TT - 11. kapitola

Překlad: Mirus
Kor.: Evudar

NAJÍT OBRAZY, KTERÉ JSEM HLEDALA, mi zabralo chvilku. Smrt byla pro každého výjimečná událost, i když nic nebylo tak nacpané vzpomínkami, jako něčí kosti.

Škoda jen, že se obrazy před mýma očima ukazovaly jen jako nějaké výstřižky z filmu a já nebyla přímo v Adrianově hlavě, když před ním stál jeho vrah.

„Kdo je tam?“, ozval se Adrian v reakci na klepání, jakoby to neviděl na svém monitoru.

„Nebuď takový hlupáček, srdíčko“, zněla odpověď.

Zvedla jsem obočí. Adrianovým vrahem byla žena. Neměla žádný výrazný přízvuk, pouze její šarmantní timbre byl trochu nápadný, ale pochybovala jsem, že to byla Američanka.

Předtím, než otevřel, tak Adrian vypnul bezpečnostní kamery. Žena vstoupila. Na očích měla tmavé brýle a na hlavě šátek. Zbytek z její tváře byl rozmazaný. Zrovna teď mě musely mé schopnosti nechat ve štychu.

„Chovej se jako doma“, řekl Adrian táhle, zatímco zavíral dveře.

„Máš žízeň?“

„Samozřejmě“, zavrněla.

Mě by její tón hlasu varoval, ale Adrian nevypadal, že by si byl nebezpečí vědom.

„Co by to mělo být?“, zeptal se.

„Tvá krev, jakmile spolu skončíme“, odpověděla žena vesele.

Překvapeně se otočil, a když si sundala brýle, jen zíral. I když její rysy tak jeho předtím působily jakoby rozmazaně, nadpřirozené světlo jejích očí bylo vidět dost dobře. Skoro jsem mohla vidět, jak se Adrianova vůle láme pod jejími hypnotickými silami. Kdyby náhodou nesestavil bombu, která zabila mého nejlepšího přítele, tak bych ho možná i litovala.

„Smažeš všechno, co by mohlo poukázat na naši spolupráci, od převodů peněz až po záznamy tvé bezpečnostní kamery nad dveřmi“, poručila mu.

Ne!, pomyslela jsem si, ale Adriana jsem samozřejmě zadržet nemohla. Došel ke svému počítači, otevřel soubory a poté je systematicky vymazal. K mé škodě vzaly za své i všechny kopie a zálohy.

„Hotovo“, řekl bezvýrazně, když byl s prací hotový.

Žena si sundala šátek a krátce jsem zahlédla husté hnědé vlasy. Poté se opět celý obraz zamlžil.

„Nastal čas na můj drink, drahoušku.“

S těmito slovy trhla Adrianovou hlavou na stranu a zabořila mu zuby do krku. Když jeho smrt mou vizi ukončila, můj pocit frustrace narostl.

Ani se mi nepodařilo zahlédnout její tvář.

„Metr šedesát vysoká, pět a padesát kilo, tmavovlasá, lehký přízvuk, welšský, britský, skotský nebo možná irský.“

Maximus se zamračil. „To je všechno? Upírka, která možná pochází z Britských ostrovů?“

Věděla jsem, že to byly neužitečné informace. „Pokusím se o to ještě jednou, možná že to teď klapne lépe.“

Přes můj odpor jsem ještě jednou rukou přejela přes ohořelý kus těla. Po záblescích následoval pocit houpání, a když jsem v úsilí pokračovala, udělalo se mi mdlo.

„Leilo. Je s tebou všechno v pořádku?“

„Jo, jo. Jen je mi trošku špatně z jízdy autem“, zamumlala jsem a zkusila to znovu. Na okamžik jsem zachytila obraz ženy v tom samém oblečení, jako měla Adrianova vražedkyně, ale že to byla ona, jsem poznala pouze podle oříškově hnědých vlasů. Malý modrý pokoj, ve kterém se nacházela, se zvláštně houpal. Poté se má pozornost upřela na to, co říkala…

„…ne, nebylo to příliš riskantní… Postarala jsem se o to, drahoušku. Je mrtvý, takže už k nám žádná stopa nevede.“

Podle jejího tónu hlasu s někým telefonovala. Zírala jsem na mlžné fleky, za kterými se skrývala její tvář, ale obraz byl stále mlhavější a mlhavější.

