“

Přes obličej mu přelétl výraz, který jsem nedokázala identifikovat. Poté se mu na tvář vrátila lhostejnost.

„Je mi líto, jak se dnešní večer vyvinul. Měl jsem svou nabídku s tebou probrat dopředu, ale netušil jsem, že to pochopíš tímhle způsobem.“

Nevěděla jsem, co jsem po tom fiasku chtěla slyšet, ale tohle zcela určitě ne. Vladova železná disciplína působila v mých ranách jako sůl. Tak jsem tu stála, bojujíc o sebekontrolu, a on nemohl působit chladněji a odtažitěji. Navíc ve mně stoupala hladina vzteku.

„Ty šaty, luxusní večeře, lichotky, pak ta krabičky na šperky.“ Vypočítávala jsem na prstech body obžaloby. „Co jsem si jako jiného měla myslet?“

Jeho odfrknutí mě zasáhlo do morku kostí.

„Všechno, jen ne tohle. Vždyť jsme spolu zatím jen pár měsíců. Víš, jak nepodstatné to je pro někoho v mém věku?“

Nová bolest způsobila, že už jsem se neovládala.

„Ano, jsi skoro šest set let starý, ale když někdo dnes mluví o věčném poutu a předá své milence takovou krabičku, tak je v ní obvykle jen jeden druh prstenu!“

„Už po staletí ode mě každý upír, kterého stvořím, obdrží kopii mého prstenu jako důkaz jeho příslušnosti k mému klanu. Je to přínosné, pokud je zajat spojenci. Nebo nepřítelem.“

Věřila jsem mu, ale to nic neměnilo na tom, že mi neustále přisypával sůl do ran.

„Ty to vůbec nechápeš“, zvolala jsem.

„Na moje poměry také nejsme spolu dost dlouho, ale už jen to pohrdání, které pociťuješ, když přijde řeč na sňatek, ukazuje, jak odlišně hodnotíme náš vztah. V tom vidím ten problém, a už to nehodlám déle tolerovat.“

Sevřel rty. V krbu vzplanuly plameny, když jeho emocionální pancíř dostal trhliny a ovládl ho jeho temperament. Mě to bylo jedno. Já byla ta, která byla před očima všech a znovu teď emocionálně trhaná na kusy.

„Náš vztah pro mě určitě něco znamená. Doteď jsem ještě nikdy nesdílel svou soukromou ložnici…“

„A přesto jsi doteď nebyl schopný nechat v koupelně vybudovat toaletu“, skočila jsem mu do řeči. „To je, jako bys mi při každé příležitost připomínal, kde jsou mé hranice.“

Mezitím už mu oči žhnuly zeleným světlem; jejich obvykle měděná barva kompletně zmizela. „Dnes večer jsem ti nabídl řešení tohoto problému.“

S mou proměnou v upírku by byla otázka toalety vyřešena jednou provždy, to měl pravdu. Ale to bych musela strávit zbytek mého nepřirozeně dlouhého života milováním muže, který si mě bude vždy udržovat na délku svých paží. Vladova chladnokrevnost byla všeobecně známá, ale nevěřila jsem, jestli chápal, jaký krutý osud by mě čekal, pokud bych jeho nabídku přijala.

Zčásti jsem si za to mohla sama. Snášela jsem emociální chlad mezi námi tak dlouho, protože jsem ho nechtěla ztratit.

Problém byl v tom, že mi nikdy opravdu nepatřil, jak jsem si dnes večer musela přiznat. I když jsem měla pocit, jakoby mi mělo v hrudi prasknout srdce, opětovala jsem jeho pohled, aniž bych mrkla.

„Tebe nikdy nenapadlo, že bych ten prsten mohla považovat za zásnubní, protože jsi o vážném vztahu se mnou nikdy ani neuvažoval. Dřív to bylo pro mě oukej. Teď už ne.“

„Ty tomu nerozumíš.“

Jeho tón hlasu byl bez emocí, chladný, a to i přes to, že plameny v krbu plápolaly stále výš a výš.

„Upíři se nemohou rozvádět. Jen málo z nás se žení, protože osobnosti se časem mohou radikálně změnit. City mohou pominout, ale pouto mezi upíry je na věky.“

Poté mě uchopil za obličej svýma teplýma silnýma rukama.

„Nabízím ti opravdové pouto – trvalé místo v mém životě. I kdyby naše láska někdy v budoucnu skončila, tak bychom zůstali spojeni. Nech mě, abych tě proměnil v upírku, Leilo a můžeme spolu strávit desetiletí, ty a já.“

Chtěla jsem říct ano. Měla jsem to slovo na jazyku, ale spolkla jsem ho. Nenabízel mi nic, co bych už neměla, jen o trochu delší verzi. Skutečnost, že bych skoro souhlasila a svlékla bych lidskost jako nějaké staré šaty, byla důkazem, že bych udělala pro Vlada cokoliv, zatímco on se přede mnou vědomě uzavíral.