„Reaguješ přehnaně“, pokračovala.

„I kdyby měli podezření, tak to nikam nepovede. Ať už pro něj znamenala cokoliv, mrtvá je pro nás méně nebezpečná…“

Snažila jsem se víc na tu ženu soustředit, ale znovu jsem pocítila vlnu nevolnosti. V uších mi hučelo a cítila jsem vytékat něco teplého.

Maximus zaklel. Poté auto zastavilo tak prudce, že se málem překlopilo; teď jsem se ještě musela obávat, že Maximus nabourá.

Ale žádný protest se mi přes rty nedostal a před očima jsem viděla tmavé fleky.

To nemůže znamenat nic dobrého, pomyslela jsem si krátce předtím, než mě něco tvrdého udeřilo do čela.

Na okamžik jsem si užívala blaženou nevědomost, než jsem si uvědomila, že se dávím po mědi chutnající tekutinou. Snažila jsem se ji vyplivnout, ale silná ruka mi ucpala ústa.

„Polkni to, zatraceně!“

Neměla jsem na výběr, takže jsem poslechla a zašklebila se, když jsem tu pachuť poznala. Upíří krev. Dušené kovové mince by asi chutnaly podobně. Když jsem otevřela oči, uviděla jsem Maxima, jak se nade mnou naklání. Jeho bezpečnostní pás byl rozepnutý a mé sedadlo bylo sklopené dozadu. Aspoň, že sjel na okraj silnice.

„Fuj“, řekla jsem, když mi konečně uvolnil ústa.

Na jeho tváři jsem spatřila spíš výraz úlevy než uraženosti. Pak jsem si všimla, že má obě ruce potřísněné krví, stejně jako předek mé košile. To všechno nemohlo pocházet od Maximova dárcovství krve.

Jelikož neměli upíři puls, tak nijak silně nekrváceli, a to i když se řízli. Uviděla jsem vytržený volant a došlo mi, že mi něco důležitého uniklo.

„Co se stalo?“

Maximus odhodil volant na zadní sedadlo a poté sebou hodil na sedadlo řidiče.

„Krvácela jsi z očí, nosu a uší. Poté jsi měla zástavu srdce. Musel jsem ti udělat masáž srdce a dát krev, abych tě oživil.“

Měla bych být šokovaná, když jsem uslyšela, jak blízko smrti jsem se ocitla, ale zmohla jsem se jen na poznámku: „Tohle je zasraný den!“

Když jsem uviděla Maximův udivený výraz, málem jsem se rozesmála, což by bylo ještě nevhodnější, ale co jsem měla dělat? Brečet nešlo, protože to nic neřešilo a kývat sebou sem a tam jako blázen byla jediná možnost, která mě momentálně lákala.

„Asi jsem to s tím snažením přehnala“, řekla jsem.

„Možná, že už nejsem ohnivzdorná, ale třeba na sobě mám ještě nějaké zbytky Vladovy aury a to mi dělá problémy. To jsem mohla předvídat, že to mé tělo nezvládne.“

Maximus na mě dál zíral, jakoby nemohl uvěřit, jak lhostejně se stavím k mému setkání se smrtí. Ignorovala jsem ho a upřela svou pozornost důležitějším věcem.

„Co se stalo s tím volantem?“

„Byl v cestě, když jsi potřebovala pomoc“, odpověděl.

„No.“ Přinutila jsem se k úsměvu, ale vyšel z toho jen úšklebek.

„Děkuji. Škoda, že teď budeme potřebovat nové auto.“

Maximovy zuby se zablýskly a také se nevesele ušklíbl. „To je náš nejmenší problém.“

Skvělé. „Co je horšího?“

Maximus vytáhl svůj mobil a houpal mi s ním před obličejem. Nezvonil, ale displej svítil na znamení, že někdo volá.

„Vlad se mě pokouší už potřetí dovolat. Musím to vzít, jinak pojme podezření.“

„To raději ne…!“

Maximus zvedl ukazováček. „Ani nedýchej“, zamumlal a se stručným „Ano?“ přijal hovor.

Když jsem uslyšela Vladův hlas, strnula jsem. Jeho důvěrně známý, kultivovaný projev mě na okamžik přemohl tak, že jsem opravdu přestala dýchat.

„Maxime“, ozval se můj ex chladně.

„Vyrušil jsem tě?“

Když Maximus odpověděl, šedé oči se zabořily do mých.

„Ne, proč?“ Až mě zarazilo, jak zněl uvolněně. Dobrý lhář, to si musím zapamatovat.

„Protože už ti volám potřetí“, zazněla Vladova nekompromisní odpověď. Asi už pojal podezření.

„Nechal jsem mobil v autě a šel si hledat někoho k jídlu“, odpověděl Maximus lhostejným hlasem.

„Je všechno v pořádku?“

Nemusela jsem sedět Maximovi na klíně, abych slyšela Vladovu odpověď. „Ne, nic není v pořádku. Kdy jsi viděl Leilu naposledy?“

Nemohla jsem tomu zabránit. Syčivě jsem se nadechla. Maximus na mě vrhl naštvaný pohled. Poté odpověděl: „Minulý týden v Atlantě, když jsem ji vysadil u Martyho.“

Žádná reakce. Už jsem se ptala sama sebe, jestli mluví tak tiše, že ho jako člověk neslyším.

„Jsi tam ještě?“, zeptal se nakonec Maximus, takže už jsem nemusela hádat.

„Ano.“

Jedno slovo, ale vyřknuté takovým způsobem, že jsem s sebou cukla. Něco Vlada pekelně rozčílilo. Chtěla jsem se zmocnit mobilu a zeptat se ho, jestli se mě snažil zabít, ale to jsem samozřejmě neudělala. Čekala jsem a dýchala tak mělce, jak to bylo s mým uhánějícím srdcem možné.

„Proč se ptáš na Leilu?“, zeptal se Maximus perfektně uvolněným hlasem.

Znovu nastalo ticho. Poté Vlad odpověděl: „Je mrtvá.“ Zněl tak nezúčastněně, že mi do očí vyhrkly slzy. I když možná za tím útokem nestál, bylo mu to jedno. Tato lhostejnost mě zasáhla tvrději, než jsem považovala za možné.

Musela jsem ze sebe vydat nějaký zvuk, protože se na mě Maximus zamračil a přitiskl mi na ústa ukazováček na znamení, že mám být zticha. Poté řekl: „Co? Jak?“, a v jeho hlase bylo slyšet takové zděšení, že jsem své označení „dobrý lhář“ vzala zpět a nahradila ho označením „fantastický lhář“.

„V blízkosti Martyho obytného vozu byla díra v plynovém potrubí. Údajně byli oba okamžitě mrtví. Dnes vyrážím do Států, abych předal Leiliny ostatky její rodině.“

Oh zatraceně! Úplně jsem zapomněla, že mě budou Gretchen s otcem považovat za mrtvou. Rukama a nohama jsem se snažila Maximovi vysvětlit, že musí Vlada zadržet, ale jen mi přitiskl ruku na ústa. Když jsem ze sebe začala vydávat přidušené výkřiky, stisk zesílil.

„To je hrozné a jednou rukou stáhl okénko. Brzy se pouliční ruch smíchal dohromady s mým odfrknutím a ztlumil ho. Kdyby mi Maximus minulý týden nezachránil život, tak bych si sundala rukavice a pustila do něj takový elektrický šok, že by svítil jako žárovka, ale byl to můj rytíř, takže jsem se na něj jen zamračila.

No jo, také jsem ho kousla. Patřilo mu to.

„Ano, tragické“, prohlásil Vlad, tentokrát unuděným hlasem.