Takhle bych nemohla žít, ani jako člověk, natož upír. Když to bolelo teď, jak by to bolelo za desítky let toužení po lásce muže, který ve mně neviděl nic jiného než postelovou záležitost?

„Souhlasila bych jen pod jednou podmínkou.“

Pohladil mě po tváři. „A ta by byla?“

Nehnutě jsem na něj hleděla. „Dokážeš mi číst myšlenky, tak už bys to měl dávno vědět. Miluji tě, Vlade. Víc než nějaké krevní pouto, víc než šanci žít navěky, si přeji, abys mi také vyznal svou lásku.“

Nechal klesnout své ruce a sevřel je v pěst. „Přece jsme si slíbili…“

„Já vím“, přerušila jsem ho. „Když jsme se spolu poprvé vyspali, řekl jsi mi, že mi nabízíš vášeň, poctivost a monogamii, ale ne lásku, protože jí nejsi schopný. Věřila jsem ti, ale mezitím jsem došla k názoru, že je to blbost. Vzpomínáš si na to, co řekl Szilagyi, než vybuchla ta bomba?“

Podle toho, jak Vladovi ztuhla čelist, tak si opravdu vzpomínal, ale nechtěl to přiznat. Pokračovala jsem.

„Szilagyi řekl, že mě zabije už jen proto, že tě to zasáhne. Dokonce i tvůj úhlavní nepřítel poznal, že jsem pro tebe víc než pouhá metresa, ale ty si to odmítáš přiznat. A do té doby nemohu…“

Můj hlas se zlomil, a přes mé rozhodnutí mi po řasách stekly dvě slzy. Rychle jsem je setřela a donutila jsem se mluvit dál, i když mi nával emocí sešněroval hrdlo.

„Nemohu s tebou být“, uzavřela jsem to.

„Je pro mě bolestivé být v tvé blízkosti a být neustále odstrkována.“

Na jeho tváři se rozlil výraz nevíry. „Ty mě opouštíš?“

Podle tónu jeho hlasu byla pro něj ta představa spíš neuvěřitelná než zraňující. Opět zničující úder pro mé srdce, který mi vehnal slzy do očí.

„Co jiného mi zbývá? Vím, že náš vztah je u konce. Díky mým schopnostem jsem to už zažila u mnoha párů. Musela jsem sledovat, jak má matka obětuje všechno pro muže, pro kterého byla vždy až na druhém místě a já odmítám udělat stejnou chybu.“

I když jsem věděla, že každé slovo je pravda, nemohla jsem myšlenky, které se mi prohnaly hlavou, zadržet.

Řekni, že mě miluješ a já zůstanu. Zatraceně, jen mi řekni, že jsi otevřený představě, že bys mě mohl milovat a já zůstanu. Řekni mi něco, jen ne to, že se musím spokojit s tím, že nikdy neproniknu skrz chlad, do kterého jsi své srdce uzavřel.

Nic z toho neřekl. Místo toho řekl: „Jsi v nebezpečí. Szilagyiho úkryt jsme sice prohledali, ale jeho mrtvola nebyla stále nalezena. Pokud by přežil, tak půjde po tobě.“

To bylo jeho největší starostí? Ne, že se náš vztah hroutí, ale jestli by mě jeho nepřítel nemohl opětovně proti němu použít? Na chvíli mi to vyrazilo dech. Opravdu jsem věřila, že jeho odmítnutí ustojím. Jak jsem se mýlila.

Řekni mi, že mě u sebe nechceš mít jen z tohoto důvodu!, prohnalo se mi s nadějí hlavou a jen díky své vůle jsem to neřekla nahlas.

Vlad na mě jen zíral, zatímco se barva jeho očí měnila z měděné na zelenou a plameny v krbu byly stále silnější. S každou další minutou jeho mlčení mi stékalo po tváři víc slz.

Nakonec odešel ke dveřím a každý jeho pohyb rozřízl mé emoce jako žiletka. U dveří se na moment zarazil, zatímco rukou sahal po klice.

Nedělej to!, chtěla se mi křičet. Miluji tě; nemůžeš aspoň jednou připustit, že ke mně něco cítíš?

Plameny teď šlehaly tak vysoko, že olizovaly okolní stěny, ale Vlad stále nic neříkal. Když oheň dosáhl ke stropu, instinktivně jsem se rozběhla ke krbu, abych plameny zkrotila, ale najednou se zasyčením zhasly, jako když utne. Zůstalo jen trochu kouře.

Když jsem otočila, byl Vlad pryč.