„Zítra se setkáme v Atlantě. Odtud poletíme za Gretchen.“

„To by mohl být problém“, odpověděl Maximus a vycenil zuby, protože jsem ho stále kousala do jeho pěsti. Asi to mělo znamenat, Nech toho, nebo ti kousnutí vrátím, takže jsem raději přestala.

Vladův hlas byl teď ledově chladný. „Proč?“

„Říkal jsem ti přece, že se chci ve Státech podívat po mých lidech. Jak to tak vypadá, tak pár těch mladších začalo veřejně napadat lidi. To musí samozřejmě přestat.“

„Samozřejmě“, odpověděl Vlad se zavrčením.

„Kdo ví, jaké potíže by ti dělali v budoucnosti, když bys je teď za jejich neposlušnost nepotrestal.“

Z Maximova strnulého výrazu tváře jsem usoudila, že i on tato slova interpretoval spíše jako varování, než jako radu.

„Vyslov Leilině rodině mou hlubokou soustrast“, řekl a směrem ke mně naznačil: Ani nepípni.

Protože mi ještě stále tiskl ruku k ústům, tak jsem stejně nemohla nic říct, ale můj zuřivý pohled mu sliboval odvetu.

„Vyřídím“, odpověděl Vlad a hovor ukončil. Upíři se nijak zvlášť neloučili, což jsem zjistila během let s Martym. Poté, co se několikrát přesvědčil, že je spojení opravdu přerušeno, mě Maximus pustil.

„Nemůžeme připustit, aby mě má rodina považovala za mrtvou“, byla moje první slova.

„To je kruté.“

„Co je důležitější? Jejich bezpečí nebo bolest, když budou nějakou chvíli truchlit?“, odsekl mi, zatímco mě propaloval svým přísným pohledem.

„Bezpečí? Oni s tím nemají nic společného!“

„Ještě ne“, opravil mě nelítostně, „ale budou, pokud jim dáš vědět, že žiješ. Myslíš, že by dokázali Vlada obelstít? Jedno začichání a věděl by, že svůj smutek jen hrají.“

To bylo sice logické, ale i tak jsem se nemohla rozhodnout. Můj otec byl silný, ale nevěděla jsem, jak to přijme Gretchen. Od mého pokusu o sebevraždu před deseti lety, když mě mé nově nabyté schopnosti málem dovedly k šílenství, byla emocionálně labilní.

„Přesto si nemyslím, že za tím útokem stojí Vlad. Má smrt je pro něj možná nedůležitá, ale kdybychom apelovali na jeho čest, tak by byl při hledání pravého viníka skvělým spojencem.“

Pohled, který na mě Maximus vrhl, byl stejnou měrou naštvaný i soucitný.

„Byl by ještě horším nepřítelem, pokud by ses mýlila. A co by pak bylo s tvou rodinou?“

Praštila jsem do sedadla. Ano, to jsem věděla. Vlad by je použil proti mně. A i kdyby atentát nenařídil, udělal by to pravý vrah, jakmile by vyšlo najevo, že ještě žiji. Nejlépe ochráním svou rodinu, když je necháme věřit, že jsem mrtvá. Můžu jen doufat, že mi ten klam jednoho dne odpustí.

Povzdechla jsem si. „Budou mě za to nenávidět.“

„Ale budou naživu“, odvětil Maximus, a to bylo to nejdůležitější.

Věnovala jsem mu křivý úsměv, když mi došlo ještě něco dalšího.

„Předpokládejme, že je Vlad nevinný. Co uděláš, až zjistí, že jsi mu celou tu dobu lhal?“

Maximův najednou uzavřený výraz ve tváři mi prozradil, že už o tom musel přemýšlet.

„Musím ho přemluvit, aby mě nezabíjel“, odpověděl vesele, jakoby to všechno byla jen hra.

Zavřela jsem oči a najednou mě přepadlo iracionální nutkání vyslovit modlitbu. Oba dva jsme věděli, že se to lehčeji řeklo, než udělalo.